Jasno lepo podstín zhyna
Sara Baume
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418137/bmid_jasno-lepo-podstin-zhyna-Iv5-418137.jpg
4
356
356
Pozoruhodný titul úspěšné prvotiny mladé irské autorky je poetickou variantou názvů čtyř ročních období, která tvoří časový rámec příběhu přátelství dvou psanců – osamělého člověka a týraného psa. Sedmapadesátiletý podivín Ray žije sám v domě po svém otci v nejmenovaném městečku na pobřeží. Nikdy nechodil do školy, bojí se lidí, jeho jedinými společníky jsou knihy. Jednoho dne si v místním útulku pořídí zohaveného jednookého psa, rychle k němu přilne a poprvé v životě pocítí hluboké pouto k jiné živé bytosti…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2016
,
Odeon
Originální název:
Spill Simmer Falter Wither, 2015
více info...
Přidat komentář
Bildungsroman, psychologické dílo, road trip? To všechno a nic z toho. Velice komorní, intimní a originální dílo, které se ničemu nepodoba a všechny škatulky jsou mu malé.
Souvislý pás barevně bohatých obrazů, které vypravěč podává svému jedinému příteli v nejdůležitějším roce jejich života. Muž, přirozeně inteligentní, nikoliv postižený, ale spíše zasažený neláskou těch, kteří mu city odpírali nebo je dát nemohli, maluje nejen výstižné obrazy přírody a svého duševna, které zná důvěrně, ale vyslovuje i naprosto přesné postřehy o lidech, z jejichž společenství byl a je vyloučen. Jediná bytost, která zřejmě prošla podobnými útrapami, ale v psí podobě, vyloučená stejně jako on, s ním prožívá všechna čtyři roční období, ve kterých se atmosféra postupně zatemňuje - až do zhyny…
Říkám si, jak je dobře, že jsem si tuhle knížku přečetla ve věku, kdy si sice někdy vychutnávám akci, ale častěji obrazy, občas vyhledávám adrenalin, ale více dojmy. A kdy své já nacházím běžně v takzvaně normálních postavách, přesto ty zvláštní chápu, mám je ráda a sdílím s nimi v mnohém pohled na svět. A vida, po Anně Bolavé mi takový zážitek poskytla další spisovatelka o generaci mladší.
Velmi zajimave napsany pribeh bez dramatickych zvratu a hluboky vhled do duse hlavni postavy. Docela jsem prozivala pocity hlavni postavy a casto mi bylo smutno. Kniha je skvela, ale smutna.
Jedna z nejkrásnějších knížek, co jsem v poslední době četl. Sara Baume se tóninou vyprávění přesně strefila do mého vkusu. Absolutní jednota formy a obsahu. Nádhera!
Je to moje osobní kniha roku. Zanechala ve mně velmi silný dojem, rozbouřila moje emoce, zaplavila mě smutkem a zároveň naplnila krásou. Od přečtení už uběhly víc jak čtyři měsíce a já se pořád dokážu vcítit do osamělého Raye a do jeho hloubky citů k Jednookovi. Prošla jsem s nimi sice jen čtyři roční období, období s nádhernými názvy jasno, lepo, podstín, zhyna, ale cítím se, jako bych s nimi prožila daleko větší kus života. Je to hluboký, lidský příběh o síle přátelství, o potřebě mít někoho svého, sdílet s někým svoje pocity a někam patřit... s kým jiným to může být čistější, krásnější než s nejlepším přítelem člověka!
Nádherná slovní spojení a poetické obraty tomuto niternému příběhu dodávají na síle a kráse. Autorka i překladatelka mají můj neskonalý obdiv.
Neobyčejné a úžasné, vřele doporučuji!!!
(SPOILER) Jako člověk který odmalička má nějakého psa jsem si toto nesmírně poetické vyprávění užíval,dokud se z něj nezačalo pozvolna vynovořovat vyprávění jiné,temnější. Výjimečný literární počin podle mého názoru. A závěr mne hodně a dlouho bolel.
"UVĚDOMUJU SI, ŽE JE NA MĚ, ABYCH SI Z TEBE VZAL PŘÍKLAD A ŽIVIL SVŮJ VLASTNÍ ZÁJEM O SVĚT, SOUSTO PO SOUSTU."
Příběh o snaze uchopit život přes vše co se od dětství stavělo lidskosti do cesty??
Dva co mají hodně podobnou výbavu do života a přesto i proto se dokážou obdarovat??
Příroda a knihy jako zdroj životaschopnosti chlapíka jež žije nedobrovolně ve "společenském skafandru"?
A hlavně žena, která zažila osamocenost a dokáže kouzlit nejjemnější obrazy, které téměř nepřetržitě probouzejí úctu k přírodě a lásku k životu i v jeho ubohosti a tíži až k neunesení?
"JÁ TAKY NEJSEM VĚŘÍCÍ. VYČERPÁM VEŠKEROU ENERGII JEN NA TO, ABYCH DOKÁZAL VĚŘIT LIDEM" Celkem nic moc se neděje a přesto není ani chvíli nuda ani úplná beznaděj.
Jenže pak přijde střih, šok a uvědomění, že samota může končit až nelidskostí. Rayovi motivy jsou uvěřitelné, ale závěr je v jádru tísnivý a vymazal téměř veškerou poetiku. Sandra se dotýká citlivého bodu lidské společnosti. . . . . Snad zůstala jiskřička naděje?
Text knihy v mnohém připomíná básně v próze, působí na smysly, autorka překvapuje neobyčejnou všímavostí a schopností nalézat slova. Obrazy, zvuky i pachy, to vše tvoří dechberoucí symfonii Raye žijícího na okraji společnosti, to vše utváří jeho čtvero ročních dob. Roli katalyzátoru příběhu pak zastává čtyřnohý a jednooký přítel. Dokud nenastoupil čas mrazů, měla jsem dojem, že čtu oddechovou knihu. Zhyna ten pocit zamrazila. Doslova. Znepokojení sílilo, plynové bomby se prázdnily. Odkud se asi na pláži berou pneumatiky?
Kniha se mi velmi líbila. Kniha o ničem a zároveň o všem. Oslovilo mě, jak Ray vnímá okolní svět. Jedině doporučuji.
Zvláštní kniha...příběh se mi líbil ale asi pro mě tehle typ psaní není. Nicméně času stráveného s Rayem a Jednookem nelituji.
(SPOILER) Knihu som možno nečítala v najlepšom období, pretože na ocenenie kvality knihy asi treba náladu na niečo pomalé, niečo nad čím má čitateľ chuť rozjímať, kochať sa nad opismi a jazykom, ktorý autorka v príbehu používa. Kniha o jedinečnom priateľstve opusteného psa z útulku a osamelého muža po 50-tke, opisuje ich putovanie 4 ročnými obdobiami a to je ozaj všetko čo sa v nej stane. Záverečných pár strán šokuje, inak je dej veľmi pomalý rozvláčny.
Úžasné. Popisy, hra s barvami, hlavní hrdina, který si vás získá a možná se i v některých jeho kouscích najdete a hlavně pes. Pes svéráz, který svého nového páníčka perfektně doplňuje. Dojemné, emočně mě to málem zabilo. :-D Ale je to jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla a určitě jsem ji nečetla naposledy. :-)
To byla velmi pomalá jízda. Komorní příběh. Smutný. Četl jsem těch 250 stránek neuvěřitelně dlouho. To není výtka, to je jen konstatování. Někdy jsem si procházel některé pasáže znovu. Snažil jsem se vnímat jazyk hlavního vypravěče, i když nevypráví mě, ale oslovuje hlavně svého čtyřnohého kamaráda.
Těším se, že se někdy dostanu k autorčině další knížce.
Nevzpominam si, ze bych nekdy cetla podobnou knihu.Je necim hodne zvlastni, hodne jina. Asi musim i podotknout, ze jsem cetla v holandskem prekladu, ale uz po par strankach jsem si byla jista, ze si ji chci poridit i v cestine. A proc ? Aby jsem si uzila krasny jazyk teto autorky i v mem rodnem jazyce. Krasne popisy prirody,krasny, ale zaroven bolestny pribeh Raye a Jednooka, kteri spolu proziji jedno jaro, jedno leto, jeden podzim a jednu zimu. Behem techto 4 rocnich obdobi v knize, me behal mraz po zadech, i kdyz jsem cetla prave letni cast knihy. Kniha plna krasnych vet, ale take plna bolesti v dusi, jak te lidske , tak te psi. Je to ale i pribeh plny lasky. Jsou knihy, u kterych mi na konci tecou slzy. Pri cteni teto mi bylo smutno hned od zacatku a slzy se mi draly do oci nejen na konci .
Bezpochyby kniha na vysoké jazykové úrovni. Obdivuji autorku, že dokázala napsat 240 stran příběhu, ve kterém se lautr nic neděje. Postarší pán si koupí psa. Je to podivín a se psem se po jistých peripetiích vydává na cestu, autem, a na té cestě mu popisuje všechno, co vidí, co ho napadne, na co si vzpomene. Samozřejmě má v životě schovaného kostlivce, jehož dostávání ven ze skříně je tím jediným aspoň trochu zajímavým, co se tam děje. Leze to z něj ale příšerně pomalu, snaží se čtenáře ukolébat vleklou monotónností vyprávění, aby pak ta rána více pleskla a o to více probrala člověka z letargie.
Pro zapřísáhlé lyriky a vyznavače nekonečných popisů vnitřních pocitů a neusměrňovaného proudu volně plynoucích myšlenek asi dobré. Já ale trochu skřípal zubama. :o)
„Někdy v tobě vidím smutek, ten stejný smutek, co v sobě nosím já. Pozoruju ho v tom, jak vzdycháš, jak se tak upřeně díváš a jak věšíš hlavu. V tom, jak se nikdy docela neuvolníš a jak ten svět, který jsem ti už dal, nepovažuješ za samozřejmost. Můj vlastní smutek není pocit, ale něco chyceného ve zdech mého těla, lapeného uvnitř jako smog. Všechno to zbavuje lesku. Obaluje to svět sazemi. Vysává mi to sílu z rukou i nohou a hrbí mi to záda.“
V seznamu štítků k této knize je uveden i „autismus“. Nemyslím, že je to správně. Autorka tuhle diagnózu nikde nezmiňuje a podle mě je důležité, že to nedělá. Protože její Ray není ani žádný Rain Man, a ani to není Charlie z Růže pro Algernon. Jeho nekompatibilita se světem není předem dána, jeho samota není předurčená nějak biologicky nebo geneticky. Vyprávění je o tom (alespoň podle toho, jak to vnímám já), jak může lidská bytost zpustnout, když není vystavena lásce svého okolí. Ray by jistě ani v „běžných podmínkách“ nebyl úplně standardně fungující osoba, ale jeho jinakost by mohla být zakomponována do fungování komunity a mohl by ze společnosti čerpat i společnosti prospívat. „Pouze“ neměl to štěstí, které má většina z nás – a já si zase jednou uvědomil, že milující a pečující rodiče nejsou takovou samozřejmostí, jak by se to mohlo zdát.
Že je Ray zajímavou a inteligentní osobností je zjevné – jeho postřehy jsou precizní a trefné a jeho schopnost navázat citový vztah dosvědčuje jeho péče o Jednooka. Jenže... No, snad se nedotknu milovníků psů, ale zdá se mi jasné, že se jedná spíš o nastínění jeho emocionální kapacity, o náhražku opravdového vztahu, o naznačení toho, jak by se Ray mohl rozzářit, kdyby narazil na člověka, který by s ním měl trochu (spíš trochu víc) trpělivosti. V tomto smyslu mi přišla velmi výmluvná epizoda, ve které Ray pomáhá nahánět krávy – je to drobnost, ale Ray se po ní cítí rozjařený a mě se zdá, že je v té situaci zobrazeno, jak je člověk stvořen k tomu, aby byl ostatním užitečný, jak ho vědomí jeho prospěšnosti uspokojuje.
Líbilo se mi, že Sara Baume nenapsala žádnou moderní irskou Popelku, že se vyhnula riziku sepsat sentimentální vyprávění o čistém člověku, který není pochopen necitlivou společností. Rayovo chování je v mnohém problematické, je komplikovanou osobou, žádný průzračně jasný klaďas. A ani jeho vývoj není směřován k přehlednému sladkobolnému konci. To dodává příběhu hloubku a věrohodnost.
A musím zmínit jazyk, způsob, jakým je román napsán. To na mě udělalo velký dojem – navíc s vědomím, že se jedná o debut. Kniha je vyprávěna suverénně, působivě, dokáže být naléhavá, intenzivní, ale zároveň i citlivá a v dobrém slova smyslu civilní – a tedy i uvěřitelná. Klobouk dolů!
„Ze všeho kolem nás vyzařuje takový lehounký příslib. Všechno je tak tiché a pěkné, že si připadám o malinko míň divný a míň hrozný. To mě zneklidňuje. Připomíná mi to, že k přízni osudu musím být nedůvěřivý.“
Nestává se mi moc často, aby mi na konci knihy tekly slzy. Ale tato kniha patří mezi absolutní top, co jsem měla tu čest číst. Možná, že je úplně nejlepší, naprostý knižní skvost. A přitom hlavními postavami knihy je stárnoucí opuštěný muž a znetvořený pes, kterého si osvojí z útulku. Nuda, řekl by jeden. Ale já tyto melancholické příběhy o podivínech miluju. Oceňuji knihy, kde je minimum postav. A víte proč? Protože pokud jsou dobře napsány, tak vlastně vůbec nepotřebují akci, aby čtenáře dokázaly zaujmout. A toto je koncert slov. Oceňuji krásnou práci s jazykem, která vynikne, dle mého názoru, díky skvěle odvedené práce překladatelky. Nemohu uvěřit, že je to autorky prvotina. Je to intimní a komorní příběh o bezvýhradné lásce, kterou člověku může dát jen pes. Kdo nemá rád psy a psa nikdy neměl, tak toto asi nedokáže úplně pochopit a ocenit. Je to o člověku, který našel bytost, které může věřit a ke které na sklonku života pocítí lásku. Je to příběh o jejich putování a přátelství. Je to ale i příběh o vyděděncích, kteří nezapadají a o samotě, kterou někteří z nás prožívají. Tuto knihu si přečtu určitě znovu už jen kvůli krásnému jazyku a množství zajímavých myšlenek.
Rozjímavá, milá a taky osamělá pocta všem, kteří si nenašli cestu ke zbytku společnosti. Kniha v nádherných obrazech přibližuje mnoho z toho, proč jsou někteří lidé tak vzdáleni ostatním a jak snadno by se mohli zase přiblížit. Autorka nás provází rokem plným změn v životě psa, který nezná nic než lov, člověka, který nikdy neopustil svůj domov a Irska, které se mění spolu s ubíhajícími dny.
Skrze zdánlivou absenci děje autorka mistrně ztvárňuje samotu a s ní související strach. Bez přetvářky až naturalisticky odhaluje stinné i světlé stránky hlavní postavy i jejího nového čtyřnohého kamaráda. Knížka čtenáře pohladí i srazí na kolena, nechá jej tápat v hlubinách nejistoty za pravidelného rytmu neustávajícího přílivu a odlivu. To vše z Jasna lepa postínu a zhyny dělá ideální čtivo do chladných měsíců.
Štítky knihy
prvotina irská literatura osamělost člověk a pes člověk a zvíře Magnesia Litera
Jsem naprosto nadšená. Bylo to jako stát před obrazem a nechat se zaplavovat dojmy. Žádná knížka ve mně nevyvolala takový pocit, že procházím životem s nevidoucíma očima, nevšímám si drobností kolem sebe, detailů. Dokonalá forma, krásný jazyk, rytmus vyprávění, úvahy plynoucí z pohledu někoho tak jiného. Úžasný zážitek! A co teprve všechny ty barvité popisy! Jen jeden za všechny: "tichý zvuk kutálejících se rajčátek zní jako vzpurné reptání."