Hodiny z olova
Radka Denemarková
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552461/bmid_hodiny-z-olova.jpg
4
277
277
Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2019
,
Audioteka
Interpreti: Luboš Ondráček , Šárka Vondrová
více info...
Přidat komentář
Kniha dostála svému názvu. Byly to hodiny z olova a běžel ten čas, kdy jsem chtěl knihu odložit, protože jsem v nekonečných hovorech o literatuře, tradicích, doktríně středu proložených řadou setkání, večírky, komentovaných imaginárními průvodci, nebyly sto zahlédnout cíl a smysl vyprávění. Naštěstí jsem vydržel, ale zvláštní potěšení se nekoná - děj se zrychlil, zdramatizoval a mě zbývá přemýšlet v jak otráveném světě to žijeme, a co mohu, vlastně musím, udělat abych pomohl dosáhnout nápravy.
Možná ji, pokud se někdy ještě přiměji po této knize sáhnout, ocením lépe, ale pocit rozvláčné bezvýchodnosti teď u mně převládá. Pokud se tak stane, budu si vypisovat myšlenky, moudra a duchaplná sdělení, kterými kniha oplývá.
Poněkud mě štvalo, že všechny trable světa má na svědomí mužská nadvláda nad otročícími ženami. Neboť muž od ženy ledacos očekává a nesnese, že by jej žena v něčem mohla převýšit, zatímco ženy zřejmě neočekávají od muže nic, a nemají žádnou možnost jak si prosadit svou. Tento způsob soužití se však dosti rozchází se zkušeností, kterou jsem zatím učinil.
Na Hodiny z olova jsem slyšel spoustu chvály. Čína mě jistým podivným způsobem fascinuje a tak jsem se opravdu těšil...
...a je to neuvěřitelné spojení až do formálna vysoustružených vět, čínských zajímavostí, ne/skrytých metafor, odkazů literárních i politických, slovních hříček s různou kvalitou (viz třeba kukačka - ku-ku-ku - Ku-klux-klan...), průvodců ve formě dvou koček a různě se prolínajících příběhů.
Proč tedy dávám dvě hvězdičky, když normálně takováto konceptuálně promyšlená díla chválím kudy chodím a vyhledávám? Inu, když dva dělají totéž, není to totéž. A stejnou knihu čte každý trochu jinak. V tomto případě je styl čtenářsky velmi nepřívětivý, nosné příběhy pro mě málo zajímavé a všechno to zajímavé (v mém případě mj. čínská historie a zajímavosti) je skryto pod množstvím proudících slov a myšlenek. Jenže ani to by mě od knihy neodradilo...
Tím hlavním důvodem, proč jsem ve čtení od poloviny knihy už prakticky nemohl pokračovat, byl onen nekonečný pesimismus. Vše je špatně. Dělat i nedělat politiku. Starat se o sebe i být aktivistou. Zajímat se i být netečný. Ano, poukazuje se na statečné disidenty, zásadové hrdiny všedního dne i světoznámé angažované autory, ale v tom množství všeho odmítaného i parodovaného ("hamáčkové světa") jako by pro jiskřičku naděje nezbývalo místa. Chápu, rozumím, ale nepotřebuju víc...
Docteno. Tohle precist bolelo skoro az fyzicky, dala jsem to jen s velkym sebezaprenim. Spousta myslenek skvelych, ale podani velmi narocne na pochopeni a straveni. Do posledni tecky souhlasim s komentarem, ktery tu zanechal/a Meluzena.
Na začátku jsem ze způsobu psaní byla nadšená, ale s přibývajícími stránkami (a že jich bylo) mé nadšení pomalu vyprchávalo. Obdivuji autorčin přehled, znalosti, schopnosti...s většinou názoru souzním a souhlasím, mnoho zajímavého jsem se dozvěděla, jen ten postoj jediné "moudré, spravedlivé" byl pro mne příliš.A konkrétně postava spisovatelky byla pro mne spíš odstrašující, než někým, kdo mi by byl vzorem. Jestli si chci vzít z někoho příklad tak to bude určitě spíš Muž, který sázel stromy (J.Giono), než umanutá spisovatelka.
Erik Tabery na přednášce mluvil o vhodnosti křížení informací, tzn. pozorovat danou okolnost z různých úhlů pohledů. U Hodin se mi to sešlo neplánovaně, přesto velmi trefně, protože druhou knihou, kterou jsem v daném období četl byl životopis Havel od M. Žantovského. To že budou odkazy na V. Havla jedním z leitmotivů Hodin z olova jsem netušil. Na druhou stranu kniha je nacpaná odkazy na historické události od vzniku Československa až do současnosti. A Denemarková si bere na paškál nejen období komunismu, ale i komunismus nahrazující kapitalismus, a tak není divu, že jméno Havel se zde skloňuje na každé čtvrté straně. A odkazy na Havla, který posmrtně stále ovlivňuje jednání ostatních, si žádá i silný lidskoprávní apel knihy. Ale kritika míří především na Čínu, které se podařilo nemyslitelné, tedy oba proti sobě stojící systémy propojit v jeden.
Je snadné podléhat knize, která popisuje svět ve stejných barvách, jak ho vidím i já. Která podepírá můj světonázor dalšími kontexty a tvrzeními a ještě více jej upevňuje už v tak pevných konstrukcích. Předpokládám, že ocitnout se na druhé straně politického vnímání světa, asi bych knihu nebyl schopen číst. A zajímalo by mě, zda existuje podporovatel Zemana, Okamury, Babiše nebo KSČM, který knihu četl, který knihu dočetl a který v knize objevil a následně ocenil její kvality. Upřímně o tom pochybuju, ale velice rád bych se pletl.
Denemarková mě intelektově vysoce přesahuje. Mnohé věci jsem nepochopeny prostě přešel, jednoduše z toho důvodu, abych nemusel tak často rozklíčovávat mentální rébusy autorky a své černé díry ve vědění doplňovat v jiných informačních zdrojích, což by mi délku četby podstatně natáhlo. I tak jsem knihu louskal téměř celý rok. Ale občas jsem pro kontext hrábl jinam, musel jsem, to abych se v myšlenkových vírech úplně neutopil. Nicméně poznámkoval a podtrhával jsem jako o život. Kniha je silnými myšlenkami napchaná k prasknutí. A tak se mi Hodiny z olova do života vkrádají neobvykle často. Každou chvíli na knihu něco kolem mě odkazuje. Je to Ta kniha, která ve mně neustále evokuje její obsah v denních kontextech, i když už je dávno založená zpátky v knihovně.
"Autorka si uvědomila, že žije v době, kdy se něco láme a mění, a ona neví co. Jako by bruslila a slyšela, jak jí pod nohama praská led a kry v dáli sténají a starý cyklus končí a svět se točí ve vířivce cenzury a autocenzury." - Podobný pocit mám už dlouho, takže toto tíživé čtení odpovídá mým pocitům; o Číně dohromady nic nevím, jsem tedy ráda za vhled, který autorka nabízí (i když jde o beletrii - zdá se, že má dar "vyhmátnout" podstatné).
Motiv hodin hodin z olova pomůže uvědomit si čas: ukazují její čas, jejich čas, můj čas, čas. A třeba také čas staré ženy, která coby dítě odjela Wintonovým vlakem. Snad nikdy dosud jsem si neuvědomila tíhu pocitů viny přeživších; ano, četla jsem o nich už dříve, ale nikdy mě to nezasáhlo tolik jako teď. Putuje světem s vědomím, že oni se obětovali; závazek, který je k neunesení. A nic se nemůže zahojit, protože se o všem mlčí.
Dále motivy ODLIDŠTĚNÍ, Havlovy myšlenky; "Komunismus nám vymyl mozek. Kapitalismus nám vymývá srdce." Jak dostojíme svým lidským úkolům? Opravdu je humanita vepsí? Knížka tíživá, ale nesmírně působivá, ke které je třeba se vracet.
"Čína je koncentrační tábor s nepropustnou hranicí. Čína je rozkvetlá zahrada. A není to protimluv. Je to dvojí, proti sobě jdoucí gesto radostného a pragmatického přitakávání."
Život a smrt. Sdělují čínské znaky na přední straně obálky. Radka Denemarková nezklamala. Svůj břitký jazyk, vysoký intelekt a jedinečný postřeh, to vše zabaleno do myriád výmluvných slov, už dávno dala do služeb lidské spravedlnosti. Trochu jsem doufala, že mě samotné rozšíří můj možná trochu úzce vymezený, kritický postoj vůči Číně, ale nestalo se. Nemohlo. Musela by podvádět sebe sama. Ona dokonce, vzhledem ke svému pobytu v Číně, mé poznání a pochopení (a averze) ještě rozšířila. Překvapila mě jedna faktická chyba v textu, ale ta se netýkala Číny a nikdo není neomylný. Denemarková vytvořila opus o životě. Mohl by být kratší, ale taky delší. Sepsala žánrový mix na pomezí fikce, historicko-společensko-politické analýzy šmrncnuté magickým realismem zasazené do reálného prostředí Číny nového věku, který konfrontuje se soudobým českým sociálnědemokratickým politickým establishmentem a úřednickým aparátem v jeho zajetí (havlíčkovci, prezident, diplomaté, podnikatelé) a do toho přimíchává francouzský, ruský a americký element. Osudy Evropanů, které v Číně sleduje, jsou také osudy Evropy, říká v rozhovoru Denemarková. Je to veskrze inteligentní psaní z pera vzdělané spisovatelky a člověk musí číst pozorně. Ne proto, že text je tak složitý, ale protože co slovo a odkaz na vybranou událost, to hlubší význam. Denemarkovou přitom neomezuje prostor ani čas... Ale netřeba se bát, protože Hodiny z olova si čtenáře i jeho pozornost dokonale podmaní, budí z letargie.
Kritikou dobové společenské a politické morálky nám Denemarková, v knize ústy spisovatelky, připomíná čínskou politiku jednoho dítěte a odkládání ne-li rovnou zabíjení (každý to přece pochopí) nežádoucích holčiček. Jednou větou také připouští, že politika se sice rozvolnila, ale stále v rámci pevně stanovených mantinelů. Pouze rodiče jedináčci mohou dnes mít dvě děti. Lidé také mohou mít v Číně peníze a podnikat, ale nemohou mít svobodu. Čínská garnitura zavalila svůj národ konzumem, aby lidé mohli žít a také aby měli co ztratit, kdyby se jim zachtělo svobody. Disidentem je v Číně je každý, kdo má jiný názor. Žena je v Číně k tomu, aby plodila děti, pardon syna, a starala se o muže. Nemůžu převyprávět celou knihu, ani se dělat výpisky. Byl by to marný počin. Denemarkové olověné hodiny připomínají Bibli. Na kterékoli straně ji člověk otevře, najde myšlenku hodnou úvahy. Jako třeba tyto: "Ideologie jsou nepřátelé pravdy.", "Kolektivní zapomínání se jmenuje cenzura." "Velký talent není dobré prověřovat malým úřadem." Morální exhibicionistka, nazval Denemarkovou kdosi Kunderovými slovy. Jistě, nemusíte souhlasit. Úplně stačí, když se zamyslíte.
Hodiny z olova neznamená tik tak hodiny, jak jsem se zprvu domnívala, ale tíživý časový úsek - hodinu za hodinou, jež aktéři příběhu různou měrou tíže prožívají. Titul ve mně tento význam neevokoval. Ale značka Denemarková mi stačila k tomu, abych se do četby pustila a po dočtení zůstala, jako obvykle, obohacena a ještě více rozzlobena - neb dílo je upřímné a burcující - než už jsem byla. Kniha je plná postřehů, filozofických udiček, drobných psychologických analýz či politických hodnotících soudů. Komu to vše konvenuje, dušička jásá. Komu ne, měl by se pokusit pochopit jiné vidění světa než to své a vážit misky vah. Do svých polemik zakomponuje i postavy Havla a Kundery. A mluví mi ze srdce. Takže ano, Denemarková kritizuje i provokuje. I když svět není až tak černobílý, jak by se z olověných hodin mohlo zdát. Denemarkové nekompromisní morální principy ji nedovolují připustit jakékoliv strpění šedých zón, čemuž dobře rozumím, i když život takový není. Na druhou stranu jasné, schematické postavy umožňují jasně poukázat na to, kde si stojí pravda a kde zlo, ať již čínské, nebo evropské. Není divu, že se pro čínskou administrativu stala persona non-grata.
"Na rozkládacích rybářských stoličkách pyšně posedávají a nadutě rokují diktátoři, novodobí koboldové, relikty komunistické minulosti, kteří spolupracovali v ekonomických a prognostických ústavech a nejsou schopni dohledat články, jež nečetli, a oprávněně považují Čínu za stabilizovanou společnost, protože když se lidstvo potácí mezi anarchií a tyranií, je tyranie menším zlem, uf." A už jsme doma... Hodiny z olova musíte přečíst do samého konce, abyste pochopili jejich skutečnou tíhu.
"Pravda má rád hru na schovávanou a dnes má skvělé podmínky; ukryje se v sotva tušených skulinách mezi falešnými zprávami a mezi miliony fotografií a videí, s nimiž si hrají zdětinštělí dospělí. Pravda prokluzuje díky obrazu mezi prsty. Ideální svět pro lež. Ideální svět pro mizení těl. Ideální svět pro mlžení a odvádění pozornosti."
A jedna roztomilost (no vážně) z Denemarkové vyjadřování:
"Když je něco přívětivé a útulné, je to přítulné."
Odteďka už budu vyhledávat jen přítulné kavárny☺.
Chápu proč mají Hodiny z olova někdy tak nízké hodnocení. Není to jednoduchá kniha, ani formátem ani obsahem (no a taky ne rozsahem). Není to detektivka nadupaná dějem (tím je nijak neshazuju) ale svědectví doby, filosofické, sociologické a politologické reflexe, které mnohem více než o Číně vypovídají o nás, o Češích, Češkách a Česku. A za mě to je přesně to, co jsem si potřebovala přečíst. Abych se ujistila, že nejsem sama kdo se v dnešku trochu ztrácí a ptá se "o co jim jde?", kdo naráží, je zklamavan a znechucen zlostí, závistí, malostí, krutostí, šovinismem, ultraindividualismem a sobeckostí některých lidí, ktera se promita i na politické úrovni. Myslím že proste Denemarková musela, musela tuhle reflexi a varovani napsat, jinak by si to neodpustila.
Po chvilce si na ten ten "metaforický" jazyk i zvyknete. Dokonce v některých fázích i ztrácí na hutnosti. Mám teorii, kterou si ještě ověřím a to, že se nám tímto stylem autorka pokouší přiblížit to jak asi působí čínský jazyk. Zakládám to tedy ale na svých chatrných znalostech mandarýnštiny. Jinak pocit z knihy: deprese na kolečkách. Možná jsem si měl na koronakrizi najít něco veselejšího, ale nelituji. Nicméně kousíček duše v téhle knize necháte. Pár paralel mě tedy úplně nepřesvědčilo a bylo z nich cítit, že si autorka vybíjí frustraci, a jako ty které kritizuje, celou věc zjednodušuje a černobíle obviňuje. Ale bylo jich poskrovnu.
Intelektuálně politický román? Symbolický realismus? Sonda do totalitarismu?… těžko si vybrat, kam Hodiny z olova vlastně zařadit. Radka Denemarková tepe kapitalismus, fašismus, stalinismus, antisemitismus, ale především čínský komunismus. Nachází nejednu historickou paralelu, především pak pražské jaro 1968 a maskar na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Příběh jako takový tu nehraje kdoví jak významnou roli. Slouží Denemarkové jenom jako příčky žebříku, do nichž vplétá přebohatou tapisérii názorů, postřehů a komentářů na zemi, která sice „harmonicky vzkvétá, mrakodrapy rostou do nebes, ale zmizet zde může ze dne na den kdokoliv. Jestliže dříve znělo pekingskými ulicemi: Nemáme, dnes je slyšet: Máme všechno, stačí jen držet hubu a krok. V krásných provinciích jsou krásné pracovní tábory a reálná politika únosné míry teroru udržuje klid v zemi“. Ano, Denemarková píše o komunistické Číně, ale odpovědi na otázky, které nikdo nepokládá, nalézá i mimo její hranice, případně v minulosti. Navíc to není jediná rovina, kterou je možné v Hodinách z olova najít. Kromě té politické a filozofické jsou tu i další, osobnější a emotivnější, které člověka donutí k zamyšlení i nad sebou samým. Lehké čtení to není, ale pokud proniknete pod povrch všech těch slov a souvětí, budete odměněni.
Ze začátku mě to vtáhlo a já si říkala, páni, autorka má pravdu. Tolik různých postav a každá mi připadal realistická a něčím blízká. Hrůzy čínského režimu a autocenzura spolu s pinožením postav dělaly z Hodin z olova cosi děsivě realistického. Postava Spisovatelky a Přítele pak byla jakýmsi morálním kompasem. Bohužel z morálního se postupem času stalo až příliš moralizující a lehce odsuzující. Z živých postav se staly jen karikatury a šablony, vůči čemuž se autorka vlastně snažila vymezovat.
Každopádně jsem ráda, že jsem si knihu přečetla, je to monumentální dílo s mnoha vrstvami.
Tuto svou knihu Hodiny z olova zminila pani Denemarkova dnes v radiu Plus v podcastu Vize z krize v souvislosti s dnesni koronavirovou dobou. Doporucuji poslech.
Neprávem tady tak podceňovaná knížka, dávám plný počet. Některé knihy nejsou od toho, aby člověka pobavily, ale aby se vryly pod kůži, protože právě třeba prožíváme svojí “hodinu z olova” ... taková podle mě Denemarková je ... schopná vidět, vnímat, ale i sdělit věci/činy/pocity, o kterých jiní pokrytecky mlčí nebo je z pohodlnosti přechází. Jejímu obsahu ani formě sdělení se nedá nic vyčíst.
Spisovatelka ma podle me zdravy selsky roum a pohled na svet, potrebovala se vyjadrit a napsala tak hodnotne veledilo,kterych tu mame tak malo. Je moudra. Moc si ji vazim. Od toho jsou spisovatele,ne aby se kazdemu libili. Oni chteji neco sdelit,vypsat se z toho. Jako my ted piseme zde. Ona vedela,ze se tato kniha nebude vsem,nebo ve vsem zajidat. A co! Hezke je ne jen cist,co se libi,ale i to,s cim se neztotoznujeme,naslouchat druhym. Treba Denemarkove. Obdivuhodna spisovatelka,ktere ja tolik rozumim.
Při čtení této knihy jsem asi překonala rekord. Myslím, že jsem nic nečetla tak dlouho, když mě kniha baví, zhltnu klidně 600 stránek za pět dní. Ale tato kniha mě prostě nebavila. Četla jsem jí půl roku a rozhodně to za to nestálo. Snažím se v ní hledat, ale ne a ne a ne. Možná zajímavé myšlenky, ale podané nestravitelně, příběh také dobrý, ale, samá ale. Druhá půlka trochu lepší, asi jsem si už zvykla na tu omáčku, která se motá pořád dokola. Škoda, protože to téma je skvělé.
Komentář verze TL;DR: dovolím si citovat z komentáře tonyho sojky, který ten pocit shrnul tak, jak se to mně nepodařilo: "...že se to celé nese v tom duchu, že já Radka a Havel a Konfucius máme pravdu a lásku, která zvítězí nad lží a nenávisti Východu, Západu, Jihu, Severu a Středu a katolickou a luteránskou a fašistickou nenávistí vůči židům a havloidům . A ten zbytek, co si myslíme něco jiného, tak si asi máme uspořádat vlastní soukromý Norimbersky proces."
Směs esejů, příběhů a především vysoce politicky angažovaných osobních názorů na všechno od rodinných vztahů po reálnou politiku. Kniha, která ve čtenáři má vzbuzovat a vzbuzuje emoce, ke které se těžko dá vyjadřovat jinak než z osobní pozice, protože jako o literárním díle se o Hodinách z olova moc říct nedá. Přemýšlím, jestli Denemarková psala pro nějaký typ čtenáře, nebo se věrna zásadám popsaným v knize soustředila jen na tvorbu samotnou. Protože je to jako s jakýmkoliv jiným angažovaným sdělením - koho to neoslovuje, ten nedočte a pustí jedním uchem tam, druhým ven, kdo souhlasí, toho nezmění.
Cením si názorů Denemarkové, jejího liberalismu a zájmu o ostatní, odporu k vítězství konzumu nad duchem, nicméně jsem se hrubě neztotožňovala se způsobem podání. Nemilosrdnost v soudech, neustálé generalizace, umanutost v prosazování svého (a adorace té umanutosti), kritika skrytého patriarchátu, která více či méně zní jako odsouzení mužů en bloc (jsou to samí šovinisté a dokonce někde zmiňuje, že zkrátka nemají cit), nesouhlasila jsem snad na každé stránce. Přístup (polo)autobiografické Spisovatelky, za jejímž bojem za pravdu nakonec zůstávali mrtví, se mi protiví.
A přesto: je to originální a důvěrné nahlédnutí do názorů, které se ničím netají a nic neuhlazují. Naprostá otevřenost a upřímnost se cení, nelze jinak, pohled z perspektivy jiné životní zkušenosti je to výmluvný a v celku svým způsobem fascinující.
"Románovější" části, příběhy nejmladší generace a její rodiny, jsou výpovědí o Čechách v jejich ušmudlaném, čecháčkovsky pohodlném rozpoložení. Téma, které literárně poslední dobou zpracovává leckdo, ale málokdy tak burcujícím, až zoufale ironickým tónem. Pekingské pasáže naopak živě prostředkují ambivalenci Číny - krásná země, lidé, kteří se skutečně starají o své rodiny, a tisíciletá moudrost konfucianismu, a proti tomu všudypřítomné zákulisní dohody, totální byznys jako cesta i cíl, zkorumpovanost českých představitelů a policejní stát, kterému v historii není rovno. A mezi tím stovky citátů, často opakovaných. Zpěvy staré Číny jsou nádherné a mám chuť si je přečíst, pokud ještě zbyly nějaké, které v Hodinách nezazněly. Jakkoliv mi ta kniha lezla strašně na nervy, říkám si, že to za to stálo.
"Porouchaní lidé zaplavili Evropu...zaplavili Čínu....
Žádný letopočet nemůže změnit mentalitu. Všichni jsou na zeměkouli propojeni."
Jazykově přepestrý až poetický průřez evropským komunismem okořeněným nacismem i jednou asijskou totalitou a jejich nikdy, nekončící propojení se současností.
Souzvuky i protiklady Číny a Česka místy geniální.
Obraz bídy, prázdnoty, stádnosti, malosti a pokrytectví lidských těl, pro která jediným naplněním jejich skomírajících duší je vratký humanismus zásadně a zákonitě ohrožený egoismem, kde člověk vzhlíží nejvýše k člověku.
Soupeření mužů a žen, kteří z velké části přišli o svou mužnost a ženskost, ale zejména o ochotu k poctivé spolupráci a námaze vzájemného doplnění.
Odvrácená tvář náboženství a zbožnosti. Filosofie i její tápání.
Každá církev je nutně jednostranná a protidemokratická?
Spisovatelka Radka je zejména usilovná až umanutá?
Snad víc kritiky než hledání zdroje vyrovnanosti a pravdivosti? A tím trochu větší zamlžení cesty ven z veškeré historicky se opakující lidské bídy a ubohosti, které je v románu tolik s minimem světla.
"Podle Řehoře Velikého je olovo slovem pro hrabivost. Hrabivost ovládá duši a natolik jí zatíží, že už se neprojevuje v touze po nebeských věcech."
"Čím prostší je člověk, tím větší má sklony k dobytčí anonymitě, k strkání hlavy do písku, k distancování se od společnosti, od zřízení, od víry, od pravdy, od všeho, co se netýká jeho fyzické existence. Některých lidí se netýká nic. Součet konzervativních tupců, kteří věří každému, kdo jim dá najíst."
Jako mnozí jsem mnohokrát chtěla knihu zahodit či strčit do mrazáku, ale za námahu asi stojí. Nevadí, že něco nepochopíme, s něčím nesouhlasíme nebo jsme zahlceni. Hlavně, že neztrácíme zájem o vlastní změnu.
Ale upřímně - psychedelie je výstižné slovo pro zážitky s textem a přes veškerou úctu k autorce, nevím zda tudy vede cesta?
Přečtení téhle knihy až do konce bylo u mě kombinací hrdinského činu a sebepoškozování :), a to z mnoha důvodů.
Styl je zvláštní a ukrutně nečtivý - až na ojedinělé krátké pasáže bych toto dílo rozhodně nenazvala románem, ale spíš jakýmsi „myšlenkovým smogem“ - nekonečným vnitřním monologem, filozofováním nad nesmrtelností brouka (něco jako když v návodu jak meditovat řeknou „pozorujte myšlenky tak jak přicházejí“). Postavy nemají jména (až na dvě výjimky), takže se tu vyskytují Spisovatelka, Programátor, Zlatokop, Mimoň atd.
Ale ne, že by to bylo o ničem, aby to člověk mohl šmahem odsoudit. Je tu spousta dobrých myšlenek. Jenže i to nejoblíbenější jídlo se časem přejí, pokud ho jíte příliš často, takže ho pak už nemůžete ani cítit. (A to ani nemluvím o případu, kdy vám takhle často podávají něco, co vám moc nejede.) (POZOR: MOŽNÁ SPOILER!) Tady se přímo plýtvá Havlem a slovy jako humanismus, solidarita, disent, konzum, svoboda, uprchlíci, rasismus, antisemitismus, atd., stokrát čtete o tom, že musíme mít soucit s uprchlíky a rozdělit se s nimi o to, co máme, bez ohledu na jejich víru, že my všichni jsme zodpovědni za vraždění Židů za války, protože jsme nic neudělali, nenaběhli jsme mezi ně a nacisty, abychom je ochránili, neozvali jsme se, a vinna tím je naše křesťanská kultura (a to kritizujeme muslimy!) atd atd.... A jako kdyby to nestačilo z úst Spisovatelky, ještě o tom dlouze rozumbradují dva kocouři.
Takže bez ohledu na to, jestli s těmihle názory souhlasím nebo ne, po pár stech stranách jich mám až po krk. Jako by autorka neznala míru, neuznávala umělecký náznak a nenechala čtenáře udělat si svůj názor – ne. Ona ho do něj musí nacpat pod tlakem.
Pocit z knihy, který zůstává po dočtení, je znechucení a zmar. Znechucení ne z Číny nebo z Havla nebo jakéhokoli jiného názoru. Ale z toho, že mi to leze i ušima (za to bych klidně dala „Odpad!“). Zmar z toho, jak lze znechutit dobré myšlenky (za které bych dala tak 3 hvězdičky).
Autorovy další knížky
| 2006 |  Peníze od Hitlera |
| 2018 |  Hodiny z olova |
| 2023 | Čokoládová krev |
| 2011 | Kobold |
| 2005 | A já pořád kdo to tluče |
Kdybych měl hodnotit jedním slovem, napíšu: nesrozumitelné. Nebo neuchopitelné? Velkou část knihy jsem bojoval s tím, že nechápu, o čem autorka píše. Na jedné straně srozumitelné, epické pasáže, třeba o hrozném fungování české rodiny kolem Programátorovy manipulativní matky, a pak celé odstavce náznaků, metafor, vícesmyslů z Číny. Těžké čtení. Přesto se mi vynořil silný dojem, který snad autorka zamýšlela předat a který snad je koncentrován v citátu (str. 329): "Čína zná my. Evropa zná já." - obludný dojem nevyhnutelného střetu dvou civilizací, které vyrůstají na zcela rozdílných axiomech, i když vnějškově se ženou za týmž. Snad mi tedy kniha měla předat zprávu: Číně neporozumíš, i když bys moc chtěl a i když se snažíš. Je to jiný svět, jiné myšlení, jiná filosofie.