Horalka
Alberto Moravia (p)

Román s psychologickým zřetelem je zakotven na dějinném pozadí zmatků v Itálii v závěrečné fázi druhé světové války. Ústřední epizodu příběhu, který symbolizuje dvojí znásilnění lidské důstojnosti, znásilnění celé společnostihrůzami války a znásilnění ženy, tvoří osud matky a dcery, které na vlastní kůži poznají krutost války, zlobu i laskavot neznámých lidí a na dně zoufalství objeví moudrost a pochopení lidského údělu.... celý text
Přidat komentář


Nevěděla jsem co od knížky očekávat, ale nakonec jsem byla příjemně potěšena. Velmi dobře napsaná kniha o italském obyvatelstvu za 2. světové války. Hlavní hrdinka mi přišla nejdřív protivná svou prostotou, ale později se ukázalo, že jen díky tomu je Horalka tak dobrá. Podle mě je to jedna z nejlepších výpovědí o obyčejném obyvatelstvu za války a možná vlastně i pojednání o společnosti obecně.


Knihu jsem si chtěla přečíst už před 20 lety a když se mi v létě se mi dostala do ruky, byla to jasná volba. Příběh je lidsky hrozný, válka, bída, hlad, bezmocnost a nevědění, co přijde další den. V dnešní době si to nedokážeme ani představit. S názory a postupy Cesiry jsem často nesouhlasila a nemyslím si, že to je jen příběhem z minulosti.
Šlichtička, kterou v tu dobu jedli v různých obdobách ve všech domácnostech je také určitě nezapomenutelná. Rozetta mi byla sympatičtější, ale vyloženě náklonnost k nějaké postavě jsem neměla. Postava Concetty mi byla vyloženě protivná.
Uvědomila jsem si u čtení knihy, že jsem šťastná, že jsem gramotná, mám možnost kdykoliv cokoliv studovat a neznám, co je hlad a válka.


moc se mi tahle klasika líbila! Alberto Moravia patří do mých oblíbených spisovatelů z mládí, protože má výborný talent pro dramatičnost a barvitě popisuje prostředí a jednotlivé povahy lidí. Horalka je silná žena, která se snaží ochránit svoji osmnáctiletou dceru Rosettu, bohužel opět s lidskými životy hodně zamává 2. sv. válka


knihobudková...aneb jak jsem se dostala ke klasice ;) zajímavý příběh, kde nám Moraavia dal nahlédnout do duší a životů Italů v průběhu 2.světové války...a za svoji hlavní hrdinku si vybral jednoduchou, praktickou ženu z hor, Cesiru...nebudu nic nalhávat, ve většině případů jsem nechápala Cesiřiny myšlenkové pochody a i když jsem jim oběma svým způsobem i fandila, divila jsem se, že v podstatě celou válkou probruslili relativně bezpečně a bez ujmy...MOravia si však "to nejlepší" nechal na závěr...aby jsme neusnuli na vavřínech, aby jsme neuvěřili v lidskost, aby jsme tu válku přeci jen nepodcenili.....nechal své hrdinky vypít si kalich do dna...hlavně Cesiru, protož ať už byla válkou otupělá sebevíce, zranění dítěte bolí víc než vlastní...
Moravia ukázal vše - krásy italského venkova, prořízlou pusu Italů, hrdinství i sobectví, obracení kabátů, hlad, hojnost, šmelinu, a zejména krutost. Vůči sobě i druhým. A to, jak se ve válce i se spořádaných občanů a milujících otců rodin stávají zvířata...
Na rodinu Concetty a "šlichtičku" ještě dlouho nezapomenu...a vlastně ani na Cesiřino útočiště v horách...
doporučuji..


Moravia mám moc rád a v pubertě jsem ho hodně četl, Horalku jsem poprvé četl až ted po padesátce a je to drsný příběh zlé doby.


Další Moraviův neorealistický román o mladé dívce a její matce, u kterého se vám tají dech, chcete před těmi hrůzami zavřít oči a zároveň čtete dál, protože doufáte, že se tam přece jen nějaká naděje prostě musí objevit. Ženy za války putují před bombardováním do hor, ale zažívají další a další traumata, která je pomalu ničí. Nejemotivnějším momentem je znásilnění Rossety, která se pak promění v prázdnou tělesnou schránku bez pocitů.


Při prvním čtením jsem příběh brala jako výpověď o válce. Že byla krutá dokonce i pustých horách, ale nakonec přišel její konec a tím skončil i příběh. Nic moc.
Ke knize jsem se vrátila po dlouhé době a konečně jsem dokázala pochopit hlavní hrdinku - její strach, její zoufalost, její snahu dosáhnout nedosažitelného.
Dám knize opět 10 let pauzu, asi se můj pohled ještě změní, jestli budu i já sama matkou.
Dílo je napsané jako autentická výpověď ženy, která zažila válečné útrapy.
Vadí mi, když autor poukazuje na něco důležité, co bude hrát zásadní roli později, nebo že se pohled na věc brzy změní apod.
Nevěřím, že by si dobový čtenář takových okamžiků sám nevšiml. Ale třeba tím jen autor naznačoval, jak byla Cesira prostá žena.

Po Horalce jsem sáhl bez výraznějších očekávání a udělal jsem dobře. Začátek odehrávající se v Říme je spíše nezáživný, pasáže, kde Cesira popisuje svůj nespokojený manželský život na mě působily dojmem až románového klišé. Osobně mi připadá, že začátek, kde se až do posledního detailu řeší záležitosti jako předání bytu nebo vypravěččin nedávný sexuální zážitek, nemají na zbytek příběhu ani ten nejmenší vliv a nic by se nestalo, pokud by kniha začínala přímo odjezdem na venkov. Ve chvíli, kdy se obě ženy dostanou z Říma, získává kniha na atraktivitě, velice oceňuji názorné vybarvení všech myslitelných typů lidí zasahujících více či méně do války. Překvapivě mě dlouhý popis života v horách nijak nenudil a i když kniha neustále mluvila o monotónnosti, zároveň přinášela nové prvky jako příchod dvou spojeneckých vojáků. Paradoxně tato drobná epizoda se dvěma Angličany má na zbytek děje daleko větší dopad, než prvních sto stran začátku. Postava Michela mi velmi imponovala, skutečně barvitě ukázala rozdíl mezi vnímáním intelektuálů neznalých běžného života a rolníků, bez sebemenšího zájmu o cokoli hodnotnějšího než je další jídlo. Závěr knihy má skvělý spád, proměna Rosetty je tak výrazná, až si říkám, zda není přehnaná, nicméně tento motiv úžasně zapadá do celkového kontextu. Obrovský Moraviův talent se projevil dle mého v samotném závěru knihy.


V tomto prípade, aj podľa môjho skromného názoru, filmové spracovanie predčilo to literárne... Žeby Sofia Loren ? :-)))
Príbeh sa dosť vliekol a miestami rozsiahle opisy sa strácali v jednotlivých dejových líniach, čo akoby uberalo na celkovej "dramatickosti". Poviem to inak, dej z toho dôvodu nebol spávne vygradovaný.
V každom prípade sa autorovi na pozadí vojnových hrôz počas druhej sv. vojny podarilo zachytiť určitý druh egoizmu, ktorý bol istým spôsobom dôležitý k samotnému prežitiu. Zvlášť vinikala bezmezná obetavosť matky pre svoju dcéru, ktorá ju aj tak nedokázala ubrániť....
Napriek drobným výhradám, Horalku zaraďujem medzi moju obľúbenú klasiku.


Kniha ve výsledku nebyla špatná. První 100 stránek jsem knihu protrpěla. Nebavila mě a bylo pro mě náročně vnímat věty. Pak jsem se, ale do příběhu vžila a začala jsem příběh Cesiry s Rosettou prožívat. Moc se mi líbilo, jak nám spisovatel ukazoval život obyčejných lidí v období války. Ukazuje jak krutosti, tak i ty pěkné věci, které lidi prožívali. Konec mě nenechal chladným a nakonec jsem byla vlastně ráda, že jsem si knihu přečetla. Pokud vás baví knihy o životě obyčejných lidí za války, tak Doporučuji k přečtení.


Surový realistický obraz toho, co z člověka dělá válka. Zachycuje prostřednictvím nevzdělané sobecké ženy obraz válečné Itálie a Italů, ale i ostatních národností, jak je pozvolna proměňuje nepřítomnost řádu a zákonů. Ukazuje všechny typy charakterů - hrdiny, vlastence, vzdělance, prospěcháře, zaprodance, kteří jedou na vlně, dokud to jde, zaslepence, fanatiky i ustrašené táty od rodin,bez příkras a zbytečného vysvětlování. Pozvolna před námi defilují na pozadí konce války, jejíž linka není tak důležitá, jen doplňuje obraz lidského kaleidoskopu. Úžasný autor.


Knihu jsem měla v povinné literatuře, jinak bych po ní asi nesáhla. Věděla jsem co je v knize zvratem ještě než jsem ji začala číst, proto jsem si čtení až tak neužívala, ale nečetlo se mi to špatně, ale není to můj šálek kávy a děkuji, že jsem si to tehdy u maturity nevytáhla.


Dočetla jsem, ale byl to boj. Strašně jsem se nudila. A na konci zlom, který si rozhodně zasloužil více stránek a pozornosti. Autor si mne nezískal.


Místy nestravitelný styl, ale příběh matky a dcery, které se musí nějak vyrovnat se změnami, které přinese život za války, nebyl špatný.
Ovšem charakter Cesiry byl ze začátku, kdy si myslela, že se jí válka ve vlastní zemi netýká, jednak neuvěřitelný, pak dost otravný. Tenhle druh lhostejnosti je co? Známkou hlouposti, opaku, čeho?


Horalka je bezesporu nádherný historický válečný román z doby druhé světové války, navíc ze ženského pohledu a to se málo vidí. Bohužel dávám jen čtyři, protože jsem měl pocit, že občas je příběh upozaděn, a to díky zdlouhavým popisům krajiny, popřípadě jiného okolí, kde se Cesira a Rosetta vyskytovaly.

Obyčejný silný příběh z války. Instinkty přežití a morální dilemata. Celé to tak v klidu plyne, až v závěru přichází vše najednou - konec války, nadšení, poznání krutosti a deziluze, zklamání, rozhřešení a poznání.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno Řím sexuální násilí italská literatura znásilnění Itálie uprchlíci matky a dceryAutorovy další knížky
2007 | ![]() |
1966 | ![]() |
1967 | ![]() |
1967 | ![]() |
1959 | ![]() |
„A za mohutným stolem byl Mussolini s tou svou širokou papulou, s těma vykulenýma očima a odulými pysky, prsatý, samá medaile, na hlavě bílý chochol; a vedle něho byl ten druhý zatracený čubčí syn – jeho přítel Hitler, s obličejem buzeranta, s těmi černými vousky, co připomínaly kartáček na zuby, s těma očima jak shnilá ryba, s tím nosem do špičky a s tou patkou do čela jak vyzývavý pásek.“
Alberto Moravia jako novinář za války kritizoval Mussoliniho i jeho fašistický režim, přišel tak o práci a musel odejít s rodinou do exilu na ostrov Capri, tam strávil roky 41 – 43, kdy po vylodění spojenců museli prchnout do hor. Skrývali se v malé horské vesničce Sant’Agata v oblasti Vallecorsa (také nazývané Ciociaria), tam detailně poznává bídu a život chudých lidí ukrytých v horách.
A tak vznikla Horalka!
„Prvních padesát stran Horalky jsem napsal v roce 46, ještě před Římankou.“
Detailně poznáte, jak žili za války ti nejobyčejnější, ti nejprostší lidé v jedné z těch nejchudších částí Itálie. Budete totiž svědky příběhů obyčejných lidí.
A je vidět, že Moravia byl novinář, příběh je totiž vyprávěný s opravdu jakoby až dokumentární přesností, máte pocit pravdivého líčení válečných událostí (to mi maličko připomnělo Heminqwaye) tak, jak se skutečně staly …
Vypravěčkou je Cesira, stále ještě mladá, krásná, plná života … sen mnoha mužů, ona už je ale taková, že ji na nich pramálo záleží, šťastná jen sama pro sebe … a pro svou dceru, pro život praktická, a to i ve válce, protože jí je jedno, kdo je kdo, jen když obchod jde … hlupačka … ale strach, ten, až do teď nepoznala, snad kromě strachu o dceru, protože žije jenom pro ní. To ona vám vypráví svůj válečný příběh, o útěku z Říma, o strachu, bezmoci a naději, že všechno brzo skončí …
„měla jsem obchod, měla jsem peníze … a válka, to se ví, přece jen musí skončit a všechno se vrátí na své místo“ … a skrze svůj příběh pak Cesira vypráví i příběhy ostatních.
„Byla pořád válka a ve vzduchu nebylo nic dobrého“ … a nebe se zatáhlo a odněkud přiletěl studený vítr, a tak se jí zdálo, že se jí život rozlámal … „a připadala jsem si taky rozlámaná, jako ten život … schopná už všeho, …. protože jsem ztratila úctu sama před sebou“.
… „válka lidi znásilňuje“ … hlavní motiv celého příběhu, a nejde tu jen o to nejohavnější znásilnění fyzické, ale o znásilnění všech … všichni jsou „znásilněni“ válkou! – ovlivněni, zneuctěni všemi jejími ohavnostmi … válka totiž ukazuje všechno to nejhorší, co je v lidech ukryté, a zdá se (a většinou je to i pravda), že se každý zajímá jen o sebe a svůj osud, lidé jsou tak schopní skoro všeho, aby zachránili vlastní život, aby pomohli svému vlastnímu osudu … ve válce bezcitnost a lhostejnost vládne světu.
Cesira je zrovna tak jednoduchá a prostá žena, jako všichni ostatní horalé, její jedinou výhodou je znalost „většího kusu světa“, je obchodnice a to přirozeně dobrá a navíc 20 let žila v Římě, a tak ví „jak to v životě chodí“, … ale už ne, jak to chodí ve světě, o svět ona se nikdy nestarala, a dlouho to tak stačilo …
„Je pravda, že byla válka, ale já jsem o válce nevěděla nic, a protože jsem neměla nic než tu dceru, nic mi na tom nezáleželo. Mohli se zabíjet, jak chtěli – eroplány, tanky, bombami – mně stačil můj krámek a byt, abych byla šťastná, a to jsem opravdu byla.“
… jenže, ne na pořád! I jí a její dceru, jako všechny ostatní, válečná realita nakonec dožene! A tak i ony musí před válkou utíkat … a vrátit se tak zpět, k svému původnímu životu z dětství, k životu v horách… kde znovu pozná, v jaké ohromné bídě lidé žijí.
A pak se objeví někdo, kdo ji donutí poznat válku … poznat, co je válka skutečně zač … uvědomit si její následky, přehodnotit svůj prostý a pragmatický pohled na život …dívat se a vidět válku jinýma očima.
A pak se to stane, když už si myslí, že ji nic horšího nemůže potkat!
„A válka zrovna na odchodu sekla – … a místo všech těch radostí, které jsem si malovala před očima, jsem teď měla duši plnou smutku, zklamání a zoufalství.“
A teprve pak může přijít … pochopení …
„ … ale teď jsem chápala, … že po nějakou dobu jsme byly mrtvé taky my dvě, Rosetta a já, mrtvé k soucitu, který dlužíme ostatním i sobě samým. Ale bolest nás v poslední chvíli zachránila; … díky bolesti jsme vyšly nakonec z války, která nás zavřela do svého hrobu lhostejnosti a zloby, a začaly jsme chodit v našem životě.“