• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Jan Erazim Vocel: Život a dílo zakladatele české archeologické vědy - Karel Sklenář

Kniha významného popularizátora a historika vědy Karla Sklenáře se věnuje osobnosti českého básníka a učence, zakladatele vědních oborů archeologie a dějin uměn... detail knihy

Nové komentáře u knih Karel Sklenář

Učenci a pohané

„Poutavě vyprávěné příběhy o lidech, kteří stáli u zrodu archeologie a muzejnictví u nás. Autor krásně zachytil, jak se postupně vyvíjel pohled na archeologii a její využití. Zpočátku šlo víceméně jen o zachované předměty, třeba střepy nádob byly ignorovány, zrovna tak se nepořizovala dokumentace zachycující rozmístění nálezů, vykopávky probíhaly destruktivní metodou, postupem času se to samozřejmě měnilo k lepšímu. Některé příběhy působí až tragikomicky, najdou se zlaté předměty a bez problémů je roztaví kvůli zlatu. Rozkřikne se zpráva o rozsáhlém archeologickém nalezišti a hned tam proudí davy lidí s motykami, které celou oblast důkladně přeorají a při tom samozřejmě zničí spoustu nálezů (v blízké vesnici začnou řemeslníci rovnou archeologické nálezy i vyrábět). Čtení je to opravdu hodně zajímavé, ti, kteří stáli u zrodu muzejních sbírek, byli nesmírně zapálení a dělali to často ve svém volném čase a na vlastní náklady, je až neskutečné, co pro zachování české historie byli ochotní podstoupit. Celkově bych hodnotil 85 %.“... celý text
— xulij01

---

Starší dějiny pro střední školy část první Pravěk, starověk, raný středověk

„Namátkou jsem si otevřel učebnici, že se něco dozvím o starověkém Egyptě. Byl jsem fakticky zklamán. Tohle že má být text, který žáky prvního ročníku středních škol namotivuje jet do Egypta na dovolenou? Informační hodnota ani ne třetinová. Zajímavosti žádné. Chybí slova jako mumie nebo sarkofág. Největší nehoráznost je však v absenci faraona Tutanchamona. Ano, z historického hlediska se nejedná o nějak významného panovníka, ale tohoto chlápka si pamatuje skoro každý, kdo má všeobecný přehled na úrovni klokana. Dále se má kritika vztahuje k pyramidám. Pyramidy jsou zde na dva řádky. Je zde přidána fotka Džoserovy pyramidy v Sakkáře (u ní není ani uvedeno, kde je, jestli na Měsíci nebo v Sakkaře). Díky bohu za zmínění, že existují nějaké pyramidy v Gíze. Ta největší má egyptský název. Ale někteří z nás Neegypťanů by se rádi spokojili i s řeckým názvem. Škoda. Do závorky by se Cheops hodil jako mumie do rakve. A další problém. Sfinga zde vůbec není. Asi neexistuje. Hlavně že víme, že nějaký Achnaton udělal revoluci v náboženství a zavedl nějaký monoteistický kult. Přepsat, dopsat a další stránky o Indii zkrátit na minimum, aby se tam vešel Egypt. Zatím nehodnotím.“... celý text
— kotasbk

---

Hromové klíny a hrnce trpaslíků

„Záslužný, pro český kontext mimořádně objevný knižní počin Karla Sklenáře, který je skvělým znalcem české archeologie, jejích dějin, umělecké reflexe a - jak se ukazuje - i jejího odrazu v lidových pověrách, pověstech a vyprávěních. Právě toho se totiž Hromové klíny... týkají a autor bohatý materiál zpracovává přístupně, čtivě, až je leckdy těžké se od knížky odtrhnout. Prošel neuvěřitelné množství studií, národopisných pramenů, literárních děl, mnohdy naprosto marginálních. Člověk žasne, jak na něco takového vůbec mohl narazit. Kde příklady z našich zemí chybějí, vypomáhá si širokými znalostmi mezinárodního kontextu, zejména zdroji z německojazyčných států, ale i třeba Británie, Francie nebo Ruska. Díky tomu se dobře ukazuje, že velká část lidových zkazek a pověr je podobně jako i u pohádek v podstatě celoevropská. Sklenář dokonce občas uvede i paralelu z jiných kontinentů. Zajímavé je, že v odlehlých oblastech přetrvávaly lidové interpretace týkající se archeologických nálezů a památek dlouho do 19., ba nezřídka do 20. století. Oceňuji, že autor k folklórním látkám přistupuje kriticky a nezdráhá se zpochybnit jejich autenticitu, existuje-li podezření, že mohla být ovlivněna uměleckou literaturou nebo již archeologickou vědou (třeba mezi kněžími a učiteli bylo množství nadšenců, kteří tato témata mohli propagovat a lidové příběhy tím ovlivňovat). Podobně kriticky reflektuje (post)romantický zápal některých badatelů, nevyjímaje ani kupř. onomastiky publikující dodnes, kteří nedisponují dostatečnými znalostmi dějin a vývoje folkloru a interpretují některé skutečnosti v podstatě v duchu nadšenců z 19. století, kteří viděli v kdejakých Obřanech a Obříství obry či v Mohelnách a Mohelnicích jednoznačný důkaz o tom, že tam musely být mohyly. Knížka je velice solidně zredigovaná a vytknul bych jí jen nepočetné drobné nepřesnosti (Libštát neleží na Jičínsku, ale na Semilsku; u Brna není žádná Úpice, ale omyl mohl vzniknout chybným čtením německého pramene, v němž se psalo o Auspitz, tedy o Hustopečích), přičemž ani nemusí jít o autorovy omyly, ale nedůslednosti převzaté z jiných zdrojů. A i kdyby, v nesmírném množství informací a konkrétních příkladů, jimiž text vysloveně oplývá, jsou takové nepatrnosti pochopitelné.“... celý text
— V_M

---

---

Slepé uličky archeologie

„velmi zajímavé a dobré čtení a rozšíření obzorů v historii , bohyně Živa podvrh, 2 sošky věstonické Venuše , Kensingtonský nadpis podvrh a mnoho dalších zajímavostí z archeologie“... celý text
— vvikingg

---

Z Čech do Pompejí

„Knížka je nabitá informacemi, které jsou podány velmi poutavou formou. Vesměs se věnuje českým archeologům od 18. století (ale jsou tam i příběhy lidí, kteří ovlivnili zeměpis, geologii, etnografii, antropologii...). Velkou výhodu knihy je, že občas cituje deník dané osoby, což krásně navodí atmosféru. Například od Antonína Fryče: „Opodál zámku knížecího spatřil jsem státi na malém pahorku nízkou kulatou věž, na jejímž temenu bývají vystavovány hlavy porubaných Turků, jelikož ale již po delší čas mír s Turky panoval, nebylo tam žádných lebek spatřiti. Vyslovil jsem přání, že bych byl rád hlavu Turčína na památku do Prahy přivezl, a když se setmělo, vyplnilo se se přičiněním mého průvodčího, co jsem si byl žádal, a přinešena mně lebka Turka, kterého byl jeden z Černohorců náhodou již v čas míru o tento kousek kratšího udělal. Některé příběhy působí až absurdně. Například Jan Kolár se zabýval původem Slovanů, bohužel se nedá jeho snaha označit za vědeckou. Jeho oblíbenou metodou byl jazykový rozbor místních jmen (slov) čili podobnost slov v jednotlivých jazycích a na základě porovnání dojde k závěru, že dané slovo má původ v jiném jazyce. Dle něj byli Řekové původem Slované (to samé platí o Etruscích). Pro představu Venus (Venuše) není nic jiného než Ženuš, Ženucha. Zapletl se i do kauzy s Retránskými bůžky (jednalo se o jasné padělky, což potvrdila celá řada archeologů), Kolár samozřejmě tvrdil, že o padělky nejde. Prozkoumal je a tvrdil: Na některých bůžkách jsou dvojí nápisy, na jedné straně slovanský a na druhé německý, což jest nepodvratný důkaz, že oba tito národové, Slované a Němci, ve snášenlivé lásce a svornosti mezi sebou žili, ba že společné chrámy a bohy měli, a že nešťastné sočení národní teprve později nastalo násilným uváděním křesťanstva. Na to reagoval Karel Havlíček: Věru nikdo by z nás neřekl, že již za těch časů, „za starých bohů, za boha Peruna“, panovala taková rovnoprávnost, jakou nyní pozorujeme kupř. nad vraty pražské policie. Každopádně se knížka věnuje primárně skutečným archeologům a čtenář se dozví velké množství zajímavých informací.“... celý text
— xulij01