Hora v moři
Ray Nayler
Co když první cizí inteligence, s níž se lidstvo střetne, nepřijde z hvězd, ale z mořských hlubin? Chobotnice jsou samotáři. Jejich dospělý život začíná osamělým oceánským bloumáním, dokud se neusadí v místech, kam je zanesl proud. Přestože se vyznačují vysokou inteligencí, nevytvářejí společenství ani kultury, dokonce ani nekomunikují s ostatními příslušnicemi svého druhu. Anebo je všechno jinak? Když bioložka Ha Nguyenová, jež se celý život věnuje výzkumu vědomí hlavonožců, dostane příležitost zkoumat zvláštní chobotnice v rezervaci u vietnamského souostroví Con Dao, neváhá ani na okamžik. S androidem Evrimem, který je prvním a možná i posledním zástupcem umělé inteligence na planetě, postupně proniká do tajů neprobádaného života. Dokážou se lidé dorozumět s jiným živočišným druhem, aniž by to mělo vliv na citlivý podmořský ekosystém? A co když objekty jejich výzkumu nebudou nakloněny přátelskému dialogu? Fascinující spekulativní sci-fi román o konfrontaci s neznámem, hranicích lidského poznání i sebedestruktivitě člověka získal cenu Locus za nejlepší debut roku 2023.... celý text
Literatura světová Sci-fi
Vydáno:
2024
,
OneHotBook
Originální název:
The Mountain in the Sea, 2022
Interpreti: Klára Suchá
více info...
Přidat komentář
Zajímavé počtení. Příběh se dotýká spoustu témat, umělé inteligence a její případné sentience, porozumění a empatie, mezidruhové komunikace, morální hodnoty (takže skvělý mix toho, co mě zajímá). Tempo děje bylo pomalejší, ale nevadilo mi to, je tu nadhozených spoustu myšlenek, které si žádají o pozornost a zamyšlení. Komu nevadí se kapku nad textem zahloubat, je to pro něj ideál čtení.
Posloucháno jako audio a musím se přiznat, že jsem si na ten přednes musela dlouho zvykat. Je to takové monotónní, občas jsem měla problém poznat, která postava mluví, interpunkce se chvílema někam ztrácí...
Pokud jde o knížku jako takovou, jsem z ní snad ještě rozpačitější. Na začátek je asi třeba říct, že to není sci-fi. Je to psychologicko-sociologicko-filosofický román.
Klady:
Skvělé téma. Ta prvotní myšlenka o nelidské inteligenci, ať už jsme u chobotnic nebo u AI, ta má potenciál.
Dobrý sloh, který se dobře čte/poslouchá. Srozumitelné věty, krátké kapitoly.
Ty chobotnice jsou k sežrání, člověk se nemůže nezamilovat.
Zápory:
Nedotaženost charakterů méně důležitých postav.
Nedotaženost "detektivních" zápletek.
Občas až násilně a skokem posouvaný děj.
Celkově vzato má román ohromný potenciál, který je bohužel využit jen z části. Byly by dvě možnosti, jak z toho ven.
1) udělat z knihy povídku na 50-100 stránek. Pak by to nebylo takové místy až ucourané.
2) sedět na tom dalších pár měsíců, či let, propracovat charaktery, dotáhnout zápletky, prozradit některá tajemství
Ono je hezké napsat knihu tak, aby se čtenář na konci zamyslel a sám si dedukoval konce a důsledky. Ale řekla bych, že co je moc, je moc.
Nicméně při tom všem jsem ráda, že jsem si Horu v moři poslechla. Zanechala ve mě hluboký dojem, mám o čem přemýšlet, splnila tím jeden ze svých účelů. Ráda bych věřila, že příští knize autora dám víc hvězdiček.
Nikdy jsem nebyl fanouškem biologie, vědy a podmořského života. Ne že bych úplně nechápal důležitost klimatu a změn na naší planetě, ale znalosti v tomto ohledu nemám. I proto se mi kniha v některých pasážích četla hůře, či spíše jsem nad ní musel hodně přemýšlet. Ve finále ale přesně o tom tahle kniha je. Nečekejte nějaký thriller plný zvratů, ale knihu k zamyšlení o činnosti člověka k naší planetě, zvířatům a dalším environmentálním tématům. Vrstvy příběhu se v závěru hezky spojili a vznikl titul, který si pozornost jistě zaslouží. Jedinou nevýhodou na které jsme se i ostatní shodli, je že nebyli více rozpracovány chobotnice. A nejspíš i název, protože o hoře to není.
Bezesporu zajímavá kniha. Ovšem plný počet jí nedávám , protože nejzajímavější časti se ve ve vyšledku rozdrobily jen uvodníkových citací v kapitolách, kapitoly jako takové, ač nebyli uplně repetetivní směřovaly vzdy trochu jinam. Souhlasím s tím že těch AI vzorců tam bylo možná krapet moc, ačkoliv různorodost a nápaditost fungovala až do konce. Některé prvky byli dobře predstavené a skvěle představitelné, prostě funkční. Rozhodně je to autor schopný, kniha je velice inteligentní a urcitě se k ní vratím, protože některé pasáze, koláže a mýšlenky jsou nezapomenutelné.4,5/5
Tvaropěvkyně, Strach, Evrim je kulatý.....
„Mysl a tělo nejsou dvě různé věci – jsou jedno. Destinací každé nervové dráhy je synaptické spojení se svalovými vlákny. Myšlení vede k akci skrze svazky axonů končící v nástrojích, jež vytvářejí romány, továrny, katedrály a jaderné bomby.“
Hora v moři je zase jedna z knih, které mě „dostaly“: vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, a výsledek byl ohromující. Krásně napsaný vícevrstevný příběh, jehož nitky, které mi zprvu vůbec nedávaly smysl, se postupně splétají, až se před námi objeví výsledný obraz. Úžasné myšlenky, které většinou předznamenávají každou kapitolu – citace z vědeckých prací jednotlivých protagonistů, tedy spíše protagonistek.
Role AI v téhle knize mě velmi šokovala, i když jsem si uvědomovala, že to má svou logiku, ale stejně! Prostě kniha, která vás donutí přemýšlet mimo jiné o tom, zda se ubíráme správným směrem . . .
„Někdo tvrdil, že lidi ve skutečnosti nechtěj randit s jinýma lidma. Doopravdy nechtěj rovnocenný partnerství – vztah dvou lidí se vším všudy, chápeš? Dvou lidí s požadavkama a tužbama a neshodama o všem možným. Chtěj bejt úplný sami o sobě, mít vztah pod palcem – a proto chtěj, aby ten druhej byl člověk jenom tak napůl. Aby jim rozuměl, chápeš, a přitom neměl vlastní požadavky. Aby taky vypadal úplně, se všema zvláštnůstkama, vlastníma názorama a historkama o světě – ale ne takovým tím protivným způsobem. Způsobem, kterej by po nich žádal, aby se změnili. Takže před šesti sedmi rokama jedna korporace, specializovaná na AI, začala tyhle věci chrlit ve velkým. Stačí vyplnit na terminálu dlouhatánskej dotazník, zahrát si fůru různejch simulací a hádanek a pak ti jednu takovou personu vyroběj na míru.“
Chobotnice a jejich myšlení mě zajímají, takže jsem si knihu samozřejmě chtěl přečíst, a dobře jsem udělal. Velmi povedené sci-fi o přemýšlení, inteligenci a vědomí našem a odlišné od našeho. Cením narážku na Vlka Larsena. Kapitoly jsou uvedené citáty z knih napsaných postavami v knize. Některé pasáže mě velmi zasáhly, např: Nebojíme se, že svět skončí - bojíme se že neskončí a že se nakonec budeme muset vypořádat s důsledky své vlastní zkázy.
Naprosto skvělá kniha plná hlubokých myšlenek o inteligenci (nejen té umělé), o vědomí, o mozku, vnímání světa, zákonitostech a překážkách komunikace. Příběh sám je celkem jednoduchý, ale má tolik vrstev, až to bere dech. Čtení nebylo snadné a asi to nebude oddechová kniha pro každého, ale rozhodně je to poklad.
Knížku jsem četla na doporučení. Nemohla jsem se začíst a vlastně vůbec byla pro mě na čtení těžká. Moje ADHD zaútočilo v plné palbě, kdo ví proč?, a prostě jsem se často přistihla, že nevím, co čtu, musela jsem se vracet, musela jsem se pekelně soustředit. Když jsem ale zrovna byla v tom soustředěném módu, nacházela jsem v knize neskutečně silné momenty, myšlenky, prostě jsem občas zírala na stránky s otevřenou pusou. Zároveň mám i teď, den po dočtení, pocit, že jsem nepochopila vše, že tam byla ještě větší hloubka, které se mi nepodařilo se úplně dotknout. Určitě si knihu přečtu ještě jednou. Bylo v ní něco, co nedokážu přesně popsat, ale co mě nějaký způsobem rozrušovalo? či fascinovalo...
Cítím to jako zradu svého čtenářského srdíčka. Knížka, která je hezká na pohled, obsahuje inteligentní hlavonožce se spoustou chápavých končetin a já ji nechápu.
Ray má díky svému životu unikátní perspektivu, která jej předurčuje k tomu psát zajímavé knížky, které obsáhnou ducha zemí, které nepatří k těm nejprofláknutějším. A jeho postavy i struktura celkem bavili. Také byly skvělé ty fiktivní komentáře. Takovou pseudovědu můžu.
No a proč mě to nebavilo? Protože knížka vlastně ani moc nebyla o těch krásných potvůrkách, jako o "hloupých" robo inteligencích a mě to v kontextu současnosti leze už krkem. Ne, opravu nechci číst, nebo koukat na další AI příběh. Od tohoto potŘebuji zas chvíli pauzu. A hlavně mě hrozně rozmlsala Evoluce od Thoma Thiemeyera, která svým německým brakovým stylem byla přesně tím správným příběhem o inteligentních hlavonožcích. A jelikož Evoluce je knížka pro náctileté, úplně mě nadchla vidina dospělého příběhu.
A místo kombinace Evoluce a Přístavu u Řeky Styx je to povídání o tom, co je vědomí a umělé vědomí. (Ano, příběh je košatější, ale toto je základní linie). Přiznám se, že další knížka od Autora se mi líbila víc a snad se tato novela dostane i do českého jazyka. Je to něco jiného a tam mi přišlo, že Ray umí psát. Jen má očekávání se zcela míjeli s tím, o čem knížka je.
Velmi rozporuplné dojmy. Obsahově podnětné, ale ty nejlepší myšlenky jsou vyjádřeny spíš v citátech postav uvozujících každou kapitolu, nikoli dějem samotným. Příběh mě zpočátku bavil především distopickou atmosférou i tématem výzkumu inteligence chobotnic, ale na konci mi připadal až začátečnicky chtěný a ne úplně logický. Kdyby se autor soustředil jen na problematiku vědomí a vzájemného dorozumění mezi různými typy inteligence (v příběhu hraje roli inteligence umělá, roboticky naprogramovaná, lidská, androidní a mimolidská) bylo by to o dost lepší než honit tolik želviček na jedné pláži (environmentální etika, globální odpovědnost člověka, riziko AI otročící člověka a svět totálně rozpadlý na podivné státečky a nadnárodní korporace soupeřící o vliv hackováním jiných inteligencí ve službách protivníka...). Sci-fi rekvizity typu všudypřítomných a všehoschopných dronů ovládaných jen pohybem prstu nebo celým tělem ve vodní lázni mě opravdu nepřesvědčily ani nebavily. Celá kniha se nese ve zvláštním napětí mezi všudypřítomnou brutalitou a výzvami k ohleduplností a nelhostejnosti. Celkově mám z knihy dojem dobrého tématu, ale nepříliš zkušeného autora, ostatně jde o autorovu románovou prvotinu. I když oceňuju, že mu nešlo jen o efekt, ale o myšlenku. V každém případě si přečtu knihu Mají chobotnice duši?, o které autor mluví v doslovu a kterou máme i v češtině. Takže jsem nakonec rád, že mě k ní navedl.
nečekejte žádnou cyberpunkovou technoválku, v níž hodní čistí svět od zkázonosných zlých, naopak jde o velmi hluboce propracovanou spekulativní fikci, v níž vůbec není důležitý děj = dějové linky vedou doztracena, jejich funkcí je hlavně nastavit modelovou situaci, která nutí čtenáře promýšlet problém z více úhlů pohledu, uhadovat možné důsledky a především zaujmout vlastní stanovisko - což není jednoduché v případech, kdy lze verifikovat globální požadavky enviromentální, ekonomické, politické, antropocentrické atd., a současně uvažovat v hodnotách etických a metafyzických, jelikož si v praxi vzájemně odporují
knihu jsem četl záměrně pomalu, krátké kapitoly napomáhají četbu nenásilně přerušovat a o čteném přemýšlet, myslím, že Nayler vytvořil fundovaný souhrn nejpalčivějších otazníků současnosti, co se umělé inteligence, digitálních technologií a vůbec budoucnosti lidstva na Zemi týče, a při tom vypíchl konstantní slabiny lidstva, na které pravděpodobně zahyne
doporučuju i jako podnětný příspěvek k studiu neurovědy a digital humanities (kapitoly o jazykovém znaku a mezidruhové komunikaci) + jako pomůcku k výzkumu komunikace u chobotnic vizte třeba populárně-naučnou knihu Jiné mysli
...až tuhle knihu bude někdo číst za 50 let, co si asi bude myslet?
Krásný příběh, skvěle napsaný. Trochu deja vu s Merleho "Až delfín promluví". Obě knihy řadím do zlatého fondu Science fiction.
Pravé potěšení: velmi informativní, přitom dojemná, lidská, živočišná, uměle inteligentní kniha a mořská versus lidská hrabivá společnost. Spousta zajímavých informací o nás i o chobotnicích, hlavně zkoumání vědomí, komunikace, empatie, porozumění, symbolů, jazyka... A do toho sci-fi prvky, napětí z různých koutů Země a oceánů.
Moc se mi líbila forma krátkých kapitol, kterým předcházely "citace z knih" dvou hlavních postav vědkyň.
Jde o zajímavou ekologicky zaměřenou knihu, která v sobě ještě kombinuje téma umělé inteligence a zamyšlení nad inteligencí a životem jako takovým. Přesto, že nejsem fanda podobné literatury, tato knížka se mi líbila. Začíná totiž dost rafinovaně, takže to čtenáře od začátku celkem chytne a také ho to nutí se zamyslet.
I přesto, že často sci-fi nečtu, tato kniha mě zaujala jak anotací, tak ohlasy a musela jsem si ji přečíst! Bohužel mi ne úplně sedla. Nebo spíš takhle. Dala jsem ji vysoké hodnocení, i když jsem si její čtení moc neužila. Udělala jsem to z toho důvodu, že si myslím, že si to knížka prostě zaslouží. I přes to, že já nejsem její cílová skupina.
Hodně jsem byla ze startu zmatená, protože se tam střídají tři dějové linky a upřímně ani ty jména a názvy není lehké číst. Nicméně po chvíli jsem se do příběhu už více dostala a musím ocenit autorovo zpracování.
V knížce je všechno, co by nás v budoucnu mohlo ohrozit. Umělá inteligence, špatné zacházení s planetou, lidská sobeckost a k tomu všemu navázání nové mezidruhové komunikace. Tohle všechno zasazeno do jedinečného příběhu.
Postavy jsou spíše jenom prostředkem k vyprávění, takže si k nim asi ani žádný vztah udělat nejde. Já třeba až do konce knihy nevěděla, kdo že je ten hodný a kdo zlí. A nevím to ani teď...
Takže určitě pokud Vás zajímá AI a vize do budoucna můžu Vám knihu doporučit.
Moc děkuji za zaslání @hostbrno #spoluprace
Co kdybychom první setkání s cizí inteligencí nezažili ve vesmíru, ale v mořských hlubinách? To je otázka, kterou si klade Ray Nayler ve své fascinující knize „Hora v moři“. Příběh bioložky Ha Nguyenové, která zkoumá inteligentní chobotnice u vietnamského souostroví Con Dao, je nejen napínavý, ale i hluboce zamyšlený nad naším vztahem k přírodě a technologii. Nayler nás zavádí do světa, kde chobotnice vykazují známky kultury a umění, což otevírá otázky o hranicích vědomí a komunikace mezi druhy.
Kniha je nejen strhujícím sci-fi románem, ale i varováním před důsledky našeho jednání. Prostřednictvím příběhu otroka Eikóa, který trpí pod nadvládou umělé inteligence, Nayler ukazuje temnou stránku technologického pokroku. „Hora v moři“ je výzvou k zamyšlení nad naší odpovědností vůči planetě a budoucnosti lidstva. Tento literární debut, oceněný cenou Locus, vás nejen pohltí svým příběhem, ale i inspiruje k hlubšímu přemýšlení o světě kolem nás.
Chytře napsaný "co kdyby" román, který předkládá otázky, kterými se budeme muset zabývat. Jak chytrou chceme umělou inteligenci, a co když zjistíme, že už je moc chytrá? A co když nový inteligentní život nepřijde z vesmíru, ale z moře (nebo odjinud)? Jak si poradíme?
Aj keď sa to podľa anotácie možno ponúka, akcia typu "Válka s Mloky" sa tu nekoná. Dej sa skôr venuje rôznym aspektom fungovania mysle, od rôznych úrovní AI až po svätý grál decentralizovaného riadenia v podobe vedomia chobotníc. Kniha neohúri akciou, ale postuluje zaujímavé nápady v oblasti napredovania AI.
Môj obdiv ma Klára Suchá ako dokázala vysloviť meno zakladateľky Dianima tri krát v jednej vete.
Říká se, nesuď knihu podle obálky, ale stejně jsem si Horu v moři vybral kvůli té skvělé chobotnici na přebalu, aniž bych pořádně tušil, do čeho jdu. Po prvních pár desítkách strach jsem trochu zalitoval. Nebylo to špatné, ale ani žádná bomba a střídání tří dějových linek mě taky zrovna netankovalo. Pak se to ale začalo lámat. Pochopil jsem, že před sebou nemám jen obyčejný, navíc hodně pomalý sci-fi thriller, ale vynikající román o povaze vědomí, umělé inteligenci, mezidruhové komunikaci, drancování planety, lidských slabostech, morálce, sobeckosti a spoustě dalších věcí. Velké a zatraceně příjemné překvapení. Jen ten závěr bych utnul o fous dřív.
Jen ještě malá, spíš osobní poznámka k poselství, které kniha přináší (tedy k jednomu z nich) a které vlastně není nikterak nové. V době čtení jsem úplnou náhodou na hodně podobné narazil v zapomenutém britském dobrodružném hororu The Abominable Snowman z roku 1957. V něm se skupina badatelů snaží v Himalájí vypátrat pověstného yettiho, kterého si automaticky představují jako krvelačné monstrum, posléze však zjišťují, že být příslušníkem druhu Homo sapiens neznamená být automaticky klaďas. Zvědavost nás neopravňuje k bezohlednosti. Úplnej Baader-Meinhof.
,,Na tom jak vidíme svět, samozřejmě záleží - ale záleží i na tom, jak svět vidí nás."
Nadnárodní korporace Dianima uzavírá odlehlé souostroví Con Dao, kde se objevil doposud neznámý a nejspíš velice inteligentní druh chobotnic. Bioložka Ha dostane příležitost, která se neodmítá. Musí se ale rychle sbalit, a aniž by to někomu řekla, odjet na ostrov, kde může tento druh studovat. Kromě ní je na ostrově pouze náčelnice ostrahy Altanceceg a Evrim (prvni a nejspíš i poslední android na světě). Dianima ale není jediná, kdo o tento první kontakt stojí. Co vše se může stát ve světě, kde většinu rozhodnutí řídí umělá inteligence?
Velice zajímavá kniha a úplně jiná, než jsem doposud četla.
Myslela jsem, že se děj bude točit hlavně kolem objevení nového druhu a komunikace s ním. Ale to byl omyl. O inteligentních chobotnicích jsme se něco málo dozvěděli, děj se ale točil spíše kolem lidského druhu a androidů, umělé inteligence, nadnárodních korporací a lidských otroků. O světě, který jsme si vytvořili, ale ve kterém jsem se stali otroky pokroku.
Největším hříchem, kterého se lidé v knize dopouštějí, je lhostejnost. K ostatním lidem, ostatním živočichům, ale i k celé Zemi. Každý bojuje jen sám za sebe a své zájmy. Spolupráce je velice ojedinělá a navázat vztah s někým dalším téměř nemyslitelné.
Postavy jsou všechny skvěle vykresleny. Každá měla své světlé i stinné stránky. Žádná nebyla bez viny. Nejvíce jsem si zamilovala Eika. Muže, který se stal otrokem na lodi Mořský vlk.
Až do konce jsem čekala na to, jak do sebe všechny linky zapadnou. A dočkala jsem se. Vše klaplo, jak mělo a dostali jsme ucelený příběh.
Autor dokazuje, že má velice dobré psychologické, intelektuální i lingvistické dovednosti.
Jediné co mi chybělo byla právě ta komunikace s chobotnicemi. Teoreticky jsme rozebrali vše, ale prakticky téměř nic. Ke komunikaci s novým druhem došlo jen velice málo.
,,Navzdory všemu, co jsme s mořem udělali, navzdory všemu, co jsme světu provedli, život si najde cestu."