Hraničář
Vladimír Šlechta
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533875/bmid_hranicar-65e9f189a3cad.jpg
4
48
48
Krvavé pohraničí série
< 1. díl >
Přes hraničářskou osadu zvanou Chawyna procházejí komanda dobrodruhů, aby v bažinatém Orcigardu bojovala s orky a drancovala rozvaliny starých chrámů. Moc Temného mága se zdá být nezlomitelná, vyskytují se však názory, že jeho vláda nad Orcigardem už brzy skončí. V těchto nelehkých časech žije Jonni, obyčejný kluk z Chawyny. Bojuje s orky i s bandity, hledá své místo v hraničářské komunitě. Stává se svědkem i aktérem okamžiků, které změní „staré“ Pohraničí k nepoznání. Kniha Hraničář navazuje na romány Krvavé Pohraničí a Šílený les.... celý text
Přidat komentář
Fajn jednohubka, sbírka čtyř povídek spíše volně spojená postavou mladého hraničáře Jonniho Faylorga. Píši volně, protože dvě ze čtyř povídek mají jiného hlavního hrdinu (staří známí Rolf Bargun, resp. Roger Schirega) a Jonni je tam spíše na vedlejší koleji. Všechny povídky jsou již staršího data (nebo jsou na starších povídkách založeny), takže nic překvapivého co se týče historie "starého" Pohraničí se nedozvíme, vesměs jde o epizodní příběhy bez většího dopadu (s vyjímkou konce hlavní, nejdelší povídky, která zobrazuje jednu podstatnou, ale známou událost ze světa Pohraničí). Ještě je tam pak krátký epilog, v němž vystupuje další starý známý Thompson a nejsem si jistý, zda jde o již známý příběh. Bohužel z toho, že jde o starší příběhy sepsané během mnoha let, vyplývá jistá "diskontinuita" (nevím, jak to říct lépe). Na konci třetí a nejdelší povídky působí Jonni jako ostřílený, zocelený válečník, kterého hned tak něco nerozhází, aby hned v další zase působil jako vyjukaný chlapec. Možná to však byly jen mé dojmy.
Už to bude tak 7 let, co jsem naposledy četl od Šlechty něco z Pohraničí. Takže jsem měl strach, jak se zase do tohoto prostředí dostanu a jak si budu vybavovat souvislosti. A po pár stránkách jsem si připadal, jak bych ho nikdy neopustil. Rázem jsem se ocitl o více než 20 let zpět, kdy jsem hltal každou novou autorovu knihu. Částečně se to dá vysvětlit tím, že základ knihy vznikl dle autorova doslovu okolo roku 2006. Ale zkrátka - kdo umí, ten umí.
Hraničář byl jako zásah šutrem. Šlechtovo Krvavé pohraničí jsem poprvé otevřel někdy v roce 2010 a od té doby jsem se do něj pravidelně nořil, objevoval jeho historii, rozklíčovával návaznost jednotlivých knih a bažil po dalších poznatcích. V jedné manické fázi jsem se dokonce uchýlil k textologii a porovnávání několika verzí publikovaných povídek. Že většina mladších fanoušků fantastiky nemá o Pohraničí ponětí, že některé texty vyšly vícekrát a různě upravené a že je skoro malá bojovka vysvětlit někomu, v jakém pořadí všech 12 (13) knih přečíst, to vše dělá z každého fanouška série malého archeologa a lovce záhad. A pokud takovému předáte do ruky zlatý grál, možná to nerozdýchá.
Hraničář je jako chybějící dílek skládačky, o kterém si nikdo desetiletí nebyl jistý, jestli někdy skutečně existoval. Ukazuje se, že ano, že Šlechta je vážně maniak, který své příběhy vymýšlí desetiletí dopředu (byť je někdy kvůli lepší návaznosti lehce retconuje). JFK: Pár kapek krve bylo Hraničářem kanonizováno. Tato kanonizace je navíc nezbytná pro události v Citadele. Ty události, o kterých se od začátku jenom vypráví, které se odehrály jen desítky hodin před tím, než celé Krvavé pohraničí začalo. Navíc je Hraničář ta nikdy nezrealizovaná počítačová hra, kterou se Šlechta pokoušel kdysi prosadit. Dostat takový chybějící článek do ruky po letech čekání a hledání je nejen kouzelné, ale taky pěkně zvrácené. Možná Šlechta mimoděk po dvaceti letech napsal tu „první knížku“, kterou lze doporučit novočtenářům. Připravíme je tím ale o podstatnou část kouzla objevování Pohraničí.
Z jiného hlediska bohužel Hraničáře nejsem schopný hodnotit. Jedná se o klasické Pohraničí, stejně napsané, stejně „rozvláčné“, „realistické“ a zábavné jako ostatní knihy v sérii, ale zcela je převyšující svým až mytickým významem.
Tohle mě bavilo a moc, hltala jsem a hltala, abych na konci dostala takovou nooo, ne moji predstavu, coz je ale muj problem, ze? :-D
Příjemné čtení, které umí pohltit.
4,5*
Pár večerů a zase bylo po. Skvělé doplnění příběhů z pohraničí, kdy se nám zase kus vysvětlil. Nemůžu se dočkat až to mistr Šlechta dopíše a uzavře. Dám si to celé znovu.
A doufám že se ještě uvidíme s Thompsonem...
pár týdnů dozadu jsem od Šlechty četl Krvavý pohraničí, který je pro mě top. Ovšem Hraničář ho slušně zašlapává do země. Zase je tu drsnej a nekompromisní svět pohraničí, hrdinové, kteří balancují mezi větším a menším zlem, kteří se v něm snaží přežít. A co je hlavní kupa dobrodružství navrch. Co se mi ale líbilo možná ještě o kousek víc, jsou pointy, hlavně u textů Dětská dýka a Zvykové právo. A tou špinavou, skoro až noirovou atmosférou mi to dost připomíná Sapkowskiho a Abercrombieho. Za mě naprosto skvělý čtení a určitě jedna z nejlepších knížek, co se mi letos dostaly do ruky.
Trochu zklamání. Je to průměrná fantasy, která mě nijak úplně nevtáhla. Zajímavá a skutečně čtivá byla až poslední třetina.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Krvavé pohraničí |
| 2010 |  Střepy z Apokalypsy |
| 2005 | Nejlepší den |
| 2013 | Zahrada sirén |
| 2015 | Tajemství Morie |
Mám dost smíšené pocity. Povídky sledují život hraničáře z Chawyny od jeho útlého dětství až po dospělost.
Chronologicky je děj zasazen před knihu Krvavé pohraničí, ale myslím, že je lepší knihu číst až po něm (a vlastně i po Šíleném lesu) a brát jí jako rozšíření původního příběhu, protože jinak si člověk dost věcí vyspoileruje. Hlavně co se týká výpravy Gordona Fae a toho, jak ho vnímali lidé mimo jeho partu.
S hraničářem Jonnim se setkáváme nahodile v jeho důležitých životních momentech. Rozhodně se nedá říct, že jeho život byl nudný a přichomýtl se vlastně k důležitým událostem v zemi.
Nejzajímavější mi přišla druhá část putování s půlorčicí, které se právě citelně dotklo prvního dílu a ukázalo některé momenty v trochu jiném světle. V tomhle bodě mi stále chyběli nějaké větší emoce ohledně ztráty obou elfek.
Líbila se mi i ta poslední, která byla řádně zamotaná. Pořádně jsme měli možnost poznat bývalého kapitána Rudenrogu a dostali další střípek k celku o světě Krvavého pohraničí.
Na téhle sérii ale nejvíc miluji přednes Jiřího Wittka. Vdech tomu světu kouzlo a atmosféru. Přesto nedokázal zachránit ten pocit, že první povídky jsou prostě navíc.