Jasno lepo podstín zhyna
Sara Baume
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418137/bmid_jasno-lepo-podstin-zhyna-Iv5-418137.jpg
4
356
356
Pozoruhodný titul úspěšné prvotiny mladé irské autorky je poetickou variantou názvů čtyř ročních období, která tvoří časový rámec příběhu přátelství dvou psanců – osamělého člověka a týraného psa. Sedmapadesátiletý podivín Ray žije sám v domě po svém otci v nejmenovaném městečku na pobřeží. Nikdy nechodil do školy, bojí se lidí, jeho jedinými společníky jsou knihy. Jednoho dne si v místním útulku pořídí zohaveného jednookého psa, rychle k němu přilne a poprvé v životě pocítí hluboké pouto k jiné živé bytosti…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2016
,
Odeon
Originální název:
Spill Simmer Falter Wither, 2015
více info...
Přidat komentář
Napsáno krásným jazykem s téměř básnickými obraty... Není to lehká četba: vyžaduje větší míru soustředění. Jenom mi nejde do hlavy, že by takový "nevzdělanec" jako hlavní hrdina tolik miloval knihy a uměl se tak složitě vyjadřovat ke svému prožívání. Přes tu krásu kniha působí smutným a melancholickým dojmem - a konec tomu příliš nepřidá. Těším se ale na další díla od autorky :-)
Autorka používá opravdu krásný a poetický jazyk. Opakující se motivy činí z jinak jednoduchého příběhu sevřené a vlastně i napínavé vyprávění. Přesto není moje nadšení absolutní. To proto, že jí prostě nemůžu uvěřit hlavního (lidského) hrdinu. Ta nepravděpodobnost mi celou knihu rušila. Nevzdělaný muž vyššího středního věku by takhle nikdy nepřemýšlel, nepopisoval by v duchu básnickými obraty kličkování můry nad travou, pohupování řas v mořské vodě…. V doslovu jsem si pak přečetla, že kniha je do značné míry autobiografická. SB tedy své myšlenky (myšlenky citlivé vysokoškolsky vzdělané mladé ženy) zkouší vložit do hlavy někoho velmi nepravděpodobného, navíc mužského rodu. A ono to nefunguje. Váhám mezi 3 a 4 *
Tato kniha je rozhodně výjimečná. Nádherný jazyk, smutný příběh, nevšední přátelství člověka a psa. Podivinský hlavní hrdina, který nám postupně odkrývá , co stálo za jeho společenskou vyčleněností narazí na neobvyklého společníka a poprvé v životě má pocit, že jeho existence dostává smysl. Nádherná kniha a ukázka kvalitní literatury.
První, co mě na knize fascinovalo, byla forma: stárnoucí podivín mluví ke svému psovi. Z každé stránky vydechují pocity osamělosti, (nejen) mentální izolace od zbytku lidstva, nepřijetí současných norem, souznění s přírodou, tíseň, touha osvobodit se… Není se tedy co divit, že k této ztýrané duši najde cestu jedině taktéž zřetelně poznamenaný tvor, prostý, přijímající nového pána bez podmínek, bez výhrad, bez otázek, oddaný společník, radující se z maličkostí – z ožvýkaného míčku, pochoutky ve formě zdechliny či lejna, z možnosti proběhnout se přílivem.
Jaký mohl být jejich život v obyčejných rodinách? Mohl být Jednooko přátelský mazlíček? Vyrůstat s milujícími rodiči, stal by se z Raye třeba lehce excentrický biolog nebo učitel přírodopisu? Osudy asociálního muže a znetvořeného zvířete však ovlivňovaly ne právě pozitivní charaktery a události, proto mi nezbylo, než v hloubi srdce a navzdory všemu doufat ve šťastný konec. Chápala jsem, soucítila, obávala se, věděla... 80-85%
Vpravdě nezvyklý román, krásný zejména svým netuctovým jazykem (jak už naznačuje i samotný název) - musela být laskomina tento text překládat. Příběh není odpočinkový, ale člověku o to víc poví - o tom, jaké je to být sám, skutečně sám a opuštěn. Ale také o tom, že i ty nejzoufalejší případy lze zachránit, třeba tím, že se vaším nejbližším přítele stane psík, který zapadá do kategorie "loosra", stejně jako vy...
250 strán o potrebe ľúbiť a byť ľúbený. Jedna z tých kníh, u ktorých si po pár mesiacoch nespomeniete na dej, ale vďaka skvelému opisu si vybavíte pocity. A to je niekedy viac.
Ve srovnání s Vyšlapanou čárou, druhou knihou autorky, mi u této prvotiny, která, ač hodnocena výše, tak nějak schází směřování a vývoj příběhu; charakter hlavní postavy je nezajímavý a nijak zvlášť sympatický. Hlavní postava v autorčině druhé knize, mladá žena, je zjevně autorce bližší a její myšlenkové pochody jsou mnohem lépe zvládnuté a více uvěřitelné. Mám u této knihy pocit, že starší muž by to takto nenapsal; ženy uvažují jinak. I zde oceňuji jazykovou vytříbenost, avšak čekal jsem více.
Sara Baume svou románovou prvotinou prokázala výjimečný literární talent. Kniha mě doslova okouzlila svou poetičností, krásným jazykem a nevšedním příběhem, který mě vzal za srdce. Hlavní hrdina, stárnoucí emocionálně strádající podivín, prožívá první citový vztah, a to paradoxně ke zvířeti, které je stejným vyděděncem jako je on sám. V průběhu roku zažívají společně všechny strasti a útrapy, které jim přináší jejich deprivace. Střídající se roční doby jakoby symbolizovaly vývoj jejich vztahů. Nádherný popis měnící se přírody, fauny i flóry, očima protagonisty příběhu je přímo dechberoucí.
Skvělá kniha, která rozhodně stojí za přečtení. Doporučuji!
Náměty osamělosti a hledání spřízněné duše jsou v této knize zpracovány tak poeticky jako snad v žádné jiné. Hlavní hrdina Ray je typický samotář, z lidí má strach a hezký citový vztah prožije až díky psovi, kterého zachrání z útulku. Právě jemu svěřuje svůj životní příběh a díky této formě vyprávění si čtenáře získá.
Ray sice nechodil do školy, ale má bohatou znalost irské flóry a fauny a dokáže neobyčejně vnímat přírodu. Jeho popisy moře, rostlin a živočichů jsou skvostné.
Toto rozhodně není čtení pro každého. Nejvíce si tuto knihu užijí čtenáři, kteří dokáží ocenit (nebo přímo vyhledávají) vytříbený malebný literární jazyk a příběh vyprávěný lyrickou prózou v pozvolném tempu. Pro ty to bude lahůdka.
Kniha s originálním poetickým jazykem, kterým autorka dokáže popisovat místa i pocity hrdiny takovým způsobem, že člověk téměř cítí vítr na tváři a všemožné vůně a dokáže se naladit na hrdinovu náladu. Velmi silná jsou drobná pozorování přírody a úvahy o nich. Na druhou stranu měl pro mě děj nějaké logické trhliny (třeba proč dojet na pobřeží trvalo tak dlouho a jiné, kde nechci prozrazovat příběh), které mě vždy trochu ruší... Ale jako celek mě kniha dost zasáhla, jen ji nedoporučuji číst, pokud jste v depresivní náladě...
"Píšu o zvířatech hodně, ale vždycky tím chci vyjádřit něco o lidech, kteří s nimi přicházejí do styku. Chtěla jsem napsat o tom, jak láska ke zvířeti může člověka zachránit... chtěla jsem, aby Ray mohl prožít šťastný citový vztah, a k tomu bylo zapotřebí někoho, kdo ho bude milovat naprosto bezvýhradně, za všech okolností, a takovou lásku myslím dostáváme právě od zvířat." Sara Baume
Čistá krása!
Příběh prostý, poselství nevelké, ale ten jazyk! To je nádhera, tetelila jsem se při čtení blahem, vyjadřování bylo barvité, laskavé a něžné, i přesto, že popisovalo samotu a smutek. Naposledy jsem si takhle lebedila u knížek Hany Andronikové. Cit pro detail a zvukomalebné vyjadřování.
Tuhle knížku chci mít v knihovně (a díky bazaru tady na Databázi už ji i mám :) ). S klidem si ji někdy později otevřu na jakékoli stránce, její čtení je slast a to mě baví, baví, baví!
"Kachny jsou jako ponožky, když máte jen jednu, tak něco nehraje."
"Jak je možné, že by tohle stéblo vonělo tak strašně zajímavě a docela jinak než tamto a proč některá je nutno počůrat a jiná prostě ne?"
"Zabila se sama? Letargická vlaštovka, která se nemohla vyrovnat s představou, že musí zase podniknout celou tu cestu zpátky do Afriky?"
Předpokládám, že toto nebude kniha, která by se líbila každému. Četla se mi těžko, přetěžko, i když jsem nestačila žasnout nad tím, jak autorka (už jen to, že mladá žena píše postavu takřka 60ti letého "vyděděnce") kouzlí a kreslí svými slovy. Neuvěřitelné.
Nicméně plný počet nedám kvůli příliš pochmurnému, tragicky depresivnímu pesimistickému ději. Neustále jsem byla v nepříjemném vnitřním rozechvění, co se bude dít. A já bych raději, kdybych měla trochu té naděje...
Překladatelka Alice Hyrmanová McElveen tuto knihu v doslovu označila za "velmi atypický příběh o lásce" – a myslím, že to sedí 100 %. Postarší podivín Ray sám nikdy lásku nepoznal, neboť matku ztratil jako malý chlapec a pro otce, jenž ho ani neposílal do školy, byl přítěží. Svému psímu příteli Jednookovi však Ray dává tolik lásky, že mě občas napadalo, že by musel být skvělým otcem, kdyby mu to bylo dopřáno... A není to jen Jednooko, kdo je předmětem Rayovy lásky a obdivu – rozmanité rostliny na mořském pobřeží a na skalách, ptáci, moře... mluví a vše je pro něj zajímavé, přemýšlí v nádherných přirovnáních. Rayův vnitřní svět je zkrátka velmi bohatý a alespoň mně něčím až překvapivě blízký, jako když se procházím venku a v duchu si pro sebe povídám, jak krásně kvetou vlčí máky...
Postupně se před námi odkrývají dávné tragédie... a víme, že další bude následovat. Ray je z těch, jimž nikdo nepodá pomocnou ruku, když je svírá nepřekonatelná úzkost v životních situacích, které jiní, byť někdy s obtížemi, dovedou zvládnout. Jeho tomu nikdo nenaučil. Ray si hledá svoji cestu, takovou, aby mohl zůstat sám sebou, aby se nemusel vzdát svého přítele, jemuž obětuje vše.
Klobouk dolů před autorkou! Musím říct, že romány s dlouhými a barvitými popisy krajiny mě obvykle nudí a chci se tím co nejdřív prokousat, ale tady jsem si tu krajinu užívala. Cítila jsem se, jako bych sama chodila s našimi hrdiny přes kopec na oblázkovou pláž.
V překladu mě mile překvapilo, jak se překladatelka dovedla vypořádat i s celou řadou názvů rostlin. Jistě to nebylo jednoduché, protože anglické odborné názvy rostlin jsou méně ustálené než názvy české. Sice jsem narazila asi na dvě chybičky, ale myslím, že to málokdo pozná :-).
Dávám plný počet a doporučuji všem zasněným a hledajícím, těm, kteří mají pocit, že čas plyne příliš rychle a oni najednou stárnou, ale i všem ostatním, kdo dovedou ocenit knihu, která není nabitá akčním dějem.
Knihu jsem četla velmi dlouho, každou stranu jsem četla několikrát, pak jsem chvilku koukala "do blba" a následně jsem teprve otočila na další stranu :-) nádherná práce se slovy, krásné jinotaje a postřehy... příběh samotný je vlastně úplně jednoduchoučký, 57 letý "podivín" stranící se společnosti, velmi citlivý a vnímavý životní outsider, který nikdy nechodil do školy a celý život žil v podstatě izolovaně, si vezme z útulku jednookého psa, jehož život taky nebyl šťastný a spolu prožijí jeden rok. Na to, že je to autorčina prvotina, kniha má schopnost čtenáře zcela ponořit do světa obou netradičních a zvláštních hrdinů a vnímat ho jejich smysly, prožívat jejich emoce a nacházet krásu na nejnečekanějších místech... zároveň má celý text jakýsi tíživý podton, kdy je jasné, že tohle nedopadne dobře, že celé jejich v podstatě šťastné soužití je jen jakási předzvěst něčeho zlého a temného... myslím, že kniha se bude obzvlášť líbit lidem, co mají rádi poezii :-) ... není zde žádná akce, všechno se vleče, popisům krajiny a padajícího listu jsou věnované celé strany a je to nudné, ale tolik tolik krásné!!!!
Fascinující autorčin popis tamní přímořské krajiny a taktéž duše opuštěného psa/pána...až hmatatelná beznaděj obou..
vynikající překlad!
Nikdy bych nevěřila, že budu dýchat s tak atypickými hrdiny jako jsou asociální, ošuntělý podivín a jeho neméně podivný pes. Ale stalo se. Navzdory tomu, že se jak v knize, tak v životě hlavního hrdiny toho vlastně děje pramálo. Zdá se mi, že právě věnování pozornosti malým milým denním rituálům mezi páníčkem a psem dodává příběhu na srdečnosti a opravdovosti. Obvykle nemám ani ráda dlouhé popisné pasáže přírody a okolí, ale zde používá autorka tak nádherný jazyk, že mě to bavilo pořád a znova. Tahle sonda do hloubi osamocené, podivínské duše navazující kontakt se svým prvním (čtyřnohým) kamarádem v sedmapadesáti letech si mě jednoznačně získala! Ano, ano, ano!
Je to příběh stárnoucího osamělého muže, podivína, žijícího ve vesnici, kde se mu všichni vyhýbají, protože jim připadá divný. Autorka říká, že chtěla nechat lidem nahlédnout dovnitř, do mysli a asi i do srdce takového člověka, aby lidé takové podivíny dovedli pochopit. Hlavní vypravěč je sedmapadesátiletý Ray a povídá si se svým jednookým psem, kterého zachránil z útulku. Příběh vyprávěný lyrickou prózou pomalu plyne, je zajímavý, ale smutný a trošku bolí.
Štítky knihy
prvotina irská literatura osamělost člověk a pes člověk a zvíře Magnesia Litera
(SPOILER) Knihy si většinou koupím podle názvu, nějaké recenze.. na tuhle recenzi si pamatuju. Z facebooku. A tak jsem knihu okamžitě zakoupila.
A pak ta kniha dlouho ležela v mé knihovně. Musím podotknout, jak moc mi je líto, že tam ještě chvíli nezůstala.. asi jsem na ni nebyla připravena, nebo jsem ji četla ve špatném období. Každopádně jsem ji četla tři večery před spaním (měla jsem taky dost hrozný sny) a už od první strany se mi nelíbila. Dnes jsem si na ní vyhradila celý den, jen abych jí měla už dočtenou..
Ray byl autista. To mi došlo už při prvních stránkách. Umřel mu táta a on byl sám. Všichni ho měli za divného. Pořídil si JednoOka, aby na tu samotu nebyl sám. Líbil se mi jazyk, kterým to bylo psán, ale to je tak všechno.
Ray mi byl naprosto nesympatický (bohužel), JednoOka mi bylo líto, ale jen do určité chvíle (bohužel). Kniha mi nic nedala. Skoro se mi až hnusila ta ponurá nálada, počasí, negativita, popisování mrtvých zvířat (minulých i budoucích).. to Rayovo nicnedělání a přitom řešení všeho.
Od začátku jsem tušila, co se stalo s tátou a bylo mi z toho zle. Asi jsem to úplně "nedocenila", protože já svýho tátu miluju.
Ne. Nezlobte se, ale prostě to na mě bylo příliš "melancholické", už vím, že tohle číst nechci, a vyhledávat to nebudu.