Jak vychovat chlapce
Veronika Kořínková
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/540181/bmid_jak-vychovat-chlapce.jpg
5
12
12
V roce 2018 se Veronice Kořínkové změnil život. Manžela jí odvezla sanitka do nemocnice a ona zůstala doma sama se dvěma malými syny. Starala se o ně, radovala se s nimi i smutnila a přitom přemýšlela – jak takové človíčky vychovávat, aby se z nich stali dobří lidé, moudří, zodpovědní a laskaví dospělí muži? Napadlo ji zeptat se na to mužů, kterých si váží a jsou jí inspirací, nejen svými profesními úspěchy, ale i charakterem. Vyptávala se jich na všechno, co je formovalo: jejich dětství, rodiče, vzdělání, kulturní vzory i vztah k víře. Výsledkem je fascinující kniha rozhovorů s Janem Sokolem, Pavlem Pafkem, Karlem Schwarzenbergem, Jiřím Drahošem, Michalem Horáčkem, Arnoštem Goldflamem, Petrem Pithartem, Tomášem Sedláčkem a Michaelem Kocábem. Nakonec se k projektu připojil i muž, kvůli kterému vznikl. Manžel Pavel pořídil do knihy fotografie, a všechny zpovídané tak ještě víc přiblížil.... celý text
Přidat komentář
Kvůli těžké životní situaci zůstala autorka po nějakou dobu sama se syny. Celý ten stav ji navedl k zamyšlení, jak je vychovat, aby se z nich stali dobří lidé. A zrodil se nápad na knihu, ve které vyzpovídala několik mužů, které pro ni byli inspirací. Otázky se týkaly dětství, rodičů, ale také vzdělání a jejich vzorů. Často byla zmíněna i tehdejší politická situace - na mě to bylo místy až moc, ale zase chápu, že dotazovaní v té době žili.
Nejvíc mi byl názorově blízký Pavel Pafko. Velmi sympaticky a mile na mě působil Arnošt Goldflam. Moc se mi líbil i rozhovor s Michalem Horáčkem. A nejvíc mě bavil poslední rozhovor s ekonomem a filozofem Tomášem Sedláčkem, který byl pro mě nejvíc lidský.
Celý projekt je velmi zajímavý, včetně názorů přátel na jednotlivé muže. Mě osobně by ale taky zajímalo, čím konkrétně inspirovali autorku a tím myslím každý zvlášť. Čekala jsem víc zážitků z dětství než těch politických a kvůli tomu mě kniha tolik nechytla, ale tím knihu v žádném případě nezatracuji. Naopak je vidět, že autorka věnovala spoustu času nejen samotným rozhovorům, ale i přípravě. Skvělý nápad byl zapojení manžela do projektu, který zpovídané muže nafotil a vnesl tak do knihy svůj pohled.
A nesmím zapomenout zmínit, že autorské honoráře z knihy budou věnovány Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze.
(SPOILER)
V první řadě děkuji autorce, paní Kořínkové, za možnost přečíst si knihu v rámci spolupráce. Přiznám se, že bych se ke knize za normálních okolností asi nedostala. Ačkoli mám biografie ráda, většinou bych sáhla spíše po zahraniční literatuře. Na druhou stranu by byla škoda tuto knihu minout, protože je vedena zajímavou formou rozhovorů s devíti významnými muži z české scény (ať už umělecké, politické, filozofické, pedagogické či jiné…).
Každý rozhovor je veden trochu jinak a zasahuje do různých fází života zpovídaného. Rozhodně je znát, že se autorka na každý rozhovor důkladně připravovala a ví, na co se ptát. Jednu zásadní věc však mají všechny rozhovory společnou – v každém se nachází minimálně jedna zajímavá myšlenka, která čtenáře osloví a přiměje k zamyšlení.
Jako někdo, kdo o většině zpovídaných mnoho nevěděl, jsem byla překvapená, jak dobře se mi kniha četla. I když mi nebylo blízké každé téma, nikdy to nebylo tak, že by se rozhovor s někým „z politiky“ zaměřoval výhradně na politická témata. Naopak, rozmanitost otázek zaručuje, že nikdy dopředu nevíte, co se od daného člověka dozvíte.
Jsem si jistá, že některé myšlenky mi zůstanou v hlavě. Jedna z mých oblíbených pasáží byla například tato:
„Štěstí je jen a pouze v nás. Na každého z nás dopadají vnější impulsy, ale každý z nás na tyto impulsy reaguje individuálně. Jde o stav mysli. Je pouze na nás, zda se budeme radovat a obracet vnější faktory ve svůj prospěch a v něco pozitivního, nebo naopak. Lidé si běžně své štěstí neuvědomují. Člověk si vždy uvědomí pouze neštěstí – tedy nepřítomnost štěstí. Dokud o své štěstí nepřijde, bere ho jako samozřejmost.“ (Pavel Pafko)
Portréty inspirativních mužů – jaké měli dětství, rodinu. Co je ovlivnilo? Jak se dostali tam, kde jsou? Přečtěte si devět zajímavých rozhovorů a nahlédněte do života známých mužů tak, jak je neznáte.
Mám ráda knihy rozhovorů, obzvláště s lidmi, od kterých se můžu dozvědět něco nového, a to se tady skutečně povedlo. Některé ze zpovídaných osobností jsem znala více, jiné méně, ale všechny mě rozhodně zaujaly. Zajímavé otázky i odpovědi, díky nimž jsem se ponořila do vyprávění tak, jak kdybych četla románový příběh. Krásné fotografie skvěle doplňují atmosféru.
Z otázek je navíc znát, jakou si dala autorka práci s přípravou, věděla, kam mířit otázkami. Všechny rozhovory jsou „kultivované“, žádný nesklouzává k bulváru a všechny vás mohou v něčem přiučit. Mnohé z nich vás i donutí se zamyslet, ať už nad sebou samými nebo nad dnešním světem. Určitě i můžete zavzpomínat nad dobu před revolucí, která je tu často zmiňována v různých kontextech.
Knihu můžete „zhltnout“ najednou, stejně jako já. Nebo si ji můžete pěkně rozložit a kdykoliv budete mít náladu, přečíst si jeden z rozhovorů.
Třešničkou na dortu je to, že veškeré autorské honoráře z knihy budou věnovány na konto Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze.
Nemusíte sami vychovávat chlapce, ale knihu si rozhodně přečtěte
Veronice Kořínkové se změnil život, když manžel onemocněl leukémií a ona zůstala sama s dvěma malými syny. Začala přemýšlet nad tím jak je má vychovat tak, aby se z nich stali dobří lidé. To jí vedlo k nápadu sepsat rozhovory s lidmi, kterých si váží a jsou její inspirací.
Některé osobnosti v knize jsou pro mě známé, některé naopak ne. K některým nemám vůbec blízko, ale rozhovory jsou zajímavé a nenucené, čímž dodávají na čtivosti i přes možné nesympatie k jejich účastníkům.
Otázky autorky jsou zaměřeny převážně na dětství, dospívání a vztahy s rodiči. Jak budete číst dále, některé konverzace mají větší tendenci se stáčet ke kariérním dosažením či životům v době komunismu apod. Některé mě tedy v jistých částech přestaly zajímat (všechny jsem ale dočetla), pro někoho to ale může být zajímavý bonus.
Rozhovory jsou poměrně různorodé. A mnohé odpovědi, hlavně na otázky ohledně výchovy, vedou k zamyšlení.
Ze všech rozhovorů mě nejvíce zaujaly ty s J. Sokolem, P. Pithartem a T. Sedláčkem. Četly se mi velmi příjemně.
Kniha obsahuje krásné fotografie, které nafotil autorčin manžel.
Veškerý výtěžek z knihy bude věnován Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze.
Kniha mne velmi zaujala a jsem rád, že vznikla. Rozhovory s inspirativními muži jsou zajímavé nejen z pohledu výchovy případného syna, ale i pro člověka staršího, protože přinášejí spoustu zajímavých myšlenek i neotřelé pohledy na známé osobnosti. A protože autorčiny otázky směřují k jádru problému, nikdo z dotazovaných příliš nekličkuje a nezastírá. Odpovědi pak směřují přímo a mohou obohatit. Kniha je navíc doplněna skvělými fotografiemi.
Ač je zpovídáno celkem devět mužů, opakují se pouze některé otázky, takže je kniha v každé své části jiná. A také každý rozhovor čtenáře osloví jinak. Mě nejvíc zaujaly části s Arnoštem Goldflamem a Michalem Horáčkem, ale zřejmě je to proto, že ke zmíněným pánům mám myšlenkově nejblíže. Každému čtenáři se tak bude více líbit jiný rozhovor.
Celé v recenzích.
Kniha rozhovorů Jak vychovat chlapce s podtitulem Portréty inspirativních mužů vděčí za svůj vznik nemilé události, s níž se musela vypořádat Veronika Kořínková (*1985), dokumentaristka Paměti národa a autorka knihy: v roce 2018 zůstala doma sama se dvěma malými syny, když jí manžela Pavla Kořínka (autora fotografií v knize) odvezla sanitka a ona se pak musela vyrovnat s jeho onkologickým onemocněním. Při péči o děti přemýšlela, jak z nich vychovat dobré lidi. A napadlo ji zeptat se na to mužů, kterých si váží. A tak se v její knize potkalo devět známých osobností různých profesí, kterých se mohla ptát na jejich dětství a dospívání, na rodiče a prarodiče, na vzdělání a cestu k jejich povolání, na jejich poslání a názory, na vzory a vztah k víře nebo na to, co sami předali svým dětem či vnoučatům. Každý rozhovor je jiný, protože i každá z vybraných osobností je jiná a originální a každá má jinou zkušenost, i když témata kolem rodiny a původu zde najdeme vždy, což je dobře. Kniha je plná nejen zajímavých osobních příběhů a vzpomínek dotazovaných, ale i jejich názorů na společnost, kulturu či politiku nebo obecně na svět, zmínek o knihách, které pro ně byly důležité, i toho, co by si přáli, aby tu po nich zůstalo.
Filozof Jan Sokol (1936 - 2021) tvrdí, že „lidskou společnost dělá teprve vzájemná náklonnost, solidarita a nakonec láska“. Chirurg Pavel Pafko (*1940) věří, že na světě jsme „pro lidi, které máme kolem sebe. Naše štěstí je obsaženo ve štěstí druhých lidí.“ Podle politika a správce rodinného majetku knížete Karla Schwarzenberga (1937 - 2023) je svoboda „zodpovědnost za sebe a za lidi kolem nás. Svoboda je ale v tom, že ta tíha zodpovědnosti leží právě na nás a na našem svědomí.“ Chemik, pedagog a politik Jiří Drahoš (*1949) je přesvědčen, že slušnost se vyplácí a že život „vám tu slušnost docela často vrací“.
Dramatik, spisovatel, režisér a herec Arnošt Goldflam (*1946) vzpomíná na židovské rodinné kořeny: maminka pocházela z Polska, otcova rodina přišla na Moravu z Vídně. A co mu dává četba? „Útěchu, poučení, obohacení, úlevu, odpočinek, rozptýlení, radost, smutek, útěk od reality, prostě všechno možné, nač si jen vzpomenete.“ A při výchově svých dětí se řídil heslem LSD - láska, spolehlivost, důvěra. Textař, spisovatel a podnikatel Michal Horáček (*1952) byl vždy připraven žít složitě a je přesvědčen, že „každý dobrý učitel, který vás nasměruje anebo ve vás pozná určitý talent, a ještě vás dokáže nadchnout, je ohromná výhra.“
Skladatel, hudebník a politik Michael Kocáb (*1954) vyrůstal v rodině evangelického faráře a psycholožky; nejhorší je podle něj „vyprahlost, okoralost, lhostejnost a znuděnost. Život, jakkoli těžký, je úžasný dar a je třeba si ho nadšeně vychutnávat až do samého konce.“ Politik, právník, pedagog a spisovatel Petr Pithart (*1941) možná překvapí svojí láskou k poezii; a četba ho naučila „nejen používat, ale také vážit slova. Hrát si s nimi, hledat je trpělivě, slyšet, jak zní.“ Ekonom a filozof Tomáš Sedláček (*1977), o generaci až dvě mladší než ostatní zpovídaní, strávil část dětství ve Finsku a pak v Dánsku, což byla dobrá zkušenost; a věří „v neviditelnou ruku, ovšem nikoli trhu, ale společnosti“, v její seberegulaci. Jak je vidět, v knize najdeme i notnou dávku neokázalé moudrosti.
Opravdu zajímavé počtení, vskutku inspirativní rozhovory s muži různých profesí, těšila jsem se na každý z nich.Neotřelé otázky, odpovědi, které nutí přemýšlet, vzpomínat, vybízí mnohdy i k zapamatování... Nejspíš se k nim budu vracet...
Jak vychovat chlapce
Jak vychovat chlapce je kniha rozhovorů s některými významnými muži českých dějin, co se svobody a demokracie týče. Portréty mužů, kteří by mohli být pro dnešní chlapce vzorem. Ale také je to biografie jednotlivých mužů a hodnotit jejich život nikomu nepřísluší. Jejich jména se dozvíte v anotaci. Celkem 9 mužů. Doporučuji číst každý den jeden rozhovor, aby se vám život jednoho nepletl s druhým.
Rozhovory jsou vedené s citem a zaměřené hlavně na dětství, výchovu, období ve kterém dětství prožili, co je formovalo, otázky na víru v Boha. Samozrejme, to do jaké doby se narodili má na ně velký vliv. Přesto celý jejich život je ovlivňovalo hlavně to, s kterými dalšími významnými osobnostmi se setkali.
Klade důraz na to, aby se nezapomínalo. Ani na válku, ani na dobu útlaku sovětským svazem a komunisty. I to jak je důležité hlavně pro mladou generaci přečíst si o chartě 77 a co práce to dalo malými krůčky vymanit se z totality a co museli naši předkové obětovat.
Jak je důležité číst a mít politický přehled a chodit volit. Samo se nikdy nic neudělá a je to v rukou vás mladých předat svým dětem, aby mohly žít v míru. Z válek a jiných dějin se je potřeba poučit. Tahle kniha je na dobrý cestě předat dál trochu toho selského rovného rozumu, jak by se lidé a muži měli chovat.