Hromové klíny a hrnce trpaslíků
Karel Sklenář
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/17046/bmid_hromove-kliny-a-hrnce-trpasliku-h2K-17046.jpg
5
4
4
Podtitul: Z pokladnice české folklorní archeologie Kniha je prvním pokusem o zmapování nesmírně zajímavého pomezí dvou věd, archeologie a národopisu. Kniha líčí zajímavé příběhy o léčení hromovými kameny, hledání pokladů, začarovaných podzemních hrncích, duhových miskách, hradech obrů či zkamenělcích, určitě zaujme každého čtenáře.... celý text
Přidat komentář
Jsem strašně rád, že jsem se s touto nenápadnou brožurkou setkal. Neprobádané a zanedbávané pomezí mezi archeologií a folkloristikou je nesmírně zajímavé a podmanivé. Zdánlivá bizarnost lidových výkladů, interpretací, pověstí a etymologií se tu volně snoubí se skutečnou vědeckou záhadou, a to vše má svoje nakažlivé kouzlo. A právě od něj kdysi archeologie začínala. Autor (jehož studium nejrůznějších zapomenutých, často amatérských článků ve starých časopisech nebo ročenkách je skutečně obdivuhodné a záslužné) se přesně trefil do mého zájmu a našel jsem tu spousta podnětů, na které jsme ještě nikde nenarazil – třeba že pojem "mohyla" souvisí patrně jako přesmyčka se slovem "homole", že keltské "duhovky" získaly svůj název od představy, že poklady se nacházejí tam, kam ukazuje duha (v knize o starých Germánech jsem četl, že je to proto, že v jejich miskovitých prohlubních zůstávaly kapky vody, takže lidé je na zemi často nacházeli díky duhovému odlesku, který odrážely – což je výklad, který není v rozporu) nebo proč se sekeromlatům z doby kamenné říká "hromoklín"... Nehledě na spoustu odkazů k archeologicky zajímavým místům nebo nálezům, které se třeba dnes už ani nezachovaly. Pro mě byla tato knížka skutečný bonbónek a ačkoli je tak útlá, cumlal jsem si ji pro radost asi měsíc. A díky ní se mi urodil tajný sen (který tu klidně zveřejním, třeba se mi tím spíš splní) – najít někde na poli nebo v kořenech vyvráceného stromu nějaký takový kamenný sekeromlat... Možná bych s ním samou radostí taky začal čarovat.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku |
| 1974 | Učenci a pohané |
| 1977 | Slepé uličky archeologie |
| 1979 | Objevitelé zlatého věku |
| 1997 | Tanec obrů: Není jen Stonehenge |
Záslužný, pro český kontext mimořádně objevný knižní počin Karla Sklenáře, který je skvělým znalcem české archeologie, jejích dějin, umělecké reflexe a - jak se ukazuje - i jejího odrazu v lidových pověrách, pověstech a vyprávěních. Právě toho se totiž Hromové klíny... týkají a autor bohatý materiál zpracovává přístupně, čtivě, až je leckdy těžké se od knížky odtrhnout. Prošel neuvěřitelné množství studií, národopisných pramenů, literárních děl, mnohdy naprosto marginálních. Člověk žasne, jak na něco takového vůbec mohl narazit. Kde příklady z našich zemí chybějí, vypomáhá si širokými znalostmi mezinárodního kontextu, zejména zdroji z německojazyčných států, ale i třeba Británie, Francie nebo Ruska. Díky tomu se dobře ukazuje, že velká část lidových zkazek a pověr je podobně jako i u pohádek v podstatě celoevropská. Sklenář dokonce občas uvede i paralelu z jiných kontinentů. Zajímavé je, že v odlehlých oblastech přetrvávaly lidové interpretace týkající se archeologických nálezů a památek dlouho do 19., ba nezřídka do 20. století. Oceňuji, že autor k folklórním látkám přistupuje kriticky a nezdráhá se zpochybnit jejich autenticitu, existuje-li podezření, že mohla být ovlivněna uměleckou literaturou nebo již archeologickou vědou (třeba mezi kněžími a učiteli bylo množství nadšenců, kteří tato témata mohli propagovat a lidové příběhy tím ovlivňovat). Podobně kriticky reflektuje (post)romantický zápal některých badatelů, nevyjímaje ani kupř. onomastiky publikující dodnes, kteří nedisponují dostatečnými znalostmi dějin a vývoje folkloru a interpretují některé skutečnosti v podstatě v duchu nadšenců z 19. století, kteří viděli v kdejakých Obřanech a Obříství obry či v Mohelnách a Mohelnicích jednoznačný důkaz o tom, že tam musely být mohyly. Knížka je velice solidně zredigovaná a vytknul bych jí jen nepočetné drobné nepřesnosti (Libštát neleží na Jičínsku, ale na Semilsku; u Brna není žádná Úpice, ale omyl mohl vzniknout chybným čtením německého pramene, v němž se psalo o Auspitz, tedy o Hustopečích), přičemž ani nemusí jít o autorovy omyly, ale nedůslednosti převzaté z jiných zdrojů. A i kdyby, v nesmírném množství informací a konkrétních příkladů, jimiž text vysloveně oplývá, jsou takové nepatrnosti pochopitelné.