Inkognito
Sue Townsend
Satirický román o stavu britské společnosti na přelomu tisíciletí v zážitcích předsedy vlády, který chtěl poznat, jak vypadá život obyčejných Britů.
Přidat komentář
Jestliže byly deníky Adriana Molea čtením pro všechny, Inkognito docení určitě užší okruh čtenářů. I mně trvalo, než jsem se do tohoto na první pohled bláznivého, ale přitom velice inteligentního příběhu začetl. Pravý suchý humor, takový, jaký umí jen Britové. Sue Townsend se nebrání kritice společnosti a vůbec všemu, co otáčí touto zemí. A přestože ona sama byla zarytý levičák, dostává tu za uši i levicově orientovaná politika (ano, Inkognito by se dalo nazvat i lehce politickým románem). Každopádně mě knížka namlsala a rozhodně se budu po dílu Townsendové pídit dál, velká škoda, že toho tato originální a správně sarkastická spisovatelka nestihla napsat víc...
Jsem mile překvapena. Autorku jsem měla zařazenou mezi spisovatele pro děti, vzhledem k mému věku mě daleko minula, nic jsem tudíž neočekávala, pouze co slibovala anotace. A ta nelže. Kniha je především zábavná občas trochu střeleným způsobem, což mě baví, zároveň má ambici poskytnout i něco k úvaze na sociální a politická témata _ a tuto ambici naplňuje velmi dobře. Příjemné čtení na pár hodin, lehké, ale ne povrchní.
Kapku hořký humor, ale nápad coby návod jak poznat, odhalit a obhájit svůj názor na postoj politika je pro Anglii, trefně pro danou dobu podařený.
Možná vhodná, v jisté době jako povinná četba pro vlny nových světoobčanů, aby jim iluze ztmavly.
Ale ze zrůžovělých pobídek se staly ty iluze skutečností.
Není nad to, když je do čeho tepat. A v tomto případě, to má autorka v hledáčku vyjasněné.
Citace:"(dotaz v parlamentu) Mohl by nám laskavě pan předseda vlády říci, kdy jel naposled vlakem?" zeptal se úlisně Tím...To, co Edward odpověděl, změnilo jeho budoucí život. Předseda vlády litoval, že něco takového vypustil z úst, ještě dříve než svou odpověď dořekl.
Věta :"Vlakem jsem jel naposledy před třemi dny se svou ženou a se svými třemi dětmi." se stala stejně slavnou jako výrok W. Churchilla:"Slibuji vám jen krev, pot a slzy."
Tou dobou v domku kdesi na předměstí pilný fotograf-amatér Derek Fisher, který poslouchal živý přenos Otázek pro ministerského předsedu na Rádiu 5 posílal e-mailem na internetovou stránku deníku Daily Mail snímek ministerského předsedy a jeho rodiny.
...vůdce opozice dostal na mobil zprávu :" Zeptejte se předsedy vlády, jestli vlak ...odjel a přijel na čas a také kterou tratí jel?"
Vůdce opozice se rozhodl, že odloží dotaz o selhání kontroly leteckého provozu, který již měl připravený, a zkusí své štěstí. A tak otázku položil.
Předseda vlády se zvedal z lavice velmi pomalu.
"Mám to potěšení sdělit ctihodným pánům, že vlak přijel i odjel včas."
"Zdá se že šlo o okružní jízdu, " řekl Tím..
Na galerii pro tisk kolovala z jedné cynické ruky do druhé fotografie. Nikdo z novinářů se už dlouho nesmál tak od srdce, a tak dlouho, jako když se nyní dívali na svého ministerského předsedu v basketbalové čepici a džínové bundě s koleny skoro až u uší v dětském pouťovém vláčku, který se podle velkého pestrobarevného nápisu na boku jmenoval "Húúú húúú".
Novinky ...prosákly do zadních opozice...ozývaly se výbuchy hysterického smíchu.
Ve stejném okamžiku ale Tím .. naléhal, aby upřesnil , kterým vlakem jel.
Předseda vlády odmítl odpovědět a uvedl, že mu v tom brání bezpečnostní důvody.
Konzervativci...řvali smíchy a předseda sněmovny se marně snažil, aby byl přes jejich ječení slyšet.
Zatímco si Edward sedal, na lavicích za ním se rozhostilo ticho. "Neboj se Eddy, z toho se zase vzpamatuješ."
Když opouštěl sněmovnu, slyšel, jak někdo zpívá :"Když mi můj oranžovej expres houká do uší..húú húú."
(Bylo 1.4. - dodatečné spásná záchrana)
Inkognito v pestře bědném prostředí anglického království.
Poutavá četba od oblíbené autorky.
"Myslím, že je úžasné, jak to se svým zrakovým postižením zvládáte, Rosemary."
"Ale prosím vás, říkejte tomu slepota," skočila jí do řeči Rosemary. "Co vážně nesnáším, je ta vyhýbavá politická korektnost. Jsem slepá, pro Krista Pána! Jsem slepá!"
(...)
A baronesa Hollyoaksová, pamětliva skutečnosti, že Rosemary nemá ráda politickou korektnost, se otázala: "Slyšela jsem, Rosemary, že jste se podruhé vdala, tentokrát za Jihoafričana. Není to negr?"
Britský premiér Edward Clare to myslí dobře, ale dost narazí, když v jedné politické debatě bez přemýšlení odpoví, že samozřejmě jezdí vlakem, že jedním jel zrovna minulý týden, ale nedojde mu, že na něho novináři vyšťourají, že vlakem v poslední době jel jenom s mašinkou čů-čů s dětmi na pouti. Před posměchem se premiér rozhodně dočasně utéct do ústraní. V převleku za přestárlou ženou se vydává se svým překvapivě bystrým bodyguardem na tajnou cestu po Anglii, aby zjistil, jak si obyčejný anglický lid žije.
Sue Towsendová, slavná autorka tajných deníků Adriana Molea, napsala na počátku tisíciletí tuhletu satirickou věc. Stejně jako Adrian Mole je i tohle dobrá bžunda, akorát tady samozřejmě pořádně tepe do společenských a dalších problémů Británie. Zaměřuje se na "obyčejné lidi", konkrétně tedy na chudší vrstvy, a ačkoliv ukazuje i tu divočejší část s lupiči a drogovými dealery, je jasné, že je autorka politicky hodně nalevo. Celou knížku vlastně britský premiér dostává sežrat, co všechno způsobil (i když těžko říct, jestli je to jeho vina), a hlavním tématem je vlastně to, jak jsou politici odtržení od obyčejných starostí pracujícího lidu. To mi tolik nevadilo, i když v podání Towsendové teda vypadá Velká Británie jako depresivnější místo než bratislavský nádraží.
Spíš mi vadilo, že knize chybí pořádná katarze či povedenější finále. Je to spíše sled vtipných situací, z nichž některé už jsou zatraceně absurdní (například manželka premiéra si stojí za tím, že se musí s velkou parádou pohřbít amputovaná noha syna její služebné, protože si myslí, že se tím zavděčí obyčejnému lidu). Ale Towsendová píše skvěle, takže je to nakonec velmi dobrá zábava.
Sedm transvestických premiérů z deseti.
U téhle knihy je chyba očekávat, že to bude jako Adrian Mole. Proč by taky mělo? Jsou to dvě rozdílné knížky. Zatímco Adrian je filmovým žargonem řečeno sitcom pro puberťáky, tohle je road movie spojená s politicko-společenskou satirou. A je to myslím docela povedené, když si odmyslíte, že vše je tak trochu přehnané. Jelikož jsem jako někteří jiní neočekávala, že bych u toho řvala smíchy, tak jsem byla spokojená. Úsměvných míst je tam víc než dost a dějové je to až až. Plný počet nedávám spíš proto, že je to celkově nedotažené, hlavně pokud jde o vedlejší postavy, a pak také v závěru.
Zajímavý výlet mezi vrstvy Velké Británie, předsedovo zjištění, že každý má své problémy a nikdo nežije život tak úplně podle svých představ a že vše, co se prezentuje jako bezproblémové někde skřípe. Román to není ani převratně humoristický, ani převratný, ale příjemné čtení to je. Nejvíce mě chytly pasáže z "rodinného hotýlku" a pasáže s Jackovou matkou.
Co říci k tomuto inkognito výletu britského předsedy vlády do světa „obyčejných“ lidí? Nenáročné, víceméně chytlavé, místy poněkud „přitažené za uši“ a prvoplánovitě humorné oddechové čtení bez ambic na zanechání hlubšího dojmu. Kontinuitu četby však může narušit vágní znalost britských reálií, jež v celém příběhu rezonují jako důležité doplňky k jeho celkovému pochopení a vytvářejí tak specifickou atmosféru.
Nebylo zase tak hrozné čtení, ale do Adriana to má hodně daleko.... Je tam pár úsměvných věcí, ale nic co by mě lákalo přečíst si knihu znova....
Po pár stránkách jsem to s knihou chtěla vzdát, ale jak se blížil termín vrácení, znova jsem se do ní pustila. A dobře jsem udělala. Dobře jsem se u této knihy bavila, i když mám pocit, že mi při čtení nějaké věci unikly...
Lepšie odporučenie, ako dala Koka asi nedám. Zobral som si na jednu dovolenku, prečítal som (na sľubovaný hlasitých smiech vskutku dôvod nebol) a odvtedy na ňu padá prach na najvrchnejšej a najneprístupnejšej polici v knižnici, takého nášho privátneho pohrebiska kníh. Prečítať sa to dá, ale manželke som ju neodporučil, keď stála pred knižnicou a uvažovala, čo pribalí do kufra na dovolenku.
Snad nejslabší kniha mé oblíbené autorky, ale jednou ji sbírám, tak co nadělám, že ano!?
Předseda vlády jako transvestita putuje nepoznaný - jako postava z pohádky - svou zemí a nestačí se divit. Já jsem se také nestačila divit. Opravdu mě pobavila jenom jediná scéna: když výprava zastavila kdesi na věnkově (kde "transvestitů bylo v okolí méně než Pakistánců"), aby si dali "farmářskou snídani", čekali samá zdravá vydatná jídla z místních zdrojů. Jenomže se ukáže, že chlebíčky jsou ze vzdálené velkovýrobny, v mikrovlnce dopečené koláče jsou dovoz z Islandu (ne z toho ostrova, ale z firmy toho jména, produkující mražené polotovary). ".... nechtěl se hádat s nervózní holkou, která nechápala význam slov čerstvá, tradiční, sad, doma pečený." - jak povědomé!
Doporučuji do vlaku na střední vzdálenosti, pak nechat na sedadle.
Autorovy další knížky
| 2003 |  Tajný deník Adriana Molea |
| 2011 | Adrian Mole – Léta v divočině |
| 2004 |  Inkognito |
| 2010 | Adrian Mole – Léta u kapučína |
| 2013 | Žena, která si šla lehnout a rok nevstala |
Pravý britský politický i sociální humor. Perfektní.