Jakubov rebrík
Ljudmila Jevgeňjevna Ulickaja
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/351099/bmid_jakubov-rebrik-TeK-351099.jpg
4
29
29
Monumentálna epická freska, ktorá zachytáva viac ako storočie ruských dejín, je rozvetvenou rodinnou ságou s množstvom hrdinov a dômyselne vybudovaným príbehom. Najnovší román vynikajúcej ruskej spisovateľky Ľudmily Ulickej rozpráva príbeh o niekoľkých generáciách rodiny Osetských, pochádzajúcich z Kyjeva a neskôr presťahovaných do Moskvy. Nora, divadelná výtvarníčka, suverénna a praktická žena, spoznala svojich predkov začiatkom 21. storočia, keď si prečítala korešpondenciu starého otca Jakuba a starej mamy Marusie a v archíve KGB získala prístup k Jakubovmu prípadu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , Slovart (SK)Originální název:
Лестница Якова (Lestnica Jakova), 2015
více info...
Přidat komentář
Čtení mě v podstatě bavilo. Místy mě bavilo velmi a místy jsem měla trochu problémy udržet čtecí pozornost. Každopádně zajímavé, přínosné, poučné a rusky šílené... ubohý Jakov. Doba v níž žil byla prostě neuvěřitelná až démonická. Jak ubohého Jakova ten režim semlel a on byl pořád tak uvědomělý, poddajný, hladový po studiu a informacích mě až dojímalo.
Tento mnohovrstevnatý román mě zaujal, ale nebylo to snadné čtení. Přesto doporučuji jako velmi sugestivní výpověď o ruských klíčových dějinných událostech. V této rozsáhlé rodinné kronice se čtenář může poučit o nejrůznějších katastrofách, počínaje židovskými pogromy v Kyjevě, přes stalinské represe až po válku v jižní Osetii. To vše se odehrávalo v posledních více než sto letech na území postupně zanikajícího ruského impéria. Kniha je napsána velmi živým jazykem, autorka linii vnučky a jejího dědečka citlivě střídá, a postupně skládá příběh, na který já osobně budu dlouho vzpomínat...
Tohle číst byl problém, taky mi to trvalo... Znám Ulickou komplet, ale tady jsem se až do konce nebyla schopná chytit. Jestli mělo být sdělením, že nikdo nepřichází odnikud a náš život částečně určují ti před námi, zároveň si za mnohé můžeme sami a těžko říct, co dominuje, pak ano, to jsem pochopila - ale na šest set stránek je to málo. Chyběl mi vztah k tomu, co se děje okolo, ve společnosti, závěr to nespasil... a tvrzení, že "tak to v životě chodí", podstatné je to osobní, mi připadá zavádějící. Hvězda navíc za "umělecké" pasáže.
Román o tom, jak si my lidé předáváme štafetu. V Rusku je často zatížená historií. Zase na tom pracují...
(Jelikož jsem s chutí přečetl všechny tři velké romány Ulické, které už u nás před "žebříkem" vyšly, měl jsem velká očekávání. Bohužel se nenaplnila ...)
Veľa, veľmi veľa toho bolo. Dejové linky na preskáčku v čase, množstvo detailov o jednotlivých členoch rodiny a známych, ich umelecké či odborné názory a preferencie, dobové reálie zachytené vo vzájomnej korešpondencii, obyčajné i neobyčajné osudy všetkých tých ľudi...
Väčšinu času dej pokojne plynie, alebo aj nie, až vo finále sa vyrúti vpred ako uragán, paradoxne, keď hlavná hrdinka zostarne a dospeje k pochopeniu zmyslu toho všetkého. Ale k tomu pokladu na záver sa čitateľ musí prekopať podobne, ako sa ona k nemu prekopávala celý život (vrátane životov svojich predkov).
Velká literatura, opět. Nejvíce jsem si užívala rozbory divadelních inscenací apod.
Stojí rozhodně za přečtení.
Vlna čtenářského uchvácení jako u některých předchozích děl se sice nedostavila, ale přesto jsem se s jistou mírou fascinace probírala vyprávěním, deníky a dopisy, abych se neustále (stejně jako mnohé postavy) tázala, kdo je tu vlastně hlavní hrdina? O to víc mne vlastně uspokojil závěr, který byl s mými intuicemi ve velmi těsném souladu a celé obsáhlé rodinné historii dal skutečně hlubší smysl; teprve tam se daly mnohé postavy pochopit. Samotný text je ovšem hodně strhující, žádná část mne nenechala úplně chladnou nebo mne nevedla k přeskakování nebo odkládání knihy. Celek mi ovšem zanechává otázku, která na mne svůdně pomrkává ze hřbetu další knihy připravené ke čtení: Co je člověk?
Ljudmila Ulická - Jákobův Žebřík
"Jákobův žebřík" je rodovou ságou z prostředí komunistického Ruska. Zaměřuje se především na Noru Oseckou, jejího syna Jurika a její prarodiče. Sleduje rozmezí let 1910 - 2010 a začíná v roce 1975. V tomto roce se narodí Jurik, o kterého se stará samotná Nora. Také v té době nečekaně zemře její babička. Při vyklízení babičina bytu najde její truhlu, ve které nalezne staré dopisy, které si v mládí psala s Nořiným dědečkem. Před čtenářem se tak otevírá historie jedné rodiny, odehrávající se na pozadí vzniku, fungování a pádu Sovětského svazu.
Vyprávění není klasicky chronologické, ale střídá různá časová období. Po chvíli čtení je zřejmé, že v knize dominují dvě linie. První začíná v roce 1975 narozením Jurika. Druhá začíná v roce 1911 a popisuje mládí a dospívání Nořiných prarodičů. Tato linie se odehrává z velké části formou dopisů.
Autorka se v knize zabývá hledáním vlastní identity a místa v životě. Postavy také hledají něco, co přesahuje je samotné. Pro většinu z nich je to umění, na které je kladen velký důraz. Dalším ústředním tématem je vášnivá láska, které může člověka zaslepit a vzdálit od jeho životních cílů. Důležitý motiv je také dospívání a jeho ovlivňování nečekanými vnějšími událostmi, čímž kniha poukazuje na nejistotu a nepředvídatelnost budoucnosti.
Styl autorky mi připadá podobný jiným současným ruským spisovatelům, kteří si berou inspiraci od ruských klasiků a kombinují je s moderními postupy a tématy. Knize ale podle mého chybí nějaká osobitost, kterou by nad ostatními vyčnívala. Například knihy Guzel Jachiny jsou dle mého názoru stylově mnohem osobitější. Občas je vyprávění příliš zdlouhavé a přišlo mi, že se často opakuje a obsahuje zbytečné pasáže, které nepřispívají ději a neprohlubují ani emoce a atmosféru. Především části psané formou dopisů mi přišli chvílemi až ubíjející.
Jákobův Žebřík určitě není špatná knížka, hodnocení jsou obecně velmi pozitivní a věřím, že si najde mnoho spokojených čtenářů. Mě ovšem příliš nesedla. Nejlepší částí je posledních 50 stran, které jsou opravdu skvělé a je škoda, že taková není celá kniha.
Hodnocení 3/5.
Náročné čtení, občas jsem přeskočila, přiznávám, ale líbilo se mi to. Střídání časových linií ani forem mi nevadilo. Dopisy v knihách mám ráda.
Při nejlepší vůli bohužel nedočteno. V knize se střídaly velmi čtivé a zajímavé kapitoly s jinými,pro mne nezajímavými, takže jsem to v půlce vzdala.
Ruská spisovatelka Ljudmila Ulická (*1943) se i u nás prosadila svými velkými romány Zelený stan, Daniel Stein, překladatel a Případ Kukockij. Ulickou jsem si velmi oblíbil a na její nejrozsáhlejší román Jákobův žebřík (2015) jsem se moc těšil. A jsem opět nadšený! Rodinná kronika zahrnuje sto let ruských dějin, od počátku 20. století po rok 2011, a několik generací jedné rodiny. Autorka do románu zahrnula fragmenty dopisů z rodinného archivu a výpisky ze spisu, který KGB vedla na jejího dědečka Jakova Ulického.
Ústřední postavou románu je divadelní scénografka Nora Osecká. V roce 1975 se jí narodí syn Jurik a ve stejném roce zemře její babička Marusja. S dědečkem Jakovem, který zemřel už v roce 1956, se Nora setkala jen jednou jako malá holka. Po babičce zůstane rodinná korespondence, která odhaluje minulost její a Jakovovu. A tak sledujeme dvě hlavní dějové a časové linie: v jedné Noru, její lásky a práci, celoživotní přerušovaný vztah s milencem, režisérem Tengizem, a život se složitým synem Jurikem; a v druhé linii minulost jejích prarodičů Marusji a za stalinského režimu vězněného Jakova a také Nořiny rodiče Genricha a Amálii, která má po rozvodu s manželem láskyplný vztah s jiným mužem...
Ulická nevypráví chronologicky, ale přeskakuje v čase, nicméně její čtivý román je přehledný (případně pomůže rodokmen na konci knihy) a především nabitý dějem a mnoha postavami se zajímavými osudy. Se zatajeným dechem jsem četl třeba o osudech Nořina syna Jurika, nadaného hudebníka, který odjede za svým otcem do USA, kde propadne drogám, ale nakonec se z problémů vyseká i díky pomoci své milující matky. Nora je také svérázná žena, navíc je tu díky její práci prostředí divadla. V románu je mnoho dalších témat a samozřejmě i to, na co jsme u Ulické zvyklí: tedy zásahy velkých dějin do života postav... Nádherný román!
Další skvělá kniha od Ljudmily Ulické. Tentokrát pro mne o to náročnější, že jsem četla ve slovenštině. Ale stála za to. Další smutný rodinný příběh na pozadí hrůzných dějin komunismu a SSSR, prolínání minulosti a současnosti...Krásné je, že část děje se dozvíme z korespondence (jednostranné), což působí velmi reálně a věrohodně. Stydím se, když čtu o tak všestranně nadaném muži, kterého režim systematicky ničil a on přesto neztrácel naději. Obdivuji ty, kteří bojovali za svobodu uměleckého vyjádření. Určitě doporučuji.
Toto rozprávanie nie je chronologické. Začína sa predstavením dvoch žien: Marusie, ktorá práve umrela, a Nory, jej vnučky, ktorej sa práve narodil syn. Striedavo sa v knihe k slovu dostávajú obidve. Nora scénografka žije v manželstve-nemanželstve s geniálnym, ale trochu autistickým vedcom, pričom miluje gruzínskeho režiséra, ktorý sa u nej občas zastaví, niekedy aj na rok. Druhú líniu rozprávania tvoria listy Marusie a jej budúceho manžela Jakuba, Norinho starého otca. Takto sa na jednej strane 20. storočie začína a na druhej končí. Zároveň ide o príbeh o láske, vzájomnom odlúčení, o náhodných nepredvídateľných stretnutiach aj o tom, koľko utrpenia sme schopní uniesť bez toho, aby sme úplne zatvrdli.
e to už moja tretia kniha od Ulickej a páčila sa mi. Síce nie viac ako Daniel Stein, ale bola zaujímavá.
Jakubov rebrík ma začal skutočne baviť až od polovice knihy, potom som už knihu doslova zhltla. Je to príbeh jednej rodiny, jej lások, sklamaní, nových začiatkov. V knihe sa odvíjajú dve dejové línie- príbeh Nory vnučky, a príbeh Jakuba a Marusie - jej starých rodičov. Ich príbeh je prerozprávaný ich listovou korešpondenciou, ktorá trvala štvrťstoročie. Veľmi sa mi páčila postava Jakuba- to ako dokázal začínať stále od začiatku, ako dokázal vo všetkom vidieť nieco pozitívne, jeho systematickosť, jeho listy, jeho láska k hudbe a knihám. Ako sa mi pacil Jakub, tak ma štvala Marusia- jej sebeckosť, narcizmus, malomeštiactvo. Nora sa mi začala páčiť, keď začala starnúť. Páčilo sa mi jej dozrievanie, jej kreativita, jej snaha ist do podstaty veci. Geňu mi bolo ľúto- on si odniesol sklamanie, nenaplnenie plánov Marusie. Stratená, nešťastná existencia. Viťa, Jurik, Tangiz dotvárali príbeh. U Ulickej sa mi páči jej štýl písania- prelínanie dejov, vyvíjanie osudov viacerých postav, listy, jej obrovský prehľad o literatúre, hudbe... opať v románe alebo skor ságe načrtáva otázku židovstva, ľudskosti, dozrievania osobnosti.
Štítky knihy
stalinismus Rusko 20. století umělci ruská literatura komunismus Sovětský svaz pracovní tábory oběti komunismu historické rományAutorovy další knížky
| 2012 |  Daniel Stein, překladatel |
| 2016 | Zelený stan |
| 2018 | Případ Kukockij |
| 2013 | Ženské lži |
| 2017 | Jakubov rebrík |
Ljudmila Ulická je dámou mého srdce.Tento skvělý román je fantastickou oslavnou freskou života.Román obsáhne sto let v životě jedné rodiny.Je zde mnoho postav,mnoho osudů,mnoho tvoření,mnoho smíření i nepochopení .Děj je poklidný,místy se posouvá formou dopisů "z truhličky"Charaktery postav jsou plastické,hluboké.Vidíme,že našim útrapám,bojům i štěstí,předcházely generace a generace jiných,kteří se životem bojovali stejně.Autorka skrze román nabízí smíření se sebou ,životem i smrtí.