Hon na ovci
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/284867/bmid_hon-na-ovci-2jw-284867.jpg
4
823
823
Hlavní hrdina románu žije poklidně v Tokiu a spoluvlastní malou reklamní agenturu. Život mu pomalu míjí pod rukama a on toho od něj už ani moc nečeká. Stačí však, aby jejich firma otiskla v reklamním letáku nevinnou fotografii krajinky s ovcemi a hrdina se ocitá na nechtěné iniciační pouti kamsi do „srdce temnoty“ současného Japonska… Nečekaně ho vyhledá jistá organizace a on pod pohrůžkou násilí putuje nedobrovolně na ostrov Hokkaidó, aby tam za každou cenu našel tajemnou ovci s hvězdou na hřbetě…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , OdeonOriginální název:
Hicudži wo meguru bóken / 羊をめぐる冒険, 1982
více info...
Přidat komentář
Řekl bych jedna z těch slabších, ale jinak čtivá, ostatně jako každý Murakami...
Zajímavé prostředí, zajímavý příběh, skvělé postavy a k tomu je to neskutečně čtivé!!
Prišlo mi to nezáživné - tretina knihy popisovala len stravovací režim a siahodlhé popisy, ktoré s ničím nesúviseli. Pol strany o plechovke na móle vrátane popisu skrutiek na tom móle mi už prišlo moc. Kniha je však jazykovo napísaná kvalitne a autor je pravdepodobne veľký perfekcionista, vzhľadom k tomu, že všetko popisuje do tak najmenších detailov, až čitateľovi nezostane nič, čo by si mohol predstaviť :-) Dej začal byť zaujímavejší v druhej polovici knihy a koniec sa už čítal oveľa lepšie. V knihe sú prvky surrealizmu, čo bolo zaujímavé a kniha navodzuje melancholicko-depresívny pocit, čo úplne nevyhľadávam. 3,5*
Moje první kniha od Murakamiho. Je to zvláštní, těžké čtení, plné symbolů a nečekaných událostí. Je to velké dobrodružství po Japonsku, po jeho historii a po duši nejmenovaného hlavního hrdiny.
Hlavní hrdina je trochu jako ovce, nemá jméno (zapomněl ho?) a jedná podle toho, co mu říkají ostatní lidé (ostatní ovce). Pak se ale naučí naslouchat a může jít vlastním směrem, i když netušil jakým.
Opět skvělý Murakami a jeho kniha, která je plná symbolů ( ovce s hvězdou na zádech – symbol kolonizace a společnosti řízené režimem, dívka s kouzelnýma ušima – důležitost naslouchání, odmítnutí nečestně získané odměny – symbol nápravy ), které mistrně vkládá do příběhu tak, že zprvu až absurdně vypadající obrazy působí naprosto přirozeně ( magický realismus ) a ve které se snaží autor vyrovnat s historickými událostmi Japonska. V příběhu se mi líbily pohledy do historie oblasti a krásné obrazotvorné popisy krajin. Samozřejmě nechybí tolik typický poslech hudby z gramofonu, popíjení whisky ( zřejmě kulisy z doby, kdy byl Murakami majitelem jazzového baru ), milostné scény a nezbytná tajemná postava s temnou mocí tolik podobná např. Menšikimu z knihy Komturova smrt nebo panu Óšimu z Kafky na pobřeží…za mě opět pěkné čtení....
toto bol asi jeden z prvých kontaktov s Murakamiho tvorbou. občas som sa v knihe vracal a hľadal, kde som sa stratil. chvíľu mi trvalo pochopiť, že netreba oddeľovat sny od reality a výmysly od všedných dní, že ich treba vnímať vcelku, ako keď stojíte pred veľkým plátnom a každú chvíľu vás upúta iný detail.
Murakami se musí v klidu vychutnat, vyžaduje bdělého čtenáře a souvislejší četbu. To se mi tentokrát nepoštěstilo a knihu si za čas musím zopakovat. Poté přidám i tu poslední hvězdičku, kterou si Hon na ovci určitě zaslouží.
Ak mám hodnotiť Hon na ovci, tak iba v spojení s voľným pokračovaním v knižke Tancuj, tancuj,.. kde sa toho udeje oveľa viac, má to spád, hlavný hrdina je omnoho činorodejší ako v prvej knihe a tých odpovedí je viac. Pribudnú ďalšie zaujímavé postavy, napríklad Juki, ktorú zbožňujem alebo spisovateľ Makimura (kde autor šikovne ukryl svoje meno?). Jednoznačne odporúčam. Klasická murakamiovka so všetkým, čo k tomu patrí.
Od Murakamiho už jsem co to přečetl (Kafka…, Na jih…, Norské dřevo + všechny mini novely), a protože mě jeho myšlenkové pochody nepřestávají fascinovat, rozhodl jsem se jej prozkoumat trochu zevrubněji a začít pěkně popořadě. Nedělám si iluze, že po přečtení třeba i všech jeho knih přijdu na to, co se tomuto „šílenému“ japonci honí hlavou. Že se naopak v mé hlavě po Honu na ovci vyrojila spousta otazníků a zavládl ještě větší zmatek, je nabíledni. Překvapilo mě (příjemně), že už v téhle jeho románové prvotině je jasně rozpoznatelný vyhraněný osobitý Murakamiovský styl psaní. Hon na ovci je kniha, u které člověk patrně s každým dalším čtením odhalí nějaký detail, který mu předtím unikl. Těším se na další autorovo dílo (tentokrát Konec světa…) a doufám, že až se za pár let pročtu ke Komturově smrti, budu alespoň o něco moudřejší a samozřejmě o hodně bohatší. Nepochybuji o tom, že do té doby nás Haruki Murakami obdaří dalším svým dílem. Jinak budu muset začít zase od Honu na ovci.
Na závěr chci vyslovit obrovské Díky Tomáší Jurkovičovi za překlad. Měl jsem možnost srovnat s „jinojazyčným“ a mohu vás ujistit, že ten český je nedostižný.
Proti knihám v poslední době, které autor píše, drží příběh pohromadě a v rámci možností uvěřitelně stojí nohama na zemi. I když po pravdě, kdo viděl Vše, co jste kdy chtěli vědět o sexu a báli jste se zeptat, ten se asi už na ovce nedokáže dívat stejně...
Má první kniha od Murakamiho. Vůbec jsem nevěděla do čeho jdu a dlouho mi trvalo, než jsem pochopila autorův styl. Částečně z tohoto důvodu mě kniha dlouho nebavila a nedokázala jsem pochopit, proč jsou z Murakamiho všichni tak unešení. Jakmile jsem se ale smířila s tím, že nic nedává smysl a tak to prostě je, začala jsem si čtení užívat i něco víc. Opravdu mě bavil až teprve úplný závěr knihy, který čtenáři poskytl víc otázek než odpovědí.
Autorův styl není úplně můj šálek čaje. Větší polovinu knihy jsem se do čtení musela opravdu nutit, bavil a zaujal mě teprve až konec. Dávám 3 hvězdičky a do budoucna ještě uvidím, jestli dám Murakamimu znovu šanci.
Mé první setkání s tímto autorem. Mnoho vrstev, bohatý jazyk. Nestačí "jen" číst.
Naštěstí jsem knihu koupila se slevou, jinak bych byla lehce nakvašená. Především mi vadily popisy hrdinova stravovacího režimu, kdy v podstatě jen chodil po barech a kavárnách a uvažoval o ovci, a poté popisy přírody... Jako by chtěl Murakami za každou cenu dosáhnout těch 400 stran.
Našly se hlubší myšlenky, ale nijak rozvinuté, nijak převratné. Do konce mě tak držely místy zajímavé postavy (hl. hrdinu nepočítám) a absurdno, které mám prostě ráda.
Předtím jsem od HM četla pouze Norské dřevo a u dvou titulů už nejspíš zůstanu.
Klasický Murakami (až na výjimky jako Norské dřevo ) opět nedosloveny, tajemný s možností hromady výkladů. Fajn.
Páni, to bylo opravdu něco. Za mě rozhodně jedna z nejlepších Murakamiho knih, ke kterým jsem se zatím dostala (a nebylo jich zrovna málo). Jako obvykle příběh působí tak nějak hořce a čtenáře psychicky pitvá, rozkládá a skládá zase dohromady (nebo tak Murakami působí jen na mě?).
Jako většina autorových románů má i tento takový hořký nádech a v mnoha oblastech se dotýká čtenářovy duše. Nejednou jsem se u čtení pozastavila a zamyslela. Navíc to budování příběhu bylo prostě skvělé. Postupné odhalování dalších a dalších skutečností, cesta, kterou hlavní hrdina ušel (fyzicky i psychicky) je prostě jedno velké wow. Posledních pár kapitol jsem vysloveně hltala. Zajímavé je také to, že většina postav je, až na pár výjimek, bezejmenná (což u tohoto autora také není úplně neobvyklé, pozoruhodné ale rozhodně).
Hon na ovci se rozhodně stává jednou z mých oblíbených Murakamiho knih. :-)
Na cestě za ovcí se znamením hvězdy vypravěč a hlavní postava románu někoho potkává, něco nalézá, někoho ztrácí... Z reálií se stávají kulisy, které nám naznačují, že za příběhem je něco dalšího. Co to je, to Murakami samozřejmě nepojmenovává, jsme tady od toho, abychom hledali, nacházeli a ztráceli, abychom rozlišovali a rozhodovali.
Kdyby takový text publikoval Evropan, asi by se s velkým pochopením nesetkal, ale Japonsko je jiný makrosvět. Buďme rádi, že máme prostřednictvím autora možnost do tohoto pro nás vzdáleného a mnohdy idealizovaného světa nahlížet...
Má zatím nejoblíbenější kniha od Murakamiho!
Čtyř set stránková knížka Hon na ovci nebyla výjimkou. Japonské prostředí, které autor umí popisovat naprosto dokonale, postavy, jež jsou zahaleny tajemstvím a příběh, který vám nedovolí se od něj odtrhnout. Hlavní hrdina - jak už tomu tak u postav tohoto japonského spisovatele bývá - je obyčejný Japonec, jenž ničím nevystupuje z davu. Sám o sobě tvrdí, že je naprosto průměrný a celý jeho život je jedna velká nuda. Se sarkasmem a ironií vzpomíná na svá mladá léta, kdy ještě cítil nějakou tu naději. Japonsko šlo nahoru po všech stránkách a on si jen užíval času stráveného s kamarády. Tyto hezké vzpomínky dává vyprávěč často do kontrastu s prázdnou realitou současného Japonska.
A moje pocity z knihy?
Opět (jak už to tak u knih milovaného Murakamiho mám) jsem po dočtení měla strašně divný pocit, který byl ještě posílen tím, že jsem knihu dočetla v noci. Pocit vyvolaný tajemnem, které celou knihu provází.
Hon na ovci byl opravdovým dobrodružstvím.
V průběhu vyprávění - hlavně pak ke konci, kdy se náš hlavní hrdina blížil k hledané pláni, jsem měla opravdu pocit, že cestuji s nimi. Když se hrnida dostal do chaty a my si mohli vychutnat popis ztraceného času, sama jsem pociťovala mystiku prostředí, jež mě pak přivedla do takového zvláštního rozpoložení.
Kniha se mi velmi líbila a bavilo mě tipovat si, jaký by tak mohl být další krok, kde by se mohla objevit další stopa (párkrát jsem se trefila). U knihy jsem poznala, že se jedná o rané dílo. Další snový příběh od tohoto spisovatele jsem si opravdu vychutnala.
Štítky knihy
Japonsko japonská literatura magický realismus ovce, ovečky Tokio reklamní průmysl
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Myslím, že i pro toho, kdo se neorientuje v japonských dějinách, lze v téhle knížce najít zajímavé věci. Kdybych si drze vypůjčila a ještě dále rozvedla jednu myšlenku z komentáře LuckaH2 - někdo má v hlavě brouka, někdo ovci . . .
Rozhodně jsem se nepopadala za břicho, ale občas jsem se po přečtení věty, odstavce a někdy dokonce i celé kapitoly přistihla při úsměvu a obdivovala jsem jak autora, tak překladatele (jehož práce mi - na rozdíl od některých komentářů - připadá skvělá!). Třeba kapitola Nitěnky a jejich vesmíry mě dostala: popis zahrady a především stavby, k níž dovezl hrdinu upovídaný řidič, jsem si jako skvost pročítala několikrát, a pokaždé jsem objevovala něco nového (pomalu dost místa i na činnou sopku). Podobně jako hovory se šoférem na téma boží existence.
Názvy některých kapitol, třeba hned té v předešlém odstavci jmenované. Nebo 1/5000. O tvrdošíjném lpění na zřídkavých nápadech. Zrození Šprota - tady jsem se zase neudržela smíchy a jako dlouholetá spolubydlící velmi svérázné kočičí dámy jsem úplně slyšela to škráby škráby škráb neboli zaznamenávání striktních pokynů pro pečovatele.
Komentáře o pomíjivosti času, o změnách, které se v životě každého z nás, stejně jako v životě společnosti/státu odehrávají, určitě nejsou nijak nové či převratné, ale autor je formuluje často velmi svérázně. "Barové" scény mě vedou k názoru, že přátelství je pro život každého z nás - alespoň podle autora - důležitější než láska.
To je jen několik momentů, které jsou pro mne, jakkoli nejsem znalá japonské historie, dostatečným potvrzením kvalit autora. A důvodem, proč jeho knihu určitě doporučím, i když možná ne každému.