Jak jsem vyhrál válku
Patrick Ryan
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/121511/jak-jsem-vyhral-valku-121511.jpg
4
1291
1291
Pohled na válku z božské perspektivy vládců a vojevůdců, čerpaný ze samolibých vzpomínek, vybraný z příhodných deníků a důkladně prošpikovaný dodatečnou jasnozřivostí, vykouzluje z chaosu navzájem nesouvislých událostí přehledný obrázek. Ten se dobře vyjímá v pamětech pánu jedině zodpovědných za vítezství v bitvách druhé světové války odměněných poctami a vyznamenánímí. Nenápadným svědkům těcho událostí, kteří je viděli zcela jinak, však nezbyalo ne si z nich dělat legraci, aby se nerozplakali.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1994 , Knižní klubOriginální název:
How I Won the War, 1963
více info...
Přidat komentář
Kniha je už dnes možná trochu zastaralá, nicméně její humor mě stale bavil a komediální pohled na válku mi nevadil. Myslím, že to skvěle využívá toho, že tragédii od komedie dělí vlastně jen kousek. Z knihy jsem se dozvěděla trochu více o fungování armády.
Tento typ suchého anglického humoru mě vyloženě minul. Nejvíce mě bavila asi kritika armády a absurdit, které jsou s ní spojené. Těch kritických komentářů skrytých za humor je zde poměrně dost. Ale jako celek dle mého kniha selhává. Navíc se vyhýbá tomu, co je na válce nejhorší a co její naprosto integrální součástí. Smrti, utrpení a barbarství.
Bohužel. Kniha mě opravdu nebavila, ale protože nerad nechávám rozečtené knihy, dočetl jsem ji. Možná nejsem cílovka pro komediální literaturu, ale téhle knize jsem dal šanci, kterou u mě bohužel nevyužila. Děj mi přišel nesourodý a zmatený, často jsem vůbec netušil, kde se hlavní hrdina nachází, o čem mluví nebo co vlastně dělá (což bylo dáno asi tím, že jakmile vás něco nebaví, tak tomu věnujete menší pozornost). Nechci být úplně nespravedlivý – některé kapitoly byly lepší a párkrát jsem se i pousmál, ale celkově jsem čekal něco úplně jiného. Možná je to jen o mém vkusu, ale kniha mě zkrátka neoslovila.
41%
Je to s podivem, ale kdysi jsem se u této knihy válel smíchy. Měl jsem ji pěkně očtenou. Bohužel historku, kterou slyšíte stokrát už nechcete slyšet po sto prvé. A tak mě i knížka nakonec omrzela. Přál bych si How I Won the War číst znovu poprvé....
Chápu že ten humor sušší než poušť Atacama není pro každého, ale za mě se jedná o výbornou válečnou knihu zase trochu z jiného pohledu.
Na poslouchání v autě to není špatné. Občas se člověk zasměje, ale občas už je to tak absurdně přehnané, že to přestává být vtipné.
Tahle knížka mne, když jsem ji před desítkami let, poprvé četl, opravdu mnohokrát rozesmála. Je fakt zábavná, a ač jsem ji pak kdysi dávno četl ještě jednou, mám velkou chuť se do ní začíst znovu. A to fakt nemám u mnoha knih...
Jedná se o humoristický válečný román. Takový jiný pohled na válku, než běžně čteme.
Hlavní postavou je poručík ERNEST GOODBODY, který zažívá různé příhody se svou posádkou v Africe, v Itálii, v Řecku, ve Francii, v Německu. Některé situace byly úsměvné a vyloudily na mé tváři úsměv.
Na počátku každé kapitoly se nacházejí citáty významných osobností.
Ernest Goodbody působí jak Fantozzi a stoletý stařík v jednom. Jeho naivita a smysl pro spravedlnost je ze začátku hodně vtipná a člověk se tlemí od ucha k uchu. Postupem času to však pro mě ztrácelo grády a už mě to tolik nebavilo.
A přesto, že mě to asi úplně ze židle nezvedalo, tak jsem si knihu užil a pohled na válku z pohledu účetního byl přinejmenším osvobozující.
Tak tohle je asi klasika. Obrovsky zábavná klasika. Válka viděná z druhé stránky, očima naivního účetního v pozici důstojníka, očima prostých vojáků, kteří holt musejí dělat to co se po nich chce a nikam se nehrnou. U všeho toho potkávání národů popsané velmi humornou formou, u které jsem se několikrát dokonce “řezal:-) Skvělá to kniha!
Před lety jsem tuto knihu odložila jako nedočtenou, ale protože v audiu snesu mnohem víc, rozhodla jsem se po cca 30 letech zkusit opáčko. Ale opakovaně jsem se přesvědčila o tom, že knihy které mají být humoristické, mi velmi často nesednou. Přitom humor miluji, ale já pro ten prožitek potřebuji herce a jejich vzájemné dialogy. Musím jim vidět do tváře, protože největší porci smíchu u mě vyvolávají jejich grimasy. A proto zbožňuji divadlo. Chápu, proč je tento román pro určitou skupinu lidí tolik populární, ale mě to příliš nebavilo. Občas jsem se zasmála, ale také se mi docela často zdálo, že Goodbody prožívá dost podobné situace. To co mi na této knize vadilo nejvíc, je velmi malý počet dialogů. Příběhy jsou z velké části popisné, je zde málo děje a tak pro mě bylo dost náročné udržet patřičnou pozornost. Audiokniha kterou načetl pan Martin Písařík, je velice vydařená a nemám jí co vytknout.
Takový Švejk po anglicku v jiné válce. Za mě lepší než Švejk (kterého jsem nedočetl protože mě to absolutně nebavilo), ale taky žádný veledílo. Nemůžu říct, že bych se moc bavil nebo zasmál. Asi to není úplně můj styl humoru. Přišlo mi to taky docela vleklé, nečetlo "se to samo" a už jsem se nemohl dočkat až to dočtu.
Ernest "Butch-Diesel-Steak" Goodbody je přesně ten čacký typ, co to na večírku po jednom zázvorovém pivku neohroženě zalomí na kanapi, načež celý následují den, ku svornému veselí okolí, chodí s fixem namalovanou pi(h)ou na čele. Zjištění toto jej však nic nezdrtí; toť sotva příčný práh na dálnici retardérů neúhybně stoupající k titánským výšinám; zpočátku je člověku Érnýho málem líto, než si uvědomí, že je co světcem, sysifovským balvanem, kosmickou konstantou a nehynoucí entitou, něčím na způsob daní.
Nechápejte mě zle, Ryanova novela je poctivě sucho-brití satirou plnou odsudků gumárny vojenské, jako i válečné (rozhořčené komentáře stran zlehčování této mužné kratochvíle nejsou na místě, mrazivé meziřádky hnojené smrtí se najdou) v mém srdci však zůstane především vítězným obloukem, svědectvím triumfálního průjezdu jedné historií nedoceněné postavičky, jež je však v své skromné nebetyčnosti pravým katalyzátorem dějin, oním zrnkem na vykolejených drahách hvězd. Je mým pevným přesvědčením, že Goodbody, ať už byl skutečný, či nikoli, válku vyhrál; můžeme tu ad nauseam diskutovat, co se myslí válkou a co vítězstvím, jedno je však jisté; bez jeho nesmazatelné šlépěje v kvantové pěně kolektivní demence by se vše odehrálo mnohem, mnohem...jinak.
Škoda snad jen...eh, decentnosti humoru? Jako já autorovo záměrně nenařvané "slow-burn" pojetí legrace respektuju, jen kmitá na jiné vlnové délce než to mé; chytám ho, ale plně nerozonuje. A srovnání s Haškem, prosím ne, vlažně leje kdo tohle hlásí, pravda je na dně.
4 medium rare (mam rači vypečenější) ****
PS: V rovině méně zjevné je pak kniha neironickou poctou stavu poddůstojnickému; dobrý seržant (zde Transom) je pro každou jednotku požehnáním, neboť taktně napravuje omyly shůry, čímž nejen že chrání ego velení (a tím i pro zdar válečného úsilí nezbytnou harmonii horizontální) ale jako vedlejší produkt i mundůry na jemu svěřené bio-mase.
Oblíbená kniha mého tatínka, a už 30 let i moje, mám-li splín sáhnu po ní. Ale není to jen legra, je to i o nesmyslnosti války, trochu mi to připomíná našeho Švejka.
Exkluzivní záležitost, za posledních třicet jsem to četl snad 5x. Ten humor, ta tupost poručíka Goodbodyho, to prostředí, prostě nádhera. Jen on sám porazil Rommela v Africe a Kesselringa v Itálii a zajal samotného Skorzenyho. Vážně hlína, hlášky jeho mužů o něm jsou neskutečný. Jako velkej klobouček, jednou se k tomu zase vrátím.
Geniální kniha, suchý humor, vtipné glosy a situace. Četl jsem snad desetkrát.
Tuto knihu jsem celou bohužel nezvládl. Očekávání bylo velké, ale představoval jsem trochu jiný formát.
Kniha se skládá z krátkých, absurdních, humorných příběhů z války.
Celkově z knihy dýchá doba minulá, historický dobový humor ani příběhy mne jednoduše neoslovily, bohužel. Neodsuzuji ani tak knihu, jako že mi jednoduše nesedla. Možná, kdyby mi bylo o 10-20 let více, dokázal bych se pro ni i více nadchnout
Přijde mi divný to takhle napsat ale je to prostě vtipná kniha. Spousta absurdních situací ale i sem tam citát nebo poznámka jako reality check, že to není tak úplně sranda.
Nejvíc se mi líbila kapitola se zubama a s válkou o chlast a taky jak se ho pořád snažili zbavit. :D
Trochu na mě při čtení dýchala nostalgie, protože řadu dialogů si ještě živě vybavuji z činoherního zpracování, jehož jsem byl před mnoha lety na střední škole součástí. Nicméně i přes řadu vtipných momentů a sžíravou demýtizaci hrdinství se brzy příběh až příliš opakuje a ztrácí dech (na rozdíl třeba od filmové Sedmé roty, která je podle mě mnohem uvěřitelnější). Věděl jsem, do čeho jdu, ale přesto jsem čekal víc.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) smích absurdní humor světová literatura satirické rományAutorovy další knížky
| 1970 |  Jak jsem vyhrál válku |
| 2008 | Jak jsem vyhrál válku / How I Won The War |
Pokud jste viděli tu příšernost s Johnem Lennonem a knihu nikdy nečetli, jděte do ní. Filmaři z ní totiž vyňali jen jedinou kapitolu, a i tu dokázali strašlivě zmršit. Ryanův poručík Goodbody patří spolu s naším Švejkem k tomu nejlepšímu, pokud jde o to, udělat si legraci z takového hnusu, jakým jsou války. Do svých patnácti jsem si myslel, že Britové bojovali v Evropě proti Němcům, Italům a tu a tam i vichystickým Francouzům, ale tento svazek mi tenkrát otevřel oči. Britům byli zavilými nepřáteli i Američané, Australané, Novozélanďané i Svobodní Francouzi. A nejhorším nepřítelem britského vojáka byla jednoznačně britská hierarchie velení. Jedna z mála knih, které mě i při opakované četbě přinutí k hlasitému smíchu.