Hledání ztraceného času V. – Uvězněná
Marcel Proust
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421494/bmid_hledani-ztraceneho-casu-v-uveznena-MR6-421494.jpg
4
44
44
Hledání ztraceného času série
< 5. díl >
Pátý díl je příběhem vypravěčovy lásky a žárlivosti a zároveň gigantickým vnitřním monologem o hledání podstaty a smyslu života. V této části se opakuje téma nenaplněné lásky v příběhu Albertiny a vypravěče, naznačené již v Swannově lásce (2. část prvního dílu). Jako v předcházejících dílech i zde je dějová linie románu nevýrazná, nejde o souvislý sled událostí, ale o volné sepětí jednotlivých epizod, přerušovaných vsuvkami, úvahami či vzpomínkami a soustředěné především na vnitřní vývoj citu z hlediska vypravěče.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2019
,
Městská knihovna (Praha)
Originální název:
À la recherche du temps perdu: La Prisonnière, 1923
více info...
Přidat komentář
Sled myšlenek o proměnlivosti citů jak na horské dráze, ale dráha se stále opakuje, jak zaseknutý gramofon, nikam nevede. Být schopný milovat pouze, když žárlím a na moment být šťastný, když vím, že nehrozí nebezpečí podvodu a opět upadnout v lhostejnost, kdy city ochabnou, když cítím bezpečí věrnosti. Neutěšující, bezvýchodný stav. Knihu jsem zvládla číst do 150 stran a pak jsem se uchýlila k rychločtení do 250 stran pak přeskočila na 400 stránku a dočetla 20 stran do konce, stále stejné :) dilema.
Z mého pohledu druhý nejlepší díl této série (hned po tom 2.). Myslím si, že nikdo nedokázal nikdy tak detailně popsat, jak funguje žárlivost a co se při ní odehrává v lidské mysli. Ano, ne všichni projevují žárlivost tak extrémně jako hlavní hrdina, ovšem ten základ je poměrně pochopitelný a obraznost, se kterou to Proust popisuje, je neobvyklá. Autor toto téma poměrně obšírně rozebírá už v prvním díle na příkladu Swanna, ovšem zde se k němu vrací ještě podrobněji - a možná můžeme sledovat určité uzavření dějového kruhu, kdy hlavní postava de facto replikuje příběh Swanna, tedy svého dětského vzoru, a stejně jako on věnuje své srdce dívce, která nejenže nedosahuje jeho společenského postavení, ale navíc ho ani nemiluje nazpátek.
Nemohu si pomoct, ale na Proustovi je mi - alespoň v této části Ztraceného času - cosi nesympatického. Myslím, že je to cenná kniha kvůli poodhalení mechanismu žárlivosti a ztráty kontroly nad dříve milovanou bytostí. Ale něco mi na tom nesedí. Prizma, ze kterého je to vyprávěno, se neprotíná s mým náhledem na život. To je přirozeně chabý argument, ale za všechno "nesympatické" asi hovoří scéna, kdy je vypravěč celý bez sebe z odjezdu Albertiny, a na ulici sežene jakési malé děvčátko, aby skrze jeho přítomnost zahnal žal. Pak jde dokonce kvůli tomu dokonce vypovídat na policii. To bylo divné, jaksi mimo můj lidský obzor. Ale třeba Ve stínu kvetoucích dívek mne nadchlo.
Těch pár lidí, co znám, co četli celé Hledání ztraceného času, všichni říkají, že toto je nejlepší díl. Nehodnotím je takto jednotlivě, nicméně přinejmenším jako pohled na vztahy je pozoruhodný - zdá se nám to třeba jako extrém, ale to, co dělá hrdina s Albertinou, děláme v podstatě skoro všichni, nebo o to alespoň usilujeme.
Jako obvykle, obyčejný popis citového vztahu dvou lidí nabírá u Prousta nový rozměr a přesah do úplně jiných sfér.
Přesně proto mohl Proust stejně dobře psát o Saint-Simonovi jako o obyčejné sušence. Prostě génius.
Další část Proustova komplikovaného díla, na kterém si čtenář snadno najde mez svého trpělivého čtení. Mě trvá sotva deset stránek než se začnu ztrácet v bludišti poetiky jeho zdlouhavých souvětí, kde není prostor k vydechnutí. Což také ovlivňuje mé hodnocení. Pro svou možná nedostatečnou trpělivost a pečlivost zjišťuji, že nejsem "ten správný čtenář", jež je schopen Proustovi plně porozumět, ale to mi nebrání být nadále fascinován autorovou schopností držet tisíce stran tak vysoko kvalitu svého psaní a těšit se i do posledního dílu na estetický zážitek jeho krásné literatury.