Já, robot
Isaac Asimov
Isaac Asimov – při tomto jménu se všem příznivcům a čtenářům SF vybaví dvě věci – románový cyklus Nadace a hlavně: tři zákony robotiky. Jakže znějí? 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo. 2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí sám sebe chránit před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem. Tvůrcem a otcem celé robotické etiky je právě americký spisovatel Isaac Asimov. V této dnes již klasické sbírce nacházíme jedny z nejlepších povídek, jaké kdy byly na toto téma napsány. A nelze jen dodat, že myšlenky v nich obsažené nijak nestárnou – spíše naopak.... celý text
Literatura světová Povídky Sci-fi
Vydáno: 2007 , TritonOriginální název:
I, Robot, 1950
více info...
Přidat komentář
Po prečítaní tejto knihy som bol uchvátený nadšený a trochu zmetený. To asi preto že zákony robotiky sa môžu vyložiť aj takto som absolútne nečakal. Pre mňa najlepšie sci-fi poviedky aké som čítal.
Četl jsem první vydání v roce 1981...
S naším Ondřejem Neffem, Rusama Jefremovem a bratříma Strugackýma a s A.C.Clarkem patřil I.Asimov k mým základním autorům sci-fi . A že jsem jich v oné době přečetl......
Jo, ještě Stanislav Lem... a asi bych mohl pokračovat, ono se těžko vyřazuje. Ludvík Souček by se mohl cítit dotčen a to bych také nerad. Aha, a mého vůbec prvního autora sci-fi Jana Matzala Trosku a jeho kapitána Nema nemůžu vynechat.
Až teď si uvědomuju, jak jsme vlastně byli bohatí.....
Základní knížka pro milovníky sci-fi a robotiky. Český překlad je dobrý a čte se s lehkostí a dobrou zapamatovatelností. Co si nejspíše odnesete z této knížky, je, že pro poslušnost autonomních robotů nám budou stačit 3 pravidla, a že obcházet je, bude nejspíše katastrofické... A jestli něco mam vyzdvihnout, tak je to způsob vyprávění povídek, který dokáže i utlumit pocit, že čtete jednotlivé povídky a nikoliv ucelený příběh.
Super! Moc mě to bavilo, hlavně jak se krásně vyvíjely roboti a s jejich inteligencí i problematika emocí. :-)
Tak tuhle klasiku jsem četl poprvé na gymplu a od té doby (25 let) až teď. Ze své čtivosti kniha neslevila, co se týká uvěřitelnosti, je to horší. Trošku mi cukal koutek úst, když bylo potřeba logickou cestou najít jednoho konkrétního robota mezi 60 dalšími. Dnes, kdy máme unikátní sériové číslo na každé kalkulačce i jejích součástkách, pokud ale vezmeme rok vzniku 1950, nelze se divit. Každopádně povídkové variace na téma porušení tří robotických zákonů jsou mistrnou ukázkou, jak se povídky , nota bene sci-fi, mají psát.
Co se týká stejnojmenného filmu - jako americký blockbuster není špatný, ale hlavně se měl jmenovat úplně, ale úplně jinak. Ať pak lidi nejsou zmatení, co to čtou za knihu.
(8/10) Sbírka povídek, která se většinou motá okolo problematiky tří zákonů, protože i s nimi (nebo právě díky nim či jejich drobné úpravě) občas vznikne problém, který je třeba řešit. Můj komentář sice nevyzrazuje zápletky jednotlivých povídek, ale úplně bezspoileroidní taky není, takže pokud jste knihu nečetli a patříte mezi ty, co před čtením rádi vědí co nejméně, tak ho vynechte.
Na začátku knihy Susan zmíní, že reportér, který s ní dělá rozhovor, už nezažil svět bez robotů a mě tak napadla paralela s naším světem - protože ač nemáme roboty, dostali jsme zase jiný vynález, který podstatně změnil svět a bez kterého si už mladší generace (tedy, pravděpodobně i ta "odrostlejší", která ty dřevní doby ještě zažila, ale vracet by se do nich rozhodně nechtěla) nedovede život představit. Ano, jde o internet :) A zatímco k nám postupně od devadesátých let pomalu pronikal internet, do světa Asimova zase pronikali roboti.
Myšlenka robotických společníků se mi vždycky líbila (což má na svědomí asi právě Asimov a jeho postava Daneela z Ocelových jeskyní a spol., které se ke mě dostaly ještě někdy v pubertě), ale ty Asimovy vize celkově mě občas vážně celkem děsí. Jak jsem psal už u zmíněných Ocelových jeskyní, tak se mi tam vůbec nelíbil život, jaký se vedl na Zemi. A taky ty protirobotické nálady, které jsou tedy logicky i zde. Co já bych jen za humanoidního robota dal! (Nemůžu si pomoct, ale v tomhle jsem optimista, který si představuje, že by takový robot mohl být skvělý a zajímavý kamarád a na nějaké katastrofické scénáře typu R.U.R. absolutně nemyslí) A právě nakonec i Asimov (a nebo tedy v knize Susan) je toho názoru, že se roboti skutečně cítí lidem nadřazení a vládu nad nimi nepřevezmou právě jen díky třem zákonům. To by z nich ale v podstatě dělalo myslící, v podstatě "živé" bytosti, které by vždy byly podřízené lidem, ať už by byl robot sebelepší a ten rozhodující člověk sebehorší. Když je tam pak tedy vyloženě doslova řečeno, že se robot "krčil strachy", tak mi ho bylo jednoduše líto. Pokud by roboti skutečně mohli prožívat něco podobného jako emoce a mít třeba i nějaké vlastní "zájmy", nemohla by pak existence zákonů vůči robotům být až krutá? Jenže jak potom zabránit případné vzpouře? Měla by vůbec takováto nová forma "života" mít stejná práva jako jejich stvořitelé? Dostane se někdy věda tak daleko, že tyto otázky bude jednou skutečně řešit? Kdo ví...
S Asimovem je to jako s Čapkem či Goethem. Ještě jsem nedozrála k tomu, abych si četbu plně vychutnala. Proto nebudu hodnotit.
Ale tím nechci říct, aby si to někdo mylně nevyložil, že své místo ve zlatém fondu sci-fi nemá. Naopak :)
Ha! Konečně jsem se dostala k jednomu ze základních stavebních kamenů sci-fi a musím uznat, že své místo má na piedestalu oprávněně. Skrze několik povídek chronologicky postupujeme blízkou budoucností (a částečně již naší přítomností), v níž se roboti pomalu ale jistě stávají nedílnou součástí lidské civilizace. Od němé chůvy se dostáváme na vesmírné stanice, objevujeme mezihvězdné pohony, zjišťujeme, kdo je vlastně ještě člověk a kdo robot, a nakonec nahlédneme do celosvětové ekonomiky řízené Stroji. Každá povídka pak nastoluje hned několik otázek, jejichž zodpovězením se autoři sci-fi zabývají dodnes. Kdy je robot ještě sluhou a kdy už pánem? Je robotizace prokletím nebo požehnáním? Může vědomí existovat i v pozitronovém mozku? Někdo by si snad mohl říct, že jsou tato témata pro dnešního čtenáře již značně otřepaná, avšak pravdou zůstává, že i přes intenzivní recyklaci zůstává prapůvod těchto myšlenek na výsluní. Povídky pana Asimova jsou stále svěží, zajímavé a nenechají vás klidnými.
Já osobně jsem shledala na knize neuspokojivým jen přílišný optimismus, s nímž se celkově potýkám ve starších sci-fi dílech. Pan Asimov věřil ve světlé zítřky a prodchnul svou robotickou budoucnost nadšením, díky čemuž pro mě značně děsivé momenty proměnil v komické historky. Já však jeho pohled nesdílím a vidím to na hororovější závěry.
Ze sci-fi knih, které jsem přečetl, je tato pro mě stěžejní. Asimova nelze jinak obdivovat.
Úžasná kniha, najmä v dnešnej dobe, kedy skôr rastie strach z technológií a ľudia si prestávajú uvedomovať ich možnosti, kedy by sa veľa ľudí najradšej vrátilo do praveku a lovilo mamuty a kedy nové sci-fi je takmer zásadne o tom, ako ľudstvo zničilo seba samé technológiami. Až na miernu nezáživnosť prvej poviedky, ktorá je síce dôležitá, ale nudná sa nedá knihe takmer nič vyčítať. Asimov je proste z tých autorov, ktorí si dôkladne premysleli čo napíšu a čitateľ v jeho dielach môže vždy nájsť niečo na prmýšľanie.
Jako Já, bejt robot, tak si dvakrát rozmyslim, jestli chci nebo nechci samostatně myslet. Protože taková myslící mysl obsahuje i vědomí. A u vědomí je potřeba si uvědomit, že uvědomění si sebe sama je definice života. A ať vědomě či nevědomky, takto stvořený duch ve stroji je to, oč tu Asimovi jde. Uvědomuju si, že si někdo z Vás myslí, že je to nesmysl, ale doporučuju si to u této knihy ještě jednou promyslet, ať máte čisté svědomí.
Klasika, ale četla jsem to poprvé a naposledy.. nechala jsem se nejspíš až moc strhnout filmem, který jsem nedávno viděla a který má s knížkou pramálo společného.. moc mě to nebavilo, to musím přiznat.
I když chápu tklivé poselství první a nejdelší povídky, přišla mi jednoznačně nejnudnější. Ve zbytku potom pan Asimov rozjíždí neskutečný tanec se svými zdánlivě neprůstřelnými pravidly robotiky a já si spokojeně rochnil. Nebýt Izákovi neschopnosti napsat pořádnou postavu, šel bych i výš. Solidní 4****
Dobře napsané povídky, v nichž sledujeme postupný vývoj robotů ke stále větší dokonalosti, ale také všelijaké jejich chyby, které je nutné řešit. Skvělá je pointa poslední povídky: [SPOILER!] Stroje přebírají vládu nad světem a jelikož striktně dodržují zákony robotiky, stává se život prakticky dokonalým.
Tak konečně vím, jak to všechno začalo.
Povinná četba každého sci-fifila, ke které se plánuju rozhodně aspoň ještě jednou vrátit.
Není to uplně pohlcující,ale naprosto povinná Asimovka,pro ty co se chtějí dozvědět,jak to tenkrát na usvitu robotu vlastně celé začalo.
Klasika, kterou jsem nečetla poprvé. Některé detaily by mohly dnes někomu připadat směšné, ale tak už to bývá. Já mám tuhle knihu moc ráda.
Štítky knihy
roboti povídky zfilmováno americká literatura sci-fi
Část díla
Chyť toho králíka! / Najprv zabiť vlka
1944
Důkaz / Dôkaz
1946
Hra na honěnou / Kolotoč
1942
Konflikt nikoli nevyhnutelný / Odvrátiteľný konflikt
1950
Lhář! / Klamár!
1941
Autorovy další knížky
2009 | Nadace |
1993 | Já, robot |
2009 | Nadace a Říše |
1993 | Konec Věčnosti |
2010 | Druhá Nadace |
Ja, robot časovo patrí na úplný začiatok sérií o Robotoch a Nadácii. Kapitoly spája vnútorná logika, i keď sú písané ako takmer samostatné poviedky. Každá z nich predostiera určitú etapu vzniku a zdokonaľovania robotov, zároveň je zamyslením o istom probléme z oblasti umelej inteligencie a strojov ňou obdarených.
Asimov je premýšľajúci spisovateľ, bavia ho problémy a zápletky, s ktorými tu pracuje. Čo je dobré, a cítiť to nadšenie v ľahkom až v mierne ľahkovážnom štýle (nie je tu nič "temné"), aj forma je zvolená akoby novinárska. Je tiež jasné, že Asimov všetko podriaďuje skúmaniu hlavných myšlienok, zákonov robotiky a ich dosahu. Krátkosť poviedok, teda jednotlivých historických kapitol mu však neumožňuje ísť hlbšie a pracovať s problémom na viac ako na pár stranách. Vyberiem napríklad zarážajúci fakt, že na viacerých miestach robopsychologička Susan Calvinová nariaďuje (či nahovára) robotovi, že by mal spraviť niečo, alebo ignorovať niečo, čo zjavne odporuje základným zákonom robotiky. Ak si roboti dokážu takto ľahko zdôvodniť a modifikovať základné správanie ("Nemusím zachrániť človeka, pretože mi istá osoba povedala, že to teraz nie je podstatné"), zmysel týchto zákonov je pochybný. Na druhej strane, z toho pramení zaujímavý fakt, že roboti v Asimovovom vesmíre sú do určitej miery uzavreté-nepoznané-samostatné bytosti, ktoré sú predmetom vedy skúmajúcej ich myslenie "robopsychológie";- a to aj napriek tomu, že v knihe sa viackrát opakuje ako na ich umelom mozgu pracujú matematici roky. Mozog to však nie je v zmysle dnešnej bežnej predstavy - akýsi harddisk a procesor vykonávajúci program pokynov, ale mozog simulujúci ten ľudský biologický, pracujúci do istej miery samostatne.
Aj keď myšlienkovo nezostarla a číta sa ľahko, Nemôžem Ja, robot považovať za samostatne hodnotnú knihu (preto ***), ale ako stručný náčrt k väčšiemu celku obstojí veľmi dobre - kvôli tomu a historickej hodnote pridávam hviezdičku.