Hry

25.10.2022

„Pětačtyřicet let lžu. Předstírám, že mám talent. Že odněkud někam jdu. Že jsem docela rozumná, chytrá, vlastně tak trochu výjimečná. Taky trochu ublížená. Umělec, kterému nedají vydělat. To je přece samozřejmé, že žádný skutečný umělec nevydělává, že tak trochu je na těch obyčejných, netalentovaných, aby ho vydržovali. Dcera politického vězně, to taky dnes nezní nejhůř, viď? Děda v koncentráku, táta v kriminále... Nejsem snad zajímavá? Že nemám kde bydlet? Ublížili mi, přece! O byt připravili! Copak si skutečný umělec může vydělat na bydlení? Lžu, víš? Pětačtyřicet let lžu. Ve skutečnosti nevím kudy kam, pořád žiju v nějakém nouzově a vyhlížím světýlka v dálce. A pořád pod tím šeptá pláč. Sedím u stolu a bojím se, že jednou někdo pozná, že jsem... že jsem... že jsem obyčejná. Že jsem úplně obyčejná.“
(Křídlo)

Mimořádně silný literární zážitek, tak silně a intenzivně intimní, že jsem si až někdy říkal, že nevím, jestli bych unesl, pokud bych se s ním nesetkal na stránkách knihy, ale přímo na jevišti. Možná by mě to nutilo odvracet oči a zakrývat si uši, protože přímý kontakt s něčím tak dráždivě tělesně (ale ne sexuálně) i duševně intimním by prostě mohl být až příliš.
Ale není to jen brutální otevřenost a tušené autobiografické vydání se napospas publiku, co je na hrách Lenky Lagronové zajímavé. Je to nepřehlédnutelný literární talent. Jazykový, zejména ve schopnosti úspornými prostředky přesně vyjádřit emoce (o mnohých postavách jsem toho věděl jen velmi málo, jen velmi málo o sobě řeknou, a přesto jsem měl pocit, že je znám a chápu je, že jim instinktivně rozumím i tam, kde je děj záměrně nejasný.) Zaujal mě taky smysl pro kompozici, pro vystavení děje, pro všelimožné různé vrstvení a opakování motivů. A pak ta symbolika: prvky ve hře, které promlouvají jako by byly dalším hercem: růže, med, maják, různé díry ve zdech... O tom, jak chytře jsou tyhle dva aspekty (symbolika rekvizit a opakované používání motivů) využity jsem se přesvědčil, když jsem si ještě jednou četl hru Terezka: myslel jsem si, jak už poprvé nečtu pozorně, ale při opakované četbě se náhle otevřelo hned několik nových významů a rovin. Skvělé!

Divadelních her je v tomto výboru jedenáct. Trochu nevýhodou je, že se ve hrách ze současnosti (kterých je většina) opakují stejné motivy: nekompatibilita a vnitřní osamění žen, dlouhý stín traumatizujících vztahů s rodiči, neschopnost navázání smysluplné komunikace. Lepší by asi bylo číst dramata s časovými rozestupy, třeba jednu hru za měsíc. Ale nenudil jsem se ani tak. Také proto, že v průběhu let dochází u paní Lagronové k vývoji, který bývá v literárním zrání myslím poměrně obvyklý: od expresivních abstraktních her se postupně posouvá ke srozumitelnějšímu a jaksi víc klasickému divadlu podobnému výrazu – který ovšem svůj drajv a schopnost se do mě hluboce a bolestivě zarýt neztratil.

Přestože spirituální rozměr měly všechny zahrnuté hry, a většina i nějak skrytě křesťanský, speciální pozornost jsem věnoval dvojici životopisných dramat, které se zabývají dvěma výjimečnými svatými ženami, Terezkou z Lisieux a Etty Hillesum. Potěšilo mě už to, že se takhle v jedné knize potkaly, přemýšlím nad nimi rád takhle společně, jako nad dvěma sestřičkami, zdánlivě rozdílnými, ale přitom si tak podobnými! A paní Lagronová z nich dokázala v obou jejich divadelních portrétech opravdu vytáhnout vždy ten podstatný element jejich vnitřního i vnějšího boje a duchovního zrání! Zvlášť Terezka je hra, u které určitě neplatí moje výše uvedené tvrzení o tom, že si nejsem jist, jestli bych ji chtěl vidět naživo...

„TEREZKA: (...) Kdybych lásku neměl, nic mi to neprospěje... Ani kněz... ani apoštol... ani misionář... ani mučednice... ani řeholnice... ani manželka... ani matka... Láska. Láska... v ní je všechno. Ale... copak... Já přece vůbec nejsem schopna lásky.

Ale Ty... Ty... Ty nic přetváříš v oheň. Prosím Tě, vtáhni mě do těch plamenů... prosím...“