Idiot
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Nové vydání jednoho z nejzdařilejších románů nejčtenějšího ruského spisovatele s osmi desítkami ilustrací u nás již dobře známého malíře Michaila Gavričkova. digitální ořízka Román Idiot, na němž Dostojevskij pracoval během svého pobytu ve Švýcarsku a v Itálii, kdy procházel tíživou existenční krizí, a který poprvé vyšel v letech 1868–1869, patří bezesporu k jeho nejpozoruhodnějším dílům a vymyká se všem ostatním. A je také dílem nejosobnějším, neboť autor do jeho protagonisty promítl mnohé ze svých nejniternějších existenciálních zážitků a přesvědčení. Dostojevskij si v tomto románu předsevzal „stvořit obraz ideálně krásného člověka“, což sám považoval za úkol vpravdě „kolosální“, ba nemožný, neboť „na světě nemůže být nic obtížnějšího, zvláště v naší době“. Touto ideálně krásnou bytostí je kníže Myškin, postava, která se provždy nesmazatelně zapsala do dějin literatury a která dodnes nepřestává inspirovat a okouzlovat čtenáře na celém světě. Myškin je vnitřně krásný, ctnostný, ušlechtilý, vyrovnaný, ryzí člověk, zcela bezelstný, nevinný, téměř „andělský“. Na rozdíl od mnoha jiných známých autorových postav je zcela prost všech temných vášní, konfliktnosti, žádostivosti a zlých „běsů“. Strádají-li ostatní Dostojevského hrdinové přebytkem smyslnosti, pak Myškin naopak strádá jejím naprostým nedostatkem. Je laskavý, bezmezně soucitný, bytostně dobrý, a jako takový se společnosti, v níž vládne duch cynismu a egoismu, přinejmenším zpočátku nutně jeví jako „nenormální“ jedinec, zkrátka jako idiot. Myškin, jenž svým „idiotstvím“ okolní svět okouzluje a současně destabilizuje, je ovšem nadán intuitivní jasnozřivostí, vidí to, co jiní nevidí. Dohlédne až do nejhlubšího nitra lidí, především žen, zvláště pak svých dvou žen: Nastasji Filippovny a Aglaji… Ani Myškin ale není zbaven osudových paradoxů a bezvýchodné tragičnosti. Slovy Nikolaje Berďajeva: „Myškin není posedlý démony, iracionálními běsy, jeho duše je andělská. Onen ,andělský element v něm sice nevyvolává běsnění, ale nemůže nikoho z běsnění vyléčit, byť právě to je jeho nejvroucnějším přáním. Není až do samého konce úplným člověkem, jeho povaha je sice světlá, ale neúplná.“ A tak vše nemůže skončit jinak než pohromou. Myškin přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec i sám sebe. Slovy Dostojevského: „Nejpodivnější na celém románu je to, jak neuvěřitelně absurdně se Myškin chová k oběma ženám, které miluje. Svým jednáním přivodí vraždu a závěrečnou katastrofu... Upřímně řečeno, je třeba říct, že tento ,dobrý člověk nic dobrého kolem sebe nedělá…“ Na pozadí příběhu „ideálně krásného člověka“ Dostojevskij promýšlí nejdůležitější filozofické, psychologické a společenské otázky, které si lidé kladou odnepaměti. Petrohradský malíř, grafik, ilustrátor, exlibrista a autor asambláží Michail Gavričkov (* 1963) je absolvent Leningradského institutu malířství, sochařství a architektury Ilji Repina (oddělení grafiky). V letech 1996 až 2000 vyučoval na Gercenově státní pedagogické univerzitě kresbu, kompozici, lept a linoryt. Po dlouhou dobu se věnoval především složité technice leptu. Koncem osmdesátých let se obrátil ke knižní ilustraci. Od té doby ilustroval více než třicet knih, například díla E. T. A. Hoffmanna, R. Kiplinga, E. A. Poea, A. C. Doylea, H. Ch. Andersena či F. M. Dostojevského. Gavričkovovy práce byly představeny na sto dvaceti výstavách v Rusku i v zahraničí. Jeho díla se nacházejí ve sbírkách Ermitáže, Ruské národní knihovny, Univerzitní knihovny v Cambridge (Boston, USA), Muzea erotiky (Švýcarsko) a v soukromých sbírkách v Rusku, Anglii, Německu, Nizozemsku, Itálii a USA... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2024 , Rybka PublishersOriginální název:
Идиот (Idiot), 1869
více info...
Přidat komentář
Zločin a Karamazovcov som ako tak pobral ale z Idiota som mal obrovský hokej. Neviem, či som na neho ešte mladý alebo ho nepochopím nikdy :D dám mu dekádu času a ohodnotím ho potom.
V knize Idiot se vyskytovaly moc pěkné kapitoly, např. o jednom děvčeti, kterým všichni opovrhovali, anebo o jednom chlapci, který věděl s naprostou jistotou, že brzy zemře, a tak se rozhodl, že napíše pár listů, ve kterých sdělil, co si myslí o životě a který následně přečetl ostatním posluchačům.
V knize se vyskytovaly i náboženské otázky.
Očekával jsem od této knihy trochu více, nicméně kniha není špatná, je velmi rozsáhlá a je třeba si pro knihu najít delší čas, možná se vrátit i k některým pasážím.
Konec knihy byl mrazivý, hrozný...
Také jsem se občas ztrácel ve jménech postav, jak už tady někteří přede mnou zmínili. Jinak je to jistě výborná kniha, i když každý v tomto druhu literatury nemusí najít zalíbení. Idiot je román čtenářsky náročný, ale kdo má takovou literaturu rád, je pro něj zážitkem.
Za jediný den v prvním díle knihy se dle mého názoru stalo více, než ve zbylých třech dílech. Popis Myškinova mládí ve Švýcarsku, jeho setkání s odsouzencem na smrt a dojem, kterým působí na své okolí, které mu ihned dává nálepku idiot, jsou nesmírně silnými momenty a Dostojevskij je popisuje jasně, srozumitelně a výstižně.
Bohužel mám pocit, že všechen střelný prach byl vystřílen na prvních 100-200 stranách a zbytek je v podstatě nástup rozličných postav na scénu a ze scény, sledování rozmarů zpovykaných šlechtičen a bláznivé nevěsty na útěku.
Při závěrečné volbě knížete, která nemůže mít šťastný konec, zvítězí jeho povinnost nad kalkulací nákladů a výnosů a definitivně se ukazuje, že jakkoliv ušlechtilá duše bude zničena pokud se boží mlýny rozhodnou ji zničit.
Jak jsem si mohla myslet při čtení zmatených pasáží plných lidí, jejichž temperamentním výstupům plných prapodivných vět jsem nerozuměla, že se mi kniha po přečtení bude zdát o něco horší než ostatní klasické knihy ruských autorů, které jsem četla? Plánovat si, že jí dám možná tak čtyři hvězdičky, z čehož jedna bude za to, že je Dostojevskij tvůrce nesmrtelných idejí, což prokázal v jiných knihách, které jsem od něj přečetla, a tedy ho na tři hvězdy nikdy nemohu snížit...? Jak hloupá jsem byla. Dostojevskij nenechá čtenáře pochybovat o svém díle, a pokud ano, tak jen proto, aby mu na konci knihy o to víc vyrazil dech.
Musím upřímně říci, že to nebylo špatné. Je pravdou , že některé pasáže mi přišli jako kdyby "řešili nesmrtelnost brouka Pytlíka". Závěr mi přišel pro změnu zase strohý a rychle useknutý. Ale jako celek dobrý .
Dostojevskij pro mě vždycky znamenal těžkou literaturu a tak to i zůstává, přestože jsem se do Idiota od prvních stran začetla a vesměs se od něj neodtrhla.
Toky myšlenek proudí většinou prostřednictvím dlouhých monologů, jejichž pointa mnohdy přichází až po několika stránkách … Ve srovnání s těmito monology byl samotný závěr odvyprávěn dosti střízlivě.
Sám Myškin je idealista s dobrým srdcem, silně empatický. Kdekdo ho „vysává“, energii nemá kde čerpat. Dostal mě hned na začátku příběhem o Marietě … Asi je zbytečné snažit se pochopit chování a postoje hrdinů. Prostě to tak je, byť se z pohledu dnešního čtenáře mohou zdát absurdní. Je třeba přijmout fakt, že Dostojevskij psal před "200" lety o ruské společnosti tehdejší doby pro Rusy tehdejší doby.
Je dobře, že jsem s četbou čekala tak dlouho a nesnažila se číst to kdysi ve škole … Tehdy bych na to neměla, dneska Idiota ocenit dokážu.
Hluboké sondy do charakterů? Prdlačky!!! O co jde? Ten miluje tu, jenže ta miluje jiného, a ten jiný se pochopitelně souží pro zase úplně jinou... Zpracovat to nějaký angličan, mohla to být dobrá konverzační komedie... Tady jsou všichni hysteričtí, a to doslova pro nic! Nikomu se vlastně nic - ale opravdu VŮBEC NIC - nestalo, nicméně každá postava je zralá pro Bohnice či Opavu (ruské cvokhauzy neznám); a na každé stránce to vypadá, že apokalypsa přijde nejpozději zítra! Navíc tak zbytečně užvaněný, jako Dostojevskij, není snad žádný jiný autor na světě. Takže: ne, ne a stokrát ne!
Jedna z mojich naj /nielen od Dostojevského/... Dostojevskij sa mi číta "sám", pretože je to moja "krvná" blízka mojej duši... Román ma neskutočne bavil od samého začiatku, prežívala som ho celý naplno, s celým spektrom emócii ... Pamätám si jednu konkrétnu... po tom, ako som román dočítala... Bola som nahnevaná "na celý svet" až sa mi z toho chcelo revať ...
Marně přemýšlím, co té knize chybělo - je v ní vtip, ostrovtip, nadhled, vhled, pravda, pravda v lásce, pravda v jedu, moudrost, bláznova moudrost, absurdita, absurdita skutečnosti, pravda.
A co hůř, po přečtení Dostojevského životopisu, je v ní i Dostojevskij sám (vyplatí se si to přečíst až po Idiotovi). Tam, kde je kniha silná, bolavá, pravdivá, skvostná a jedovatá, tam je i Dostojevská.
(jenom mám averzi k těm opilým, prolhaným a vyhořelým staříkům)
Idiot byl můj první román, který jsem od Dostojevského před mnoha lety četl a doslova mě na první stránce vcucl a vyplivl až na poslední. Postavu knížete Myškyna si prostě zamilujete. Za to ostatní postavy až na výjimky budete nenávidět a proklínat za to co mu dělali. Konec je hodně silný. Ještě hodně dlouho po přečtení mi bylo špatně z celé té nobl společnosti! Dostojevskij byl skutečný mistr pera. Jeho popisy jednotlivých charakterů všech postav jsem tak neskutečně plastické a uvěřitelné, až mu na tu jeho hru rádi přistoupíte a uvěříte, že se to prostě přesně takhle muselo stát i ve skutečnosti. Idiot je určitě velice vhodná kniha na seznámení se s Dostojevským. To se už nedá říct například o dalším skvělém románu - Běsi.
Poprvé jsem četl Idiota někdy ve dvaceti a moc jsem ho nepobral. Teď, o dvacet let později a čtenářsky vyspělejší, řekl bych, jsem z něj měl mnohem víc. Především se mi líbí, jak Dostojevskij psal. Mám rád ta dlouhá souvětí, ve kterých se ale vůbec neztrácím. Pravda, Idiot byl po této stránce náročnější než Zločin a trest. Musel jsem se několikrát v textu vracet, abych lépe pochopil. Co se obsahu týče, podal zde Dostojevskij obraz jisté části (nejen) ruské společnosti, kterou podle mého názoru vůbec nešetří. Intrikování, slovíčkaření, honba za majetkem, pomlouvání…prostě životní styl lidí, kteří pořádně nikdy nepracovali, a tak mají spoustu času probírat, rozebírat a šťourat se v tom, co kdo kde řekl, naznačil či udělal. A když se objeví někdo, kdo se poněkud vymyká, je to docela průšvih. No a z toho všeho se dá parádně nervově zhroutit, propadnout až psychotickým vášním a celkově se totálně odrovnat. Četba je to opravdu poněkud náročnější, ale bavilo mě to.
Je minimum knih, které jsem nebyla schopná přečíst. Idiot mezi ně bohužel patří.
Knihu mám doma, vždy po nějakém čase si řeknu, musíš, takové významné světové dílo…. A po několika desítkách stránek vždy odpadnu…
Přitom Hráče jsem přečetla s velkým zaujetím.
Uf, konečně je to za mnou... Příliš mnoho nepochopitelných emocí, příliš mnoho hysterických žen, příliš mnoho nelogických činů. a hlavně příliš mnoho slov. Jsem čtenářkou dneška, zvyklou na rychlý spád, takže mě nudí dvoustránkové rozhodování postavy, má-li se dát na ulici doprava nebo doleva.. Ne, ne, už nikdy ne...
Nemusím sa ani zmieňovať o tom, že Dostojevskij je majstrom vykreslenia psychologickej podstatvy hlavných hrdinov deja a že i samotný dej má spád a zápletku, je majstro pera o tom niet pochýb. Miestami som sa síce zamotala do neprehľadných viet, avšak musíme brať na vedomie, že v období, kedy Dostojevkij písal, bola krása slova a vety rovnako dôležitá ako samotný dej.
Nešlo to... prostě to nešlo. Na sluníčkové všeobjímající lidičky narážím dost často v reálu nebo debatách na internetu, nemám tedy chuti číst ještě mnoho slovíček okolo společnosti, povýšenosti vs. poníženosti a ... asi to můj mozek prostě nepobírá.
Ruská literatura mým oblíbencem očividně nebude.
Už přes měsíc se trápím. Kniha mne ze začátku vzala. Sice jsem se očas ztrácela v postavách, nepřišla jsem na to, proč byly občas pojmenovány jen příjmením, jindy dvěmi křestními jmény, či jen jedním. Z toho jsem měla dost nepořádek, ale stále se dalo.
Nyní jsem odložila, při několikastránkovém dopise Ippolita jsem se nedokázala pročíst a neustále myslela na něco jiného.. Třeba na knihy, na které se teším a čekají v polici.
Třeba se k tobě jednou vrátím...
Štítky knihy
19. století zfilmováno ruská literatura psychologické romány carské Rusko tragédie nihilismus ruské rományAutorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Idiot byl první kniha světové klasiky, kterou jsem ve svých 15letech přečetla. Chvilku mi trvalo zvyknout si na dlouhá souvětí, ale když jsem tenhle problém překonala, nemohla jsem se odtrhnout. Výborný příběh s koncem, který mě naprosto zničil. Dle mne jedna z nejlepších knih vůbec!