Hledání ztraceného času (1.–7. díl) přehled

16.02.2023

(SPOILER) (X)
Dočteno... Čas znovu nalezený (Hledání ztraceného času VII) (6. 12. 2020)

"Finis coronat opus – Konec korunuje dílo." Pro málokteré dílo to platí tolik jako pro sedmý, poslední svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta. Čas znovu nalezený (1927) je úchvatným románem, který shrnuje všechny předchozí motivy, linie a myšlenky a nasazuje jim skutečnou "korunu" filozofickými úvahami o čase, stárnutí, stáří, proměnách života a vztahů a umělecké tvorbě. A je to také nesmírně působivý obraz Paříže v době první světové války...
Léta plynou a vypravěč se dlouho léčí v sanatoriích mimo Paříž, do níž se vrací sporadicky a na delší dobu pak až uprostřed první světové války. Popisuje, jak v té době Paříž vypadá a jak se její obyvatelé změnili. Jedna dlouhá scéna se odehrává v "hotelu Jupien", který vede bývalý krejčí Jupien, milenec barona de Charluse, jemuž pak obstarával milence. Hotel funguje jako mužský bordel pro homosexuály a prochází jím nejen řada klientů včetně Charluse, ale i vojáků, kteří si rádi přivydělají za poskytnutí sexuálních služeb. Vypravěč do hotelu ze zvědavosti nahlédne a pak se setká s Jupienem...
Poté se vypravěč opět léčí mimo Paříž, smířen s tím, že už se z něj pravděpodobně nikdy nestane spisovatel, jak si to vždy přál. Léta opět plynou a my se s ním setkáme zase až několik let po válce, kdy se účastní matiné u knížete de Guermantes, který se po ovdovění oženil s taktéž ovdovělou paní Verdurinovou. Dlouhé úžasné scéně z matiné, na němž se vypravěč setkává s mnoha osobami z předchozího děje, které všechny zestárly a jsou málem k nepoznání, předcházejí úvahy o čase a uvědomění si, jak čas a vzpomínky zachytit – tedy napsat o tom knihu, což bude právě Hledání ztraceného času. Vypravěč tedy končí tím, že doufá, že bude mít ještě dostatek času a sil, aby svou dlouhou knihu napsal...

"...umělecké dílo představuje jediný způsob, jak je možno znovu najít Ztracený čas."

A vrací se jakoby na začátek – první i poslední větu celého Hledání spojuje jedno slovo, „dlouho“. První věta celého románového cyklu, tedy Světa Swannových, překvapivě krátká, zní: „Dlouho jsem chodil brzy spát.“ A poslední věta sedmého dílu Čas znovu nalezený , již typicky proustovsky dlouhá a komplikovaná, zní: „Přinejmenším ale neopomenu, jestliže mi tato síla vydrží natolik dlouho, abych své dílo mohl uskutečnit, zobrazit v něm lidi (i kdyby se měli následkem toho podobat jakýmsi nestvůrám) především jako bytosti, kterým je v prostoru vyhrazeno místo sice tak omezené, ale které zato zase – protože se jako nějací obři vnoření v proud let dotýkají současně dob navzájem úžasně vzdálených, mezi něž se vsunulo už tolik dní – zaujímají nesmírně rozlehlé místo v Čase.“

16.02.2023

(SPOILER) (IX)
Právě čtu: Uprchlá (Hledání ztraceného času VI) (3. 11. 2020)

Šestý, předposlední svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Uprchlá (vyšlo posmrtně roku 1925), je nejkratší (288 stran), přesto mi dává dost zabrat; čtenářskou trpělivost Proust pokouší místy vrchovatě...
Vypravěč se dlouze vyrovnává s tím, že ho náhle opustila jeho milenka Albertine, která s ním několik měsíců žila v bytě jeho rodičů, o čemž vyprávěl předchozí díl Uvězněná (tak si Albertine připadala). Vypravěč se ji pokouší získat zpět, ale pak přijde zpráva o její tragické smrti při pádu z koně. Vypravěč se tedy musí vyrovnat i s její smrtí. Až umanutě ale hlavně hledá a zkoumá důkazy o tom, že mu byla Albertine nevěrná s ženami a dívkami, jak ji vždy podezříval. Až po delší době, když odjede s matkou do vytoužených Benátek, se konečně od posedlosti Albertinou osvobodí. Zde se také dozví, že Gilberte, dcera Swanna a Odetty de Crécy, kterou kdysi miloval a s níž se nedávno po letech setkal u vévodkyně de Guermantes, se provdala za jeho nejlepšího přítele Roberta de Saint-Loup. Z Roberta se po sňatku paradoxně stává aktivní promiskuitní homosexuál... Zábavná postava barona de Charlus se v tomto díle bohužel jen mihne.

"Ale aby se lidé rozešli v dobrém, se stává nesmírně zřídka, protože kdyby jim spolu bylo dobře, nerozcházeli by se."

"Ponechme hezké ženy mužům bez fantazie."

"Svět není pro kohokoli z nás stvořený jednou provždy. Přibývají k němu v průběhu života věci, o kterých jsme neměli tušení."

"...od jistého věku jsou naše lásky a naše milenky dcerami naší úzkosti; naše minulost a naše poranění, jimiž se vepsala do našeho těla, určují naši budoucnost."

"...když máme uvažovat o smrti, nejsme s to představit si nic jiného než život."

"Minulost člověk nevychutnává najednou, ale zrovna tak jako budoucnost, jen kousek po kousku."

"Smrt působí jen jakožto nepřítomnost."