Ostrov

18.04.2015

Pakliže se občas používá "jsem si z toho nadělal do kalhot," pak bych přímou úměrou při hodnocení této knihy musel použít nemotorné souvětí "nasral jsem si do kalhot tak moc až praskly a společně s dalšími zášlehy sraček, které se stále a nezastavitelně valily z mé prdele, jsem postříkal celou koupelnu svým trusem a co víc, přes pootevřené dveře se výplody mého těla dostaly i do ostatních místností, přetékaly neviditelné práhy oddělující bílé krychle dle činností, valily se a nezastavily se, dokud jsem jako Noe nepřeplaval po lavinách hoven až k oknu, které mě láskyplně vtáhlo do přítmí umírajícího dne, mě zatopeného, mě šokovaného, mě stále a stále tvořícího smršť kompostu, mě naprosto posraného."

Jelikož moje jediná zkušenost s tvrdým životem je ta, že jsem v mládí chodil na kopřivy pro prasata a naháněl mandelinky v bramborách, a vzhledem k faktu, že jsem byl v lese naposled v roce 1999 a oheň umím rozdělat akorát na playstationu, nečekal jsem, že by mě Ostrov Roye Jacobsena nějak uchvátil. Nicméně mě tento syrový skoro bildungsromán naprosto rozšlehal a to i přes to, že jsem až do minulého týdne nejevil absolutně žádný zájem o to vědět, jak se nějakým křupanům žilo na ostrově v Norsku v roce 1913, kde celej den jen chytali ryby a čuměli na sebe v kuchyni. Jacobsen píše jako každej druhej Nor (četl jsem dva, takže vím): sype z rukávu popis toho co se děje a nějak moc se nesere s tím, čemu mi normální Evropani říkáme emoce. Takže výroba rybářský sítě zabere stránku, zatímco smrt větu. A připravte se na to, že rybářských sítí tam je víc než kolik bylo ptáků v Agátě. Patnáct let uteče v knize jako voda, ostrov se promění, někdo umře, někdo se naskytne, ryby pořád berou, kůň žere, krávám teče mléko, všechno je jak má bejt.

10/10