Hotýlek
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/235353/bmid_hotylek-blc-235353.jpg
4
5224
5224
Některé věci jakoby existovaly mimo čas. Zůstávají stejné navzdory dějinám, válkám, totalitním režimům i počasí. Takový je i hotel pana Leopolda, vlastně spíše hodinový hotýlek, založený v dobách první republiky a nabízející potěšení a rozkoš pánům za protektorátu a dokonce i poté, co ho znárodnili komunisté. Oč více přímočaré lásky ale nabízely hotelové pokoje, o to osudovější a dramatičtější vztahy se odehrávaly v rodině majitele a posléze správce. (Dotisk v roce 2017)... celý text
Přidat komentář
Hana, Les v domě, Tiché roky, Slepá mapa - 5*
Hotýlek a Listopád jsem nedočetl. Hrozně jsem se nudil, a tak jsem to vzdal.
Tento román jsem četla po Tichých rocích a Slepé mapě. Pořád u mě vedou Tiché roky pro svoji hloubku a zároveň jednoduchost, ale Hotýlek mě nadchnul určitě více než Slepá mapa. Děj měl neuvěřitelný spád a konec byl hořkosladký. Postavy jsem si oblíbila a bylo mi líto, když se někomu stalo něco špatného. Autorka je opravdu vynikající vypravěčka.
Všechny knížky od Aleny Mornštajnové jsem přečetla jedním dechem. Hotýlek je nádherný román a z její tvorby mne zaujal snad nejvíc. Rozhodně doporučuji.
(SPOILER) Hotýlek tak do poloviny plynul jako velmi klidné vypravování, pak nastal zlom a zápletka vlastně detektivní. A další obnažení charakterů. Pocit hořkosti - nikdo vlastně neprožil šťastný život. Děda Leopold? Možná, ale i on prožil velkou ztrátu. V životě každé postavy byl větší či menší díl neštěstí, bolesti, zklamání. Někdo si svou bolest odžil, šel dál, jiný byl ztracený. I paradoxy doby vykonaly své. V každém případě všechny osudy a vztahy byly velmi realistické a paní Mornštajnová umí vyprávět.
Paní Mornštajnová dokáže psát i o smutných nebo obyčejných věcech tak lehce a poutavě, že se její knížky nedají odložit a musí se přečíst na jeden zátah. Je zajímavé sledovat příběhy několika generací, líbí se mi, jak jsou postavy popsány se všemi svými slabostmi a charakterovými nedostatky, a přesto jsou čtenáři blízké a nemá tendenci je za jejich jednání odsuzovat. První tři autorčiny knížky mě nadchly, na další tři, které už mám v knihovně se těším a věřím, že nebudu zklamaná.
Alena Mornštajnová opět nezklamala. Je to moje čtvrtá kniha od této autorky a zase úžasná. Autorka umí tak krásně vykreslit postavy, že mi připadalo jako bych patřila do rodiny Mánesů.
Dočetla jsem až kolem půlnoci, nešlo se odtrhnout.
S postavami jsem usínala a ráno u snídaně jsem ještě o nich přemýšlela.
Paní Aleno, děkuji.
Příběhy lidí okolo jednoho hotýlku a kolem běžících dějin. Občas se zatajeným dechem, občas s úsměvem.
Příběhy lidí kolem malého hotýlku na kraji města. Tento hotýlek provozuje Leopold Mánes s manželkou Majkou a jedná se o hodinový hotel. Osou celého vyprávění je život vnuka, Václava Mánesa, který měl tu smůlu, že se narodil ten samý den, kdy byly vypáleny Lidice, navíc v den, kdy byl v období heydrichiády zastřelený jeho otec, který se vydal v době zákazu vycházení hledat lékaře.
Příběh o nepříliš veselé době okupace a následujících letech neméně neveselého komunismu a o drobných zaškobrtnutích a nedorozuměních, které mají dalekosáhlé, fatální a nepředvídané následky pro všechny zúčastněné. Zaujalo mne, jak se v knize popsané vztahy v každé generaci opakují, pokaždé ale s jiným závěrem.
Tentokrát mi přišlo, že je kniha napsaná s pěknou dávkou černého humoru. Byla to čtvrtá kniha autorky, celkově se mi líbila že zatím přečtených knih nejméně. ( Četla jsem Hanu, Tiché roky a Slepou mapu).
Krásná kniha. Po dočtení jsem byla emočně vyčerpaná, jako kdyby s knihou strávila roky - úplně jsem se do příběhu ponořila a žila ho s hlavními hrdiny.
Alena Mornštajnová je moje nejoblíbenější autorka. Četla jsem téměr všechny knihy (krom Tichých roků, na ty se teprve chystám). Oceňuji jak umí vykreslit postavy, kdy jejich příběh mě okamžitě vtáhne a nepustí dokud knihu nedočtu. Navíc děj zasazený do našich historických událostí. Toto prostě autorka umí nejlépe ze všech :-) Určitě její knihy budu číst opakovaně a příště objevím zase něco nového, co mě obohatí. Nemohu se dočkat nové knihy.
(SPOILER)
Moje další setkání s Alenou Mornštajnovou se opět neslo na skvěle vlně. Autorka umí skvěle podat lidské příběhy z mnoha úhlů, z několika životních fází.
Tentokrát se kniha točí okolo životního osudu Václava a jeho prostřednictvím i okolo celé jeho rodiny. Václav se narodil 10.6.1942, že už jste to datum někde viděli? Ano, ten den vypálili Lidice, celá země byla po atentátu na Reinharda Heydricha pod tlakem, zákaz vycházení, popravy, a zrovna tento den se Václav dere na svět, jeho otec jede přes zákaz vycházení sehnat porodní bábu a je zastřelen.
Každá oslava jeho narozenin končí stejně - vzpomínáním na otce, kterého nikdy nepoznal, a brekem.
Václavův děda je správcem hotýlku, který mu komunisti zabavili, drží ho, aby ho jednou mohl předat vnukovi.
Knihu mohu doporučit opravdu všem. V knize je hodně postav s různými charaktery včetně vraha.
Osamělý a nepříliš schopný, ale milující rodič je pro děti lepší než dětský domov.
Dalsi zajimavy pribeh, ktery mi prisel, ale nejslabší z knih, ktere jsem od autorky již cetla. (Mam za sebou Tiche roky a Les v dome). Rukopis autorky tam samozrejme je. Dýchá na Vas ponury pribeh, kde stesti nechodi po horách, ale po lidech. Na muj vkus celkem dost umrti, ale .. Pribeh je pomerne zdlouhavý, protoze se jedna o zivot hlavního hrdiny Václava, tedy od jeho narození az po smrt. Nicméně, různé dalsi pribehy jinych lidi, zbytečně odbočují a ja tuhle omacku navic nemusim. Prislo mi to místy az nudne a ne prilis ctive. Zaver je takovy, jaky jsem priblizne ocekavala a to, ze konec bude spise otevreny. Autorka to tak proste ma a mne to nevadi. Hodnotila bych 3,5 hvězdičky.
Příběh jednoho muže, a všech lidí okolo, kteří jeho život ovlivňovali, ať už v dobrém, nebo špatném, od začátku až do konce. Je to přesně, jak níže napsala helusa2. Takových příběhů jednoho člověka/rodiny máme kolem sebe spousty. Jen je velkým uměním převést je na papír tak, aby bavily ostatní. Paní Mornštajnové se to ale povedlo, a tak tu máme skoro celé století rodiny Mánesových a jejich životech v Hotýlku. Je to opět jedna z těch knih, které když dočtete, musíte si znovu přečíst kapitolu první, aby vám dávala smysl. Čtivě pojatý příběh, který můžu jen doporučit. Za mě 4,5 hvězdičky.
Čtvrtá kniha od autorky prošla mými čtenářskými tužbami. Opět jsem nechala dojmy uležet, což se mi u této autorky vyplácí. Horko těžko jsem se do knihy začítala. Styl opět osobitý a výborný vypravěčsky i češtinářsky. Nicméně se nemohu ubránit pocitu znuděnosti cca do poloviny knihy, možná déle. Některé osudy a charaktery přidružených postav nebyly vůbec pro děj podstatné a ojediněle i zbytečně nabobtnale rozpliznuté jakoby autorce ujela původní linie příběhu někam jinam, aby to bylo o něco záživnější a dramatičtější. V poslední třetině knihy se děj rozjel, byl zajímavější, nabral spád, i když typické autorčino depresivno schované mezi řádky v každé knize, se stejně prodralo na povrch v krajně absurdní a zbytečné zápletce. Avšak nebýt této zápletky, pronudila bych se až do samého závěru. Po třech týdnech od přečtení nemohu říct, že by ve mně kniha zanechala nějaké emoce, nějaké to "něco" proč bych si ji chtěla přečíst znovu.
Kvalitně podaný příběh o jednom člověku, který se rozvětvil do vyprávění o spoustě dalších lidí, jejichž osudy byly kapičku a chviličku zajímavé, nicméně se člověka nijak nedotýkají.
Určitě doporučuji přečíst všem, kteří obdivují autorčin spisovatelský um a nevadí jim, že forma převyšuje sdělený obsah.
Tohle byla fakt zajímavá kniha od paní Mornštajnové. Zatím se mi od ní líbilo všechno a také Hotýlek byl vynikající. Pro mě nebyl slabší než její ostatní knihy, každá z nich má něco do sebe. Pět stars a doporučuji.
Osudy jedné rodiny probíhající skrz několik dějových linií, které se odehrály ve skutečnosti, např. První republika , protektorát, druhá světová válka a následně doba komunismu, která také nebyla lehká.
Kniha mi před pár lety, kdy jsem příběh četla místy připomínala reálné postavy v těchto časech žijící. Můžu jmenovat třeba T.G.M., atentátníky Gabčíka a Kubiše nebo písničkáře Karla Kryla známého hlavně u starší generace.
Opravdu nechápu, jak to autorka dělá, ale zatím mne každá její kniha upoutala do té míry, že jsem přestala vnímat svět kolem sebe a ponořila se do příběhu, který stvořila. Tohle byla již moje pátá od ní a původně jsem byla hodně skeptická (z důvodu tématu hotýlku - netuším vůbec, proč, ale očekávala jsem něco podobného seriálu Hotel Herbich, který sice nebyl špatný, ale taky to nebyl úplně můj šálek čaje) a knize se dlouho vyhýbala velkým obloukem. No ale jak se brzy ukázalo, moje obavy byly naprosto zbytečné! ;-) Protože osudy Václava, jeho matky Štěpánky, dědečka Leopolda, babičky Majky a také kamaráda Oldřicha, tety Marie nebo děvčat Lucie, Jindry, Marcelky či Renaty mne doslova uhranuly. I když ani zdaleka ne všechny postavy byly příjemné, to ani zdaleka - jak je to ovšem normální i v běžném životě. Ale pro některé z nich jsem dokázala najít aspoň špetku pochopení... Zdaleka nejvíc jsem si oblíbila Marii a Lucii. Zato například Renatu jsem víceméně nesnášela, i když pokud bych někoho takového poznala ve skutečnosti, pravděpodobně bych se s takovým člověkem prostě přestala stýkat. Většina osudů končí smutně až tragicky, hlavně Oldřich ten svůj prohrál na celé čáře, až jsem ho skoro litovala, přestože mi jinak sympatický nebyl ani trochu. Autorka i zde předvedla svůj velký vypravěčský talent, za to ji nepřestávám obdivovat a její knihy jsou pro mne neskutečně vypracované a čtivé, jedním slovem TOP. Zatím jsem neměla důvod hodnotit méně než plným počtem a také tento příběh mne (nejen) ve finále dostal a jako už i u předchozích autorčiných knih jsem jej na konci musela nechat v sobě tak trochu rezonovat...
Štítky knihy
láska smrt česká literatura Československo tajemství komunismus radost smutek prarodiče rozhlasové zpracování rodinné ságyAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Kniha o tom, že lidský život uteče stejně rychle jako čtení tohohle příběhu. Tak to vidím já.