Hornické vdovy

05.02.2020

Autentické zpovědi osmi hornických žen, při kterých mi šel mráz po zádech. Opravdu tvrdý život. Doporučuji přečíst.

04.02.2020

CITÁTY Z KNIHY /DO PŘEDCHOZÍHO KOMENTÁŘE SE MI CITÁTY NEVEŠLY/ :)

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Chodím na sociálku, protože když zaplatím byt, tak mi zbudou dva tisíce, sociálka mi přispívá. Dnešní doba je moc uvolněná. Dřív musely děcka přijít na hodinu domů, teď lítají po městě, jak se jim chce, a hned vytahují nože.

„Květo, ti havíři tam jsou. Je to zaplynované, museli je zazdít, aby to nevybouchlo. Kdybys věděla, tam chlapi ještě žili, řvali, a oni to museli zavřít.

Kdyby tehdy nebylo dobrých sousedů a přátel, tak bych to po manželově smrti nezvládla. Dnes se ale lidi přestávají přátelit, komunikovat, A to mi chybí. Lidi sami sebe zničí tím, že se přestanou o druhé zajímat, pomáhat si, přát si. Čím mají víc, tím víc si závidí. Jsem ráda, že jsem žila v době, ve které jsem žila, a že jsem stará dnes, nechtěla bych být mladá, ale jenom proto, že lidi k sobě mají daleko. To tak dřív nebylo. Kromě toho, že se stála fronta na něco, tak spokojenost byla. Byla práce. Ráno jste vstali a neměli jste strach, že přijdete do práce a že vás propustí. Je dobré mít povinnost, někdy je bič potřeba.

Kdybychom dodržovali všechna bezpečnostní pravidla, tak se nikdy nic neudělá. A pravidla jsou od toho, aby se porušovala.

Donedávna byl pro ostatní republiku a Pražáky tento region jen černá Ostrava, byl to jen těžký průmysl a jen špína. Horník byl pouhá spodina, někdo, kdo vylezl základní školu se čtyřkami, a jak se říká lidově, je to jen úplná lopata, blbec, který se k ničemu jinému nehodí, než aby vzal do ruky nářadí a šel kutat uhlí. Je to nesmysl. Těžký průmysl tu zaměstnává většinu obyvatel a nemyslím si, že by byli všichni blbci.

Myslím, že v dnešní době horničina není zaplacená. Když dnes žena řekne, že má horníka, není to pyšné jak kdysi.

Není důležité, kdo zplodil, ale kdo vychoval.

Je velký rozdíl, když chlap vyleze z dolu a dá si dvě tři piva nebo jestli pak sedí do noci někde v hospodě.

04.02.2020

V této knize nalezneme příběhy 8 hornických vdov. Podle mého názoru je kniha dobře zpracovaná a je určitě dobře, že autorka tuto knihu napsala. Hodně věcí, které jsou v knize zmíněny, vím z vyprávění rodičů nebo příbuzných. Bydlím v Karviné, takže to je město, ve kterém se nacházejí doly, ve kterých se těží černé uhlí. Samozřejmě, že se černé uhlí těžilo nebo těží také v přilehlých oblastech. Hodně dolů již bylo uzavřeno. Táta se vyučil důlním elektromontérem, na dole pracoval 15 let. Můj děda se přistěhoval ze Slovenska, aby mohl pracovat na dole. Strýc od mého táty pracoval na dole. Za komunismu se pořádali velké nábory na pracovní pozici horník, stále bylo nedostatek pracovníků, proto také hodně lidí přicházelo ze Slovenska. Aby bylo možno ubytovat tolik lidí, začali se stavět narychlo paneláky, ve kterých do dnešního dne bydlíme. V těchto panelácích bydleli většinou mladí lidé – horníci, kteří pracovali na dole se svými rodinami. V dnešní době je to už jiné. Věkové složení je jiné, horníci zestárli, někteří zemřeli, do bytů se přistěhovali jiní lidé.

Většinou se ztotožňuji s názory hornických vdov a citáty, které mne nejvíce oslovily, jsem si vypsal. Práce na dole je náročná. Člověk, který nikdy nesfáral a nepracoval na dole, si to nedovede představit, jakému nebezpečí jsou každý den vystavováni tito muži. Uhelný prach, nebezpečí výbuchu methanu, nehody, vysoké teploty (práce i ve 45 °C), při kterých pracují nazí, poněvadž by v oblečení nevydrželi při takových extrémních teplotách, někdy se musí plazit po čtyřech.. Někdy mám pocit, že lidé z Prahy našim krajem opovrhují, a když přijde řeč na horníky, považují je jakoby za něco méněcenného a nemohou pochopit, jak v takových podmínkách mohou pracovat.. Ale určitě bych nechtěl zevšeobecňovat, že tomu je tak u každého Pražáka, anebo lidí žijících v Čechách, kteří nevědí, co tato práce obnáší. Je pravda, že horníci si možná svou pověst zhoršili tím, že jsou často vulgární, sprostým slovům se nevyhýbají a také často hraje roli v jejich životě alkohol. Ano, je to pravda. Z vlastní zkušenosti to mohu potvrdit, ale zase je to individuální. Když chlapi vyfárají, jsou nepochybně po celodenní šichtě vyprahlí a zajdou si na pivko – dvě, tři, ale někteří vypijí i mnohem více piv a zůstávají v hospodách až do večerních hodin. Znám časté případy z okolí, kdy se z těchto mužů stali alkoholici, i když si to nechtějí přiznat. Každopádně práce v hornictví je náročná profese a nemůže ji dělat každý. Znám případy, kdy někteří muži chtěli pracovat v dole a po čase odešli, protože to tam nezvládli, anebo ani v minulosti nechtěli pracovat v dolech, i když by si finančně polepšili. V knize jedna vdova uvedla, že když někomu za komunismu řekla, že její muž pracuje jako horník, něco to znamenalo. Horník byl někdo a také komunisté tuto profesi vyzdvihovali. Dnes je tomu jinak i v důsledku utlumování těžby a zavírání dolů. Horník měl v minulosti velký plat oproti jiným dělnickým profesím, ale jsem přesvědčen, že zaslouženě, poněvadž jak jedna vdova v knize uvedla, být horníkem znamená být jednou nohou v hrobě. Byl čtyřsměnný provoz, často se pracovalo o sobech a nedělích a jak táta někdy říká, často se dělali přesčasy. Jak říká, Pražáci jezdili na dovolené, na chalupy, užívali si a horníci pracovali během víkendu.. V dnešní době jsou platy horníků stále vyšší oproti jiným profesím, ale žádný "zázrak" to není, když si člověk uvědomí, v jakém nebezpečném prostředí pracují. Táta šel do důchodu, když měl 50 let. Vyprávěl mi, že zná také chlapy, kteří na dole pracovali 30 let, což je dlouhá doba. Když tito muži jdou do důchodu, často mají podlomené zdraví - zaprášené plíce, bolesti zad, problémy s nohami a jiné neduhy. Tato práce se podepsala na jejich zdraví. Řekl bych, že v důsledku toho se dožívají nižšího věku, ale je to asi u každého muže individuální.

Kniha se četla dobře, příběhy jsou poměrně krátké. Jedná se o první knihu, kterou autorka napsala. Je to napsáno tak, jako bychom se ocitli tváří v tvář s příslušnou vdovou. Z jednotlivých příběhů je cítit autentičnost jejich vyprávění, nic není přikrášlováno, není to psáno v květnatých souvětích, ale tak, jak se u nás mluví v našem městě a v okolí. Pro tyto ženy to musela být velká rána, když se dozvěděly, že jejich manžel zemřel na dole a už se nikdy nevrátí domů, nikdy si spolu nepopovídají a neobejmou se, nedají si pusu, nebudou společně vychovávat děti. Nedovedu si to ani v nejčernějších snech představit, že by třeba zemřel táta na dole a mamka pak zůstala sama a starala se o nás. Říká se, že ženy mají v sobě obrovskou sílu, že muži se mohou schovat, pokud jsou nějaké vyhrocené situace, že tyto situace zvládají mnohem lépe než muži. Ženy byly samozřejmě touto zprávou otřeseny, ale líbilo se mi, že se nevzdaly a pokračovaly dále v životě a vychovávaly svoje děti. Některé vdovy si našly nového partnera, jiné zůstaly sami. Každý příběh je jedinečný a musím se přiznat, že při čtení určitých pasáží mi zvlhly oči. Některé vdovy také řekly, že minulá doba se jim líbila mnohem více, než je ta současná. V něčem určitě pravdu mají, když se člověk nad dnešní dobou zamyslí..

Knihu určitě ocení všichni čtenáři, kteří mají nějakého rodinného příslušníka, který pracoval, anebo pracuje na dole a pochopí hodně věcí, které jsou ve výpovědích vdov uvedeny. Tuto knihu jsem také daroval kamarádovi, který je v důchodu a celý život pracoval na dole jako inženýr. Z knihy měl radost. V knize se dočteme osudy hornických vdov on nejstarších až po nejmladší na pozadí historických proměn Československa a České republiky. V knize se vyskytuje také přemluva MARTINA JEMELKY, českého historika, ve které shrnuje pohled na hornictví. V knize se také vyskytují dobové materiály – fotografie, dopisy, články z novin aj. Kniha HORNICKÉ VDOVY je asi svým zpracováním ojedinělá na knižním trhu.

13.01.2020

Mám ráda skutečné příběhy, na knihu jsem se těšila. Pocházím sice z Ostravy, ale o životě hornických rodin jsem toho mnoho nevěděla. Horníci vydělávali mnohem více než ostatní profese, ale nebylo to pronic zanic, těžká riziková práce v otřesném prostředí. Někteří si ji kompenzovali alkoholem a odnesly to rodiny. Velmi smutné byly příběhy mladinkých vdov, které pak musely vychovávat sirotky. Některé příběhy byly "takové obyčejné", jiné byly zajímavější. Doplněno soukromými fotografiemi a jinými dokumenty. Doporučuji zhlédnout český film "Dukla 61" se skvělou Martou Issovou.

04.01.2020

Nikdo, kdo nezažil, si podle mě nedokáže představit, jaké to je, když se vám muž ze dne na den nevrátí.
Avšak kniha Hornické vdovy se o to pokusí, podá čtenářům příběhy žen, které si tímhle bohužel prošly a pokusí se vám přiblížit jejich pocity a životní strasti. Jak se tyto ženy musely se smrtí svých manželů vypořádat, jak těžké to bylo a jak probíhaly jejich nové začátky.
Příběhy žen jsou pak seřazeny od let šedesátých až po současnost. V počátečních příbězích mi přišla lehká strohost textu, avšak chápu vypořádávání se s textem jakožto pamětmi.
Kniha je silná, emočně zasáhne.

19.12.2019

Čtivé, smutné, povzbuzující, dojemné, ohromná síla žen.

17.12.2019

Milé, smutné, dojemné....čest památce všem, kteří zahynuli při výkonu této nesmírně náročné práce.

02.12.2019

Musím se přiznat, že v Ostravě jsem nikdy nebyla a život horníků znám pouze z televize (jako dítě). Teď mám pocit jako by se na ně trošku zapomínalo. Moc se líbil film Dukla, a tak, když jsem objevila knihu Hornické vdovy, hned jsem si jí koupila. Už podle názvu je jasné, že to nebude čtení veselé. Autorka zaznamenala vyprávění 8 hornických vdov od 60.let až do současnosti. V autentických osudech žen a jejich rodin je nenásilnou kulisou historie naší země a to jak se v ní proměňovalo postavení horníků. Výborně napsané včetně předmluvy Martina Jemelky a zajímavé fotodokumentace. Myslím, že horníci i jejich statečné ženy si takovou knihu zaslouží a autorce patří dík za citlivé zpracování.

28.11.2019

Dala jsem za večer. Doporučuju všem, i těm, kteří k hornictví ani nečuchli. Opravdu síla. Jako dcera horníka velmi oceňuji a jsem ráda, že se někdo takového tématu ujal a udělal z toho knihu.

22.11.2019

Ač nemám k Ostravsku nijak rodinně blízký vztah, tento region mě opravdu fascinuje. Ostrava samotná mě nadchla, industriál mě doslova uchvátil... Proto mě zaujala i tato kniha. Specifičnost hornického povolání, jeho ambivalentně vnímaný punc - buď jako prestižní, nebo naopak úplně pokleslé - ve mně vyvolává obrovskou zvědavost. Vše je to opravdu nadmíru zajímavé a strašně moc mě to přitahuje, ani nevím proč :D Snad proto, že lidé se s hornickým životem tak identifikovali a prožívali to, každý den. S láskou i nenávistí, strachy, podlomeným zdravím, neskutečnou dřinou, se vším špatným, co toto povolání přinášelo... Kde byste dnes našli armádu účetních, kteří jsou tak se svým povoláním srostlí, jsou na to hrdí a mají to za své jako tihle horníci. Nechci si to idealizovat, ale tohle "fluidum" jim vážně závidím :)
Kniha je úžasná, upřímná... hluboce obdivuju každou z těchto žen, i když nejvíc mě asi dostala odvaha paní Olgy z prvního příběhu, která před svatbou dale vale svému nastávajícímu a začala si s tím, jak psáno, "brigádníkem - tím bordelem, kterého nikdo nechce" :)
Obdivuju tyhle ženy... každá se vyrovnává se ztrátou po svém. Nejvíce obdivuju ty, které si i z takovéto těžké ztráty vzaly něco dobrého, berou to jako součást života, která je měla posunout někam dál... Moc bych přála i paní Marcele, aby se jí podařilo vyrovnat se se ztrátou muže. Obdivuju je za to, že povětšinou velmi mladé dokázaly vychovat děti, starat se o rodinu, ale i za to, že dokázaly začít žít nový život.
Trošku mě občas rušilo, že některé výpovědi jsou málo redaktorsky upravené a působí to tak, že jak žena mluví, tak autorka přesně přepisuje odpovědi. Na druhou stranu by to zřejmě ubíralo na autenticitě výpovědi.
Díky za tuhle skvělou knihu, ty ženské jsou úžasné, hornický slang je skvostný, fotky a autentické plakáty a výstřižky celkový dojem jen podtrhují... Díky moc, a já jdu shánět nějakou knihu o Ostravsku :D

28.10.2019

Kniha se mi líbila, příběhy žen horníků jsou ze života, není tam nic přikrášleno a čte se to dobře.

16.10.2019

Vyprávění z duše obyčejných žen, žen, které byly vždy tak trochu za svými manžely, horníky. Byť míra emancipace léty vzrostla, vždy měly toho svého horníka, který byl v kraji tak trochu "jiný", důležitý. A všechny pojí stejná bolest, bolest náhlé ztráty a nespravedlnosti. Proč zrovna ten můj? Osud hornických vdov, kterým černý osud vyrval muže a nechal je samotné s dětmi, jejich každodenní boj s údělem, jaký si nevybraly, je podán lidsky, jakoby čtenář seděl v kolonii v malé kuchyňce, před sebou turka v hořčičáku na gumovém ubruse a poslouchal příval vět, které se dotýkají a vtahují. Výjimečné dílo a doufám, že není poslední. Podobných osudů je bohužel opravdu mnoho, každý jiný, všechny těžké. Zaslouží si být vyslyšeny.

14.10.2019

V mnoha ohledech jsou Hornické vdovy zajímavou knihou. Všechny kapitoly jsou plné všednodenních věcí, do nichž ale zasáhne smrt v dole. Některé příběhy by klidně posloužily jako námět na film, jiné jsou až bolestným nahlédnutím do toho, jak fungují některé rodiny.
Některé kapitoly mi ale přišly poslepované a ne zcela šťastně navazující - při čtení to trochu vyhazuje z tempa. Chápu, že udělat při dlouhých rozhovorech vzpomínky skáčou z hluboké minulosti do současnosti a zase někam jinam. Muselo být tedy těžké udělat z nich kapitoly, které mají nějakou přístupnou strukturu.
Celkově to bylo obohacující čtení a jsem vděčná, že se doba posunula a dnes už máme více možností, jak si zařídit slušný život.

09.10.2019

Upřímná, opravdová, otevřená, bolavá, nadějeplná. Doporučuji přečíst. Dost možná pak uvidíte hornický svět v docela jiném světle.