Honzíkova cesta
Bohumil Říha
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/321686/mid_honzikova-cesta-9nr-321686.png
4
1891
1891
Veselý a laskavý příběh malého Honzíka, který se vypravil k babičce a dědečkovi na vesnici a zažívá tam každodenní malá dobrodružství.
Přidat komentář
Knihu jsem měla kromě milého vyprávění a úžasných ilustrací Heleny Zmatlíkové spojenou hlavně s družstevním vajíčkem a dalšími socialistickými reáliemi (které jsem už nezažila). Dostalo se k nám však revidované vydání, ve kterém si s těmito přežitými záležitostmi někdy více a někdy méně poradili. Snažila jsem se soustředit hlavně na dětský pohled na svět, který podle mě pan Říha vystihnul výborně. A mým dětem se kniha moc líbila, samy milují prázdniny u babičky s dědou, i když takto podaný venkovský život už nemůžou znát. Každopádně předškoláčka bych dnes vlakem samotného nepustila. :-)
Příjemné prázdninové čtení, které zahřeje u srdíčka, jelikož dokáže vyvolat vzpomínky na dětství a letní čas u prarodičů.
Zajímalo by mě, zda existovalo byť jen jedno jediné dítě v době, kdy jsem do základní školy chodila i já, které tato kniha minula? Řekla bych, že asi ne, protože se jednalo o povinnou četbu, přestože existovali i tací, kteří se jí vyhýbali velkým obloukem - což je zároveň také trochu pochopitelné, že ano? ;-) Pokud si dobře vzpomínám, kniha se mi v tomto temném pravěku (tedy před více než čtyřiceti lety) líbila. Nyní se mi do rukou dostalo její novější vydání, kde se slova jako "družstvo" nebo "družstevní" neobjevují v podstatě vůbec. A je to docela škoda, protože bych ráda věděla, jak by takový text vyzněl dnes. Každopádně jsem byla s knihou jako takovou spokojená, malý Honzík zažíval podobná dobrodružství jako kdysi já u svých prarodičů ;-). Jenom já jsem nemusela cestovat tak daleko, protože moji babička a dědeček bydleli hned v sousední vesnici. Do práce chodili samozřejmě ještě také, ale ani mi to nepřišlo divné, že jsem se musela zabavit sama...
Ve finále tedy hodnotím plným počtem, kniha se mi dobře četla a zkusím si pro srovnání najít i starší vydání.
Samozřejmě asi první kniha, kterou jsem četl, jako tisíce jiných dětí několika generací. Takový čtenářský začátek. Dovolím si však menší vsuvku...samozřejmě nejvíc vzpomínám na družstevního Punťu a družstevní vajíčka. V nových vydání je samozřejmě družstvo cenzurovano, protože máme demokracii. Problém je, že ty dialogy a text úplně ztratí smysl...přitom se dalo napsat, že koník je půjčený z podniku apod. Nemluvě.o tom, že zemědělská družstva fungují dál, jen už nejsou jednotná.
Jedna z prvních knih, které jsem přečetla. Krásný příběh. Filmové zpracování už tolik ne.
Honzíkova cesta je taková místní tradice. I já, ročník 89, patřím k těm, kteří ji četli. A patřil jsem k těm, které knížka bavila. Za ty dlouhé roky však zbyl jen název. Nemohu se trochu zbavit dojmu, že je to spíš čtenářský odrazový můstek, než že by zanechala hlubší dojmy. Honzíkova cesta za dědou a babičkou na venkov a tam strávené prázdniny, to je něco, co jsme zažívali a moc dobře znali. Víc nebo míň podle mustru knížky. Dnes to úplně neplatí, řekl bych. A s tím i tahle knížka postupně, pokud už neupadla, upadne do historie české dětské literatury a zmínky v učebnicích. A není to nic špatného; stalo se tak mnohým knihám, na nichž mnoho generací vyrostlo. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, domnívám-li se, že co dělá Honzíkovu cestu v paměti natolik živou, jsou ilustrace Heleny Zmatlíkové. Ty dozajista přežijí obsah.
"Z pravěku"
Četla jsem několikrát a viděla na DVD v dětství.
Příhody malého kluka, který cestuje sám na vesnici k babičce a dědovi, kde zažívá dobrodružství s místními dětmi a denně poznává okolí kolem sebe a učí se novým věcem.
Krásné ilustrace dodávají příběhu i po letech rozmanitost a děj postavený na hrách venku s kamarády místo PC a dnešních "minecraftových dětí" je ukázka toho, že i takový svět existoval. Kdysi.
V knize se malí čtenáři i starší generace setkávají s pojmy, které dnešní děti těžko uslyší. Např. Družstvo, plátěnky nebo kukaň pro slepice .
Honzík s kamarády brzy ovládnou malou vesničku Koníkovice.
Zasloužilý soudruh Bohumil Říha uměl krásně psát pro děti, to je pravda. Sám jsem od něho v dětství přečetl řadu knížek a některé byly prosty rudého balastu. Ale tohle je strašná bolševická propaganda, zcela poplatná době svého vzniku (50. léta). Nechápu, že se to ještě vydává.
Milá knížka pro děti, kde jsou popsány činnosti, které dnešní děti neznají. Bez dozoru rodičů byly od mala venku, měli svoje party. Dneska už žádný rodič nepošle dítě někam samotné.
Já jsem měla vydání z roku 1972, SPN. Tak nevím, nakolik se od tohoto lišilo - je to přeci jen velký časový odstup... Ale příběh je jednoduchý, pěkný - pocit samostatnosti a "dospělosti" je pro dítě určitě něčím výjimečným, mimořádným a to je také to, co jsem si z knihy nejvíce zapamatovala...jak mohl jet Honzík poprvé sám vlakem. Pěkná kniha - skoro bych řekla, že je to legenda přímo!!
Pěkná knížka a vzpominka na dětství. Hezky se na ni dětem vysvetluje dřívější doba - jizda na voze, kuličky apod. Az na ty družstevní bláboly,to mi lezlo na mozek
Honzíkovu cestu jsem už četla několikrát, poprvé ve škole v 2. třídě, naposledy teď synům před spaním. Vždycky měla velký úspěch. Nejmladší syn je právě ve věku Honzíka a je vidět, že se autorovi podařilo perfektně vžít do duše takhle malého chlapce. To, že dnes už je leccos jinak než v Honzíkově době, je na knížce právě zajímavé a dá se o tom s dětmi skvěle diskutovat. S družstevními vejci, zvířaty apod. jsme žádný problém neměli, prostě jsem to dětem vysvětlila. :-) A pro ty, kterým by to v knize vadilo, pokud vím, existuje i vydání, ve kterém jsou tyto pasáže přepsány do dnešních reálií. Já si ale myslím, že to k té knížce prostě patří, a nemám potřebu se před dětmi tvářit, jako že JZD nikdy neexistovalo.
Byla jsem na ni hodně zvědavá: vyštrachala jsem ji na půdě mezi starodávnými exempláři. Chtěla jsem ji porovnat s knihou "Kubíkova cesta", pro níž byla inspirací, a mě to přišlo zajímavé. Takže jsem s chutí podnikla tu zvláštní "exkurzi do starých časů" - a zároveň jsem se i ve svém životě vrátila o pěkných pár let zpátky, neboť tuhle knihu jsme všichni povinně louskali ve škole a učili se na ní číst, hezky nahlas.
Docela mě překvapila: není tak hrozná, jak jsem si myslela. Jenom kdyby tam autor pořád necpal to slovo "družstvo" a "věci družstevní", až tím byl neskutečně otravný, ale chápu, že s ohledem na dobu vzniku asi nemohl učinit jinak. Bylo to takové hezké počtení z dob dávno minulých a věřím, že každého dospělého se při čtení prostě musí dotknout závan lehké nostalgie: kuličky nikdo necvrnká, neboť nejsou ani "retro"... děti rozhodně nejezdí samy vlakem, neboť je rodiče všude vozí auty a na plácky před domy se je bojí vypouštět, i kdyby to mělo být jen na chvilku... podzimní proudy již nevynášejí do výšin žádné draky, neboť jejich létání zřejmě není bezpečné... na polích se při sklizni nevážou snopy, ale vrčí tam obří mašiny... a nač si vyrábět nějaké hračky, konkrétně lodičky a letadla z kůry a dřeva, když se všechno dá sehnat v hračkářství, e-shopech a zábava se stahuje do tabletu...
Ale i přes tu jistou "patinu let minulých" má kniha své kouzlo - kouzlo jednoduchého, nekomplikovaného a příjemně plynoucího vyprávění bez složitých zápletek, které nikde zbytečně nedrhne. Honzíkovo myšlení je roztomile naivní: ve své důvěře se nechává vícekrát obalamutit, pokaždé se mu však dostává zadostiučinění. Poznává hodnotu pravého přátelství a tíhu odpovědnosti, zároveň prožívá první pocity viny a musí čelit i vlastnímu strachu: je totiž klučina čiperný a zvídavý, jenže poněkud nesmělý. A přestože je hlavní postavou, o ten největší "hybný moment" se starají hlavně zvířata, s nimiž se setkává, a přátelé, které poznává - Punťa v drůbežárně, agresivní kohout, kocourek ve škole, koza, co si dělá, co chce, lehce proradný Ferda...
Celý text je nejen oslavou dětské duše, toho krásného, čistého a neposkvrněného světa dětství, který si v sobě hýčkáme až do sklonku života. Je také oslavou skutečného a opravdového přátelství a dalších hodnot, navíc se nese ve znamení víry ve spravedlnost a odpuštění.
Občas mě mile překvapil autorův slovník a přirovnání, která užívá: "Vlak jel jako čert... ocas jí stál ztuha jako list zimního zelí... ocas mu vlál jako babí léto... cupala za nimi... začal ho klofcovat... ve vysoké trávě vrzaly kobylky..." Malým čtenářům se může líbit, že první písmena na začátku jednotlivých kapitol jsou vyvedena ozdobnými iniciálami; určitě je zaujmou obrázky Heleny Zmatlíkové, které k této knize prostě patří, a díky krátkým větám se jim příběh bude rychle číst.
..."Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl."
"To je družstevní."
"Co to je družstevní?" vyptával se Honzík. Tomuhle zvláštnímu slovu nerozuměl.
"To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil."
"A dědečku," zamyslil se Honzík, "co je ještě družstevní?"
"Třeba pole," odpověděl dědeček a ukázal bičem kolem dokola. "Vidíš, to všechno jsou naše pole. Patří našemu družstvu."
..."Pes slyšel dědečkovu řeč a slabě zaštěkal. Potom stáhl uši a trochu vycenil zuby. Vypadalo to, jako když se Punťa směje. A taky ano! Punťa se smál, protože se smál dědeček. Měl dědečka rád."
..."Konečně vjel vozík na náves. Babička se dívala po Honzíkovi. Jestlipak chlapec opravdu přijel? Najednou se usmála. Honzík byl na vozíku! Seděl vedle dědečka a něco křičel. Punťa přitom štěkal na celou náves. Vozík přihrčel až k vrátkům. "Jedete, jako by hořelo," zlobila se babička, ale její tvář se smála."
..."Náhle se stalo něco hrozného. Drakovi se utrhl ocas a plul sám a sám na vzdušných vlnách do cizích dále. Nejprve vypadal jako bílá dešťovka a taky se tak kroutil, pak to byl červíček docela teninký a nakonec se ztratil i tenhle červík."
Jsem z vesnice. Knížka přesně popisuje prázdniny u prarodičů na vsi. Družstevní vajíčko a koza, které chutná akátové listí.
Upřímně, ty dvě hvězdičky jsou jen za ilustrace. Knížka mě nijak neoslovila v dětství a teď jsem ji četla dceři a bylo to absolutní utrpení. Družstevní cokoliv mi prostě vadilo, ale kdyby se dceři knížka líbila, tak bych to překousla. Ale nelíbila.
Četla jsem klukům (dvojčata 7 let) před spaním. Hrozně se jim to líbilo. Byli vykulení z toho, že předškolák jel sám vlakem, chodil sám pro obědy a podobně. Já nebyla moc nadšená ze slova družstevní, který se objevoval v každé kapitolce a vysvětlovat to těm malým taky moc nešlo, ale snad to pochopili. :-)
Štítky knihy
zfilmováno venkov prázdniny kamarádi dětská dobrodružství cesta, roadtrip prarodiče a vnoučata české příběhy toulky, výlety vlakem
Autorovy další knížky
| 1957 |  O letadélku Káněti |
| 1977 | Přede mnou poklekni |
| 1986 | Vítek |
| 1984 | Dětská encyklopedie |
| 1976 | Velká obrázková knížka pro malé děti |
Něžné a laskavé dílo Bohumila Říhy. Jedna z prvních knih povinné školní četby na základní škole. Jednoduše a pro dítě jasně a srozumitelně napsaná.