Hledání ztraceného času (1.–7. díl)

16.02.2023

(SPOILER) (X)
Dočteno... Čas znovu nalezený (Hledání ztraceného času VII) (6. 12. 2020)

"Finis coronat opus – Konec korunuje dílo." Pro málokteré dílo to platí tolik jako pro sedmý, poslední svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta. Čas znovu nalezený (1927) je úchvatným románem, který shrnuje všechny předchozí motivy, linie a myšlenky a nasazuje jim skutečnou "korunu" filozofickými úvahami o čase, stárnutí, stáří, proměnách života a vztahů a umělecké tvorbě. A je to také nesmírně působivý obraz Paříže v době první světové války...
Léta plynou a vypravěč se dlouho léčí v sanatoriích mimo Paříž, do níž se vrací sporadicky a na delší dobu pak až uprostřed první světové války. Popisuje, jak v té době Paříž vypadá a jak se její obyvatelé změnili. Jedna dlouhá scéna se odehrává v "hotelu Jupien", který vede bývalý krejčí Jupien, milenec barona de Charluse, jemuž pak obstarával milence. Hotel funguje jako mužský bordel pro homosexuály a prochází jím nejen řada klientů včetně Charluse, ale i vojáků, kteří si rádi přivydělají za poskytnutí sexuálních služeb. Vypravěč do hotelu ze zvědavosti nahlédne a pak se setká s Jupienem...
Poté se vypravěč opět léčí mimo Paříž, smířen s tím, že už se z něj pravděpodobně nikdy nestane spisovatel, jak si to vždy přál. Léta opět plynou a my se s ním setkáme zase až několik let po válce, kdy se účastní matiné u knížete de Guermantes, který se po ovdovění oženil s taktéž ovdovělou paní Verdurinovou. Dlouhé úžasné scéně z matiné, na němž se vypravěč setkává s mnoha osobami z předchozího děje, které všechny zestárly a jsou málem k nepoznání, předcházejí úvahy o čase a uvědomění si, jak čas a vzpomínky zachytit – tedy napsat o tom knihu, což bude právě Hledání ztraceného času. Vypravěč tedy končí tím, že doufá, že bude mít ještě dostatek času a sil, aby svou dlouhou knihu napsal...

"...umělecké dílo představuje jediný způsob, jak je možno znovu najít Ztracený čas."

A vrací se jakoby na začátek – první i poslední větu celého Hledání spojuje jedno slovo, „dlouho“. První věta celého románového cyklu, tedy Světa Swannových, překvapivě krátká, zní: „Dlouho jsem chodil brzy spát.“ A poslední věta sedmého dílu Čas znovu nalezený , již typicky proustovsky dlouhá a komplikovaná, zní: „Přinejmenším ale neopomenu, jestliže mi tato síla vydrží natolik dlouho, abych své dílo mohl uskutečnit, zobrazit v něm lidi (i kdyby se měli následkem toho podobat jakýmsi nestvůrám) především jako bytosti, kterým je v prostoru vyhrazeno místo sice tak omezené, ale které zato zase – protože se jako nějací obři vnoření v proud let dotýkají současně dob navzájem úžasně vzdálených, mezi něž se vsunulo už tolik dní – zaujímají nesmírně rozlehlé místo v Čase.“

16.02.2023

(SPOILER) (IX)
Právě čtu: Uprchlá (Hledání ztraceného času VI) (3. 11. 2020)

Šestý, předposlední svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Uprchlá (vyšlo posmrtně roku 1925), je nejkratší (288 stran), přesto mi dává dost zabrat; čtenářskou trpělivost Proust pokouší místy vrchovatě...
Vypravěč se dlouze vyrovnává s tím, že ho náhle opustila jeho milenka Albertine, která s ním několik měsíců žila v bytě jeho rodičů, o čemž vyprávěl předchozí díl Uvězněná (tak si Albertine připadala). Vypravěč se ji pokouší získat zpět, ale pak přijde zpráva o její tragické smrti při pádu z koně. Vypravěč se tedy musí vyrovnat i s její smrtí. Až umanutě ale hlavně hledá a zkoumá důkazy o tom, že mu byla Albertine nevěrná s ženami a dívkami, jak ji vždy podezříval. Až po delší době, když odjede s matkou do vytoužených Benátek, se konečně od posedlosti Albertinou osvobodí. Zde se také dozví, že Gilberte, dcera Swanna a Odetty de Crécy, kterou kdysi miloval a s níž se nedávno po letech setkal u vévodkyně de Guermantes, se provdala za jeho nejlepšího přítele Roberta de Saint-Loup. Z Roberta se po sňatku paradoxně stává aktivní promiskuitní homosexuál... Zábavná postava barona de Charlus se v tomto díle bohužel jen mihne.

"Ale aby se lidé rozešli v dobrém, se stává nesmírně zřídka, protože kdyby jim spolu bylo dobře, nerozcházeli by se."

"Ponechme hezké ženy mužům bez fantazie."

"Svět není pro kohokoli z nás stvořený jednou provždy. Přibývají k němu v průběhu života věci, o kterých jsme neměli tušení."

"...od jistého věku jsou naše lásky a naše milenky dcerami naší úzkosti; naše minulost a naše poranění, jimiž se vepsala do našeho těla, určují naši budoucnost."

"...když máme uvažovat o smrti, nejsme s to představit si nic jiného než život."

"Minulost člověk nevychutnává najednou, ale zrovna tak jako budoucnost, jen kousek po kousku."

"Smrt působí jen jakožto nepřítomnost."

16.02.2023

(VIII)
Právě čtu: Uvězněná (Hledání ztraceného času V) (4. 10. 2020)

S pátým svazkem Proustova Hledání ztraceného času čtenář překročí dvě třetiny rozsahu celého cyklu a zbývá mu něco přes tisíc stran. Uvězněná (1923) je také prvním ze tří posledních svazků, které vyšly až po Proustově smrti (zemřel 1922) a autor jim tak už nestačil dát konečnou podobu. Pod čarou občas najdeme jiné varianty textu nebo různé škrty, které jsou zde pro doplnění otištěny.
Děj se točí hlavně kolem vztahu vypravěče k Albertině, která se nastěhuje do domu jeho rodičů, a to k matčině nelibosti – a také k nelibosti služebné Františky. Rodiče jsou však na letním bytě v Combray, a tak má vypravěč svobodu. Ne tak docela, neboť je "vězněn" svojí urputnou, nesnesitelnou žárlivostí, která je jako nemoc. A jako ve vězení se čím dál víc cítí i Albertine. Opakuje se tu historie lásky a žárlivosti Swanna a Odetty ze Swannovy lásky v prvním svazku. Sledujeme také další rozvíjení vztahu barona de Charluse k houslistovi Morelovi a to, jak barona poníží a znemožní paní Verdurinová, když jeho milence Morela poštve proti němu. Je to její pomsta za to, jak se k ní baron zachoval na jejím večírku. Charlus je nesmírně zábavná, zajímavá a nesnesitelná postava, která čtenáře baví i rozčiluje.
Vypravěčova žárlivost je dosti únavná a monotónní, on sám vlastně neví, proč s Albertinou je, zda a proč ji miluje a zda si ji chce vzít. Když už čtenář ztrácí trpělivost s jejich podivným vztahem, naštěstí se po dvou stech stran dostaneme na večírek u paní Verdurinové – a popisy večírků jdou Proustovi náramně! To je pak opět požitek. A je tu také spousta nádherných úvah o lásce a žárlivosti.

16.02.2023

(VII)
Právě čtu... Sodoma a Gomora (Hledání ztraceného času IV) (5. 9. 2020)

Čtvrtý svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Sodoma a Gomora (1921/22), je po předchozím Světě Guermantových druhý nejdelší (528 stran). Hned na začátku vypravěč odhalí homosexualitu barona de Charluse, když je svědkem jeho intimní schůzky s panem Jupienem. Tím se osvětlí i Charlusovo zvláštní chování i to, že se mu vypravěč líbí a že byl Charlus zklamán, když mladík neopětoval jeho city. Úvahy o homosexualitě následují a v rámci nich si přečteme také vůbec nejdelší Proustovu větu, která zabírá téměř dvě a půl strany (nevím, kolik má slov v českém překladu, ale v anglickém je jich podle příručky Patricka Alexandera 942).
V dalších kapitolách se s vypravěčem ocitneme na večírku u kněžny a knížete de Guermantes (což jsou příbuzní vévodkyně a vévody de Guermantes), kde se mladík mimo jiné setká s nemocným Charlesem Swannem. Následně odjede na svůj druhý pobyt k moři v Balbecu, teď už bez milované babičky, která je po smrti a na kterou často myslí (jaro a léto 1900); zde se nadále sbližuje s Albertinou. Sledujeme také vztah Charluse a Morela...

16.02.2023

(SPOILER) (VI)
Právě čtu: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III) (7. 8. 2020)

Třetí svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta (1871–1922), Svět Guermantových (1920–1921), je z celého sedmidílného cyklu nejrozsáhlejší, má 600 stran. Odehrává se asi v letech 1897–1899. Budu se opakovat: četba to jednoduchá není, ale mně se to čte velmi dobře, řada pasáží je strhujících, čtenáře chytnou a nepustí; některé jsou zdlouhavé, Proust někdy neví, kdy přestat.
V první polovině svazku se vypravěčova rodina přestěhuje do přepychové čtvrti Saint-Germain, do jednoho křídla paláce Guermantových. Vévodkyně Oriane de Guermantes se stane Marcelovou obsesí podobně, jako byl předtím posedlý Gilbertou a jako bude později posedlý Albertinou, či jako byl v prvním svazku Swann posedlý Odettou. Marcel vévodkyni sleduje, inscenuje náhodná setkání, ale pyšná, vznešená a krásná žena si ho sotva povšimne. Aby se k ní přiblížil, vypraví se za přítelem Robertem de Saint-Loup, který je vévodkyniným synovcem; doufá, že díky němu dostane pozvání do vévodkynina salónu. Za Robertem odjede do městečka Donciéres, kde Saint-Loup slouží v armádě. Pak se v Paříži setká s jeho milenkou Rachel, což je bývalá kurtizána, která se nyní pokouší hrát.
Pozvání k vévodkyni Marcel nedostane, zato je pozván k jiné Robertově tetě, paní de Villeparisis, která se přátelí s Marcelovou babičkou a vystupovala v druhém dílu (všichni se setkali při letním pobytu v Balbecu). Na večírku se Marcel setká i s vévodkyní a také s baronem de Charlus, s Robertem a jeho matkou. Stostránková pasáž o večírku u paní de Villeparisis je úžasná; témata rozhovorů se točí kolem všeho možného, mimo jiné i kolem Dreyfusovy aféry, která hýbe celou Francií a rozděluje ji na dvě části...
V druhé polovině románu sledujeme umírání vypravěčovy milované babičky, vypravěčovo opětovné setkání s Albertinou a konečně vytouženou večeři s vévodkyní..
Proustova pozorování aristokracie jsou úžasná, ty jemné rozdíly v postavení či původu jednotlivých postav a jejich vykreslení podrobné, někdy s jemnou ironií, takže je před sebou máme jako živé. Baví mě Marcelova touha proniknout do vysoké společnosti, baví mě nedosažitelná vévodkyně, nevyzpytatelný a zvláštní Charlus, svérázná kuchařka a služebná Františka, Saint-Loup jako věrný přítel; dojala mě babiččina podrobně líčená smrt. Těším se na pasáž u vévodkyně a na další vstup Charluse... a na další díly v příštích měsících...
*****
Dočteno! (11. 8. 2020)
Ze třetího, nejdelšího dílu Proustova Hledání ztraceného času jsem měl kvůli jeho rozsahu (600 stran) největší respekt, ale nakonec se mi četl o něco lépe než díl druhý a byla to četba nádherná, zejména ty dvě dlouhé pasáže popisující večeři vypravěče u paní de Villeparisis a pak vytouženou večeři u vévodkyně de Guermantes, k níž vzhlížel, ty jsem si opravdu vychutnal i přes jejich délku (první večeře zabírá přes sto stran); ty úžasné dialogy o všem možném, tu ironii; prostředí vysoké aristokracie; a dále výstupy zábavného, cholerického a nepředvídatelného barona de Charlus.
Posledních pár stran třetího dílu patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem kdy četl: málokde se tak dokonale snoubí ironie a vtip se smutkem. Právě tuhle scénu ze třetího dílu použili tvůrci na konci známé filmové verze Swannovy lásky (což je jinak druhá část prvního dílu). Swanna hraje ve filmu Jeremy Irons a vévodkyni Fanny Ardantová.
SPOILER: Vypravěč jde navštívit vévodkyni a vévodu de Guermantes a oni před ním nejprve rozvíjejí složitou genealogickou při a pomlouvají jednu příbuznou, k níž mají právě odejít na večeři. Přišel také Charles Swann, který se po dlouhé době setká s vypravěčem. Je nemocný a zestárlý a je to na něm vidět. V nervozitě a spěchu před odchodem na večeři se mu Guermantesovi příliš nevěnují, ačkoli vévodkyně se těší na dárek, který jí Swann nechal poslat, na velkou fotografii. Jedna hraběnka ráno nechala vévodkyni místo své vizitky dopisní obálku se svým jménem na znamení, že tu byla. Vévodkyně jí to oplatí po svém: obrovskou obálku od Swannova daru se svým jménem nechá poslat hraběnce místo své vizitky. Do toho zve Swanna na příští rok na cestu do Itálie, ale ten jí oznamuje, že nebude moci pozvání přijmout, protože lékaři mu dávají už jen pár měsíců života. Vévodkyně tomu nevěří, vévoda už ji pohání, aby nastoupila do kočáru, že není čas na hovory. Náhle si ale všimne, že vévodkyně má k červeným šatům černé střevíce a pošle ji přezout se do červených. Na to najednou čas je. Pak volá za odcházejícím Swannem, že jistě bude jako rybička a všechny je přežije...

16.02.2023

(V)
Právě čtu: Ve stínu kvetoucích dívek (Hledání ztraceného času II) (11. 7. 2020)

Jsem asi divný, ale mně se Marcel Proust čte docela dobře. Je to ale také tím, že už mám načteno, že jsem se na Prousta připravil četbou o něm a jeho předchozích děl a že jsem zvládl Joyce, Woolfovou, Musila, Brocha, Kafku či T. Manna – před dvaceti lety bych asi mluvil jinak. A taky je to tím, že nemám normální zaměstnání ani rodinu a mohu tomu věnovat čas a trpělivost, protože se to samozřejmě nečte nijak lehce a nedá se to číst rychle… A velmi mi pomáhá čtenářský průvodce Patricka Alexandera, jsem moc rád, že jsem si ho pořídil, báječná kniha!
Když jsem si chtěl původně zapisovat nějaké postřehy či poznámky a psát si „děj“ Hledání, brzy jsem od toho upustil, protože je to nesmysl (a vše je v té Alexanderově příručce). Zaškrtávám si v knize spoustu zajímavých myšlenek, úvah a autorových postřehů, vychutnávám si řadu pasáží, ale vyprávět o ději se opravdu moc nedá. Pochopitelně tu je, ale kouzlo, krása a také náročnost Prousta je v něčem jiném, v jeho stylu, jazyce, dlouhých souvětích, popisech, lyrismu, vzpomínkách, ale i často vtipných dialozích, ve vylíčení života vyšší společnosti, v úvahách na různá témata, v pozorování společnosti atd.
Druhý svazek Ve stínu kvetoucích dívek (1919, Goncourtova cena) se v první části (Kolem paní Swannové) točí kolem Charlese Swanna, který se oženil s nevhodnou ženou, Odette de Crécy, a kolem jejich dcery Gilberte, do níž je vypravěč jako pubertální mladík zamilován. Ještě víc je však okouzlen paní Swannovou, její krásou i dráždivou pověstí bývalé kurtizány, kterou každý nepřijímá a každý nenavštěvuje. Nezralá láska vypravěče k Gilbertě pohasíná, až vyprchá docela…
V druhé části (Jména míst: Místa) vzpomíná vypravěč na svůj pobyt v Balbecu na pobřeží Normandie, kam odjel s babičkou. Vyléčen z lásky k Gilbertě zamilovává se tady do každé dívky, kterou potká – a je jich zde hodně. Spřátelí se s Robertem de Saint-Loup a jeho strýcem, baronem de Charlus, který se postupně stane jednou z nejdůležitějších postav Hledání…
Jak už jsem napsal při četbě prvního dílu, nechávám se Proustem unášet a vůbec mi nevadí, že se někdy ztratím, utopím v těch vlnách dlouhých souvětí a nekonečných úvah; takové vlny jsou mi příjemné a topím se v nich celkem s požitkem. Jsou tam samozřejmě i pasáže opravdu zdlouhavé, které pokoušejí moji trpělivost, ale odměnou jsou pak ty krásné odstavce, hluboké úvahy nebo nádherné dialogy plné ironie, které nastavují zrcadlo vztahům mezi jednotlivými postavami. A Proustovy úvahy nad všemi podobami a zákrutami lásky a milostných vztahů a také žárlivosti jsou nadčasově platné pořád.

16.02.2023

(IV)
Dočteno: Svět Swannových / Swannova láska (18. 6. 2020)

Kdyby bylo celé Proustovo Hledání ztraceného času – což asi nebude – jako druhá část prvního svazku Světa Swannových, tedy Swannova láska, bylo by to skvělé. Tato samostatná epizoda v podobě kratšího románu se dá číst nezávisle na zbytku sedmidílného cyklu a občas také tak vychází, u nás takto vyšla v roce 1964 v překladu Josefa Hejduka (a pak ještě znovu, též v Levných knihách) a kdysi jsem ji už četl a už tenkrát se mi velmi líbila. Strhující příběh lásky bohatého a noblesního znalce umění Charlese Swanna k nevhodné ženě z polosvěta („kokotě“) Odettě de Crécy nás provází od prvotního vzájemného svádění a poznávání přes počáteční okouzlení a vášeň až po muka žárlivosti, do níž Swann upadá, aniž by si mohl pomoci, přitom ví, jak je Odette povrchní a hloupá a že vlastně ani není nijak krásná a že ho trápí. Přesto se s ní pak ožení, i když ví, že tím pádem nebude přijímán v lepší společnosti nebo že tam nebude přijímána jeho žena. Swannova láska končí těmito zdrcujícími slovy samotného Swanna ve fázi ještě před sňatkem, kdy se zdá, že Odettu ztrácí: „Když si pomyslím, že jsem promarnil celá léta, že jsem chtěl umřít, že mou největší láskou byla žena, která se mi nelíbila, která nebyla můj typ!“ (překlad Prokopa Voskovce; Rybka Publishers, 2012)
Ale my víme z předchozího vyprávění, že z Odetty se nakonec stala paní Swannová a že do jejich dcery Gilberty se jako mladíček zamiluje vypravěč Hledání, tedy vlastně sám Marcel Proust, jehož rodiče přijímali Swanna ve venkovském domě v Combray, jak o tom vypráví první část prvního svazku.
Swannova láska se také dočkala v roce 1984 známé filmové verze režiséra Volkera Schlöndorffa, specialisty na filmové adaptace (dále natočil mj. filmy Mladý Törless podle Musila, Plechový bubínek podle Grasse, Příběh služebnice podle Atwoodové či Král duchů podle Tourniera). Byl to vůbec první pokus o zfilmování alespoň části Hledání, předchozí plány Viscontiho či Loseyho (podle scénáře Harolda Pintera) ztroskotaly na financích. Swanna hraje ve filmu Jeremy Irons, Odettu italská sexbomba Ornella Muti (která zvedala tlak nejednomu muži, i když kdovíjaká herečka to není, ale v roli Odette byla myslím docela přesná), barona de Charluse, světáckého homosexuála, Alain Delon (v dosti nezvyklé roli) a vévodkyni de Guermantes Fanny Ardant.
Další filmy podle Hledání později následovaly. Na Swannovu lásku se určitě rád znovu brzy podívám.
První svazek Hledání se samozřejmě nečte nijak lehce, někdy je rozvleklý a plný lyrických popisů a nic se tam zdánlivě neděje, ale je tam také spousta krásných úvah o všem možném, od umění po lásku či žárlivost, slavná pasáž s madlenkou, která vypravěči připomene chvíle dětství, nebo pasáž s Vinteuilovou sonátou, která se stane pro Swanna i Odettu jakýmsi hudebním symbolem či vyjádřením jejich lásky. Scény se salónů vyšší společnosti jsou plné břitkých dialogů i jemné ironie a dokonce vtipu, na mnoha místech jsem se opravdu od srdce pobavil a zasmál! V dlouhých souvětích se čtenář lehce ztratí jako v proudu vody, ale mě to nijak netrápilo, nechal jsem se tím proudem unášet a bylo to krásné… Budu se těšit na další díl zase příští měsíc…
Pasáží a myšlenek jsem si v celé knize (384 stran) zaškrtnul opravdu mnoho, ocituji alespoň samotný závěr prvního dílu: „Místa, která jsme znávali, nenáležejí jen světu prostoru, kam je pro usnadnění umisťujeme. Byla jen úzkým výsekem mezi souvislými dojmy, vytvářejícími náš tehdejší život; vzpomínka na určitý obraz není než pouhým steskem po určité chvíli; a domy, cesty, aleje jsou, žel, prchavé jako léta.“

16.02.2023

(III)
Svět Swannových (Hledání ztraceného času I) (14. 6. 2020)

Na četbu sedmidílného Hledání ztraceného času Marcela Prousta (3100 stran) jsem se chystal čtvrtstoletí. Letos jsem se na to připravil četbou několika Proustových jiných knih včetně raného, posmrtně vydaného románu Jean Santeuil a také četbou několika biografií, knih a studií o Proustovi. A bezpochyby i tím, že jsem v uplynulých letech zvládl takové těžké knihy, jako jsou Joyceův Odysseus, Musilův Muž bez vlastností, Náměsíčníci a Smrt Vergilova od Brocha, Vlny a další od Virginie Woolfové, Kouzelný vrch, Josef a bratří jeho a Doktor Faustus od Thomase Manna, Kafkův Zámek a celá jeho korespondence a deníky či Knihy Jakubovy Olgy Tokarczukové (a zatím nedošlo na pověstně obtížné autory, jako jsou William Faulkner či Thomas Pynchon). Takže si říkám: to dám!
Jsem asi v polovině prvního svazku Hledání, Světa Swannových, začínám číst část Swannova láska, která je relativně samostatnou epizodou (kdysi jsem ji už četl a mám docela rád film s Jeremy Ironsem a Ornellou Muti, první pokus o film podle aspoň části Hledání). Nečte se to samozřejmě lehce, vyžaduje to klid a soustředění (a to není někdy jednoduché najít, mobil musím vypínat), ale je to nádhera. Občas jsou některé pasáže vskutku rozvleklé, ale vyvažují to nejrůznější zajímavé úvahy a postřehy a občas také ironie a vtip vypravěče.
"Dlouho jsem chodil brzy spát," zní první věta Hledání, překvapivě krátká na to, jak je Proust pověstný svými dlouhými, komplikovanými souvětími. "Dlouho budu chodit pozdě spát," říkám si já... Nevím, co mě čeká v dalších objemných svazcích, resp. vím, co se tam bude odehrávat, ale jak se to bude číst, netuším. Zatím jsem však nadšen. A jaký pokrok oproti nezralému a upovídanému Jeanu Santeuilovi Proust učinil, to je taky pozoruhodné...
Čtu vydání z nakl. Rybka Publishers z roku 2012, přeložili Prokop Voskovec (díl I a II) a Jiří Pechar (díl III až VII).

16.02.2023

(II)
Proust... už se začítám... (12. 6. 2020)

Pomalu se začítám do 1. dílu Proustova Hledání ztraceného času, tedy Světa Swannových (obsahuje i v podstatě samostatnou a známou epizodu Swannova láska, kterou jsem už kdysi četl v překladu Josefa Hejduka). Začátek mě tedy nijak neodradil, naopak... A k tomu jsem si udělal další "přípravu" a průběžně si k tomu budu číst skvělého Průvodce Hledáním od profesora literatury Patricka Alexandera (*1946), který vyšel v roce 2009 (Vintage Books). Obsahuje podrobný obsah Proustova sedmidílného cyklu, heslář hlavních postav a informace o Proustovi a jeho době. A aspoň si zase pocvičím angličtinu, česky bohužel nevyšlo...

16.02.2023

(I – kvůli délce je komentář rozdělen na deset částí)
Příprava na Prousta začala! (2. 1. 2020)

Než se pustím do Proustova Hledání ztraceného času, ještě to pár měsíců potrvá, protože na takový kolos je potřeba důkladná příprava... Věnoval jsem se jí ale občas už v minulých letech, když jsem o Proustovi četl nějaké studie a články, přečetl jsem kdysi samostatně vydanou Swannovu lásku (jinak druhou část prvního svazku Hledání) a viděl jsem ji zfilmovanou, stejně jako film podle posledního dílu Čas znovu nalezený. A loni jsem četl text dramatizace Hledání uváděné v ND Brno.
Teď si před Hledáním musím jednak přečíst čtyři jiné Proustovy knihy, jež mu předcházely – Dnové četby, Radosti a dny, Eseje a především rozsáhlé torzo nedokončeného románu Jean Santeuil, vydaného posmrtně (728 stran). A také dvě Proustovy biografie, velkou od Tadiého a malou od Clauda Mauriaca, a dvě knižně vydané monografie a také řadu dalších, různě rozptýlených menších studií o jeho díle, např. od Waltera Benjamina, Ingeborg Bachmannové či Jiřího Pechara, jednoho z překladatelů Hledání. V angličtině mám navíc podrobného "čtenářského průvodce" Hledáním.
První knihou, do které se v novém roce pouštím, je tedy nejuznávanější a nejpodrobnější Proustova biografie, kterou napsal významný francouzský znalec Prousta a editor jeho díla Jean-Yves Tadié (*1936), který Proustovi věnoval i další knihy a nespočet studií. Originál biografie je z roku 1996, česky ji vydal Dauphin v překladu Miroslava Drozda v roce 2015. Dva svazky mají dohromady 1110 stran (samotný text má přes 800 stran, zbytek jsou poznámky a rejstříky).

Bůh je mi svědkem, trvalo to rok, ale protože jsem čtenář-zarputilec s jistou mírou hrdosti, nakonec jsem celé toto veledílo poctivě přelouskal od první do poslední řádky, a je třeba říci, že byť se jedná o zcela neuvěřitelnou, maniakální, leckdy krásnou, leckdy naprosto nesnesitelnou VELEONANII jednoho dekadentního monomanického grafomana, je to také bezpochyby velká literatura, výkon dnes už zcela nepochopitelného celoživotního soustředění se na jeden jediný předmět, totiž na lidské vědomí, jeho nejjemnější poryvy a záchvěvy, nic z něj rozumem uchopitelného Proustovi neuniklo, nic mu nebylo neznámé. Lidské vědomí, ne studie epochy a její společnosti, bylo hlavním předmětem Proustovy obsese, ber nebo nech být milý čtenáři, literát je tentokrát zcela nekompromisní a extremistický.
Hledání je svým způsobem umělecká příručka lidské psychiky, jejích zákonitostí a nemocí, a to dlouho před její klinickou následovnicí v podobně DSM-5-TR; Hledání má ovšem oproti ní jednu výhodu, není totiž normativní, na lidskou psychiku se nedívá dnešní binární optikou nemocný - zdravý, Proust chápe, že lidské vědomí je mnohem "barevnější" a neuchopitelnější než prostá dualita zdravý (ukojený, spokojený), nemocný (neukojený, nespokojený).
A tak nám v jeho bizarně extremistickém grafomanském výronu kolují spíše než lidské bytosti a jejich historie jakési energetické body vědomí, pulzující životem a vnitřně pravdivé, je třeba říci, že čtenář, který je podobný extremista jako autor a má na to koule, vyjde z této literární tortury přece jen obohacen, sám jsem měl pocit, že kdybych nebyl líný a dělal si výpisky všech v Hledání zkatalogizovaných lidských duševních pochodů, nic v životě a lidském chování by mě už napříště nemohlo překvapit, vše lidské je tu zdokumentováno a rozpitváno do nejmenších detailů.
Jaký typ čtenáře bude tedy ochotný Hledání ztraceného času přečíst i v 21. století? Kompletista? Psycholog? Zvědavec toužící po čtenářské výzvě? Milovník Belle Époque ve Francii? Kdo ví, možná, že jediným a hlavním předpokladem je čtenářova trpělivost, tehdy, jako i dnes v době tolikerých rozptýlení a povinností, která činí pozornou a systematickou četbu tohoto sedmisvazkového kolosu téměř nemožnou.

25.11.2021

Hledání ztraceného času je jedním z těch děl, která rozděluje čtenáře na dvě skupiny. Jedni se rádi šťourají ve všech detailech, s nimiž Proust pracuje a druhé to k smrti nudí a je to pro mě doslova "ztracený čas", na což mimochodem poukazuje i doslov přidaný k poslednímu dílu.
Pro mě samotného bylo čtení Prousta z počátku těžké. Málokdy se mi totiž stává, že by mne u čtení začala bolet hlava. Když jsem se však do díla začetl, šlo to snáze a snáze, byť přiznávám, že mne mnohé pasáže nebavily.
Proust skvěle zachycuje mysl člověka a její postupné zkreslování napříč časem. U vztahu k postavě Albertiny to lze vidět možná nejlépe, kdy se vlastně i celá první polovina šestého dílu pouze točí kolem vzpomínek atd. na tuto lásku hlavní postavy.
Dílu sice přisuzuji určitou důležitost, ale víc než tři hvězdy tomu dát nemůžu, protože to beru také jako jistou míru doporučení. Pro běžné čtenáře toto dílo rozhodně není, ale určitě byste do něj měli alespoň nahlédnout.

Pořídila jsem si toto pěkné nové kompletní vydání, abych se vnitřně přiměla k přečtení celého díla. Ale umořila mne už samotná faktografická předmluva ohledně čekého vydávání a překladů.
Prvních pár desítek stran prvního dílu mne sice trochu zaujalo, ale nikam se to neposouvalo, naopak rozvláčnost bujela stejně jako mnohomluvnost slov pro slova, z nichž pro mne čišelo jen autorovo zaujetí sama sebou a svým skládáním vzletných vět, pro sebe ne pro čtenáře, to vše mne od dalšího hroužení se do tisíců stran (upřesňuji 3120) záhy odradilo. Takže ztracený čas jsem zde nenašla a jdu hledat jinam.