Hodiny z kostí
David Mitchell
Patnáctiletá Holly po zuřivé hádce s matkou zabouchne dveře za svým starým životem. Když nyní prochází anglickým venkovem, podivná setkání a souhry náhod přetvářejí její realitu tak, až se začne podobat oživlé noční můře. Neboť Holly upoutala pozornost skupinky nebezpečných mystiků – a jejich nepřátel. A právě osud Holly Sykesové je tmelem spojujícím příběhy dalších protagonistů Hodin z kostí – studenta z Cambridge, který usiluje o bohatství a vliv, rozpačitého otce, jenž si připadá naživu, pouze když podává zpravodajství z okupovaného Iráku, spisovatele středního věku, jenž truchlí nad svým vyhnanstvím ze žebříčku bestsellerů –, kteří všichni sehrají roli v nadpřirozené neviditelné válce na okrajích našeho světa. Ze středověkých švýcarských Alp přes australskou buš devatenáctého století a hotel v Šanghaji až do výstavného domu na Manhattanu v blízké budoucnosti a na postapokalyptický irský venkov se jejich příběhy rozvíjejí a spojují v okamžicích jak každodenních, tak téměř zázračných. Hodiny z kostí tvoří kaleidoskop plný výrazných postav a možných světů, který přímo prosí o to, abychom ho rozebrali a opět poskládali dohromady.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , Mladá frontaOriginální název:
The Bone Clocks, 2014
více info...
Přidat komentář
Hodiny z kostí jsem si vyloženě užila. K Atlasu mraků jsem měla (a mám) velké výhrady a celkově mě čtenářsky neoslovil, ovšem HzK, to je jiná. Šest výtečných novel spojených do homogenního celku, střídání dějišť, vypravěčů a roků, to bylo blaho. Nejvíce jsem se zamilovala do poslední části, dystopické kapitoly z Irska po energetické krizi: silné, krásně napsané, syrové, hluboké...
Mitchell i zde tvoří věrný svému stylu, ale oproti Atlasu mám dojem větší preciznosti a citlivosti v práci s jazykem a celkem, jednotlivé části nejsou tak divoce rozdílné, neodpadají od sebe. Nepatřím mezi milovníky fantasy žánru, i proto mě potěšilo, že HzK nejsou fantasy románem, ale zápletka okolo nesmrtelných bytostí je jen jedním vláknem v provazu, a dokonce se uzavírá v páté části, před poslední dystopickou kapitolou. Román tak vlastně získává dva konce a autor dává jasně najevo, že fantasy zápletka není pro román nejdůležitější.
Více v mé recenzi na www.kukatko.cz (zde v záložkách)
Davida Mitchella mám fakt ráda a jeho styl mi naprosto sedí. Občas se snažím někomu vysvětlit, proč ho tak oblibuju. A vysvětluju to vlastně přepříliš zdlouhavě. Jednou větou to za mě shrnuli na přebalu knihy Hodiny z kostí: "Mitchell dokáže čtenáře nadchnout jak pro skutečný svět, tak pro ten smyšlený." Mě vždy nadchne všemi příběhy, umí i ty záhadné, mysteriózní, ale i ty úplně nejobyčejnější. Co ovšem umí především, je práce s jazykem a s dějem, s těmi se doslova hejčká. Vlastně by tam to nadpřirozeno kolikrát ani být nemuselo, což dokazuje perfektní knížka Třináct měsíců. Ale zároveň tam ani nepřekáží. Mitchell se možná už trochu opakuje, ale jeho fascinace nesmrtelností a stěhováním myslí, posedlost lidskou duší, mi ani tentokrát vůbec nevadila. Hodiny z kostí mě bavily i proto, že jsem opět měla chuť v nich stále listovat zpět, hledat si souvislosti a narážky, objevovat to klubko nenápadně se motající celým příběhem. Někdy mě trochu mrzelo, že se pustilo jiným směrem, než bych čekala a asi i chtěla, ale ono mělo i přes tu klubíčkovitou neposednost svůj smysl.
Závěrečná část pak pro mě bylo jedno z nejvíce skličujících čtení posledních let. Četla jsem dost postapo vizí, ale tahle mě sejmula a bylo mi z ní dost úzko. Snad i pro to, že mi připadala až neskutečně reálná.
Po Atlasu mraků a Hybatelích už na lep Mitchellovi neskočím. U první knihy jsem ještě byla oslněna jazykem, neobvyklou stavbou knihy a propletencem příběhů, z Hybatelů jsem měla pocit prázdnoty.
Ačkoliv se Hodiny z kostí tváří jako román, jedná se o povídky, ve kterých Mitchell střída postavy, prostředí, století, žánr i styl psaní a kterými nás provází nejprve Holly a potom lidé, kteří se s ní setkali. Celé je to pak propojeno válkou mezi Anchority a Horology, což mi ale přišlo jen jako lepidlo, které pomáhalo držet pohromadě jednotlivé části. Bohužel se autor zase nechal unést rozmáchlostí napříč časem a prostorem a nabubřelostí vlastního jazyka, místo aby se držel nosné linky a dodal knize hloubku.
První část o patnáctileté Holly mě zaujala svým způsobem vyprávění i vypravěčkou, příběh se začal slibně rozvíjet, ale Mitchell děj usekl, a přenesl nás o několik let dopředu, do jiného prostředí, do popředí strčil postavu namyšleného studenta, a začal na nás mluvit ne úplně jednoduchým stylem cambrigské pseudointelektuální smetánky. Linka Huga Lamba byla fajn, protože hrdina nebyl zrovna klaďas, ale proto taky nebyl šablonovitý.
Mitchell se ale nezastaví, příběh utne a žezlo přejímá další vypravěč v pozdější časové rovině. Bohužel válečný reportér je výživný asi jako rohlík z Tesca.
Další linka zneuznalého a cynického autora je tady zřejmě jen pro vybití Mitchellova temného frustrovaného já, protože jinak nic nepřináší, naopak vystřeluje motivy, které nikdy nevysvětlí.
Následná část s Anchority napětí zvyšuje a baví mně. Po téhle mohl klidně Mitchell skončit, protože posledních asi osmdesát stran je už opakovaná postapokalyptická agitka upozoňující, jaké jsou dnes lidé zhýčkané hyeny, které brzy o všechno přijdou (že bych to už četla v Atlasu mraků?). Dělalo mi velký problém tuto část dočíst.
Kdyby Mitchell vyhodil polovinu knihy a třeba se více věnoval Anchoritům, vztahům mezi nimi nebo lince s mladou Holly a Hugem Lambem, udělal by líp. Takhle jsem zase dostala sice brilantním jazykem napsanou knihu, ale s postavami, které byly tuctovité a nudné nebo je Mitchell opustil, aby začal zase někde jinde.
Na seznámení se s Mitchellem je tato kniha skvělá a prvočtenáři budou asi ohromeni, protože autor si umí s jazykem krásně pohrát. Pro mě jsou Hodiny z kostí rozmáchlý román, který je rozkročeny do široka na úkor hloubky.
Další klasický David Mitchell a jeho mnohovrstevný a vícežánrový příběh.
Tedy vlastně šest příběhů, které všechny nějakým způsobem spojuje postava Holly Sykes.
Ze začátku se děj odehrává v nám známé realitě, „atemporální“ linka chvílemi jen lehce vybublá na povrch a zase mizí, postupně se však objevuje stále víc a víc…
Mitchellův vypravěčský styl je velmi podmanivý a hodně mě baví. V jeho světech se ráda ztrácím.
A baví mě i jeho oblíbené prolínání postav či míst z jeho předchozích románů. Z mé strany tedy spokojenost.
Štítky knihy
anglická literatura World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
2012 | Atlas mraků |
2007 | Třináct měsíců |
2013 | Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta |
2017 | Hodiny z kostí |
2016 | Dům za zdí |
Další skvělé dílo, kde jako čtenář cestujete napříč časem i kontinenty, kde se pravidelní čtenáři Mitchella setkají se starými známými z předchozích knih. Mitchellovy knihy mne baví především svou rozmanitostí dějů i stylů psaní, celistvostí a podmanivostí.