Médium

13.07.2024

Zprvu strašně chaotické, nevím, jestli je to překladem, ale takové to, co umí Gibson, že ti moc neřekne, dá ti jen tak málo náhledu, abys mohl pokračovat dál, a zbytek se vyjasní za chodu, zde moc nefungovalo.
Nejpozději do první stovky stran se to ale dá dohromady, potom Gibson se vším všudy.

Líbí se mi, jak Gibson s první trilogií brutálně přestřelil a pak s každou další srovnával tempo, aby byl co nejblíže naší technologické nejbližší budoucnosti, která jej zase předběhla, takže Jackpot už zase brutálně přestřeluje.

26.05.2024

Geniální příběh promyšlený do detailu. Tak jako většina Gibsonových románů. Gibson není lehký, ale kdo mu porozumí, si pak může vychutnat tu krásu. Čtu všechny jeho knihy i opakovaně, a Médium je zatím vrchol.

22.12.2023

Nechápu do čeho jsem se dostala, mám z toho všeho zmatenou mysl. Jako když se točíte na nějaké odstředivce, kde vám myšlenky jdou jedním směrem a mozek druhým a najednou ani nevíte kde jste a nejste ani schopni pochopit účel této návštěvy. Slova která jsou použita mi prolítnou hlavou a okamžitě je zapomínám, mám v tom chaos. Jediné co jsem vstřebala je fakt, že určitá skupina lidiček testuje digitální prostor do budoucnosti a minulosti, a ti co to testují mají být zabiti. No asi to nějak není můj pravý šálek kávy.

30.09.2023

Aby mohl člověk přečíst Gibsona, potřebuje přijmout a pochopit jeho techniku literárního smýšlení. U Neuromancera jsem trpěla jak had, u Rozpoznávání vzorů jsem usínala s otazníky, ale jeho povídky „Jak vypálit Chrome“ mi dovolil se podívat do jeho psacího vzorce.

Trvá nám, než se do knihy zahryzneme. Trvá to skutečně dlouho. Neologismy v Gibsonově podání nám pošlou mozek na odvařovnu. Usilovně pracujeme na tom, abychom si slova spojili s něčím reálným, čekáme na vysvětlení, ale Gibson nám to rád komplikuje dalšími novými výrazy.

U Gibsonových knih je zapotřebí přestat přemýšlet. Jakmile to uděláme, dostaneme překrásné abstraktní pozadí, dechberoucí budoucnosti, absolutně promakanou disbalanci mezi realitou a digitálním prostorem a dokonce se v tomto díle Gibsonovi mistrně povedlo dosáhnout toho, abychom si oblíbili postavy, kterým obyčejně nedává prostor, abychom si je vůbec zapamatovali.

Výhoda této knihy jsou krátké kapitoly. Ano, ze začátku matoucí, ale jakmile se dostaneme do rytmu, stránky nám mizí zázračnou rychlostí. Ano, teprve až v půlce knihy pochopíme, co některá slova znamenají, ale výhoda našeho mozku je, že si ta slova do té hlavy nevědomě zapíšeme a vyčkáme, až k nám přijde prozření. Což přijde.

Občasně přijdou nudné kapitoly. Občas si říkáme, že jsou pro děj zbytečné. Jakmile pochopíme Gibsonův specifický styl psaní, tím snáz dokážeme uznat, že i tato zbytečná kapitola se může stát motorem. Ne pro děj, ale pro naši zvídavou mysl. Gibson je revolucionář a je zapotřebí v jeho odstavcích nalézt důvtip, abstraktnost a hlubokou filosofii.

Obzvlášť mě fascinovaly Nethertonovy myšlenky. Chvíli mi připadal, jako by se chtěl vzdát života, občas pro něco zahořel, ale v základu nám ta postava říkala, že budoucnost je bída a stává se stereotypní. Kapitoly z jeho úhlu pohledu jsem si oblíbila, protože přinášel vždy revoluční myšlenkářství a nasadil do hlavy mozkobrouka.

Flynne... ta její buranská tvrdohlavost byla úžasná, a zase: jakmile si odepřeme přemýšlet, co který odstavec chtěl sdělit, tak se nám ukáže skvělá ženská hrdinka. Ano, Gibson zase zdvihá prst a říká, že nám nedá šanci s postavou/postavami empatizovat, ale to je v pořádku. Postavy jsou pro Gibsona zjevně jen pohonem, adaptující se na pozadí, ale nemají za úkol se nám vkrást do paměti. U Flynne nám ale něco málo dovolil, něco víc.

Stejně tak u zbytku postav. Z té jejich hatmatilky by jeden padl smíchy. Představala jsem si to, jako by šli vesničani do prosperujícího velkoměsta. Krásný kontrast.

Uznávám, že mi kniha zabrala dva měsíce. Ale druhá polovina knihy dostala rychlejší spád, protože nás zatraceně zajímá, kdo, co a jak.

Ano, nepřekvapí nás to. Závěr nemá žádný „wau“ efekt jako u dnešní beletrie, tady jde o relaxaci. Pokud máme cit pro jazyk, můžeme nalézt v Gibsonově stylu totální poklad. Pokud milujeme různorodost budoucností, dokážeme ocenit alternativitu (ne)existujícího světa a možná nás to dovede k myšlence „co když?“ (aneb základní cyberpunková otázka).

Zkusila jsem i seriál. Což možná napomůže k lepší vizualizaci jistých literárních zmatků. Ale nemá to ten náboj jako kniha.

Autorův styl psaní nazývám „abstraktním“. Hodně nás zmate, protože se neřídí podle moderního a zjednodušeného schématu psaní. Ale nechme se „nechat (s)plynout“. Neřešit, nepřemýšlet, spatřit vlastní film budoucnosti, která se zhmotňuje s každou další sekvencí pochopených slov. Máme základ, na nějž Gibson navazuje i katastrofickou filosofií, vizemi alternativní budoucnosti a kontrasty mezi „teď“ a „potom“.

Netherton i Flynne přežívali ve svých životech, ale každý jiným způsobem. Netherton netoužil pohnout se, zatímco Flynne nezbývalo nic jiného, protože chtěla přežít.

Živé tetování na kůži, komunikační kanály prostřednictvím doteku na patro, oživení vymřelých druhů zvěře (a následná mutace), to je prostě dechberoucí.

Těším se, až si knihu za pár let přečtu znovu. Gibson je mistr v definování kyberpunku a já ho za to obdivuji. Obdivuji skupinu Zrcadlovek a také to, že se Gibson stal živoucím exemplářem literárního revolucionářství. Cit pro budoucnost, pro jazyk a nápaditost z hlediska dnešních prozatímních malých problémů, které jednoho dne vyexpandují; věřím, že se Gibson v něčem dotkne jádra (ne)předvídatelných katastrof, protože jeho představivost sahá dál, než vůbec svedeme popsat.

02.09.2023

Ústřední myšlenka se štěpy a cestováním je skvělá. Ale vůbec jsem se nedokázal začíst. Je tam neskutečně moc postav ( kdyby je autor zredukoval na půlku, nic by se nestalo) a ještě za polovinou knihy stále přibývají nové. Spousta termínů a dějů ze začátku knihy se vysvětlí až dávno za půlkou... Tohle jsou všechno věci, které mohl odchytit dobrý editor nebo prvočtenáři, které si WG v závěru chválí. Jsou tam ale i zbytečnosti (typu červené kostky, kočárku) nebo jasné nelogičnosti: proč potřebují vůbec nějaké zbraně, když existují assemblery a jsou doslova všudypřítomné; proč a na co si vůbec najímali lidi ze štěpu; co ten čínský server, který to všechno umožňuje... Jinak je to takový pozdní Gibson: futuristický thriller, kde je žena s podivnýma očima, bouchač, který všechno ovládá, a bezbřehý přísun peněz, přitom se to odehrává v prostředí holky odvedle. Za mě spíš zklamání.

26.12.2022

Jako první jsem viděl seriál (1 série) a pak četl knihu. Z knihy si scénáristé vzali tak 30% (základní koncept a některé postavy), takže to vůbec nevadilo. Každé médium mělo své klady. Třeba budoucnost je v seriálu daleko atmosféričtější než v knize. Ale zase je seriál na můj vkus příliš sadistický a místy spíš připomíná Kmotra ve sci-fi kulisách. Předloha vůbec není akční mlátička, spíš detektivka než cokoliv jiného. Mínus knihy je přemíra termínů, postav, málo vysvětlení a zvláštní technologie. Prvních 70 stran jsem absolutně nechápal, co se děje. Postavy mluví o něčem, o čem čtenář nemá páru. Vůbec celá dějová linka je taková zvláštní a i když na konci dostanete jakési vysvětlení, nedochází k AHA efektu nebo ohromení, ale jen tak nějak kývnete hlavou. Celou knihu se vlastně připravujete na NĚCO a když to něco přijde, nijak vás to neochromí. Nedýcháte za postavy, nebojíte se o ně. Nejste plně ponořen do děje, protože o něm vlastně až do posledních stránek moc nevíte. Co na knize táhne, je základní nápad štěpů, alternativní historie, tušení apokalypsy. Ale ani ten není dle mého plně využit. Škoda.

15.01.2021

Má první kniha od Gibsona a to jsem myslel že vstupuji na pole Sci-Fi, nicméně se jedná o žánr Cyberpunk, což naopak nevadilo kvůli hře od CD Projektu. Jsem otevřený novým věcem nicméně.. Jedním slovem chaoz, kdy máte chuť po chvilce čtení odložit. Nic vám není ani náznakem vysvětleno, kniha používá své dobové obraty a vy se jenom ztěží domníváte co to vlastně je a znamená. Totální tápaní až do strany 100, kdy si musíte po Xté přečíst anotačku, aby jste se trochu chytili. Mno a potom střed knihy je lepší, ale chybí tomu takové to.. je to o nás bez nás.. ten feel tam není.. vlastně je vám docela u prdele jak to dopadne, jen koukáte už to dočíst a vrhnout se na další četbu. Pochválit musím docela dobře prokreslené charaktery, kdy si je budete pamatovat podle jména (což není vždy pravidlem) Za mě 60%.