Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/137082/bmid_jatka-c-5-fKU-137082.jpg
4
1060
1060
Současný americký autor, vynikající tvůrce science-fiction, spojuje ve vědeckofantastickém románě vlastní zážitky - nejprve amerického vojáka za druhé světové války, později německého válečného zajatce za náletu na Drážďany aještě později spisovatele, píšícího román o válce a Drážďanech - s fikcí o životě na vybájené planetě. Kniha vyšla v řadě zahraničních překladů a její filmový přepis, z něhož část byla natočena v Praze, získal na festivalu v Cannescenu poroty.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1973 , Mladá frontaOriginální název:
Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death, 1969
více info...
Přidat komentář
Jepice v jantaru
Román Kurta Vonneguta Jatka č. 5 (napsán r. 1969) není lehká a příjemná četba, která se nachází kdesi na pomezí mezi klasickým a postmoderním románem. Postmoderním, či spíše pozdně moderním jej nazývám proto, že jeho syžet se vzpírá popisu a děj (jak by tomu bylo v klasickém románu) neběží rovnou čarou k cíli, nenalezneme v něm žádnou rovnou cestu s ukazateli narodil se -žil – zemřel. „Jatka“ jsou spíše obrazem lidské paměti. Však vypravěčem je Billy Pilgrim (angl. Poutník), který, je zcela obyčejný, avšak vyznačuje se „výjimečnou“ schopností volně přecházet v prostoru a čase. Objevuje se v různých letech i místech, je přítomen coby divák i účinkující v jednotlivých nenavazujících scénách, které spojuje jako Ariadnina nit jeho přítomnost... Leč důležitým není ani tak on sám, ale sám labyrint lidské mysli sám, bludiště Paměti, kde se nalézají brána i východ vedle sebe, ba jsou jedním a tím samým, jen oddělené nesčíslnými prázdnými chodbami beze světla, chodbami, které tu a tam mají dveře náhle otevírající průhled v jedinečné okamžiky. Román je filmem, který je však sestříhán neobratným střihačem bez ladu a skladu, kde budoucnost je za minulostí, kde jsou okamžiky rozesety jako listy opadané ze stromu. I labyrint paměti má nesčíslné zákruty. Je pustý, mnohé v něm je dávno rozpadlé v prach. A přece jsou tu a tam porůznu rozházené zamrzlé okamžiky, strašné a drásající, banální a nudné, avšak Poutník navštíví nejen zemi, ale i mimozemskou planetu. Rachotí střelba a vojáci se vlečou sněhem do zajetí, lidé trpí. Umírá se strašně a nesmyslně, hoří města. A skok k banální scéně všednodenního života. A další skok, a Billy na cizí planetě pod cizím sluncem rozpráví s mimozemšťany… Přečasto Vonnegut uzavře krátkou scénu prostou „zatmívačkou“, stručným konstatováním „tak to chodí“. Přichází střih. A poutník je na jiném místě, v jiném čase. Stačí zavřít oči, krok, zavzpomínat… a o krok dál je zamrzlý v čase okamžik docela obyčejný, banální, groteskní, ba nudný. A v každém jednom z nich jsou lidé uvíznuvší již pro věčnost v krystalu času.
„Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: „Proč zrovna já“? „To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč zrovna my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?... „A právě tak jsme my, pane Pilgrime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto…"
Doplnění vzdělání v klasické sci-fi mě přitáhlo k prasečáku a jatkám. Tak to chodí. Styl psaní i rozsah mi docela sedl. Novela není nikterak komplikovaná, nesnaží se věci vysvětlovat, jednoduše si plyne, nebo spíš v jednom okamžiku je pořád. Jak kvantově fyzikální. Tak to chodí.
Život hlavního hrdiny mě ale moc nezajímal. Nejsilnější momenty v knize mi přišli u střetu s bezvýznamným pisálkem, který byl dobrý akorát jako výplňovka do sex shopu a pak lidské zoo. Oboje až žalostně nevyužité. Dávám 4, protože tak to chodí.
S vypětím všech sil jsem dočetla. Vlastně ani nemůžu s jistotou říct, co přesně mě brzdilo, že se mi nelíbilo to či ono. Jsem zmatená jako Billy , jsem zmatená jako kniha sama.
Vonnegut je spisovatel nepopiratelných literárních kvalit a humoru. Přiznám se ale k jedné věci, Slaugherhouse Five mě nebavila tak neskutečným způsobem, že jsem si po přečtení musela udělat malou soukromou oslavu. Proč? Na rozdíl od Kolíbky, která mě k němu více méně přivedla a která je mistrovským dílem, nemají Jatka naprosto žádný příběh a jsou jen výčtem vtipných charakteristik lidí a volně na sebe navazujících momentů ze života hlavního hrdiny, což už v teorii zní naprosto nefunkčně a v praxi je z toho pouze chaotická směsice něčeho, co nad vodou drží jen humor. Zanechalo to ve mě asi stejný pocit, jako kdyby rolníkovi ze 16. století dali do rukou Čapkovo R.U.R. a zcela upřímě se cítím blbě za to, že se mi to nelíbí.
Můj první kontakt s Vonnegutem, někdy v sedmdesátých letech. První vydání bylo byz uvedení překladatele, který bručel v base...
Je to složité. Jatka č. 5 ve mně zůstávají, myslím na ně, ale nejsem příliš schopen vylíčit proč. Jedna z věcí, který mě zaujala byla nečekaná konstrukce tohoto románu. Originalita vyplývající z mixu sci-fi, protiválečného románu, absurdní satiry a autobiografie. Pravdou je, že jsem v minulosti s podobně bláznivým konceptem nesetkal a tak, jako s čímkoliv novým se i s nastoleným literárním žánrovým mixem hlava nejdříve musí srovnat, přijmout jej a teprve po té, ať už je popisovaný příběh výplodem zraněné mysli, nebo skutečně se odehrávajícím sci-fi příběhem s meziplanetárním i časovým cestováním, lze příběh přijmout a vstřebávat. Vonnegut nepopisuje svět spravedlivý a logický, stejně jako mnoho situací, které vyplývají z války. A tak přežívají ti, co si to nezaslouží a předčasně umírají nevinní. Množství těchto dramatických událostí doprovází Vonnegutova mantra „tak to chodí“. Podle wiki se v románu tato věta zopakuje 106x.
Extrémně zajímavý koncept, styl autora samotný není vůbec špatný, ale za vyzdvižení stojí spíše myšlenka a tvořivost s kterou autor představuje příběh osoby, která není svázána časem a jak vnímá svět kolem sebe. Koncepce připomíná děj příběhu filmu Příchozí (Arrival), pro fanoušky rozhodně doporučuji.
I samotná myšlenka knihy v knize, kdy autor sám píše předmluvu o knize a sám se tak stává postavou v příběhu a prolamuje bariéru mezi jím a čtenářem a dějem.
„Myslel si, že vo vojne bojujú len starnúci muži. Zabudol, že vo vojnách bojujú deti. Keď uvidel tie čerstvo oholené tváre, bol to šok. Bože môj, veď toto je križiacka výprava detí.“
Billy Pilgram, mladý maturant prežil bombardovanie Drážďan, udrel sa do hlavy a odrazu tu máme inú alternatívnu realitu. Unesú ho obyvatelia vzdialenej planéty menom Tralfamador a ocitá sa ako exponát v ZOO spolu s jeho ženou. Zdá sa Vám to absurdné? A čo je absurdnejšie? Nie náhodou vojna samotná? To, čo si navzájom dokážu urobiť ľudia ľuďom je nakoniec oveľa neuveriteľnejšie ako cestovanie časom a únosy na cudziu planétu dohromady. Je to tragikomický výsmech vojny. Cez psychické problémy hlavnej postavy sa vtipnou až absurdnou formou dotýka problémov, o ktorých sa dodnes nehovorí ako o PTSD (posttraumatická stresová porucha) vojnových veteránov ako reakcia na závažnú stresovú udalosť.
A prečo Bitúnok č.5? Amerických vojakov pri bombardovaní Drážďan odviedli do piatej budovy za bránou. Postavili ju ako prístrešie pre prasce, ktoré ma mali zabiť. Teraz sa mala stať domovom stovke amerických vojnových zajatcov ďaleko od domova. Za budovou bola latrína pozostávajúca z brvna, pod ktorým stáli vedrá. Nad dverami budovy bolo veľké číslo. Päťka.
Bolo to dobré, ale na Hlavu XXII a iné knihy podobnej tematiky sa to podľa mňa nechytá. Už po nej druhýkrát nesiahnem.
S podobnou myšlenkou, jakou vyjadřuje Vonnegut v Jatkách, jsem se setkal ve filmu Arrival, a musím přiznat, že mě docela zaujala. Myšlenka, že by čas nemusel běžet lineárně, ale cyklicky, resp. možná lineárně ano, ale nikoli pouze dopředu... nebudu lhát, že jsem se nad tím už několikrát nezamýšlel.
Příběh v Jatkách je asi možné číst různě... já si jako hlavní dějovou linku odnesl, že to, co Billy zažil a viděl ve vybombardovaných Drážďanech, mu prostě dost pocuchalo nervy a občas začal propadat halucinacím, které byly někdy natolik věrné, že bylo těžké rozlišit mezi realitou a šálením smyslů/vzpomínkami. Ať už ale čtenář vnímá příběh jakkoli, má povětšinou dost tragické vyznění - ve válce se ocitl člověk, který tam snad ze všech důvodů nemá co dělat (ostatně, kdo ano...), viděl a zažil věci, které by nikdy nikdo zažít neměl, a pak - a to už tragické vyznění trochu mění - dospěl do takového stavu mysli, že si začal vážit všeho, co mu život umožnil.
Kniha originální, to ano, přesto nijak zvlášť vtahující nebo objevná. Ze žánru protiválečného románu mám ale já osobně mnohem výše Hlavu XXII nebo Na západní frontě klid.
Hm, nechápu, jak může tato kniha někomu přijít zmatená. Pohybujeme se po životní linii jednoho člověka, který je až zázračně flegmatický. Čtenář by měl být taky. A to je také téma: Co je lidský život tváří v tvář válečnému krveprolití? Jen zbytečná úsečka. Vonnegutovi se povedlo napsat jednoduchou, upřímnou metaforu něčeho hrůzného.
Nemusíme přemýšlet nad tím, co se Billymu skutečně děje a co se mu zdá. Na tom nezáleží, zkrátka cestuje časem a unesli ho mimozemšťané.
Tak to chodí.
(Hvězdu strhávám za zbytečný úvod a autorskovypravěčské “A to jsem byl já”. Kdyby se začalo rovnou Billym Pilgrimem, dala bych pět, za okamžité nemilosrdné vhození do okouzlujícího příběhu.)
Tento komentár je nepodarok a nemohlo to byť ináč lebo ho napísal soľný stĺp. Začína sa takto:
"Sledoval som Billyho Pilgrima ako sa odpútal od času."
A končí sa:
"Tak to chodí"
Sledoval som Billyho Pilgrima ako sa odpútal od času. V jeho príbehu sa ozývala božská existencia maskovaná za existenciu mimozemskú. Aké je to nazerať na svet očami bytosti, ktorá neprežíva svet v časovom slede, ale vidí každý okamih svojho života? Aké je to stáť mimo času? Častý to námet kresťanskej filozofie.
V priebehu čítania sa ozýva to neustále pýtajúce sa: O čo v tom príbehu ide? A odpoveď je prostá: Ide o výpoveď o Bohu. Preto tí Bratia Karamazovci, preto tá ozvena "cesty pútnika" (Pillgrims progress). Ten ironický štýl a roztrieštený spôsob rozprávania je tu vlastne úplne adekvátny. Simuluje spôsob uvažovania bytosti "vytrhnutej z času", bytosti, ktorá v každom momente dokáže prežívať každý chvíľu svojej existencie - aj preto je dej nelineárny. A vďaka tomu získava od svojej existencie odstup - aj preto tá irónia.
Zároveň však sledujeme aj príbeh o svete, ktorý už Boh opustil. Drážďany sú tu jednoznačnou upomienkou na Sodomu a Gomoru, k čomu Vonnegut privádza čitateľa aj prostredníctvom úvodnej zmienky o sebe ako o "soľnom stĺpe" (Lótovej žene). Je to vlastne ukážka pekla na zemi. Čo zostáva človeku, čo prežil podobnú situáciu? Iba šialenstvo. Či skôr odpútanie sa od fyzického sveta a uzavretie sa do svojej mysle. Radikálne popretie zmyslu sveta. Bezčasie traumy.
Ďalšou otázkou tu potom je, či budeme Billyho považovať za narušeného vojnového veterána, alebo za bytosť podobnú Bohu. Môžeme ho, rovnako ako naši predkovia, považovať za oboje a vyhneme sa tak problematickej dichotómii. Billy odmieta svet tak radikálne a úplne, až sa vytrhol z času a dotkol sa hviezd. Stal sa niečím, čo sa podobá božskej existencii. Inými slovami: Tam v tých Drážďanoch vlastne duševne zomrel a jeho knižné putovanie je vlastne putovaním posmrtným. Billy Pilgrim je živý mŕtvy. Tak to chodí.
Knižka má zhruba 150 strán textu.
Bez vety "Tak to chodí", ktorá sa tam vyskytuje snáď 200 x (nepočítal som to) by tých strán bolo asi 120 (nepočítam matematicky, je to skôr metaforické prirovnanie zbytočnosti, ktorá sa tam opakuje).
Nie.
O bombardovaní Drážďan, o čom autor zamýšľal napísať knihu, som sa vlastne dočítal na desiatich stránkach. Zvyšok bolo tliachanie z roku x do roku ypsilon, ktoré nebolo nijak nudné, ale nikomu ani nič nepovedalo. Postava Billyho bola od začiatku stratený prípad a okrem toho, že mal veľký nos a veľkého ftáka, bol asi na tejto planéte ešte viac zbytočnejší ako obyčajný Jozef Mak. Rozprávanie dobré, vydržal som do konca, stále som však hľadal niečo, kde ma osvieti.
Buď som taký blbec, že tomu nerozumiem, alebo tam nie je nič hlbšie, čo som hľadal (okrem mnou zistenej pointy, že vojna je úplne tak zbytočná ako táto kniha).
Ešte trikrát nie a dostaneme sa na jednu hviezdičku, ktorú si kniha zaslúžila pár úsmevnými vetami a pár vetami, kde som sa chytal za hlavu (nie v zlom).
Jo a nerozumiem tomu, ako niekto môže túto knížočku prirovnávať k Hlave XXII. Skôr by mala stáť proti tomu monštruóznemu dielu v opozícii, že takto sa to fakt nerobí.
Žiaľ, ak dám preč vetičku tak to chodí a Tralfamadorskú sci-fi barličku, tak mi toho veľa neostane. Pre niekoho geniálna kultovka, pre mňa neveľmi dobre podaný príbeh, ktorý sa schováva za omnoho zaujímavejšiu formu. Nesadli sme si.
Hej kámo, úplně se mi to v hlavě nepovedlo propojit, ale tak to chodí.
Řekl bych, že při bombardování Drážďan bylo v ulicích větší horko a hnůj, než ve skleníku u rajčat a paprik. Chápu, že ten kdo to vidí a vyvázne, zmagoří definitivně. Pak mu jede v hlavě film, ve kterým ho unesou mimozemšťani a já se v tom začínám kompletně plácat.
Na to že jsem to nepochopil mi vůbec nevadilo to číst a klidně si to přečtu znovu.
Už se těším.
Tak to chodí.
„Lidi by se divili, kdyby věděli, co všechno na tomhle světě už dokázaly modlitby.“
Co je absurdnější? Lidé umírající rukou jiných lidských tvorů, nebo vystavovaní člověka jako cizokrajnou bytost v zoo na mimozemské planetě?
Vonnegut napsal pozoruhodé dílo. Má mnoho rovin, mnoho úhlů pohledu, skrytých poselství, ale jasnou hlavní myšlenku. Vraždění je nesmyslné a vzpomínka na něj vás nikdy neopustí.
Líbí se mi, že autor neodpovídá na žádné otázky, neptá se. Jednoduchou větou "tak to chodí" nechává čtenáře ať sám hledá, co mu kniha předá. V knize nejsou žádné dlouhé popisy; Billy Pilgrim nás provází po střípcích této krvavé etapy naší historie a svým velmi prostým pohledem na vše okolo dodává válce ještě větší absurditu.
Osobně jsem měla problémy s úvodem knihy, kdy sám autor popisuje, že píše knihu apod. což považuji za zbytečné a docela kýčovité. Přesto mi tato kniha hodně dala a vřele ji doporučuji.
"Lidské bytosti ve vagónech střídavě stály a ležely; Nohy těch, kteří stáli, byly jako kůly plotu, zapuštěné do teplé, kroutící se, vzdychající země. Podivnou zemí byla mozaika spáčů, kteří do sebe zapadali jako lžíce."
"V tomto příběhu se nevyskytují takřka žádné charaktery a takřka žádné dramatické konfrontace, neboť většina jeho postav je příliš zesláblých a příliš lhostejnými hračkami v rukách obrovských sil. Konec konců, jedním z hlavních účinků války je, že lidé se už neodvažují být charaktery. Ale starý Derby teď charakterem byl."
Tak, Jatka po 832.:
Kdo si to zazpívá s Plastiky?
Já Mike facháme v jámě
Do prdele to se máme
Jednou tejdně prachy berem
Na fachu pak dva dny serem!
Kilgore Trout (1907 – 1981) je fiktivní postava vytvořená spisovatelem Kurtem Vonnegutem. Do jisté míry je také Vonnegutovým literárním alter-egem. Vystupuje v mnoha Vonnegutových knihách, kde zastává různé role.
A ještě: mám vydání v Mladé frontě 1973. V tiráži: Přeloženo z anglického originálu.....??? Nic víc.
Překladatel Jaroslav Kořán v roce 1973 byl spolu s Ivanem Jirousem zatčen v hospodě při zpívání „bujarých písní o Rusech-vrazích“. Ve vězení strávil jeden rok. Po propuštění pracoval jako strojník Pražských kanalizací a vodních toků.
So it goes!
Chtěl jsem si doplnit vzdělání četbou klasické literatury a byl velmi v očekávání z dostupných recenzí. Bohužel v tomto krátkém čase jde o další knihu, kde můžu z čistého srdce říct, že není pro mě. Opravdu nemám rád texty, které jsou zbytečně zmatené a vypadají, jako by byly psány čistě improvizací a asociacemi, bez ladu a skladu, s použitím jakýchkoli dostupných nápadů a myšlenek. I hluboké téma války na mě jako fikce nemá takový vliv, když je psáno doslova tak, jak přišlo na mysl. A už od dob slohových prací na gymnáziu preventivně odmítám texty, které začínají stylem "dostal jsem zadání napsat toto, resp. dlouho jsem přemýšlel nad tímto tématem, tak to píšu". Je to strašlivý a nepěkný kýč.
Jediné, co mi tak při čtení této knihy přicházelo na mysl, byla Hlava XXII, kterou opravdu, z velmi podobných důvodu, nemám rád.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno cestování časem americká literatura bombardování rozhlasové zpracování Drážďany americké romány
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Bitúnok. č 5 alebo Detská križiacka výprava; je absurdným, "zbytočným" textom, bez zásadného konceptu, dodržiavania časovej logiky, bez "logického" vyústenia....neviem si predstaviť lepšiu paralelu s vojnou. Dielo, ktoré treba čítať pomaly, so snahou pochopenia nepochopiteľného, iba tak sa dá precítiť. Nepríjemné premýšľanie o tom, či sa Billy zbláznil z vojny alebo ide o sci-fi román by som prirovnal k Dickovmu temnému obrazu, kde bol ten výsledok trochu jasnejší. Ale aj tu to vieme, len nechceme vedieť. Fantastická knižka, ku ktorej sa určite budeme viackrát za život vracať.