Jasno lepo podstín zhyna
Sara Baume
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418137/bmid_jasno-lepo-podstin-zhyna-Iv5-418137.jpg
4
356
356
Pozoruhodný titul úspěšné prvotiny mladé irské autorky je poetickou variantou názvů čtyř ročních období, která tvoří časový rámec příběhu přátelství dvou psanců – osamělého člověka a týraného psa. Sedmapadesátiletý podivín Ray žije sám v domě po svém otci v nejmenovaném městečku na pobřeží. Nikdy nechodil do školy, bojí se lidí, jeho jedinými společníky jsou knihy. Jednoho dne si v místním útulku pořídí zohaveného jednookého psa, rychle k němu přilne a poprvé v životě pocítí hluboké pouto k jiné živé bytosti…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2016
,
Odeon
Originální název:
Spill Simmer Falter Wither, 2015
více info...
Přidat komentář
Přiznám se, jsem konzument knížek. Potřebuji je stejně jako
jídlo. Jsou knížky, které zhltnu a pak už o nich moc nepřemýšlím. Jsou si hodně podobné a jen příběh je trochu jiný. Takový obložený chleba.
A pak je tu mňamka, něco, co si dopřeji jen jednou za čas. Knižní lahůdka. Přesně tak na mě tato knížka působila. Nechtěla jsem ji konzumovat, chtěla jsem si ji vychutnat. Tu bohatost jazyka, žonglování se slovy. Viděla jsem všechny barvy květin, cítila vůni moře, pobřeží, tlejícího listí i té špíny... Poznala jsem i ty ptáky aniž bych musela mít před sebou atlas.
Příběh osamělého staršího člověka na okraji společnosti, kam ho dostal jeho otec tím, že mu již od dětství odepřel společnost vrstevníků. Nechodil do školy, neměl žádné kamarády, jen stará sousedka, která ho občas hlídala se mu trochu věnovala. Naučila ho číst a tím ho přivedla ke knihám, ze kterých čerpal své znalosti o přírodě. Pořád zavřený v lososově růžovém domě svého otce, tedy jeho samotce. Až po smrti svého otce (dost děsivé), se odváží prolomit svoji samotu a vyhlédne si v inzerátu z útulku psa, který je stejným vyvrhelem ve společnosti psů. Spolu vytvoří nesourodou dvojici, která k sobě ale tak nějak patří.
Příběh není zas až tak atypický, ale mě zaujala ta forma, jak byl napsaný. Autorka si opravdu pohrála se slovy a myslím, že i překladatelka na tom má svůj díl, že je kniha taková... pro mě úžasná. Tuhle knihu jsem si opravdu vychutnala, ačkoliv je útlá, četla jsem ji čtyři dny, nechtěla od ní odejít a zároveň jsem si ji chtěla šetřit. Je náročná, to ano, ale nutí vás přemýšlet. Za mě určitě Ano, Ano,Ano
Rozhodovala jsem se mezi 3 a 4. hvězdičkama...stejně jako jsem se po celou knihu rozhodovala, jestli mně jsou ti dva sympatičtí nebo ne...byli i nebyli. Každopádně hodně náročné čtení, žádná oddychovka, trvalo mně to dlouho, než jsem dočetla.
Na můj vkus občas příliš popisné, občas příliš drsně až nechutně popisné...
Ale teď, když jsem dočetla, bude mně smutno...stejně jako mně bylo, když jsem si přečetla epilog...:-( Škoda, škoda, škoda...
Tak kvůli Jedno Okovi 4. :-)
Knihu jsem si vybrala na základě nadšených recenzí ostatních čtenářů, ale teď tak nějak nevím...
Pokud by příběh sestával pouze z dějové linie všímavého podivína a jeho vztahu k psímu kamarádovi, tak proč ne.
Ovšem druhá linie příběhu o vztahu podivína-syna a jeho otce, či spíše o jeho konci, mě vyděsila .... jak to, že pes je víc než člověk, i když člověk nejspíše krutý a zlý ...?
Co se samotného textu týká, nelze než obdivovat spisovatelskou zručnost autorky; detaily předmětů, rostlin, situací, které člověk běžně nepostřehne ... kniha je velmi dobře napsaná, ovšem průběh příběhu a pointa mi prostě přijdou mimo.
Zvláštní kniha, zvláštní čtení. Byly pasáže, které jsem hltala, byly části, které jsem přeskakovala. Krásné popisování flóry a fauny mi přišlo občas zdlouhavé a přeskakovala jsem k dalšímu ději. Příběh byl ale rozhodně pěkný, i když smutný. Krásně popsaný "vztah" muže a psa. Příběh je sice málo dějový, ale hodně citový a pocitový.
Nádherné čtení, kterému nechybí opravdu nic. Příběh Raye a Jednooka mě nenechal ani chvilku klidným a užíval jsem si krásnou lyrickou literaturu plnými doušky. Kdo má rád kvalitní čtení, tak tahle kniha by mu neměla chybět v kolonce -Přečtené.
Jasno
Čtu, čtu, čtu. Seznamuji se s postavami, nebo spíš s postavou postaršího osamělého muže. Že je téměř šedesátiletý, to se dovídám až v průběhu knihy. Užívám si kouzelná líčení, poetický jazyk. Představuji si přírodu, Rayův dům, Jednooko.
„Všechno kolem nás je plné příběhů...“ (s.27)
Lepo
Čekám, čekám, čekám. Co přinese letní dusno, procházky na pobřeží? Bude mít příběh nějaký děj? Raye zpočátku nevnímám jako hrdinu. Nechápu, proč si vybral zrovna Jednooka. Jako pejskař mu vytýkám některé kroky. „Jsem blbec. Jsem blbec, že jsem tě nepřipnul na vodítko, a blbec, že jsem tě přivedl sem do lesa proděravělého spoustou neodolatelných nor. A odčinit svou blbost můžu jedině tím, že budu taky hrabat, že tě přehrabu, dohrabu, vyhrabu.“ (s.162)
Podstín
Obávám se, obávám se, obávám se. Čtení mi trvá dlouho. Proložil jsem ho několika knížkami. Ale myslím na krysaře Jodnooka a na utíkajícího (ujíždějícího) Raye, kterého začínám chápat. A děkuji mu (autorce, překladatelce) za nádherný popis přírody. „V posledních paprscích zapadajícího slunce vytáhne rybář z pěny obřího okouna. Je to macek jako krokodýlí mládě. Zvedne ho do výšky, obdivuje ho. Okoun vycení zuby, plácne ho mocnou ocasní ploutví po voskovaném kabátku“ (s. 199) „Nad lasturkou chaloupkou mezi výčnělky a štěrbinami útesu, kde rostou nízká křoviska, heřmánek a motar přímořský, hnízdí kavčata. Tihle ptáci s nevinně dětinským jménem v sobě mají něco zlověstného, jejich ježibabí skřeky zní zlolajně. V domě mého otce je kniha s popisy ptáků a tam ten zvuk zapsali jako šuf-šuf-šuf, jako vláček na hraní. Ale to je špatně. Ve skutečnosti je chraplavý a výhružný, jako když ta kavčata hulí šedesát denně a chtějí nás varovat, ať se k nim nepřibližujeme a od těch jejich výčnělků, štěrbin a křovisek, heřmánku a motaru přímořského se držíme pěkně zpátky.“ (s. 196)
„Za větrných nocí, když je moře neklidné, obracím se neklidně do rytmu s ním. Ale za klidných nocí spím tak tvrdě, že si drtím ruce až po kotníky v některé větší rozsedlině svého těla, a když se probudím, jsou bez krve a bez citu.“ (s. 226)
Zhyna
Nevěřím, nevěřím, nevěřím. Poslední část dočítám nejrychleji. Ray odkrývá své tajemství.
„Já vím, že nemusím vyjmenovávat všechno, co cestou vidíme. Vím, že na tebe nemusím takhle mluvit. Vím, že je to nesmysl, všechno je nesmysl. Ale teď ti něco musím říct a tentokrát je to důležité, rozumíš?“ (s. 241)
Přemýšlím, přemítám, uvažuji.
Jak se dá napsat zajímavý příběh na 244 stran jen pomocí monologu stárnoucího muže, který mluví k psovi? Jak se dá najít zalíbení v hnusu a beznaději? Co znamená svoboda a nespoutanost?
„Knihy pro mě vždycky byly další takové bezpečné místo, i když mám-li být opravdu upřímný, většinu věcí, které jsem se z nich dozvěděl a naučil, jsem stejně zase zapomněl.“ (s.91/92)
......................................................................................................................................
Čtenářská výzva 2017 - 2. kniha, která je autorovou prvotinou
Od prvního řádku z knihy čiší smutek, nostalgie a do určité míry i beznaděj. Slyšela jsem úryvek knihy a prostě jsem musela vědět, jestli to vážně skončí tak smutně, jak jsem si myslela. Ke kladům knihy musím přidat nádhernou jazykovou bohatost, za což zaslouží smeknutí i překladatelka. Celková poetická popisnost nebyla vůbec na škodu, nádherně dotvářela atmosféru. Takže ačkoli na mě z knihy padala tíseň, tak jsem si četbu užila a jako velmi silnou ji mohu vřele doporučit dál.
Krásna a neobyčajná kniha, dojemný a smutný poetický príbeh. Väčšine autorov sa nikdy v živote nepodarí napísať čo len jednu tak dobrú knihu, ako sa to S.Baume podarilo hneď jej prvotinou.
Prekladateľke veľká chvála a vďaka za úžasný preklad.
Příběh, který v člověku rezonuje ještě dlouho poté, co dočte poslední stránku. Příběh dvou sociálních lúzrů, dvou nejméně pravděpodobných nositelů literárního děje putujících cestou odnikud nikam. Kniha se silným emočním nábojem a neskutečně krásným jazykem, kterým autorka bravurně vládne. Autorčina prvotina, která nastavila laťku literárního umu hodně vysoko...nezbývá než doufat, že Sara se svou druhou knihou tuto laťku přeskočí (k radosti nás čtenářů) a nikoliv podleze...jak to často v literárním světě uspěchaného psaní knih bývá...
Víc takových knih, které vynikají mezi tou haldou literárního marastu na pultech!
Neskutečná krása jazyka, ani se nechce věřit, jakým stylem lze popsat vztah dvou podivínů. Není to oddechová knížka, v člověku to po přečtení ještě musí dozrát, ale zážitek neskutečný. Klobouk dolů před překladatelkou, Magnesia Litera je ve správných rukou.
Velmi zvláštní poetický příběh o přátelství starého muže a psa mě zaujal od první stránky. Nebylo to snadné čtení, ale bohatost jazyka a neobvyklé básnické obraty, kterými autorka popisuje osud dvou bytostí, které se ocitly na pokraji tzv. spořádané společnosti, mě naprosto okouzlily. Překladatelka neměla snadnou práci při převedení této irské prózy do češtiny, takže si určitě ocenění Magnesia litera za překlad zaslouží. Pro literární "fajnšmekry" rozhodně doporučuji...
Sedmapadesátiletý Ray a Jednooko, muž a jeho pes. Podle doslovu "atypický příběh o lásce", jinak lyrická zpráva o úzkosti a osamění a čistá poezie. Jen trpím pocitem, že se to všechno ve druhé části knihy vyčerpá, najednou člověk může přeskakovat celé pasáže a nemá pocit, že mu něco chybí...
Rayův příběh vás bude žvýkat, žvýkat, žvýkat jako děcko šťovík, až do poslední kyselé kapky. Autorce odpustíte poněkud zdlouhavý road trip i nepřiměřenou temnotu na konci (každý má své kostlivce na půdě, ale všeho s mírou!), protože obojí je jen malou pihou na jinak výsostné kráse - jak už tu padlo mnohokrát, spíš než o knihu jde o sled obrazů zakletých v textu. Ani se nemusíte vyznat v kytičkách, neznalost vás v tomhle případě o barvy neokrade; nevěřili byste, jak barevné Irsko je. Možná i Iry by to překvapilo.
Největším tahounem přesto zůstává křehký vztah mezi Rayem a Jedním okem (Jednookem, jak stojí na jmenovce na obojku - jméno afrického prince), protože i podivíni normálnější než Ray tu a tam ke svým čtyřnožcům mluví nad rámec sto šedesáti pěti osvojených slov, a vždycky upřímně - a protože i (rádoby) nesentimentální čtenáři si rádi zaáchají nad sounáležitostí dvou těžce zkoušených duší.
Je to snové, kouzelné a vyplivne vás to rozmělněné na kousíčky - nenechte si to ujít.
Melancholie bez naděje. Čtení těžký jak dešťový mraky na nebi.
Několikrát jsem chtěla knihu odložit, ne proto, že by se mi nelíbila, ale proto že jsem tu tíhu osamělosti, smutku a absolutní ztracenosti, kterou ani Jednooko nezměnil, nemohla unést. Nakonec jsem dočetla, vyčítala bych si, kdyby ne.
Doporučuju ke čtení, ale jen těm, kteří tu beznaděj unesou. Já si musím vybrat něco lehkého na dorovnání a nemůžu dát 5 hvězdiček. Kvůli smutku jen čtyři.
(a sobě čtyři čokoládové pralinky k tomu)
A já nejsem tak nadšená, jakkoli mám ráda příběhy o psech a o lidech, kteří stojí na okraji společnosti. Název mi připadá magický, popisy přírody také, jen se nad vším vznášel takový smutek a předzvěst něčeho hrozného, a to mi nedovolilo užívat si to hezké a poetické. Pořád jsem byla ve střehu, občas mi zatrnulo, při popisu něčeho krutě realistického... a tak se ráda vracím k rozečteným Toulkám s Charleym, tam mi je líp.
Člověk si lebedí v poetickém komentování přírody, dění v nejbližším okolí a pak facka, vstoupil život a ten umí být pořádně drsný. Moc dobře napsané.
Ta "úlitba bohům" (v podobě dvou drastičností-nechutností-zvráceností) v poslední části mě opravdu naštvala, irští autoři tohle nemají zapotřebí. Ale protože jinak je Jasno lepo podstín zhyna kniha, která se svou krásou vyšvihla do čela nejlepších knih, které jsem zatím přečetla, hodnocení jsem nesnížila. Autorce však posílám do její krásné rodné země vztyčený ukazovák: příště ať už se to neopakuje, prosím!
Příběh starého podivína a samotáře, který si k sobě vezme nepřizpůsobivého jednookého psa. Pokud máte rádi zvláštní existence v lidské i psí podobě a k tomu originální literární styl, je to kniha právě pro vás. Celý příběh je psaný jako dlouhý monolog hlavního hrdiny k Jednomu Oku. Vše psovi popisuje, vysvětluje, oslovuje ho a vypráví jejich vlastní příběh ze svého pohledu. Vyprávění je plné něhy a zároveň tvrdé, místy jsou popisy až nechutné, jenže tak nějak (ať to zní jakkoli nesourodě) něžně.
Pokud se činnost opakuje, je popsána trojslovně: běžíš, běžíš, běžíš atp.Výkřiky, dramatické a významné okamžiky jsou psané kapitálkami. Přímé řeči je v knize naprosté minimum a jazyk je plný zdrobnělin a zvláštních tvarů slov. Nevím, jak mohla kniha znít v originále, náš překlad je ale po jazykové stránce krásný.
Originální styl i příběh zaručují neobvyklý čtenářský zážitek. Tragický i poetický, plný nejrůznějších (většinou tísnivých) a velmi autentických nálad.
Občas se člověk potká s knížkou, která je jako rána do nosu... dost to bolí a dlouho se to hojí...
Štítky knihy
prvotina irská literatura osamělost člověk a pes člověk a zvíře Magnesia Litera
Velmi krásná kniha, na konci jsem propukla v pláč, to se mi dlouho nestalo...