Italské listy
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/68_/683/bmid_italske-listy-He8-683.jpg
4
227
227
Cestopisné fejetony z dvouměsíční cesty autora za slunnou oblohou a klasickou výtvarnou kulturou jsou nabity kulturně historickými podněty, narážkami, suverénní hrou s ironií a jazykovým humorem. Čapek zde nenuceně přechází od věcí trvalých k okamžitým dojmům, střídá detaily a žánrové obrázky, konfrontuje nejslavnější památky s momentkami z ulice. Mistrně kombinuje názory poučeného cestovatele s výkladem jakoby naivním. Výsledkem je jeden z nejosobitějších pohledů na Itálii. Doporučená školní četba.... celý text
Přidat komentář
Krásná knížka, kterou bych doporučila těm co milují cestování, ale i těm co třeba nemají možnost cestovat a rádi se dozvídají, aspoň touto cestou o každičkém kousku světa.
V této knížce Vám vypráví sám pan Karel Čapek o Itálii. Procestujete Benátky, ale i třeba San Marino, Florencii, či Řím. Dozvíte se i o kostelech..., projdete se Itálií a budete vidět tuto zemi očima pana spisovatele.
Tato útlá knížka rozhodně stojí za přečtení, mně se cestování s panem Čapkem moc líbilo.
"Člověk obyčejně dělá něco jiného, než chce. Nechtěl jsem vůbec cestovat, a zatím jsem jezdil jako blázen, všemi myslitelnými vehikly a ponejvíce pěšky, a když už jsem stál u moře Afrického, chtěl jsem jet i do Afriky, nechtěl jsem napsat nic, a zatím jsem toho napsal celou tuto knížku..."
Soubor fejetonů z cesty Karla Čapka po Itálii. Pokud hledáte klasický cestopis, tak Vás tato kniha asi zklame, protože všechny navštívená místa jsou poznamenaná jakoby letmo a jen pár slovy. Ovšem jako spisek o době a místech, jak se v oněch dobách v italských městech žilo, naprosto ideální. Čapek byl opravdu mistr slov a dokázal v pár větách ve čtenáři naladit tu atmosféru, kdy ta místa reálně vidíte. Mám rád Itálii, část jsem jí procestoval a s Čapkem se shodneme např. na krásách uliček Sieny či nádherných dómů ve Florencii či Miláně.
Musím souhlasit s následujícími větami, které Karel Čapek napsal ....
Na tomto světě má se však vidět všechno, vše stojí za vidění, každá ulice a každý člověk, každá věc chudá i slavná. Není ničeho, co by si nezasloužilo zájmu a pohledu.
Ravenna, San Marino
Ravenna, sama o sobě polomrtvé město bez osobitého rázu; nadto je jakýsi svátek fascistů,[11] i běhají tito černokošilatí s puškami a kapelami po městě, samé fascio, dědečkové garibaldiáni,[12] muzika, průvody a průtahy. Mimochodem, fascisté v uniformě vypadají hodně jako naši kominíci; i takový jakýsi černý čepeček s třapcem nosí, i zuby jim tak svítí; kuriózní dojem.
Tato Ravenna nemá ovšem co dělat s Ravennou mrtvou, s Ravennou nejstarších křesťanských architektur a nekrásnějších mozaik světa. Budu-li ještě jednou a důkladněji psát o tom, co jsem viděl a jistě to neudělám, budou tam ravennské mozaiky listem nejdojatějším. Přiznávám se, že ani u hrobu Dantova mne nezmohla účinná zbožnost; ale v San Celso a Nazario se mi chtělo klečet; San Vitale je nejkrásnější architektonický prostor, který znám, San Apollinare in Classe je vznešenost sama, ale rotunda Gally Placidie, kde z temné klenbičky se třpytí přesvaté mozaiky sličnosti opravdu nebeské, toť jistě jeden z vrcholů křesťanství v umění. Ale ani na vás nesmím zapomenout, svaté panny v San Apollinare Nuovo, ani na vás, nebeské ovečky v San Apollinare in Classe fuori; nikdy na tebe nezapomenu, nevýslovná křesťanská spanilosti, jež jsi mne potěšila v Ravenně.
Ty pak, Rimini, nikoliv nejsi poslední mezi městy italskými. I když to ostatní nestojí za mnoho, je v tobě Malatestův templ od Leona Battisty Albertiho; nedokončená fasáda a vnitřek od půlky barokně zrušovaný, ale to, co tu zbývá z Albertiho, stojí za to: a smiřuje mne to s renesancí, která mne tolik studila v Benátkách. Historie nazývá Albertiho teoretikem rané renesance; avšak umíte-li číst ve stopách a památkách lidské ruky, tož dočtete se na Malatestově templu tak ohromného napětí vůle, tak dokonalé a spanilé slohové přísnosti i čistoty v každém plastickém detailu, že jste bídní nevěrci v umění, nedáte-li přednost tomuto skvostnému vraku před nejlepším Sansovinem a těmi jinými pány od splendidní renesance.
Sloh, především ryzost slohu! a kliďte se s malebností i kyprostí, děláte-li architekturu. Sloh! toť vše, toť více než člověk; neboť slohem míří člověk rovnou k absolutnosti.
A hle, když jsem takto uvažoval o slohu a malebnosti, osud mne potrestal za tu malebnost. Jakýsi rozložitý autovehikl s nápisem Rimini San Marino mne svedl, abych jel do této nejmenší prý republiky na světě. Tyto řádky píši právě v jejím středu. Ušlo mi mnoho z krás toho ctihodného státu; neboť cestou přišel náramný déšť a mlha a mraky; vím jen, že jsme jeli hrozně do kopce, stále nahoru, do mraků, a nyní tedy sedím prostě v oblacích, v podivuhodném skalním hnízdě obklopeném na všech stranách mraky a dýmajícími propastmi. Místo ulic jsou tu samé schody, docela na špičce kolmé skály hrad, každý dům jako bastion[13] na skalní terase, kolmé srázy do neznámé hloubky, z níž se valí mlha, zkrátka nejdivočejší orlí malebnost, jakou si můžete představit
Když jsem v reprezentačním hotelu republiky polykal beefsteak na oleji a kozí sýr, sbíhalo se San Marino a dívalo se na mne. Jeden domorodec, inženýr, se dal se mnou do řeči; v strašlivém slovním zápase (on totiž zápasil s francouzštinou a já s italštinou, přičemž oba jazyky nám kladly odpor přímo zběsilý) mi vysvětlil, že San Marino je opravdu nezávislá republika, jež za války stavěla jenom dobrovolníky; že má úhrnem pět tisíc občanů, kterým požehnaně a celkem klidně vládne siňor Gozzi, ač jsem sám našel na patnících nápisy provolávající evviva[14] jiné veličině, patrně opoziční. Dotyčný domorodec se pokusil podat mi nástin sanmarinských dějin, ale to už rukama dobře nešlo. O Češích se domníval, že jsou plemene řeckého. Bližší mezistátní styk jsem pro řečené potíže nemohl navázat; ať někdo jiný pokračuje v mém díle, ale ať si k tomu vybere den, kdy nebude nekonečně pršet a kdy nebude zaklopen mraky ten divný vršek skály, ta strmá výspa, jež je nejzachovalejší evropskou republikou.
[11] fascisté fašisté (fascio it spolek)
[12] garibaldiáni stoupenci it. politika a revolucionáře Giuseppa G. (1807 1882), bojovníka za národní osvobození a sjednocení Itálie
[13] bastion bašta, tvrz
[14] evviva (it. sláva, ať žije) fašistický pozdrav
(Karel Čapek: Italské listy)
Takže my se toho v srpnu 2023 ujímáme... V San Marinu. Čapek je nestárnoucím průvodcem.
#letnicteni #3K #klubklatovskychknihomolu #europedirectklatovy #knihomolove #sanmarino #19
Dovolím si Mistra tentokrát zkritizovat. Sám na začátku i konci knihy uvádí něco ve smyslu, že vlastně neví, proč tu knihu psal, a že si ji po sobě ani nepřečetl... no a je to vidět. Působí dojmem, jako by mu někdo přikázal jet do Itálie a napsat z ní cestopis, což jako kdyby učinil na zpáteční cestě vlakem a z nádraží ho odešel rovnou odevzdat do redakce, načež se zapřísáhl, že ho už do té přeumělkované Itálie nikdy nikdo nedostane... Svoji neznalost jazyka obhajuje jako ctnost, kritizuje renesanci i baroko, Řím, Benátky, italské umělce... Na jeho poměry velmi málo pokory a snahy porozumět a příliš mnoho intelektuálního exhibicionismu. Závěr (porovnání Itálie s českými luhy a háji) zcela předvídatelný, protože mnohokrát jinde v různých variacích již čtený.
Dojem z knihy nic nemění na mém uctívání Karla Čapka coby ikony české kultury.
Zajímavý pohled na Itálii, prošla jsem si s autorem znova města, která jsem navštívila. S něčím souhlasím, někde je to pohled s rozdílem téměř sta let...ale jinak pěkné .
Z online antikvariátu mi přišly Italské listy a ke vší smůle bez obrázků. Čapkovy cestopisy bez obrázků jsou jako studentská pečeť bez těch všech oříšků, rozinek a želé. Knížka je plná památek, umělců, takže když nejsou obrázky, je lepší ji číst s wikipedií :-). Jinak se mi zdají slabší než třeba Anglické listy.
„[...] v Arezzu mne dokonce zamkli v kostele strašně vysokém a temném, až mne vyvedl anděl v podobě zedníka; nicméně viděl jsem tam pěkné reliéfy, ale nevím, od koho jsou, a také anděl to nevěděl, ale jsou z přechodu mezi gotikou a ranou renesancí. (Také mne zamkli v katakombách u Svaté Anežky; ale protože jsem tam byl s papežským vyslancem, zámek se zázračně otevřel, a bylo to.)“
Já toho Karla Čapka prostě miluju. Miluju způsob, jakým píše, i způsob, jakým se dívá (což jsou ostatně věci neoddělitelné). Jak chápe umění s odvážnou původností, která ho leckdy vede k nonkonformním závěrům, jako například že se mu nelíbí antika císařského Říma nebo Carraci; a naopak že se mu líbí malůvky věřících v neapolském kostele nebo krajinky jakéhosi milánského frátera.
Itálie je pro něj bojištěm dvou principů, efektního a studeného principu „barokního“ (počítaje v to i imperátorskou antiku, gotiku atd.) a prostého, intimního, upřímného, hledajícího, lidového principu prvokřesťanského (sem řadí také umění etruské, dórské, renesanci Giottovu, Mantegnovu či Albertiho atd.). Sám je celou duší na straně toho druhého. Já to mám právě opačně, ale i tak si ráda přečtu, co mu nesedí na benátské renesanci nebo na „krajkářství a vyšívačství taliánské gotiky“, protože v každém případě říká věci podstatné a hluboké.
Škoda, že „Italské listy“ jsou jen letmé črty. Zdá se, že vycházejí z jakési vděčné nenáročnosti, s níž autor přijímá italskou cestu jako dar; nemá žádné nároky; jen žije, dívá se a občas i trošku píše. Tak ráda bych si přečetla víc o kočkách a fašistech a obrazech! Ale i těch pár stránek mě potěšilo. Mimo jiné krásou jazyka a tím, že pan Čapek se taky ztratil na tom prokletém kousíčku Benátek mezi sv. Markem a Rialtem.
Dojmy z cest, popsané tak, jak to uměl jen pan Čapek. V této době jsem si trochu pocestovala alespoň četbou.
Předně je třeba říct, není to cestopis, a pokud to bude číst jako cestopis, budete zklamání.
Četlo se mi to lépe než anglické listy, což je hlavně tím, že už jsem věděla, co od toho čekat a nečekat.
Takže číst prvně tuto knihy a následně druhou, dopadlo by to přesně obráceně.
Na druhou stranu docela mě to baví, jsou to poznatky z cest. Poznatky pozorovatele lidí, věcí. Budete-li to číst jako zápisky z cest, budete nadšeni? Nevím, ale nejspíš nebudete zklamaní :)
Četba Italských listů byla zábavná a zabrala mi jen dva nebo tři večery. Zaujaly mě na nich dvě věci. Jednak obecně touha cestovatelská, Čapkovo předsevzetí projet vlakem Itálii křížem krážem a poznat ji. Je mi to postoj velmi sympatický. Jen na mé gusto se Čapek v jednom městě zdrží příliš krátkou dobu. Když je jeden den státní svátek, nečeká na den druhý, až otevřou muzea, kde je umístěn obraz, kvůli kterému vlastně do toho města jel. Jistě měl jiné časové možnosti, ale zajímalo by mě, kolik času vlastně v Itálii prožil, že tolik pospíchal. Ostatně, Italské listy nejsou žádným turistickým průvodcem a v pravém slova smyslu ani cestopisem. Jsou spíše poznámkami, jaké bych si i já rád zapisoval po večerech, co jsem viděl, co na mě zapůsobilo. Čapkovy Italské listy mě v každém případě nalákaly a to i přesto, že o mnoha místech píše negativně.
Tím se dostávám k druhému bodu. Čapek má poměrně vyhraněný názor na umění a jeho dějiny, především na architekturu a umění výtvarné. Má rád to, co je intimní - lidské, nesnáší pompéznost, velikášství a já nevím co ještě, snad nabubřelost. Toto vše shrnuje pro něj pejorativním pojmem - barok. Barokem je pro něj antika i pozdní renesance, barokem je pro něj někde i středověká gotika, která lpí na zdobnosti. Naopak je Čapek uchvácen raným středověkým uměním - mozaikami v Ravenně, slohem románským a gotickým, tedy tím, který je střízlivý. Miluje ranou renesanci: Giotta, Masaccia, Albertiho. Ale nejvíce se vrací ke starému křesťanskému umění, ke katakombám. Tady na něj křesťanství promlouvá, možná i Bůh, sám ho však nevidí a nevěří v něj. Protikladem této intimity je mu katolictví, které se zhmotnilo v baroku. Je vidět, jak je nesnáší. Zajímavé, jak antikatolictví prvorepublikového intelektuála mu do jisté míry znemožnilo plně vnímat celou oblast vývoje dějin umění. A tak se vlastně ani nevěnuje Florencii - vrcholné renesanci, která je pro něj barokem, ani Římu, kde nachází buď barokní antiku nebo barok sám. Já si samozřejmě Čapkem nenechám vzít Rembrandta a další, i když musím přiznat, že Italské listy mi nepřinesly jen zábavu, ale také mnoho podnětů k zamyšlení.
Karel Čapek svým nezaměnitelným poetickým jazykem popisuje Itálii, její města, památky a lidi v době, kdy po ulicích ještě běhali fašisté. Mnohá místa jsem navštívil také, jenže o 80 let později. Samozřejmě, po fašistech už nebylo ani vidu ani slechu a černé kozy jsem v ulicích Neapole nezaznamenal. Snad jediné, co se uchovalo ve své původní kráse, jsou úchvatné památky, zejména pak kostely, kterých je v Itálii "neúrekom".
Karel Čapek dokázal všechnu tu nádheru zachytit takovým způsobem, že vybídl, a to přímo a naléhavě, člověka k tomu, aby se do Itálie vypravil. Také mě přesvědčil, že cestopisy nemusí být vždy nudné.
Italské listy byly z mého pohledu zatím nejslabší z Čapkových fejetonových cestopisů. Zřejmě je tak vnímám i proto, že Čapkův přehled v umění a architektuře zdaleka převyšuje ten můj, a tak jsem nemohl plně docenit to, co popisoval.
Čapkův jazyk je ale balzámem na duši, krásně plyne, je zvukomalebný a tak jen číst je zážitek, bez ohledu na obsah.
Podobnou cestu po ose Florencie - Řím - Neapol - Palermo - Taormina jsem absolvoval také, takže jsem byl alespoň částečně orientován. Bez ohledu na to, že Čapek napsal Italské listy téměř před sto lety, například v Neapoli se snad vůbec nic nezměnilo.
"I kočky mají svého boha, jemuž zpívají za měsíční noci: proč ty ne? Ach nenašel jsi ho v palčivém světle jižního Hélia, ani v studené hýřivosti katolictví; snad, snad ti něco šeptal v čistotě Albertiho templu nebo v sladkém třpytu ravennských kostelíčků, ale nerozuměl jsi mu dobře. Neboť přese vše nemluvil česky."
Útlá knížečka, psaná autorem po návštěvě již fašismem s černými košiláči bobtnající Itálie. Po přečtení jsem si říkal jak lituji, že Karel Čapek a v tomto času žijící novinář-cestovatel Jiří Peňás nebyli spolužáky na Filozofické fakultě v Praze. Nepochybně by si padli do noty.
Byl jsem udiven, že autor měl z Benátek více negativních, než pozitivních dojmů. Z druhé strany, níže v Toskánsku již byl spokojen, ale tam se líbí každému.
Úžasný je postřeh z Neapole - žádné : vidět Neapol a umřít ! Ale: "Už Goethe psal o stádech neapolských koz, které potřebují ráno podojit. Vydávají strašný řev, vystrčím hlavu z okna a dole přežvykují (mají obličej jako anglické ladies)"... dost ! To jste trefil pane Karle, říkám si a těší mě podobnost našich postřehů.
A pak Italské Tyroly ... jde o naskrz německou zemi, čistou, přívětivou, úhlednou a pečlivou. Hory jsou posypány čerstvým sněhem, opatřeny lanovkami a čisťounkými hospodami, na každém kopečku je nějaký hrad. Lidé jsou vážní a čistí, ale ochotní a když mluvím o horách, vždyť to je poutníče to, co ti tam dole scházelo, aniž bys toho byl si vědom . Veškerá antika je kamenná a kovová, nemá dřevo, leč já jsem ze země dřevěné a říčky nevysychající, stružky a prameny, vždyť ty živoucí vodo - nejsi rovna moři ?
A tak se těším na další postřehy moudrého autora.
Zápisky Karla Čapka z cestování po Itálii. Několik italských měst jsem už taky navštívila a např. Neapol popsal pan Čapek naprosto dokonale. Zapůsobila na mě úplně stejným dojmem, a to jsem tam byla téměř o sto let později.
Cestopis není žánr, který bych běžně četla, ale myslím, že Italské listy jsou takovým cestopisem necestopisem. Sám Čapek se na začátku zmiňuje o tom, že toto dílko nepíše jako cestopis a "návod" pro cestovatele. Líbily se mi kapitoly o lidech a méně známých místech, i když nevím, zda bych je vůbec našla, ne vždy bylo jasné, jak se k nim dostat. Od Čapka mám raději dramata, po dalších "cestovatelských listech" už asi nesáhnu.
Myslím, že šlo o Čapkův první takový cestopis (1923), a stejně jako u jeho povídek, i v tomto žánru se postupně zdokonaloval a styl šperkoval. Italské listy jsou o něco slabší než jejich následovníci jako výlety do Anglie, Holandska či Španěl, ale stále jde o velice obohacující text a zážitek.
Kniha se četla poměrně rychle ... ale nezaujala mě tolik jako například Cesta na sever ... asi jsem od ní čekala něco víc ... ale snažil se ukázat Itálii ze svého pohledu, který nebyl příliš pozitivní ....
O těchto cestopisech se na školách učí, že jsou výbornými humoristickými díly Karla Čapka. No... Zklamalo mě to, velmi. Vtipná mi přišla až věta cca na str. 80, což je 10 stran před koncem, nemýlím-li se. Celkově mi texty přišly naprosto o ničem, pozitiva spatřuji pouze ve vytříbeném jazyce, i když s novotvary jsem mnohdy také měla problém.
Příště sáhnu jen po jeho osvědčené klasice.
Kniha pre mňa nebola zaujímavá. Čítala som ju viacmenej len kvôli výzve. Myslím, že autor napísal viacej pútavejších kníh.
Štítky knihy
památky příroda Řím cestování Itálie cestopisy Sicílie církevní památky Benátky jižní Itálie Vicenza (Benátsko, Itálie)
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Italské listy byly poslední, které mi chyběly k tomu, abych měla přečtené všechny Čapkovy cestopisy.
Je to typický čapskovský styl, krásná čeština, neuvěřitelný pozorovací talent a schopnost popsat banalitu tak, že čtenáři spadne brada.
Nepovažuji Italské listy za nejlepší Čapkův cestopis, ale tohle hodnocení mi přijde nízké.