Hodiny z kostí
David Mitchell
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/330508/bmid_hodiny-z-kosti-7Ts-330508.jpg
4
248
248
Patnáctiletá Holly po zuřivé hádce s matkou zabouchne dveře za svým starým životem. Když nyní prochází anglickým venkovem, podivná setkání a souhry náhod přetvářejí její realitu tak, až se začne podobat oživlé noční můře. Neboť Holly upoutala pozornost skupinky nebezpečných mystiků – a jejich nepřátel. A právě osud Holly Sykesové je tmelem spojujícím příběhy dalších protagonistů Hodin z kostí – studenta z Cambridge, který usiluje o bohatství a vliv, rozpačitého otce, jenž si připadá naživu, pouze když podává zpravodajství z okupovaného Iráku, spisovatele středního věku, jenž truchlí nad svým vyhnanstvím ze žebříčku bestsellerů –, kteří všichni sehrají roli v nadpřirozené neviditelné válce na okrajích našeho světa. Ze středověkých švýcarských Alp přes australskou buš devatenáctého století a hotel v Šanghaji až do výstavného domu na Manhattanu v blízké budoucnosti a na postapokalyptický irský venkov se jejich příběhy rozvíjejí a spojují v okamžicích jak každodenních, tak téměř zázračných. Hodiny z kostí tvoří kaleidoskop plný výrazných postav a možných světů, který přímo prosí o to, abychom ho rozebrali a opět poskládali dohromady.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , Mladá frontaOriginální název:
The Bone Clocks, 2014
více info...
Přidat komentář
Kříženec Domu za zdí a Atlasu mraků ... Téma anchoritů, nesmrtelných živících se dušemi psychicky obdařených smrtelníků z Domu za zdí (zde ve snesitelně krátké podobě), v Hodinách z kostí propojené hlavní postavou Holly nahlíženou různorodou formou z pohledu studenstkého hejska, žurnalisty, spisovatele, jehož hvězda zapadá, akční pasáž souboje dvou nepřátelských ezoskupin i závěrečné postapo ... Ač se mi dříve čtené knihy D.Mitchella líbily, pro toto základní fantasy téma asi nejsem cílová skupina, takže jsem toto dílo přes všechen jeho spisovatelský um nedokázala ocenit jako ty předchozí.
Autor umí nádherně pracovat s jazykem, což ukázal především v prvních dvou kapitolách, které mě opravdu bavily. Pak ještě část se spisovatelem byla dobrá. Avšak předposlední a poslední část knihy pro mě naprosté zklamání. Ta sci-fi/fantasy linka mi tam přišla hodně na sílu.
K této knize jsem se vracela asi na třikrát a nejednou jsem měla chuť knihu prostě a jednoduše jen zavřít a vrátit zpět do knihovny. Nemám ráda, když odcházím od nerozečtených knížek a tak jsem se po asi 3 měsících zařekla, že tuto knihu prostě dočtu. Nevím po pravdě co bych o ní napsala. V knize jsem se dost ztrácela v ději a postavách, do asi 3/4 knihy, pro mě děj byl absolutně nezáživný. Jediný pocit, kdy to vypadlo, že si kniha napraví reputaci, se po přečtení asi 50 stránek zase vytratil. Bylo to moje první setkání s tímto autorem a bohužel asi poslední. Uvidíme...
Nebýt toho, že jsem přečetl skoro vše od D. Mitchella, tak bych z knihy moc nadšený nebyl. První půlku knihy jsem se celkem nudil, druhou pak právě propojení s jeho dalšími knihami přineslo příjemné "problýsknutí" a temný závěr pak knihu příjemně okořenil. Ale i tak se mi Tisíc podzimů líbil mnohem víc (mám rád tématiku Japonska), stejně tak mysteriózní Hybatelé a úžasnému Atlasu mraků tahle knížka sahá leda do pasu... Ale doufám, že se autor podobným směrem vrátí a napíše někdy něco o Jasnozřivých.
Hodiny z kostí sú románom s ľahkou fantastikou. Spočiatku kniha začína príbehom Holly, v ktorom nie sú takmer žiadne prvky fantastiky. Až ku koncu knihy to autor na čitateľa rozbalí a doslova ho zavalí nadprirodzenom. Kniha je rozdelená na niekoľko príbehov, každý príbeh vidíme z očí inej postavy, pritom sú od seba oddelené časovo. Autor brilantne napísal postavy, kniha sa číta výborne, no vyvrcholenie knihy medzi dvoma skupinami ma nijako neoslnila. Posledná kapitolka v post-apo prostredí bola parádna chuťovka na záver. Malo to skvelé myšlienky ale tak strašne málo využité. Keby vyšiel film, pozrel by som si ho radšej.
Uf, to bylo ale dlouhé. První Mitchellova knížka, kterou jsem měl problém přečíst. Naštěstí někde v půlce to chytlo jakž takž spád, ale popravdě závěrečné dvě tři kapitoly na Ovčí hlavě mne hrozně moc nebavily.
Označení "mezinárodní bestseller" nemusí být prokazatelně zárukou kvality. Ale v tomto případě to platí beze zbytku. Nezbývá mi než říct: "Pane Mitchelle, ovládáte své řemeslo zatraceně dobře."
Bohužel tyto knihy nepatří úplně mezi můj oblíbený žánr, ač utopistické téma mě vlastně baví. Povrchnost knihy jsem spatřoval především v tom, že když je "problém" tak se vymyslí nástroj, kterým se vyřeší - najednou hrdina začne používat ezoněco, co způsobuje něco, a tím odvrátí jasný problém nebo snad zánik hrdinů (únik od jistého zániku zadní branou mi náhle připadl celkem směšný). Přijde mi totiž, že tato "zadní vrátka" jsou používána, když se autor dostane do slepé uličky a neví, jak s příběhem naložit.
Mé první setkání s autorem a jistě ne poslední. Kniha byla pro mě úžasným kaleidoskopem osobních příběhů, transcedentna a snad i možných vizí budoucnosti, vše jemně navzájem propojeno Hollyiným životem. Od posledních 100 stran jsem se nemohla odtrhnou a dočetla se zatajeným dech. Pro mě krásný knižní zážitek.
Na základě doporučení jsem po této knize sáhla a pustila se do čtení, aniž bych věděla do čeho jdu. Jsem nadšená, ale bohužel i zklamaná. Byla bych mnohem raději, kdyby se kniha držela vyprávění ze strany Holly a Huga (mimochodem můj oblíbenec). Příběh je skvělý, je v něm hodně informací, posouvá se časem stále dopředu. A to je přesně to. Když se teď ohlédnu, byla bych mnohem raději, kdyby jsme zůstali u těch výše zmíněných a věnovali se více jejich růstu. Ale je fakt, že to už je můj problém :). Knihu doporučuji.
Snad ještě více propracovanější a i dojemnější než moje první kniha od Davida Mitchella - Atlas mraků. Hlavní hrdinka Vám během celé knížky přiroste naprosto k srdci.
Jednou se do toho začtete a už je těžké dát knihu z ruky. Klobouk dolů před tímto skvělým autorem!
Bavilo mě, jak se postupně odkryvaly souvislosti a motivy postav. Příběh byl propracovaný,vse souviselo se vším. Potud dobré. Za mě však mohla byt knih o něco kratší, k závěru už jsem se trochu prokousavala,nicméně celkove ukončení příběhu dobré. Byla to moje první kniha od autora, ráda sáhnu po další.
Dům za zdí byl mnohem srozumitelnější, kratší a lepší,
ač námětem velmi podobný.
Většina recenzentů už to podstatné řekla, ale přidám svou trošku. Za mě je kniha určitě velmi dobrá, ale je trochu zbytečně natahovaná. Velmi mě ale potěšily odkazy na jiné knihy, které jsem už četl (Marinus z Domu za zdí, Jasnozřiví z Atlasu mraků a jsem si jist, že jsem si spousty věcí nevšiml). Skvělá práce s jazykem je u Mitchella standardem. Asi nejvíc mě na knize dostalo posupné "ubývání slunečního svitu". Oproti prozářeným pasážím z Hollyina dětství a mládí až k podzimnímu postapu v závěru knihy.
Mám tentýž pocit jako OndřejMergl - dovedu si představit film, který vznikne podle Hodin z kostí; určitě bude skvělý. Ale kniha pro mě byla příliš složitá, příliš rozkošatělá. Jediné, co mě s ní aspoň trochu "smiřovalo", byly právě odkazy na Tisíc podzimů.
Na rozdíl od spisovatelské - velmi zdlouhavé - epizody mě mnohem více zaujala část věnovaná íráckému konfliktu. Názory britského komentátora v Íráku, popis íráckých poměrů očima domorodce i pohledem cizince. Jaký byl Írák se Saddámem a jaký bez něj. Už kvůli téhle kapitole to pro mne stálo za to, prokousávat se složitým dějem . . .
Přečetla jsem doposud všechny Mitchellovy knihy a pouze dvě patří k mým srdcovým záležitostem: Tisíc podzimů a Třináct měsíců; že by to bylo těmi číslovkami? Každopádně Hodiny z kostí k nim patřit nebudou.
Moje šesté setkání s Davidem Mitchellem, který mě nepřestává bavit. Samozřejmě už vím, jak si umí pohrávat se čtenářem, ale zase jsem se ráda nechala pohltit příběhem několika různorodých postav, jejichž osudy se protínají v čase. Fantasy prvky se zpočátku objevují jen sporadicky, o to působivější je pak závěrečné rozuzlení a zejména přesvědčivé vykreslení post-apokalyptické civilizace. Moc mě pobavily odkazy na postavy z jiných autorových děl, hlavně z "Tisíce podzimů Jacoba de Zoeta."
Jeden lidský život nemusí představovat jen jeden lidský život. Alespoň u Holly Sykesové to není jen pouť patnáctileté buřičky, která utíká z domova po zklamání z lásky v roce 1984, k nezdolné stařeně, která se v roce 2043 v postapokalyptickém světě stará o dvě vnoučata. Jsou to i životy ostatních, s nimiž se ten její prolíná, jichž se dotýká nebo jež nepřímo ovlivňuje; jsou to světy, jimiž prochází a o nichž podává zprávu nejen její paměť, ale také existence a vnímání ambiciózního hejska Huga Lamba, investigativního novináře Eda Brubecka, cynického spisovatele Crispina Hersheyho nebo (ne)existujícího Scénáře; je to jeden svět, v němž od věků bojují Atemporálové s Anchority o lidské duše a nikdo neví, jestli je Soumrak (čili smrt) horší než Setmění (čili blackout a další přehlídka katastrof, které zemi i lidi vrhají zpět na počátek věků). Mitchell zvolil podobný postup jako v Atlasu mraků, tedy více-, v tomto případě šestihlas - a skrze všechnu zachycenou temnotu nabízí záblesky víry, že "žádný člověk není ostrov sám pro sebe" - a naději, že můžeme být víc než "hodiny z kostí".
Obsáhlý román, v podobném duchu jako Hybatelé, kapitoly vyprávějí různé postavy. Literární lahůdka pro každého čtece. Nádherný překlad.
Štítky knihy
anglická literatura World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
| 2012 |  Atlas mraků |
| 2007 | Třináct měsíců |
| 2013 | Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta |
| 2017 | Hodiny z kostí |
| 2016 |  Dům za zdí |
Lapená od první stránky do poslední. Už jsem potřebovala přečíst příběh, ve kterém si zamiluju postavu/y a který nechci odložit. Zamilovala jsem si Holly a prožila s ní její příběh. Část, v níž se dozvídáme o životě válečných zpravodajů, mě doslova dostala, abych se o jejich práci a o zemích, ve kterých působí, dozvěděla víc. Oslovil mě i stárnoucí spisovatel, který se pomstí uštěpačnému kritikovi: jak snadné je udělat něco, co se nikdy nedá odestát. (Rady pro budoucí spisovatele z kurzu tvůrčího psaní: "Příslovce jsou cholesterolem v žilách prózy. Když je omezíte na polovinu, bude vaše próza proudit dvakrát svižněji. (...) Och, a taky se mějte na pozoru před slovesem zdát se: je to takové textové mumlání. A ohodnoťte každé přirovnání a metaforu jednou až pěti hvězdičkami a pak odstraňte každé, které dostalo tři a méně hvězdiček." (s. 366) "Tvrdím, že autor Ságy o Njálovi používá přesně tytéž narativní triky, které později využívali Dante a Chaucer, Shakespeare a Moliere, Voctor Hugo a Dickens, Halldór Laxness a Virginia Woolfová, Alice Munroová a Ewan Rice. Jaké triky? Psychologickou nejednoznačnost, vývoj postavy, zásadní zvrat v závěru scény, padouchy poskvrněné ctností, hrdiny pošpiněné ničemností, předtuchy a odskoky do minulosti, obratné svádění čtenáře na scestí. (...) v islandských ságách poprvé v západní literatuře objevujeme zárodky romanopisců při práci...", s. 357.) Pobavila mě spousta aluzí (a to jsem ještě spoustu z nich neobjevila): je to čtenářsky příjemné a zábavné. Fascinovala mě Mitchellova fantazie, jeho jazyk, metafory. Každý motiv se někde později propojí s dalším motivem a utvoří linku, která najednou dostane smysl. To, co vypadalo jako veledůležitá informace, se promění v nedůležitý štěk, ale právě to nám říká významnou sdělení o našem poznání světa (tři slova, která se vynořují znovu a znovu Holly v souvislosti s Crispinem, se naplní významem, který je ale nicotný; co víme o světě, je vytrženo z kontextu, a i když je toto vědění pravdivé, o kontextu nám neříká vlastně nic: a to jsme pyšní, co toho víme...)
Ale nejvíc, nejvíc mě vzala vize světa, ve kterém došla ropa: civilizace existuje jen do té doby, dokud v ni lidé věří. Pravděpodobně existují ještě silnější dystopie, ale mě tahle zasáhla, snad proto, že je děsivě uvěřitelná.