Hledání ztraceného času II. – Ve stínu kvetoucích dívek

27.06.2024

Měl jsem naivní představu, že mám-li první díl Hledání ztraceného času již za sebou a Proustův styl tedy načtený, nebude takový problém se do druhého dílu začíst. Jenže prvních pár stránek mne vyvedlo z omylu a naivní představu vystřídalo zjištění, že trpělivost je nutnost, která musí čtenáře doprovázet i při čtení dílu druhého (a nejspíš celé série).
Co naplat, ale stojí to za to, výsledný umělecký zážitek v podobě literárních obrazů, "malovaných" rukou geniálního umělce, jež nemají v literatuře obdoby, budiž čtenáři odměnou.

27.01.2024

Ani ve druhé knize této megalomanské série Proust neupouští od svého stylu a velice rozvláčným tempem popisuje veškerá zákoutí mysli protagonisty. Tentokrát se více zaměřujeme na jeho milostná vzplanutí během dospívání, která jsou ale v této kniha výhradně emočního a nikoliv fyzického charakteru. Proust se zaměřuje především na naplňování psychických potřeb, které staví vysoko nad ty fyzické a jeho protagonista tak často zůstává u hlubokých úvah, snů a představ, které zůstanou nenaplněny. Zároveň se mění scenérie, z krásné přírody okolo Combry se přesouváme částečně do Paříže a především do přímořského Balbecu, který svou jedinečnou atmosférou poskytuje dokonalé prostředí pro další vývoj tohoto románu...

12.12.2023

Opäť náročné a zdĺhavé čítanie. Tentokrát sa hlavný hrdina ocitne v balbeckých kúpeľoch. Komplikovane dlhými melancholickými myšlienkami autor sa zameriava na túžbu po láske. Hľadá ju medzi dievčatami, ktoré si všíma hlavne pri prechádzkach po pláži. Určite si časom prečítam aj ďalšiu časť, ale na chvíľu si dám pauzu:-)

30.05.2023

Brilantní, zároveň částmi nudné.
Jak je to u Prousta známo, člověku trvá nějakou dobu než se mu podaří do textu začíst a plně se do textu ponořit. Dlouhé a složitě konstruované věty knihu však činní atraktivní a dobývání se významu dodává celé knize na atraktivitě. Úplně úžasné je vyobrazení paměťových procesů, pocitů nostalgie a vytváření dvou patrných rovin vzpomínek, kdy se čtenář ztrácí ve vypravěčově světě a zároveň ve světě vzpomínek svých.
Nakonec musím říct, že jsem si Proustův styl psaní zamiloval a vydání od Rybky nabízí, aspoň tedy podle mých dojmů, poněkud lepší překlad než to od Odeonu.

10.04.2023

"Běžný život nám neustále ukazuje, že člověk k němuž mluvíme, obvykle naplňuje naše slova smyslem, který čerpá ze své vlastní podstaty, a že tento smysl se velmi liší od toho, který jsme do týchž slov vkládali my."

Po roce jsem se vrátila hledat ztracený čas, tentokrát do balbeckých lázní, užívat si nádherně zdlouhavé popisy melancholických myšlenek a pocitů vypravěče, odborníky doporučovaný popis korzujících dívek a barvitě popsanou rodící se lásku.
Dvojka předčila Svět Swanových a já se těším na další pokračování.

Kdo se pročetl až do druhého dílu Proustovy heptalogie, pravděpodobně překonal zděšení z jeho megalomanského přístupu k tvorbě textu, zarputilému párování vnitřních pocitů s jejich vnějšími projevy a hlavně se sžil s persistentní nutností utlouci asociálního sebeneurotizujícího protagonistu příběhu a má konečně prostor nerušeně si užít genialitu autora samotného.

06.01.2019

Pokračovanie aj v komentovaní Proustovho opusu...

Najdôležitejší moment v tomto pokračovaní je určite aj rozhovor s Crataegus oxyacantha, teda s hlohom, ktorý by som v dvanástich rokoch praktizovala asi aj ja, ale je to tiež tento okamih v miernej úprave: "Hrozné tušení, že... nejsem postaven mimo čas, nýbrž podléhám jeho zákonum docela jako ty románové postavy, které mě právě tím tolik rozesmutňovaly, když jsem v Combray ve své proutěné budce četl o jejich životech."

Keď už čítam tento príbeh, rozpamätávam sa aj na vlastné spomienky, môžem povedať ako Proust, že ten môj okamih pocítenia sily času, ale aj priestoru, presvetlil celý môj život ale s naozaj krásnou dávkou veselosti, bol to kopanec od časopriestoru, ktorý ma rozveselil, kopanec Dôvtipu, stojí aj za blog. V podstate som sa pod vplyvom úžasu rozplývala nad plastickosťou času, že sa dá ohýbať, ešte neuvedomujúc si, že je to nezmysel a čas ako taký sa nedá dokázať, plastický bol iba ten priestor.. Proust bol silne orientovaný na seba aj v tomto okamihu, čas spojil so svojou osobou, mne to dochádzalo za iných okolností a tak trochu v dlhšom procese, ktorý nechutný život ponúka. Sme absolútne nahraditeľnými bytosťami a nenahraditeľnou resp. nadčasovou osobou sa stávame iba v krátkosti životov členov našich rodín. Udalosti, ktoré nám to dokážu, sú pekné štípance a chce to slušnú dávku krému, aby sa nás v budúcnosti menej a menej dotýkali protivenstvá.

A pridávam sa do fanklubu amatérskych kritikov literatúry:D tie stránky popisovania dievčat prechádzajúcich sa po hrádzi je vskutku nezabudnuteľný, ako pochmúrnejší, ale rovnako silný príklad Hugovho popisu obesenca, ktorého v snežnej fujavici zahliadne chlapec Gwynplaine v Človek, ktorý sa smeje... to sú momenty v beletrii, z ktorých právom chodíme po byte/dome ako omráčené prízraky:D:)

PS: inak je príšerným poznaním, ako Proust dokazuje existenciu mužov, ktorí "skúšajú".. stará známa vec, ale skľučujúca

26.09.2018

Nevím, čím to je, ale hlavnímu hrdinovi bych mnohdy nejradši dala po papuli. V podstatě je to ukňouraný neurotický spratek plný sebelítosti, ke všemu sobecký snob. Strany, na kterých popisuje svoje myšlenky a duševní stavy mě neskutečně iritují. Jinak všechny ostatní postavy jsou nesmírně zajímavé a komplexní, taktéž popisy míst, myšlenky...Rozhodně se jedná o jeden z nejlepších románů všech dob.

09.09.2018

Jean-Paul Sartre se v rozhovoru, který s ním vedla Simone de Beauvoir domnívá, že největším přínosem Proustovy série Hledání ztraceného času je popis společenských vrstev, je tomu tak? Co vše Proust popisuje - roušku jak velké části světa nám vlastně odhaluje? Po přečtení druhého dílu Ve stínu kvetoucích dívek jsem schopen již na dílo pohlížet z větší vzdálenosti a zároveň s lupou, která mi po přečtení prvního dílu chyběla, neboť co přišlo, bylo pouze blaženství a rozplývání se nad krásou proustovských obrazů a myšlenek.
Hledání ztraceného času je velice zdařilý pokus o nahlížení společnosti čistě subjektivními brýlemi a společně s ním pokus o popsání skutečností, ne tak jak jsou z vesmírného pohledu, ale tak jak jsou vnímány z pohledu jedince.

Prvním oborem skutečností, které jsou Proustem popisovány, jsou společenské vrstvy, to jak monarchisté pohrdají republikány a naopak, to jak jsou lidé hrdí na svůj vlastní titul, na to kolik mají doma obrazů od nejslavnějších malířů či na to s kolika lidmi se vlastně znají. A každý se snaží trochu poskočit výš a zároveň tvrdit, že sám je dost vysoko. Tento jev jde vysledovat jak u bohatých a vznešených pánů de Guermantes, hrdě reprezentující vše z feudalistických pořádků, tak i u vypravěčova spolužáka Blocha, který i přes svou vzdělanost zároveň pohrdá krásnou literaturou slavných autorů, ale zároveň je hrdý, že se stane "přítelem" Roberta de Saint-Lupe z vrstvy vyšší, dokonce tento stejný Bloch, který je původem z židovské rodiny si stěžuje na to, že je všude velké množství židů (tato jeho bytostná ambivalence je dána jeho vnitřním egoismem, pro jehož růst má dokonalé podmínky dvou mladších jemu se obdivujících sester), a toto pohrdání nižšími a úcta k vyšším a jakási snaha vypadat dobře ve společnosti - mít společenskou váhu se dokonce objevuje i u služky - kuchařky Františky, která si sama je vědoma své nadřazenosti vůči ostatnímu služebnictvu a dává ho často, i přes svou oddanost vypravěčově rodině, najevo.

Občas se ale stane, že se v určité zamindrákované vrstvě najde někdo, komu na jeho postavení nezáleží a bez ohledu na následky se zamiluje do člověka z vrstvy jiné, nižší. Zářným příkladem je Swann, jehož láska k Odettě je popisována v prvním dílu série. Co se týče lásky se ale v Proustovi dostáváme do trochu obtížnější situace k popisu, v druhém dílu pro mě ještě mnohem hůře myšlenkově vstřebatelného myšlenkového proudu než v díle prvním, protože nyní, už vypravěč nepopisuje lásky cizího člověka, ale své. Nejdříve ještě trochu dětskou lásku k Gilberte, se kterou si chodí hrát na Elysejská pole, píše jí dopisy, ale důvodem této lásky byla dle mého z velké části i vypravěčova snaha o vniknutí do Swannovy rodiny - především poznání jeho ženy - Odette. Láska je popsána jako něco, co necítíme k jednomu konkrétnímu člověku, ale cítíme to subjektivně, tj. pokud jsme zamilováni do nějakého člověka, jsme doopravdy zamilováni do našeho obrazu tohoto člověka - zde již nastupuje síla vzpomínek a zapomnění, které jsou pilíři Proustova díla. Člověk totiž zažívá každou skutečnost svým vlastním vědomím a je to podivuhodné. Největším nepřítelem našeho subjektivního prožívání dějů je Zvyk, který dokáže ničit krásné a dělat z nich něco všedního, proto taky bylo pro vypravěče v prvním díle tak důležité a tak rád na to vzpomínal, to, že v sobotu se u tetičky Leonie v Combray obědvalo později než jiné dny, proto také chtěl vypravěč tolik cestovat, aby vyšel ze spárů Zvyku. Láska není popisována pouze mezi mužem a ženou, ale i matkou a dcerou, dítětem - vypravěčem a keřem hlohu a dokonce i láskou mezi dvěma muži, či dvěma ženami, vždyť sám Proust byl homosexuál a jeho postavy jsou odrazem jeho osobnosti, proto když madam de Villeparisis podotýká, že madam de Sévigné, jejímž "Dopisům" se obdivuje jak vypravěčova babička, tak trochu nečekaně hrabě de Charluse, přece nemůže hovořit o lásce, když osoba, kterou tak vroucně milovala, byla její dcera, de Charlus jí odvětí, že přece nezáleží koho milujeme, hlavně že milujeme. Proust na různých místech dokazuje subjektivitu lásky - třeba: "S radostmi (lásky) je to jako s fotografiemi. To, co člověk zachytí v přítomnosti milované ženy, je jen negativ, který se vyvolává později, když se vrátíme domů a máme zas k použití tu vnitřní temnou komoru, jejíž vchod je "zazděn", dokud jsme mezi lidmi." Člověk si tedy svoji lásku k někomu vychutná až myšlenkově - až když je sám. Dále v lásce popisuje to, co se stalo základním kamenem Sartrovy filosofie - její unikání (či chcete-li "chybění"): "Jak jsem se s dívkou sbližoval a líp se s ní seznamoval, dělo se to vlastně odčítáním, neboť každý kus obraznosti a touhy byl nahrazován nějakou vědomostí, která znamenala mnohem méně." Tudíž, pokud jsou většinou idealizované obrazy o milované bytosti nahrazeny vědomostí, už bytost méně uniká, je nám známá, tudíž ji již nemůžeme subjektivně "zbožňovat" a popř. zbožšťovat. Proto se v druhé části druhého dílu vypravěč zamiluje do dívky z dívčího hloučku, který se, v krásně popsaných obrazových výrazech, prochází po Balbecké pláži nezamiluje do té, co vše zná a ví, ale do Albertine, jejíž duše mu uniká. Mladého vypravěče též popadaly touhy políbit nějakou náhodnou dívku dělnické třídy - mlékařku, rybářku - v prvním díle "dívku v lese", do té doby než zjistí (už nevím, zda mu to řekl Saint-Lupe či de Charlus), že mnohem krásnější nad získání si dívčiny tělesnosti, je získání si její duše, toho, aby si člověka pamatovala, protože myšlenky, vzpomínky a vnímání jsou předivo, ze kterého je utkán život člověka.

Třetím chování člověka, které dle mého stojí u Prousta na nejvyšší úrovni, je stupeň umělecký - zatímco k prvnímu dílu neodmyslitelně patřila hudba - Vinteuilova sonáta a krásná věta a osud jejího skladatele, druhým dílem prostupuje malířství. Ve zkratce (komentář musí mít max. 6000 znaků) - umění je nejvyšším možným cílem, protože dokáže popsat vnímání člověka, jinak unikající.

Příště volně pokračuji...