Hornické vdovy
Kamila Hladká
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418489/bmid_hornicke-vdovy-Wuq-418489.jpg
4
471
471
Víte, jaký je to pocit, když vám ze dne na den nepřijde domů manžel? Představte si, že vám odejde do práce zdravý člověk, že už nikdy nepřijde, že vás nikdy nepohladí, že se nikdy nepomilujete, že vás nechytne za ruku… Nejde říct: chlapů je milion. Ten váš je jeden. Kniha Hornické vdovy přináší autentické autorizované příběhy hornických vdov od nejstarších až po nejmladší na pozadí historických proměn Československa a České republiky, kdy bylo hornictví vnímáno jednou jako výkladní skříň socialismu, jindy jako jev zatracovaný a zesměšňovaný. Kniha se tak snaží poodkrýt fenomén hornictví v jiném světle a relativizovat mnohaletá klišé, jež se k němu vážou. Publikace vychází s předmluvou Martina Jemelky, historika českého dělnictva, a množstvím doprovodných dobových materiálů. Dotisk v roce 2020... celý text
Přidat komentář
Kniha plná smutku a bolesti,ale také vnitřní síly a nové naděje.
Prečetla jsem ji na jeden zátah.
Příběhy žen, které přišly o své milované (většinou) muže a přesto na život a lásku nezanevřely. Příběhy mě zasáhly o to víc, že na karvinsku/ostravsku žiji celý svůj život a pocházím z hornické rodiny.
Silné příběhy žen, do jejichž životů zasáhlo hornické neštěstí. Často mladé, těhotné či s malými dětmi. Nedokáži si představit tu bolest, kterou musely prožívat a kolik síly v sobě musely najít, aby pokračovaly dál a postaraly se o nejen o sebe, ale především o své děti. Doporučuji k přečtení všem, kteří mají rádi autobiografické knihy či příběhy o nelehkých životních osudech.
Kniha je velmi dobrá.. Příběhy hornických žen, vdov, kterým doly vzaly muže.. Doplněné fotkami z jejich životů.. Díky Karin Lednické a jejím knihám už člověk něco málo o oblasti a lidech, kteří zde žili, ví.. A tato kniha to hezky doplňuje.. Člověk cítí při čtení smutek a zároveň i trochu naděje, že ačkoliv to pro ně bylo velmi těžké, zvládly nakonec cítit i štěstí... Těžko se to vyjadřuje.. Kniha stojí za přečtení.. :-)
Osm žen, vdov vypráví svůj smutný, životní příběh, od nejstarší po nejmladší, od roku 1961 do 2015. Na film Dukla61 se vůbec necítím podívat.
Co se mi moc nelíbí je obálka.
Knížku bych si asi sama od sebe nepůjčila, měla jsem ji nachystanou v knihovně, že prý "tu si musíš přečíst" :):) a po trochu pátrání jsem zjistila, že jsem znala autorčinu maminku.
Určitě zkusím i její další knížku Sestry
Přečteno jedním dechem a to doslova. 8 žen, 8 životů, 8 příběhů a přece všechny stejné. Každá se se svým údělem vypořádala po svém. Není to lehké. Zvláště když máte malé děti a vlastně Vás na to nikdo nikdy nepřipraví. Víte, že každou směnou, každým dnem riskuje. Ví to i oni. Ale stejně jdou. Protože musí, protože chtějí. Je to jejich život, jejich úděl.
A stejný úděl mají i další. Hasiči, policisté, vojáci .... i oni každý den riskují. O nich se ale moc nepíše. Přijde mi, a touto knihou je to hodně prostoupené, že se do dnešní doby přenesla ta jejich privilegovanost, kterou měli v dobách minulého režimu. Opravte mne, prosím, pokud se mýlím, ale nikde jsem nenašla informace, že by horník byl v minulosti, tak vyzdvihován. Vždy to byl člověk na pokraji společnosti. To až minulý režim, věda, že uhlí je potřeba a je ho potřeba hodně, vyzdvihl a povýšil tyto lidi a udělal z nich někoho víc. "Jsem horník, kdo je víc?". Některé dokonce ve svém příběhu zmínily, že žily v dostatku. Myslím, že tím že neměly srovnání, si ani neuvědomily, co všechno mají. To si uvědomíte, až když o to přijdete. Co mě pobavilo, byla poznámka že "dnešní mládež akorát bere drogy, pije a nebo hraje automaty. Dřív museli pracovat." A ona se chudák v 80 letech stará o vnuka... On nepracuje?
Každopádně, skvěle sepsané příběhy. Za mě 5*.
Film jsem viděla po přečtení knihy. Zanechal ve mě silné dojmy, jaký život tehdy hlavně ženy musely mít. Všude ticho, klid a pak přišla katastrofa...
Mužský se nevrátil domů, nikdo neví jestli se zdržel na pivu nebo usnul. To druhé se stalo jeden den v létě manželům, tatínkům. Na dnes už hodně známém místě dole Dukla to bouchlo.
Příběh je vyprávěný formou vzpomínání těch žen/vdov na to, co se tehdy stalo. Pro autentičnost není jazyk, jaký je v knize používaný upravený.
Seznámení s každodenním životem a starostmi žen v různých časových obdobích bylo pro mě velmi obohacující. Stejně tak i možnost nahlédnout do života rodin, kterým do života vstoupila tragédie.
Tak není to žádné veledílo, ale záznam pamětí žen, které přišly o své muže při hornických neštěstích. Jak se s muži seznámily, jak se dozvěděly o jejich smrti, jak probíhal jejich další život. Vychází z reality. Pro mě lepší než opěvovaný Šikmý kostel.
Ženy, jejichž muži přišli v dolech o život. To je téma knihy z anotace. Ale není to jenom o neštěstí v dolech. Spíš bych řekl, že hlavní téma je prostě život. Starší paní vykládají, jak se poznali se svým mužem, o životě nejčastěji v normalizaci. O tom, jaké to je mít muže horníka, vychovávat děti, atd. Kniha taky obsahuje hodně soukromých fotografií a je napsána opravdu čtivě. Autorka destiluje ze všech vyprávění to nejpodstatnější a její styl se mi tak dost líbí. Určitě si rád přečtu i další její knížky.
Vůbec nechápu, proč se zde mnohokrát zmiňuje Šikmý kostel, když tato kniha s ním má společné jen téma hornictví. Klidně by to mohla být kniha o vdovách, kterým zemřeli muži při výkonu úplně jiných povoláních. Vždy je to šok a tragédie. Někdy jsem měla pocit, že autorka vůbec nic nedělala s textem, jen přepsala změti vzpomínek, které občas skákaly jedna přes druhou. Někde jsem četla, že to je záměr, aby byla kniha víc autentická, ale je to spíš na škodu.
Smutné vyprávění, ale to asi čekal každý. Pro mě hlavně zajímavá sonda do života určité skupiny lidí, ale i státu a ideologie.
Kdysi v osmdesátkách jsme coby náctileté holky cestovávaly z intru rychlíkem na Prahu s horníky vracejícími se kamsi domů, do Čech. Rozdávali nám pivo a ameriky a chlubili se tuzexovými dárky pro manželky. Měly jsme oči navrch hlavy a záviděly...nic jsme o jejich práci nevěděly, leda ty pindy v televizních novinách.....
K této knize mě přivedl odkaz od Šikmého kostela, ze začátku jsem cítila nevoli, spíš se mi chtělo prožívat příběh, ale k vyváženému názoru patří i toto, takže je dobře, že se mi kniha dostala do ruky. Oceňuji i časový rozsah a klesající věk korespondentek, ukazuje, jak se měnila výchova, zvyky, vztah k práci i vztahům. Je smutné, že musí vzniknout další neziskovka (tolik špiněné a nenáviděné), aby se pomohlo pozůstalým .Tož tak.
Pěkná kniha, opravdu. Ale myslím že žen s dětmi které zůstali ze dne na den sami je velké množství. A ty nedostali žádné zaopatření, Takže na víc bez peněz a třeba i s dluhy.
A to je teprve těžký život. Nic méně, osudy opravdu velmi těžké.
Kniha o skutečných lidech a o skutečných životních cestách a osudech. Byla to dobrá, hezká kniha? Nevím. Byla taková jaký je sám život. Jsem ráda, že mi přišla pod ruku.
Emocemi nabitá kniha. O čem to je víte, tak nemá smysl psát znovu jaké rozhovory v knize jsou. Respektive nejsou to rozhovory, text je zpracován do jakéhosi vyprávění hlavních hrdinek příběhů.
Příběhy jsou sestaveny od nejstaršího po nejmladší, kdy oné nejmladší vdově je dnes kolem 40 let a o manžela přišla v roce 2015.
Určitě zajímavé téma. Pokud máte doma manžela nebo malé dítě, tak se do kůže aktérek jistě dokážete vžít silněji, než pokud tomu tak není.
Líbily se mi fotografie k příběhům, hezky jednotlivé příběhy dokreslovaly. Škoda, že jsme nemohly vidět aktuální podobu hrdinek.
Je to kniha o lásce, o vztazích a o životních peripetiích s tím spojených.
A je to hodně silné čtení.
Přiznám se, že při čtení některých příběhů se mi draly slzy do očí.
Jednotlivé příběhy jsou připomínkou toho, jak je život nevyzpytatelný. Nejen kvůli nečekaným životním tragédiím, úmrtím horníkům, kteří po sobě zanechávali hornické vdovy, často s (někdy ještě nenarozenými) dětmi, ale i kvůli peripetiím, které pro nás osud přichystal.
Valnou část žen, se kterými autorka vedla rozhovory, život opravdu těžce zkoušel. Úmrtí manžela už pak bylo svým způsobem jen završením určitého dlouhodobě žitého zoufalství. Někdy bylo i příležitostí k novému, šťastnému, vztahu, byť za něj dotyčné platily odsouzením ze strany okolí, protože si přece tak rychle po smrti manžela nemůžou najít jiného.
Osobně si mě kniha připoutala způsobem, jakým zpovídané vdovy spolu s autorkou odkrývaly své životy, přičemž se (přinejmenším z pohledu čtenáře) snažily nic nezakrývat, také mě oslovovalo, jak nechávaly nahlédnout do různých fází každodenního života na Ostravsku v uplynulých dekádách.
Jsou to fascinující, upřímné zpovědi. Někdy opravdu mrazivé, až si člověk říká, že tohle přece není možné zvládnout. Slepá láska se nejednou proměnila ve splácení dluhů po partnerovi, nevěru či problémy s alkoholem. Byla to každodenní tvrdá realita hornických rodin na Ostravsku?
Dlužno dodat, že snad všechny ženy, které v knize sdílely svůj příběh, se dokázaly přes všechny útrapy i úmrtí manžela přenést, překonat překážky, o kterých mnozí z nás ani netuší, že mohou existovat, a žít dál. Přijaly rány osudu, splácely dluhy po zesnulých, kvůli čemuž měla například jedna z žen během mateřské dovolené (dovolené!) dvě brigády. Mnohdy ale právě díky těmto neblahým ranám osudu získaly hrdinky knihy nový přístup k životu, začaly jinak pohlížet na problémy, přeskládaly si životní priority. Kniha tak svým způsobem přes ponuré téma nabízí čtenářům i naději.
Častým životním mottem hornických vdov jsou děti, které drží mnohé z nich při životě, kvůli kterým musí být silné, jak samy říkají, chtějí pro ně co nejlepší budoucnost, byť někdy mají obavy o tyto své nevyzpytatelné, nezřídka traumatizované potomky.
Sem tam se mi při čtení vkradly do mysli vzpomínky z vlastního dětství. Dávná doba "lepších zítřků", vysněná dovolená u moře, ale i rok 1989 a raná 90. léta. Mělo to svou nezaměnitelnou atmosféru, která sem tam na člověka z knihy dýchne a připomene mu jeho vlastní minulost, ale i dávno zašlé kořeny, dá mu impuls k zamyšlení nad vlastní rodinou, vztahy či rodinnými vzorci, které si táhne s sebou napříč generacemi.
Knížka obsahuje spoustu fotografií, které dokreslují jednotlivé příběhy i dobu, ve které se odehrávaly, dodávají jí na atmosféře.
Řemeslnně je kniha navíc krásně napsaná, je intimní, velmi osobní, měl jsem pocit, že sedím osobně u rozhovorů a se zatajeným dechem naslouchám osudům hornických vdov.
Pěkné dílo!
K hornictví mám úzký vztah, můj děda je bývalý havíř a jsem ráda, že na toto téma v poslední době narážím v literatuře čím dál tím častěji (kromě všem známého Šikmého kostela, např. v knihách Vytěženej kraj nebo (okrajově) Pískový vrch). Kromě toho jsem se nedávno stala matkou, tak si asi dovedete představit, jak těžké pro mě (ale zdaleka nejen pro mě) musí být takovou knihu číst. Bez mučení přiznávám, že hned první dva rozhovory mě emočně úplně sebraly, a dokonce jsem přemýšlela, jestli to na mě není až moc. Pak ale zvědavost a nadšení nad tím, jak „ležérně“ (tohle slovo se v kontextu tak vážného tématu vážně nehodí, ale já si neumím pomoct) jsou rozhovory vedeny vyhrály a já Hornické vdovy dočetla. Byť jsou samozřejmě všechny příběhy vybraných žen hrůzostrašné, ty první dva/tři už nic nepřekonalo. Přidanou hodnotu vidím v tom, že se Kamila Hladká rozhodla zpovídat vdovy napříč generacemi a my tak můžeme pozorovat, jak se samotné hornictví a názor na havíře proměňovalo. Zatímco v době socialismu se jednalo o vážené povolání (o tom dodnes slýchám právě z úst prarodičů) a bylo mimořádně dobře placené, dnes je to zaměstnání jako každé jiné a riziko, které horníci každý den podstupují není již platem vyváženo. Na závěr chci pochválit výjimečně povedenou grafickou úpravu vedenou v tónech šedé a růžové a neodpustím si pár pasáží:
„Měla jsem dvacet jedna, Frantík necelých dvacet dva a syn deset týdnů. Doktorka do mě cpala tabletky na uklidnění, byla jsem jak nafetovaná. Celou dobu jsem seděla na té Dukle, dokud ho nevytáhli.“
„Po obědě jsem vždycky jen vzala kočárek a jela na hřbitov.“
„Květo, ti havíři tam jsou. Je to zaplynované, museli je zazdít, aby to nevybuchlo.“
„V té rakvi není žádný Laďa, oni shořeli.“
Štítky knihy
Česko, Česká republika 20.-21. století Československo vzpomínky vdovy horníci, havíři Magnesia Litera důlní nehodyAutorovy další knížky
| 2019 |  Hornické vdovy |
| 2021 | Sestry |
| 2023 | Lidi od kolotoče |
Poslouchala jsem jako velmi dobře zpracovanou radioknihu. Co žena, to jiná situace, jiná povaha, každá se s tragédií srovnává jinak. Zajímavé.