Hotýlek
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/235353/bmid_hotylek-blc-235353.jpg
4
5257
5257
Některé věci jakoby existovaly mimo čas. Zůstávají stejné navzdory dějinám, válkám, totalitním režimům i počasí. Takový je i hotel pana Leopolda, vlastně spíše hodinový hotýlek, založený v dobách první republiky a nabízející potěšení a rozkoš pánům za protektorátu a dokonce i poté, co ho znárodnili komunisté. Oč více přímočaré lásky ale nabízely hotelové pokoje, o to osudovější a dramatičtější vztahy se odehrávaly v rodině majitele a posléze správce. (Dotisk v roce 2017)... celý text
Přidat komentář
Alena Mornštajnová opět nezklamala. Po Slepé mapě další vydařené dílo, které jsem "zhltla" během jednoho víkendu.
Kniha začíná opravdu zvláštně-smrtí Václava, který zemře po šlápnutí na slimáka. Teprve po této smutné úvodní stránce se děj rozvinul. Příběh Václava Mánesa ,který neprožil úplně normální život, jeho život již od dětství provázelo mnoho rodinných tragédií, ale i tak se snaží žít normální život. Kniha končí pohřební hostinou která se konala v hotýlku, který Václav zdědil po dědovi Leopoldovi. V knize bylo velmi zvláštní , že do názvů kapitol vložila autorka verše básně od Jaroslava Seiferta: Píseň o rodné zemi.
Říkám si kolik takových Václavů a jim podobných tady ještě pobíhá. Když se podíváme kolem sebe tak bohužel musíme konstatovat, že hodně a co je na tom nejhorší, že ti, kteří by nám měli jít příkladem a nehrbit záda, tak je mnohdy hrbí ještě více než my ostatní. Bohužel těch Leopoldů, kteří opatrují svůj bývalý majetek, tak jako kdyby k žádné změně nedošlo a očekávají, že se to určitě změní již mnoho není. Pěkně napsaná sonda do doby nedávno minulé, vykreslené postavy, se vším tím patolízalstvím, hraním si na cizím písečku, ale pro vlastní prospěch, no prostě doba, kterou je potřeba připomínat, protože tu naší demokracii musíme stále opatrovat, protože pár dobře smýšlejících Václavů dokáže kormidlem pootočit a ....
Velmi zdařilá kniha, která se četla jedním dechem. Jsou v ní popsány různé povahy osob, děj je velmi dobře propracovaný a osobní příběhy jednotlivých postav se barvitě prolínají celou knihou.
Doporučuji k přečtení.
při čtení mi na mysl vytanul text Karla Kryla:
"...I naše generace má svoje kajícníky
a fízly z honorace a skromné úředníky
a tvory bez svědomí a plazy bez páteře
a život v bezvědomí a lásku - k nedůvěře
Už nejsme, nejsme to, co kdysi, už známe ohnout záda,
umíme dělat kompromisy a zradit kamaráda
a vděčni dnešní realitě, líbáme cizí ruce..."
Takové hezké české čtení. Jako bych poslouchala svou babičku, jak vypráví o tom, jaké to kdysi bylo...Vyprávění Mornštajnové je takové domácky blízké, známé a samozřejmé, jakoby se týkalo někoho od vedle. Příběh nás nese pozvolna dál a dál...a jestli se mě zeptáte, o čem to celé vlastně je, řeknu prostě jen: o lidech.
Styl psaní paní Mornštajnové je prostě báječný a mě osobně se moc líbí. Opět perfektní příběh, točící se kolem jedné (široké) rodiny, vyprávěný s lehkostí. Ale s takovou zvláštní lehkostí, kdy i ty nejhorší činy jsou přesně pojmenované, nicméně bez zbytečných tlaků na čtenáře, takže nakonec v tomto podání vyznívají ještě víc emotivně :-) Knížka plná lidskosti - ale pozor, tím nemyslím hřejivou lidskost, ale spíš to, že je krásně ukázané, jací jsme, jak přemýšlíme a kam naše činy můžou vést. Holt cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly...
Takoví jsme byli...psychologický román bohatě obsazený zajímavými osobami nejrůznějších charakterů. Román o tom, jak lze prožít život, jak jím proplouvat, jak se na něm prohřešovat i jak ho kazit druhým. Trochu mi vadilo, že autorka často předbíhá děj, pak se zase vrací, ale zvykla jsem si. Po Slepé mapě se v knihovně ještě podívám, tohle se mi četlo opravdu dobře.
Mám ráda současnou českou literaturu a s velkým zájmem poznávám nové autory. Slepá mapa mi byla doporučena už před časem, ale bohužel jsem se k ní ještě nedostala. Hotýlek jsem si zapůjčila v knihovně a přečetla ho jedním dechem. Osudy jedné rodiny byly popsány s citem, místy vtipně a velmi lidsky. Dějinné události, ve kterých se příběhy rodiny odehrávaly, jsou sice dobře známé a nepřekvapí, ale nikdy není na škodu si je připomenout. Další tvorbu této autorky si rozhodně pohlídám!
Podle mého názoru kniha, která nezklame ani příliš nenadchne. Takový střední proud, jak již tady bylo zmíněno. Trošku mi na mysli vytanuly někdejší televizní seriály (např. Dcery a synové Jakuba Skláře), i když tam to bylo místy mnohem více akční. Ideální kniha na letní dovolenou, příliš hlavu nezatíží a ani zavazadlo:-)
Česká autorka. Česká kniha. České osudy.
Vyprávění se hrne kupředu jako řeka, ale na středním toku. Tempo mohutné, rychlost konstantní. Sem tam nějaká mělčina, nějaké malé slepé rameno, ale kudy teče proud každý přesně ví.
Jako byste poslouchali vyprávění stařeny o osudech celé jedné rozvětvené rodiny v několika generacích za dlouhé zimní noci u kamen. Do těch osudů zasahují historické události, ale prostá vypravěčka se do historických analýz nepouští. Znáte to, když stařeny vyprávějí - občas zabrousí k vedlejším dějům, postavám a detailům a my, o dekády mladší posluchači, netrpělivě čekáme, kdy se zase vyprávění vrátí k tomu podstatnému, abychom po chvíli zjistili, že vše mělo svůj smysl a krásně do sebe zapadá. Vyprávění poutavé, ale smířlivé ke všem, na které se vzpomíná, jak už to u lidí pokojně očekávajících smrt, po dlouhém životě, bývá. Někdy snad až příliš shovívavé, ale soudit nemáme, abychom sami nebyli souzeni...
Román Hotýlek je důkazem, že autor může čtenáři udělat literární radost a vůbec mu nemusí podlézat. Za mě bez váhání 5*
Příběh několika generací jedné obyčejné české rodiny - napsáno velice čtivě a lehce, stejně jako Slepá mapa. Doufám, že se brzy dočkáme další knihy A.M.
Zřejmě jsem neměla číst Hotýlek tak brzy po Slepé mapě. Měla jsem totiž pocit, že stále čtu stejnou knihu. Navíc mi to celé přišlo takové uspěchané, přeskakování z postavy na postavu bez varování mně také nebylo nijak příjemné a věty, které dopředu naznačují nějaký problém, nijak nepřispěly k potěšení ze čtení. Doufám, že další díla paní Mornštajnové půjdou trochu jinou cestou.
Přečteno za noc. Nečekal jsem, že by kniha mohla překonat Slepou mapu, ale stalo se. Vynikající příběh, radost číst a to od první do poslední strany a to přesto, že mi hlavně v závěru dost vadil ten charakterní člověk s pružnou páteří, dějinný statista a hlavní postava knihy, který si k mému překvapení vždy dokázal naprosto nesmyslně obhájit své jednání. Těším se na další příběhy od této výborné spisovatelky.
Pro mě výborná záležitost, kniha se mi líbila ještě více než Slepá mapa, která byla rovněž skvělá, paní Mornštajnová jedním slovem umí....kniha se krásně četla, tak nějak poklidně, byť když se nad ní člověk zamyslí, uvědomí si, že byl svědkem velkých dramat a zvratů v rámci jedné rodiny, ale vše bylo podáno bez patosu, bez přehnané dramatičnosti.....najednou se stalo něco opravdu zásadního, ale já coby čtenář jsem to přijala naprosto v klidu bez zatajeného dechu, ale po chvíli jsem si uvědomila.....uuaauuu, mazec, to je hrozné, co se stalo....musím se ovšem přiznat, že hlavní postava Václav mi nebyl vůbec sympatický, jeho postoj k životu mi přišel hrozně laxní až zbabělý....nechtěla bych ho po svém boku....nicméně tato má averze vůči hlavnímu hrdinovi nic nemění na mém názoru, že toto dílo mi nějakou dobu zajisté uvízne v hlavě....
Poznávám styl autorky. Opět poklidné vyprávění, které plyne jako řeka poslušně ve svém širokém korytě. Já osobně bych přivítala více vzruchu, více emocí, přitlačit na výrazu a čtenáře méně šetřit. Kniha se čte příliš snadno, až na to, že jsem se občas ztrácela v těch jménech, kdo je čí jaký příbuzný. Hlavní pocit, který ve mě po přečtení zůstal, je konstatování, že každý poměrně zanedlouho umře a jeho osud je předurčen zděděnou povahou, tedy geny svých předků. Popisovaná rodina v několika generacích je zobecněním typu českého člověka v dané době. Každý z nás měl ve své rodině nějakého Václava, každý známe spousty Renat i Oldřichů. Negativní vlastnosti jsou zde suše konstatovány, dokonce i vražda je podána trochu jako v pohádce. Vlastnosti postav jsou popisovány jako ve slohovém úkolu. Nevím, zda je to záměr, ale námět i obsah jsou zajímavé, ovšem forma stejná jako u první knihy začíná trochu nudit.
Kazda jedna postava mne bavila a zajimala, moc rad jsem se seznamil s celou rodinou Manesovych.
Štítky knihy
láska smrt česká literatura Československo tajemství komunismus radost smutek prarodiče rozhlasové zpracování rodinné ságyAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Mnoooo ... fajn. Štýl ľahký, poľahúčky čitateľný až oddychový, téma trošku neoddychová. Možno mi trošku chýbala atmosféra. Hocaká, nech len aby nejaká bola. Knižka bez atmosféry je ... nooo ... ak chceme byť presný ... je prosto bez atmoféry.