Jak tvrdí Pereira
Antonio Tabucchi
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46809/bmid_jak-tvrdi-pereira-M7R-46809.jpg
4
56
56
Román Antonia Tabucchiho, kteří patří mezi nejvýraznější osobnosti současné italské literatury. Jak tvrdí Pereira, onoho roku 1938 bylo léto v Lisabonu zvlášť žhavé. Na město doléhala tíha salazarovské diktatury (v lecčems nepříjemně připomínající diktaturu naší z dob ještě poměrně nedávných). Pereira je starý unavený novinář, člověk téměř rezignovaný, který žije především vzpomínkami a neměnnými návyky, střídavě v kulturní redakci takzvaně nezávislého večerníku Lisboa, kde chystá překlady francouzských povídek 19. století, za stolkem u ventilátoru v Café Orquídea nad citronádami a omeletami s bylinkami, kde s číšníkem Manuelem rozebírá neradostnou politickou situaci, a v samotě svého bytu, kde rozmlouvá s fotografií zesnulé manželky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , Lukáš a syn (Barrister & Principal)Originální název:
Sostiene Pereira, 1994
více info...
Přidat komentář
Rozsahom neveľký príbeh, ktorý dobre odsýpa. Nechýba profilovanie postáv, stupňovanie zápletky, ani uspokojivý záver, ktorý čitateľa poteší. 95%
Práve som dočítal a nemôžem sa zbaviť pocitu, že takéto dačo je aj nám treba, aby sa dnes písalo, na túto knihu nie je nikdy neskoro, ani dostatočne skoro. Práve včas, pán Tabucchi!
Sympatický příběh o tom, že člověk by se neměl vzdávat a rezignovat na slušnost, ačkoli mu to může způsobit problémy, i o tom, že i ten nejobyčejnější člověk může a měl by něco udělat. Je to aktuální i dnes a mnoho lidí by si tuhle knížečku mělo přečíst. Možná by pak přestali obhajovat něco, co je prostě špatné, čistě proto, že je to pohodlnější, než proti tomu něco dělat.
I zdánlivě malé gesto nevýznamného člověka může přispět k velkým změnám. Možná že každý z nás je tak trošku jako Pereira a kéž by každý z nás byl stejný i v odvaze jednat.
Bylo úžasné sledovat přeměnu toho sympatického tlouštíka (a jeho dominantního já) během popíjení citronády, pojídání bylinkových omelet a psaní nekrologů nemrtvých autorů. A rafinované použití oné opakované formulky dává celému příběhů další rozměr.
Krátké nahlédnutí do života obyčejného člověka v diktatuře, ani by to nemuselo být salazarovské Portugalsko, situace byla podobná i Československu o 20 let později nebo v jiných totalitních režimech. Vzpomněla jsem si na Moc bezmocných, Pereirovy malé a čím dál tím větší činy lidské slušnosti a odvahy k upřímnosti při srážce člověka s režimem by ji mohly ilustrovat. Navíc je příběh opřený o nečekaně kompaktní směs odkazů na literaturu, katolickou věrouku a (tehdy) současnou psychologii. Všechno už bylo napsáno, zbývá uvést teorii do praxe.
Vzhledem k neustálému znejisťování čtenáře přehršlí "prý" a "tvrdí Pereira", jsem čekala, že se na konci objeví vypravěč, posluchač příběhu. Ale není důležité, kdo vypráví, spíš mi to nakonec přijde jako posun k pohádkám: Byla prý jedna diktatura a v ní jeden novinář, jak tvrdí. Líbí se mi ten posun a celkově je to příjemné čtení, přese všechno optimistické a nadějné.
Ač jste obyčejný člověk a chcete žít obyčejný život, stane se, že Vás lidská slušnost zavede, když je zapotřebí, i k odvážným činům, tvrdí Pereira. Máme to také tak?
Styl knihy (jako protokol z výslechu) ve mně vzbuzoval obavy, že hlavní postava skončí hodně ošklivě, že to bude příběh člověka, který zvedl hlavu a byl rozdrcen, příběh bezmoci jedince vůči organizované diktatuře. Proti mým očekávání je vyznění knihy mnohem optimističtější.
Pereiru jsem vnímala jako typický příklad přemýšlivého člověka ve vnitřním exilu. Věnuje se bezpečným záležitostem, chrání si své útočiště a snaží se nepouštět si stav svého okolí příliš k tělu. Raději přemýšlí o duši než o politice. Ale když je člověk poctivý a dívá se kolem sebe, asi nakonec musí od té duše k politice dospět. Hradba mezi soukromou existencí a zbytkem světa je dlouhodobě udržitelná jen za cenu lži.
"... a mimochodem, Manueli, ty máš přítele, který chytá rádio Londýn, co je nového? Prý dostávají republikáni na frak, řekl Manuel, ale víte, doktore Pereiro, dodal tišeji, mluvili i o Portugalsku. Ano? podivil se Pereira, a co o nás říkají? Že prý žijeme v diktatuře, odpověděl číšník, a že policie mučí lidi. Co si o tom myslíš ty, Manueli? zeptal se Pereira. Manuel se poškrabal na hlavě. Co si o tom myslíte vy, doktore Pereiro? opáčil, vy jste novinář a těmhle věcem rozumíte. Já říkám, že Angličani mají pravdu, prohlásil Pereira."
Bezpochyby zajímavý a dobře vypointovaný příběh. Kniha je ovšem zvláštní především svým osobitým stylem - suchý, novinářský popis děje, bez emocí - a ten mne bohužel už tak nezaujal. Film by možná mohl být lepší.
Další z případů kdy mne film zavedl ke knižní předloze. Navzdory ( do jisté míry ) exotickému prostředí ( přecijen katolické Portugalsko není bezbožná česká kotlina ) má knihy co říci i českému čtenáři - problémy drobného člověka na pozadí fašisující diktatury, souboj nejen s ní ale především s vlastním svědomím - dělá člověk to co by měl a v dostatečné míře ? Stále aktuální
aj keď kniha je tenká, rozbeh bol ťažký. Forma písania je bez dialógu, lepšie povedané dialógy nie sú v uvodzovkách, preto je čítanie náročnejšie, musíte sa poriadne sústrediť na dej.....inak stojí za prečítanie. Pereira nie je spokojný s tým čo sa v jeho okolí deje, ale sám nevie a nechce zakročiť - po smrti manželky je skôr samotár. Ani sám nezbadal ako, ale nakoniec začína pomáhať politickým nespokojencom.......viac neprezradím :-)
kniha sa mi čítala ťažko. zvlášť pre spôsob, akým je napísaná... ale nakoniec stála za to.
Překvapující kniha (alespoň pro mě), která je psána s neobyčejnou lehkostí, ale čtenář instinktivně cítí, že se k něčemu schyluje. Autor moc pěkně vystihuje hlavního hrdiny, ale také prostředí a dobu. Posledních pár stránek má téměř strhující spád. Krátký autorův doslov je malou perličkou na závěr. 80%, 18.1.2016.
Filmové zpracování z roku 1996 mě bohužel příliš nezaujalo.
Toto je fantastická kniha, domnieva sa bondula. Príbeh sleduje zlomové mesiace života sympatického, obézneho vdovca doktora Pereiru, redaktora malých lisabonských novín, v období salazarovskej diktatúry. Jeho osobnostný a politický vývoj, od pôvodného ambivalentného postoja až k nebezpečnej angažovanosti.
Bál som sa, že špecifický štýl, ktorým je dielo písané, celé v domniekach, mi bude kaziť dojem z čítania, respektíve zvýši náročnosť textu a bude pôsobiť trochu neosobne, že sa budem musieť sústrediť na formu, nie na obsah. Nakoniec to však vôbec nevadilo, knihu som zhltol veľmi rýchlo, bola o to originálnejšia.
Ďalším bonusom je autorove majstrovsto pri uvádzaní deja do konkrétneho priestoru. Hoci Tabucchi nie je Portugalec, prostredie poznal vynikajúco a detailné popisy medzivojnového Lisabonu, odevov postáv a ich jedálnych lístkov pridávajú na autenticite. Pri najbližšej možnosti knižku rád vezmem ako svojho sprievodcu a nechám sa viesť po stopách doktora Pereiru a jeho horúceho Lisabonského leta roku 1938.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jak tvrdí Pereira |
| 1998 | Rekviem |
| 2006 | Pohled z druhé strany |
| 2004 | Ztracená hlava Damascena Monteira |
| 1994 |  Sny o snech |
I malý, jak tvrdí Pereira, do svého světa uzavřený člověk, jak tvrdí Pereira, dokáže vystoupit ze svého stínu, dát si citronádu a omeletu a prostě udělat správnou věc, jak tvrdí sám sebou chvíli překvapený Pereira.
Díky formě psaní jsem si celou knihu myslel, že čtu zápis z výslechu a čím víc mi byl Pereira sympatický, čím víc jsem mu rozuměl, tím víc jsem se obával konce příběhu.
Pozornost čtenáře udržuje autorův cit pro drama, vypilování postav a vykreslení atmosféry tehdejší doby a diktatury v Portugalsku.