Hon na ovci
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/284867/bmid_hon-na-ovci-2jw-284867.jpg
4
823
823
Hlavní hrdina románu žije poklidně v Tokiu a spoluvlastní malou reklamní agenturu. Život mu pomalu míjí pod rukama a on toho od něj už ani moc nečeká. Stačí však, aby jejich firma otiskla v reklamním letáku nevinnou fotografii krajinky s ovcemi a hrdina se ocitá na nechtěné iniciační pouti kamsi do „srdce temnoty“ současného Japonska… Nečekaně ho vyhledá jistá organizace a on pod pohrůžkou násilí putuje nedobrovolně na ostrov Hokkaidó, aby tam za každou cenu našel tajemnou ovci s hvězdou na hřbetě…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , OdeonOriginální název:
Hicudži wo meguru bóken / 羊をめぐる冒険, 1982
více info...
Přidat komentář
Murakamiho knihy se v určitých úsecích čtou velmi těžce a v jiných to zase plyne jako po másle. Někdy vůbec nevíte, o čem to sakra mluví, jindy je to, jako by vám mluvil z duše. Jeho popisování naprosto obyčejného života tak, jako by to nebylo kdovíjaké dobrodružství, mě vždy dostane. A i když vždy neodhalím všechny skryté myšlenky, pokaždé si celou knihu užiju a hned po přečtení pociťuji nepřekonatelnou touhu po dalším jeho skvostu.
Jako jo.. co k tomu říct, asi klasickej Murakami.. Ale tady jsem asi trochu víc nepochopila o co šlo.
Příběh, který skrývá hon na ovci, je mysteriózním skrytým historickým dramatem. Vyprávění v ich formě je napínavé, smutné i vtipné zároveň s magickými prvky. Teprve doslov dodal celé knize skrytý význam, který jsem jako čtenář plně nepochopila (cele se neorientuji v japonské historii). Asi nejlepší Murakamiho dílo, které jsem četla. Vřela doporučuji
Jelikoz knihy Murakamiho nekriticky miluju, a vsechny se mi zatim libily...ale pri tehle jsem pochopila, co me na nem tak pritahuje(krome toho ze je skvely vypravec,ktery vyvola zvedavost i o osudu vedlejsi postavy). On je pro me novodoby Umberto Eco- Hon na ovci se da vnimat jako detektivka, ale take v ni videt ty skryte naznaky ovlivneni historie, proc nekteri lide neco delaji (maji prece v hlave "ovci"...)atd. Proste klobouk dolu, a nic na tom nemeni fakt, ze vetsina jeho knih ma v sobe kus "pritazeni za vlasy".
Já si Murakamiho zamilovala a vtáhne mě snad vždycky do děje :) Doufám a věřím.. Věřím mu jeho příběhy a užívám si je!
Podobně jako Sputnik, má láska mě tato kniha nějak nemůže vtáhnout. Mám za sebou cca 100 stran a nějak se to vleče. Asi jí dám druhou šanci za nějaký čas.
Hon na ovci je můj další přečtený Murakami a opět jsem spokojený. Je hezké znát čím autor začínal, co ho ovlivnilo v jeho další tvorbě a spojovat určité témata, které se pak objevují v dalších jeho knihách. Knížka mě překvapila svým začátkem, který byl takový netradiční a dost tomu pomohlo to, že žádná postava neměla jméno, maximálně jen přezdívku. Díky tomu příběh působí strašně odosobněný. A v tom je taky je největší síla celé knihy. To, že si oblíbíme postavy, které nemůže pořádně identifikovat a pojmenovat. A s přibývajícími stránky si mě příběh a vyprávění omotávalo čím dál více. Některé části byli trošku zdlouhavější a ve výsledku trochu zbytečné, přesto to přesně padlo do atmosféry knihy. Sedlo mě, že Murakami se rád vrací ke vzpomínkám a taky občas mění vypravěče a styl. Osobně mě moc nesedl konec, který jsem čekal malinko jiný. Na druhou stranu nemůžu o knížce říci křivé slovo a pro fanoušky Murakamiho je to povinnost.
Za mě rozhodně jedna z lepších Murakamiho knih; děj byl pěkně strukturovaný, člověk se v něm neztrácel a ty popisy každodenních všedních maličkostí tomuhle spisovateli prostě neskutečně jdou. Tam, kde u jiných autorů by to čtenáře nudilo a otrávilo, to u Murakamiho úplně hltám. Bohužel - a za to strhávám tu jednu hvězdičku - mi po přečtení několika jeho knih už všechny začínají připadat až příliš jedna jako druhá. Začínám mít silný dojem, že už mě nemá moc čím překvapit, což by byla dost velká škoda.
Tak to se mu zase povedlo. Tak nelogický začátek ale nakonec to stejně chcete dočíst. Něco fascinujícího. Opět prolínání příběhů několika lidí zároveň. Já toho autora asi miluju. A knihu za sebe doporučuji.
Já vlastně ani nevím, zda líbilo či nelíbilo. V některých pasážích jsem si říkala, že je tam hlubší myšlenka, někdy jsem byla úplně mimo a někdy si říkala, že to ještě chvíli vydržím, vždyť je to Murakami.
Pravděpodobně jsem to nepochopila. Mnohokrát jsem si říkala, proč knížku neodložím a nečtu raději něco jiného. Jenže prostě Murakami. Je tam spousta pasáží, které mne bavily, byly zajímavé, nutily člověka k zamyšlení. Využití historických reálií se mi také líbilo. Jen mi to jako celek prostě nesecvaklo dohromady.
"Kdo to zavinil
Kdo mě podvedl
Kdo mě sužoval
Kdo mě zneužil
Kdo mě obelhal
Kdo mě vydíral
Kdo mě vyděsil
Kdo mě nenechal v klidu žít"
Murakami hledá ... a my spolu s ním ... "kdo je zodpovědný za stav světa, ve kterém musí žít" ...
... před očima se Vám objevují slova s tajuplným smyslem, ... slova, do nejmenších detailů vykreslující stíny na duši ... křivky slov protínají plochu papíru tak směle ...
... už od prvních slov přemýšlíte ... o co tady jde? ... v mysli naskakují jednotlivé výjevy, a vy máte stále takový zvláštní pocit ... hledáte význam ... propojení příčiny s následkem ... nevzdáváte se, a přesto máte pocit, že stále nechápete ... pocit střídá pocit a vy se pořád nemůžete rozhodnout ... "myšlenky se rozpínají jako vesmír, ale zároveň se koncentrují do nitra ... slova, přepjatá až k hranici arogance střídají věty se slovy osekanými na samotnou dřeň ... v hlavě vám pluje beztvará mlha a z ní se vynořují nejrůznější představy ... a zase se do ní vracejí" ...
... a tak si pohráváte s myšlenkou, jestli autor jen tak, sem a tam hází se slovy, ... která třeba vůbec nic neznamenají, ... a nebo ... je také docela možné, že jste se ocitli v radikálně odlišném vesmíru ... ve vesmíru s radikálně odlišným uvažováním ... všechno je možné ... nic není nemožné ... chvílemi máte pocit, že ani nemáte tušení ... chvílemi zas, že slovům přikládáte daleko větší význam, než je nutné, protože ...
... "je klidně možné, že se na svoji lidské pouti jenom tak bezcílně pohybujeme územím čiročiré náhody, současně je ale docela klidně možné i to, že žádná nahodilost neexistuje, ... že pro nás neplatí žádné náhody, a tím méně pak nějaké možnosti..."
Mám za sebou další snovou výpravu plnou emocí /které budu ještě dlouho zpracovávat :-) /, do Murakamiho světa ... docela jsem si oddychla, když se mi na konci podařilo vynořit se nad hladinu :-) ... a nadýchat se "čerstvého" vzduchu v tom mém, "normálním" světě :-) ... ale taky vím, že se mi za čas opět zasteskne ... a já se pokusím o další výpravu ... za poznáním? ... čeho? ... za snem? ... jakým? ... nevím ... ale přesto se budu pokoušet dál :-)
Původně jsem myslela, že Hon na ovci ani nedočtu, pak se to ale zlomilo a ke konci knihy jsem se pročetla. Nicméně, žádný wau efekt se nedostavil. Už po pár desítkách stránek vám asi bude jasné, že hledaná ovce a pár dalších událostí bude jen jakýsi symbol s hlubším významem, což potvrzuje i doslov překladatele.
Celý příběh je odkazem na historické události Japonska o kterých já nemám nejmenší potuchy, takže proto to v mém případě všechno do sebe nezapadalo a text byl pro mě místy docela složitý. A možná jsem v něm hledala něco, co jsem ani najít nemohla. I tak si ale myslím, že i pro českého čtenáře, který není v japonské historii kovaný, může být tenhle Murakamiho literární počin příjemným způsobem jak nahlédnout do japonské kultury a najít pár podnětů k zamyšlení.
Jen bych to nedoporučila těm, kteří od Murakamiho ještě nic nečetli. Dokážu si představit, že by to leckoho mohlo od dalších děl odradit, a nepřečíst si třeba Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce nebo Sputnik, má láska by byla velká škoda.
Docela kravina, ale přečteno až do konce. Knížka se čte sice dobře, ale příběh je nonsens. Četla jsem si i doslov s vysvětlením motivů, tak budiž, ale samotnou by mě to nenapadlo. Místy mi velice vadil český překlad. Postava mluví převážně spisovně a pak to hodí úplně nespisovná slova a vcelku to vyzní zvláštně. Murakamiho mám velice ráda, ale tento kousek řadím mezi ty slabší.
Hon na ovci mě moc neoslovil. Přestože se mi knížka četla dobře, můj zájem o to, jak to celé dopadne, docela rychle opadnul.
Hon na ovci je poněkud jiný, tužší oříšek než knihy, s kterými jsem se dosud od autora setkal. Skrze hlavního hrdinu, anonymního a na první pohled tak průměrného člověka, že to snad ani není možné, nás Haruki provádí skrze moderní japonské dějiny, především se odkazuje na to, co ho "pálí" a o čem se tolika v Japonsku, zemi, kde platí jiná pravidla, nemluví. Dle mého je to tak trochu i kámen úrazu pro nejaponského čtenáře - je nutná jakási znalost japonských dějin a společnosti. Ať už je to odkazování se na označení vlád jednotlivých císařů (Meidži, Taišó, Šówa), tak i reálií, které nejsou čtenáři vysvětlovány a počítá se s jejich znalostí (kolonizace Hokkaida a utlačování domorodých Ainuů, poválečná americká okupace nebo Tokijský proces, během něhož nebyla velká část lidí odpovědných za 2. SV potrestána a dokonce se i poté politicky angažovala, viz tajemný pan profesor...). Před čtením Honu bych doporučil se podívat na knížku "Japonsko - Stručná historie států" od Labuse, ve které se o spoustě fenoménů zmíněných v knize píše ve stručné a nenásilné formě.
Knížka se nečetla úplně lehce. Začátek byl slibný, takový jaký ho Murakami umí udělat - přiblížit nám hrdinu a jeho, nejen vnitřní, svět a navodit tu pravou stísněnou atmosféru, kdy cosi dobrého a časem dávno omšelého již dávno odvál čas a přítomnost není ideální. Ale někde po sté stránce přišlo období, kdy jsem se vůbec nemohl začíst. Občas velmi zvláštní dialogy a momenty, kdy jsem netušil, jak text jako čtenář uchopit a chápat. Pak se to opět zlomilo, čím více se blížilo vysvětlení toho všeho, tím jednodušší pro mě bylo vnitřně s Harukim pobývat. Dva propojené paralelní světy, ve společnosti ztracený jedinec, jeho nesmyslnost a nepatřičnost, průměrnost, osamocení, nadskutečno, hudba, krásné dialogy, hluboké a dobře v textu ukryté myšlenky, zkrátka Murakamiovka jak má být a taková, pro kterou má člověk Harukiho tak rád! :-))
"Hm," přikývl jsem já.
"A i kdyby snad bylo všechno při starém, já na to nemůžu myslet. Nechci. Protože jakmile bych to udělala, už bych pak neměla kam jít. A proto přesvědčuji sama sebe, že jsem teď úplně jiná než dřív."
Jen škoda těch občasných překlepů a pravopisných chyb (mě/mně...), to by se stávat nemělo.
Štítky knihy
Japonsko japonská literatura magický realismus ovce, ovečky Tokio reklamní průmysl
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Zpočátku se kniha krásně čte a hned po prvních stranách je jasné, že ani zde neopustí Murakami své zažité konvence vyprávění a práce s postavami. Nicméně zhruba posledních sto stran, kdy má dojít k jakési hrdinově katarzi se děj zpomalí a postav ubude. Závěrečné vyústění ve mně nevyvolalo to, co asi autor zamýšlel. Přišlo mi, že oproti jiným Murakamiho románům se vzhledem k celkové pasivitě hrdiny jde těžko spokojit s tím, jak se jeho osud v knize uzavře. Ve zbytku knihy ale čtenář nalezne dostatek materiálu k zamyšlení (aktivní vs. pasivní přístup, talent vs. průměrnost apod.) a je jen na něm, jestli se s nimi identifikuje.