Idiot
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Nové vydání jednoho z nejzdařilejších románů nejčtenějšího ruského spisovatele s osmi desítkami ilustrací u nás již dobře známého malíře Michaila Gavričkova. digitální ořízka Román Idiot, na němž Dostojevskij pracoval během svého pobytu ve Švýcarsku a v Itálii, kdy procházel tíživou existenční krizí, a který poprvé vyšel v letech 1868–1869, patří bezesporu k jeho nejpozoruhodnějším dílům a vymyká se všem ostatním. A je také dílem nejosobnějším, neboť autor do jeho protagonisty promítl mnohé ze svých nejniternějších existenciálních zážitků a přesvědčení. Dostojevskij si v tomto románu předsevzal „stvořit obraz ideálně krásného člověka“, což sám považoval za úkol vpravdě „kolosální“, ba nemožný, neboť „na světě nemůže být nic obtížnějšího, zvláště v naší době“. Touto ideálně krásnou bytostí je kníže Myškin, postava, která se provždy nesmazatelně zapsala do dějin literatury a která dodnes nepřestává inspirovat a okouzlovat čtenáře na celém světě. Myškin je vnitřně krásný, ctnostný, ušlechtilý, vyrovnaný, ryzí člověk, zcela bezelstný, nevinný, téměř „andělský“. Na rozdíl od mnoha jiných známých autorových postav je zcela prost všech temných vášní, konfliktnosti, žádostivosti a zlých „běsů“. Strádají-li ostatní Dostojevského hrdinové přebytkem smyslnosti, pak Myškin naopak strádá jejím naprostým nedostatkem. Je laskavý, bezmezně soucitný, bytostně dobrý, a jako takový se společnosti, v níž vládne duch cynismu a egoismu, přinejmenším zpočátku nutně jeví jako „nenormální“ jedinec, zkrátka jako idiot. Myškin, jenž svým „idiotstvím“ okolní svět okouzluje a současně destabilizuje, je ovšem nadán intuitivní jasnozřivostí, vidí to, co jiní nevidí. Dohlédne až do nejhlubšího nitra lidí, především žen, zvláště pak svých dvou žen: Nastasji Filippovny a Aglaji… Ani Myškin ale není zbaven osudových paradoxů a bezvýchodné tragičnosti. Slovy Nikolaje Berďajeva: „Myškin není posedlý démony, iracionálními běsy, jeho duše je andělská. Onen ,andělský element v něm sice nevyvolává běsnění, ale nemůže nikoho z běsnění vyléčit, byť právě to je jeho nejvroucnějším přáním. Není až do samého konce úplným člověkem, jeho povaha je sice světlá, ale neúplná.“ A tak vše nemůže skončit jinak než pohromou. Myškin přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec i sám sebe. Slovy Dostojevského: „Nejpodivnější na celém románu je to, jak neuvěřitelně absurdně se Myškin chová k oběma ženám, které miluje. Svým jednáním přivodí vraždu a závěrečnou katastrofu... Upřímně řečeno, je třeba říct, že tento ,dobrý člověk nic dobrého kolem sebe nedělá…“ Na pozadí příběhu „ideálně krásného člověka“ Dostojevskij promýšlí nejdůležitější filozofické, psychologické a společenské otázky, které si lidé kladou odnepaměti. Petrohradský malíř, grafik, ilustrátor, exlibrista a autor asambláží Michail Gavričkov (* 1963) je absolvent Leningradského institutu malířství, sochařství a architektury Ilji Repina (oddělení grafiky). V letech 1996 až 2000 vyučoval na Gercenově státní pedagogické univerzitě kresbu, kompozici, lept a linoryt. Po dlouhou dobu se věnoval především složité technice leptu. Koncem osmdesátých let se obrátil ke knižní ilustraci. Od té doby ilustroval více než třicet knih, například díla E. T. A. Hoffmanna, R. Kiplinga, E. A. Poea, A. C. Doylea, H. Ch. Andersena či F. M. Dostojevského. Gavričkovovy práce byly představeny na sto dvaceti výstavách v Rusku i v zahraničí. Jeho díla se nacházejí ve sbírkách Ermitáže, Ruské národní knihovny, Univerzitní knihovny v Cambridge (Boston, USA), Muzea erotiky (Švýcarsko) a v soukromých sbírkách v Rusku, Anglii, Německu, Nizozemsku, Itálii a USA... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2024 , Rybka PublishersOriginální název:
Идиот (Idiot), 1869
více info...
Přidat komentář
Od Fjodora Michajloviče Dostojevského jsem přečetla více knih. A tuto jsem četla vícekrát. Přestože obecně jsou za autorova nejlepší považována spíše jiná díla (hlavně asi Zločin a trest a Bratři Karamazovi), pro mě je nejlepší toto. Každému může sednout jiné téma, jiná atmosféra, osloví ho jiné aspekty knihy. Mě oslovil, až okouzlil, právě Idiot.
Myslím si, že Dostojevského šílený zážitek, kdy byl odsouzen k smrti a těsně před vykonáním byla doručena změna rozsudku na vězení a nucené práce, člověka a jeho uvažování nutně ovlivní.
Dostojevského díla si velmi cením. Jeho knihy pro mě mají velkou hloubku a jsou to (alespoň ty, které jsem zatím četla) perly.
Jak se dalo očekávat od slavného díla je kniha plná spousty myšlenek. Musel jsem si zvyknout na rozsáhlá popisná natahování textu, ale tenkrát se tak psalo. Možná se ke knize někdy vrátím.
Nějak jsem se ztrácela v množství postav, ale nakonec jsem se úspěšně "prokousala". Příběh k zamyšlení, nadčasový.
Ve výměnném fondu v knihovně jsem zahlédla fialovou knížku a prostě jsem si ji musela půjčit... toho, jak se na mě knihovnice divně podívala, jsem si raději nevšímala... Možná jsem měla...
Hned na počátku musím upozornit, že je mé první setkání s ruskou literaturou vůbec...
Příběh určitě dobrý a zajímavý, občas mě nudilo autorovo okecávání, ale pak vždy dostalo spád... Nejvíce se mi líbila první část...
Dost jsem si připomínala, jak stará ta kniha je, dřívější autoři prostě píší jinak, ale nemohu napsat, že hůře.
Myslím, že se určitě k ruským autorům vrátím, ale teď si musím dát pár knížek ze současnosti...
Ta jsem se trochu přiživil na rodině, kdy se nedávno rodina sešla a došlo i na debatu o kultuře. Byl jsem asi jediný, kdo knihu nečetl, tak jsem se - vlastně ne zcela dobrovolně, ale proto, že jsem nevěděl o čem je řeč- dal do čtení této knihy. A byl jsem překvapen, vlastně se mi stalo, že jsem se v polovině knihy přistihl, že přemýšlím, proč jsem se ruské literatuře tak tvrdošíjně vyhýbal. Takže jestli mohu napsat nějaký komentář, tak jedině v tom smyslu, že se jedná o nesmírně poutavou literaturu a kdo se ji vyhýbá- jeho veliká, převeliká chyba. Ale nepočítejte s tím, že to bude čtení na jednu noc- pokud se s ruskou literaturou potkáváte prvně, tak jak já, nechte ji k sobě přijít pomaloučku, po krůčkách ji nechte k vám přibližovat, ať se nevyplašíte vy , a ona- má čas a prostor vám ukázat, co se v ní skrývá.
Velmi čtenářsky příjemná záležitost, osobně knihu řadím mezi světovou klasiku, kterou by měl alespoň jednou přečíst každý.
"Idiot", člověk tak upřímný, chápavý a bezelstný, neustále připravený pomoci komukoli, i nepříteli, že si mnozí "normální" nedovedou vysvětlit jeho jednání jinak než slabomyslností.
Knihu jsem začala číst už 3 krát a nedočetla ani jednou.
Tak se mi ta snaha pochopit ruskou klasiku nějak bortí, Annu Kareninu jsem dočetla se skřípějícími zuby a tuhle jsem už několikrát odložila.
Ani se nějak nedokážu ani zorientovat v postavách, kdy po pár stranách nevím, jestli tato postava je ta co jí před chvíli říkali jménem a teď je oslovována přezdívkou, nebo jestli jsou to postavy dvě.
Třeba to na 4 pokus už dám!
Díky Čtenářské výzvě jsem konečně splnila své dlouhodobé předsevzetí začít s ruskou klasikou. Nicméně dočíst Idiota pro mě bylo jedním slovem peklo. Neustále se mi pletla jména postav a po první třetině se děj začal zoufale vléct. Román sice poskytuje některé zajímavé postřehy o myšlení a názorech tehdejší ruské společnosti, ale po většinu času jsem se jen ztrácela v množství dialogů, jejichž smysl, stejně jako pohnutky postav, mi v mnoha případech zůstal zcela utajen.
Miluju ruskou literaturu, společnost, kterou popisuje i tu dobu, ale zvládnu jí jen omezené množství v určitém času. Idiota jsem sice přečetla, ale ty dlouhé promluvy knížete Myškina mě nebavily (stejně jako monology Švejka)...
Nemohu říct, že by to pro mě bylo lehké čtení, a že jsem dílo slupla jako malinu. Trávily jsme spolu dva měsíce, během kterých jsem knihu nevzala do ruky i víc jak týden. Důvodem byly rozvleklé, dlouhé a nezajímavé pasáže, neskutečné množství postav a jejich různá oslovení. Ty jsem za půlkou přestala řešit a spokojila jsem se s několika hlavními, které se v příběhu objevovaly často. Musíte být opravdu odhodlaní tuto dlouhou knihu dočíst. Na druhou stranu se mi moc líbilo Myškinovo vyprávění jeho minulosti a právě kontrast mezi nezištným dobrákem a společností, pro kterou byl prostě a jenom idiot. V podstatě se Dostojevskemu u mě povedlo to, co zamýšlel a Myškina jsem měla opravdu ráda a netrpělivě jsem očekávala, jak to všechno dopadne. V závěrečných kapitolách jsem si avšak i já řekla ,,To je ale idiot.". Bohužel mám ale stejné pocity jako u knihy Zločin a trest. Něco mi na stylu tohoto ruského velikána nesedí a nejsem z toho tak paf jako u Tolstého. Dostojevský podle mě nedokáže tak komplexně vypracovat osobnost a jeho styl je pro mě místy až nudný.
Hluboce se stydím, ale je to první kniha, která se mi dostala od Dostojevského do ruky (na milé doporučení ;-)). Upřímně řečeno si nedovedu představit, že bych toto dílo byla schopna docenit na střední škole, a protože jsem to už tehdy tušila, odložila jsem si toho klasika na vyzrálejší věk a dobře jsem udělala.
Knihu se mi nepovedlo slupnout jako malinu, ale výsledný dojem je velmi působivý. Hodně často jsem se sama sebe ptala, jestli jsem blázen já, Dostojevský nebo tehdejší ruská smetánka, která je opravdu na ránu. Kolotoče urážení se, skandály, rozpolcená tvrzení, rozpolcená jednání... kníže Myškin, dobro vržené do hnízda hadů a konec, ze kterého mrazí... Uf!
Začalo to jako malá sázka o velké pivo. Naši mají doma originál - Идиот a já se vsadila, že tuhle knihu v originále přečtu. Nepřiznala bych, že když jsem před 32 lety mluvila plynně ( a k nelibosti našich i ráda- jojo Puškinův památník, tam jsem se naparovala, zatímco tatínek doma tiše zoufal a fest skřípal zubama) tak to po těch letech dávám horko těžko dohromady. Začala jsem se čtením a překladem 4.7.2017 a včera večer jsem to zdolala. Příběh Myškina i Nastasji jsem v češtině četla x-krát, ale v originále se slovníkem v ruce to byla bašta. Měla jsem totiž čas o každé větě přemýšlet a tak nevím, v češtině - pokud jsem to ovšem špatně nepochopila - byla Nastasja vykreslená jako člověk zbavený jakýchkoli morálních zábran, ale v originále mi to vyšlo jako sice trochu neformální, ale pořád ještě ne až tak nemorální . Souhlasím s tím, že Dostojevskij napsal úžasnou knihu a i po pomalu 150 letech od napsání naprosto aktuální a velice čtivou . Pokud ji někdo zařadí jako odpad, má na to samozřejmě nárok - je to jeho názor, ale - podle mého názoru z knihy vnímal a pochopil pouze ten název.
Ruská klasika mě prostě baví. Už několikrát jsem si položila otázku, proč tomu tak je. Nic strnulého, nezáživného, kostrbatého nebo suchopárného. Ale věrný obraz reálného života. A uvěřitelné postavy s charaktery, které nádherně zevšeobecňují život a dobu v tehdejším Rusku. F. M. Dostojevskij psal svá díla v 19. století, ale i dnes jsou stále živá a aktuální!
Říkala jsem si, že čtyři, pro jakousi rozbředlost některých pasáží, ale podobně jako bramborový salát po uležení, mi s odstupem dne, kdy se to nějak poskládalo, vyšlo jasných pět. PS: stále žasnu nad živostí některých situací a dialogů.
Kdo mě zná ten ví, že mám dlouhý věci v kalhotách a nikoliv v knihovně. Dlouhý knížky jsou totiž zlo. I přesto jsem se ale odhodlal a po předchozí kladné zkušenosti se Zločinem, přečetl jsem si i Idiota.
Když jsem na první stránce zjistil, že kniha není ani o mě, ani o Zemanovi, oddechl jsem si a pustil se s klidem do čtení. První část se mi dost líbila, akorát mi tedy udělala v hlavě solidní segedín, protože v ní vystupuje asi 459 postav, které si povídají o 230 postavách, které se do knihy už nevešly. Ještě že to Fjodor nepsal online na internety, to by se mu tam těch postav vešlo ještě víc. hešteg gabriel garcia dostojevskij
No, takže v hlavní roli je tedy idiot Myškin, který trpí klasickým dilema bílého muže - klátit hodnou, nebo hezkou? Vědom si, že najít hodnou a hezkou je asi stejně těžký, jako najít Peroutkův článek Hitler je gentleman, rozhodne se Myškin logicky nečekat a klátit tu hezkou. Za mě můžu říct, že to je chyba, kterou jsem taky sám udělal. Moje má sice pěknej zadeček, ale kuře ani buchty z něj nepadaj. Myškin na to samozřejmě doplatí a začne Rychle a zběsile po Rusku, kdy nahání svoji vyvolenou po Moskvě, zatímco Dostojevskej nám čím dál jasněji ukazuje, že horší semetriku si vybrat nemohl. Kdo neví co je to semetrika, tak je to staročeský výraz pro panovačnou a otravnou hysterku, který pochází ze slova matrika. Na matrice je totiž takových krav vždy plno (zdroj: MěÚ Znojmo)
Vše se samozřejmě zamotá jak nohy Lenky Kořínkové po láhvi rumu a končí to klasicky Dostojevsky, což sem napsat nemůžu, protože nemám auto a tím pádem ani spojlery. Hihi. Idiot se mi líbil o poznání méně než Zločin, především proto, že si Dostojevsky neodpustil otravné opisování všeho možnýho, což bylo sice fajn ze začátku, ale v půlce jako by vystřílel všechen prach a zůstal jen balast (nicméně příhoda generála či koho, který nadává umírající ženě, stojí za to a klidně by z toho byla silná povídka). Každopádně nemůžu popřít, že se mi velmi páčí celkový koncept díla a jeho poselství: tedy, že člověk může být sebevíc hodnej, ale nakonec ho život stejně semele a naprosto zničí.
Kniha, kterou určitě stojí za to přečíst, už jen proto, aby dala dnešnímu čtenáři vhled do poměrně přelomových změn, zvratů a myšlenkových směrů, které hýbaly člověkem poloviny 19. století. Ovšem čtenářsky vděčná bude asi pouze pro člověka 19. století. Dnešního louskala asi stylisticky ani stylově již neosloví. Některé pasáže byly opravdu opravdu móóóc rozvláčné (což ovšem pranýřoval už i autor sám) a posunu děje moc nepomáhaly. Ovšem, podle mě, více než o děj šlo autorovi o myšlenky o sobě, ostatních, Bohu a Rusku, které chtěl čtenáři předat, což se povedlo. Za klad hodnotím opravdu krásně tragický a originální příběh lásky hrdiny k oběma hlavním hrdinkám, určitě v literatuře ojedinělý, a také Myškin mi byl opravdu sympatický, už jen proto, že byl prostě jen strašně hodný, a takových lidí mnoho není. Ačkoliv literaturu "století páry" mám moc ráda, tato klasika to bohužel nepotvrdila...
Popravdě řečeno byla jsem dost zmatená a za pletená do tohoto příběhu.Ruské autory zrovna moc nemusím,jsou takoví rozvláční...Sto lidí,sto chutí,prostě mě osobně se to nelíbilo a příběh mne neupoutal.
Idiot byl první kniha světové klasiky, kterou jsem ve svých 15letech přečetla. Chvilku mi trvalo zvyknout si na dlouhá souvětí, ale když jsem tenhle problém překonala, nemohla jsem se odtrhnout. Výborný příběh s koncem, který mě naprosto zničil. Dle mne jedna z nejlepších knih vůbec!
Štítky knihy
19. století zfilmováno ruská literatura psychologické romány carské Rusko tragédie nihilismus ruské romány
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Četba této knihy by se dala přirovnat k maratónskému běhu. Dlouho se na ni chystáte. Začnete ji číst. Zpočátku je cestička pozvolná, sem tam i svítí slunce, uběhnete ještě dál a začíná přituhovat. Množství postav je neuvěřitelné, do toho ještě spousta krkolomných jmen. Láká vás to vzdát. Mně osobně se to stalo 2x a do třetice pokud překonáte tuto pasáž běžíte...nic už vás nezastaví. Užíváte si vše plnými doušky a máte pocit, že i vy jste aktérem celého příběhu, protože charaktery hlavních
postav jsou vylíčeny neskutečně barvitě.
A tam v cíli ucítíte kromě radosti i smutek. Smutek z toho, že jste byli u
velikého příběhu a ten už je pryč. No nezbývá nic jiného než běžet zas a znovu a nikdy se nevzdávat, protože v té veliké hloubce se dá stále objevovat a nacházet.