Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/137082/bmid_jatka-c-5-fKU-137082.jpg
4
1060
1060
Současný americký autor, vynikající tvůrce science-fiction, spojuje ve vědeckofantastickém románě vlastní zážitky - nejprve amerického vojáka za druhé světové války, později německého válečného zajatce za náletu na Drážďany aještě později spisovatele, píšícího román o válce a Drážďanech - s fikcí o životě na vybájené planetě. Kniha vyšla v řadě zahraničních překladů a její filmový přepis, z něhož část byla natočena v Praze, získal na festivalu v Cannescenu poroty.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1973 , Mladá frontaOriginální název:
Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death, 1969
více info...
Přidat komentář
Bitúnok číslo 5 je v podstate jednoduchý príbeh, ktorý by sa dal zhustiť do pár strán. Niečo ako poviedka Vojak od Dahla. Alebo Vojakov domov od Hemingwaya. Zážitky, ktoré s vami zostanú aj po návrate domov, prenasledujú vás počas dní aj nocí, aj v kľude a teple domova, kde je najhlasnejším zvukom tikot nástenných hodín. Tragédia, ktorá spôsobí rozklad osobnosti.
Jasné, nebol by to Vonnegut, hračička, keby to nespravil inak, po svojom. Pridáva lietajúce taniere, rozpravu o povahe času a vôbec, tých otázok, ktoré z knihy vyvstávajú, je oveľa viac než odpovedí. Nie sú to len Drážďany, zabíjanie, fakt, že neslávne bombardovanie bolo ničivejšie ako zhodenie bomby na Hirošimu (vedeli ste to?). Je to skôr autorova úvaha, prečo sa tak stalo, prečo sa to opakuje, čo zmôže človek vo víre udalostí zmietajúcich svetom. Vojna nieje nič, lež osúdeniahodná, áno, ale čo s tým?
Aj po prečítaní je pre mňa Bitúnok zahalený rúškom tajomstva. Myslím, že je to tým, že ani sám Vonnegut, nepoznal odpovede. A znova sa dostavil ten čudný pocit, ktorý ma prepadá len pri tomto autorovi. Prečítal som knihu plnú vtipu, ale vôbec, vôbec sa mi nechce smiať.
"Ak je pravda to, čo sa Billy Pilgrim naučil od Tralfamadorčanov, totiž že všetci budeme žiť naveky, i keď sa dakedy javíme mŕtvi, nemám z toho veľkú radosť. A jednako - ak mám celú večnosť navštevovať tú či onú chvíľu, som vďačný za to, že tak veľa týchto chvíľ je pekných."
Aj keby si čitateľ z tejto knihy neodniesol nič iné, ako toto, bol by to dobre strávený čas.
"Řekl, že všechno, co se bylo kdysi možno dozvědět o životě, bylo v Bratrech Karamazových Fjodora Dostojevského. "Ale dneska už to nestačí," řekl Rosewater." (str. 106) A Vonnegut, jako by hledal, jak to vyřešit... Není to jednoduché, zejména když "zprávy o masakrech nepřátel nikdy nesmí naplnit uspokojením nebo radostí." (str. 24) Tolik mrtvých!!! "Tak to chodí."
O šíleném bombardování Drážďan, kde byli hlavně civilisté (mezi nimi uprchlíci), napsal jen o trošku více než to příznačné ptačí ""Ptí-píí-ptíp." I tak se mu úžasně povedlo zachytit obludnou absurditu války.
Billy je netečný, flegmatický a neustále mimo realitu. Kupodivu, všichni kolem jsou větší idioti než on sám. Vrchol jeho života, bylo, když byl unesen do mimozemské Zoo, kde se mu nejspíš chtělo zůstat napořád. Poselství knihy je jinak jasné: Válka je fuj!
Knihu som čítala dvakrát. Prvýkrat na strednej škole, druhý krát po rokoch... Ani raz ma ale príliš nechytila za srdce. Obľubujem protivojnovú a medzivojnovú literatúru a myslím si, že je xy iných, kvalitných diel. Niektoré časti boli silnejšie, mnoho ich bolo ale veľmi zbytočných.
"Život není to, co chceme, ale to, co máme," řekla Dita Saxová.
"Tak to chodí," odpověděl Billy Pilgrim.
Nevím proč, ale nějak mi tyhle dvě věty sednou dohromady a měla jsem nutkání je napsat... :-)
Jinak musím říct, že jsem knihu nepochopila, nechápu, co na tomto díle kdo vidí, a myslím, že je to proto, že jsem prostě z jiné generace a chybí mi znalost kontextu tehdejší doby.
Cestování časem jsem nebrala doslovně. Při čtení mi ujížděly myšlenky do interpretace, že "cestování časem zpět" je symbol pro to, že je minulost svým způsobem stále s námi, a že se jí prostě nezbavíme, v čemž spatřuju to antiválečné poselství - válka poznamenala životy milionů lidí po celý jejich život. A ať člověk dělal cokoli, stejně se mu prostě nějaké vzpomínky musely v běžném životě zákonitě vracet. Co se týče mimozemšťanů, působilo to na mě, že Pilgrim je psychotik, přičemž právě jeho bludy mu umožnily vyrovnat se s traumatickou minulostí skrze "pravdu o čase", kterou "zjistil".
A dost možná to autor myslel naprosto jinak...
Nějak nevím... úplně se mi nepodařilo zachytit Pilgrimovo zmateně uhánějící tok myšlenek... minulo mě vyzdvihované kultovní poselství tak moc, že můj intelekt měl tendence se hystericky stydět a utíkat zbaběle z boje ;) sic jsem ráda, že jsem si zase trochu odečetla ze svého nekonečného seznamu "musíš si přečíst!", tentokrát sdílené nadšení bohužel vynechám. Slovy klasika... tak to chodí.
Billy Pilgrim cestuje v čase. Jednou se probudí v Drážďanech, kde je válečným zajatcem na Jatkách č. 5. Jednou se probudí na Tralfamadoru, kam ho unesli marťani, aby ho mohli vystavovat ve své zoo. Jindy se vzbudí v nemocnici, kde leží po letecké katastrofě, kterou jako jediný přežil a všichni okolo si myslí, že přišel o rozum. Jindy se probudí na své vlastní svatbě s Valencií, kterou si bere, protože je bohatá a manželství s ní bude snesitelné – ví to, protože to při svých cestách časem viděl.
Smíšený pocity. Nevím, jestli jsem se něco dozvěděla o tý válce. Jen je tam hodně smrti. "Tak to chodí." Spíš bylo zajímavý tralfamadorský pojetí času – vidět všechno najednou, jako když přehlédneš jedním pohledem celý pás hor. Všechno je daný, všechno nějak bylo, je a bude a vlastně se s tím nedá nic dělat. "Tak to chodí." Jinak je celá knížka psaná v kraťoučkých odstavcích oddělených hvězdičkami, jako telegram. Cestování v čase dělá příběh Billyho Pilgrima mnohem zajímavější, než by jinak byl. Vonnegut je bezesporu mnohem lepší spisovatel než Kilgore Trout.
Na toto téma jsem již četla mnoho jiných a lepších knih. Nesedí mi to neustále střídání dějových linek, opakující se myšlenky a v podstatě nezazivny dej. Do hlavniho hrdiny se nedokazi nijak vcitit a jeho osud se me nijak nedotyka. Je možné, ze toto byl autorův záměr, ale i pokud ano, myslím, ze to nestojí ani za čtení tohoto komentáře.
První setkání s Vonnegutem. Asi bych neřekl, že dobré nebo špatné. Zlatá střední cesta. Zde je mi asi trnem v oku asi hlavně, že kniha hledá svůj cíl a směr a i když ho najde, je to docela mišmaš. Chvíli Hlava XXII, někdy Stopařův průvodce galaxií, což jsou zrovna knihy, na které nemám nejlepší vzpomínky. To celé se prolíná do takové jednohubkové knihy, která se čte rychle, dobře a ne nijak zvlášť divně. Spíše jde o ten příběh, který mi až na pár zajímavých pasáží nedal nic, co by stálo za řeč. Nedá se nicméně říci nic zlého přímo. To je hold jenom škoda.
Kdepak, Jatka č.5 rozhodně nejsou žádná nekompromisní protiválečná groteska, natož protikonzumní absurdita. Záleží jen na úhlu pohledu a životě pohlížejícího, tak to chodí :-)
Jde hlavně o to, že mladej Kurtík, tedy Vonnegut džunior, je básník, a pak jde taky o to, že dodržel slovo a nepopisuje žádné hrdiny, ale nešťastníky postižené válkou... On vlastně takový básník popisující nešťastníky postižené válkou byl např. i strejda Remarque, ale ten měl přece jen jinou poetiku, jaksi okázalejší - rozhodně tedy ve srovnání s Kurtem, který se originálně stylizuje do role básnivého prosťáčka a až téměř negramotného jurodivého proroka, jenž navíc srší invencí a originalitou vpravdě osobitou, a taky humorem, ano, laskavým černým humorem.
Kurt Vonnegut nenapsal knížku o válce, ale o procesu, který proběhne v hrůzami naplněné hlavě člověka. Je to působivé. Na romantiku ani ostré kontury nebyl v hladu prostor. Vyprávění je drsné, chaotické, sebeironické. Uvažujeme nad tím, jestli se dá zařadit do žánru science-fiction a přitom se jedná o tragickou realitu.
Tak to stojí.
Pokud v sobě kniha skrývá mezi řádky nějaký hlubší význam, tak mě unikl. Styl psaní a neustálé přeskakování v čase a prostoru mě do děje prostě nevtáhly. Kniha je celkem specifická a asi nesedne úplně každému, jako se stalo i u mě.
Kniha mě velice mile překvapila. Takovýto styl jsem snad ještě nikde nečetla. Prolínání časů i světů bylo skvěle vypracované. Dlouho na knihu nezapoměnu a určitě si ji někdy přečtu znovu.
Opět jsem se nechal nalákat na známý název. Bombardování Drážďan muselo být šílené a jdu si toho o něm najít víc. Kniha mi ale přišla jako typicky americká snůška nesmyslů. Je li v ní ukryto nějaké skryté poselství, mně uniklo.
Knihu řadím mezi to nejlepší , co kdy Vonnegut napsal. Je sice pravda, že jsem od něj ještě nečetl všechno, ale Jatka č.5 mě utvrdila v mém přesvědčení o mimořádných literárních kvalitách autora. Styl jeho psaní je úderný a přímočarý. Text rozdělený do kratších úseků mi vyhovuje. Přestože celá kniha má pouze dvěstě stran, Vonnegut na nich dokázal sdělit své postoje, především však ty, které poukazují na nesmyslnost válek. Protiválečné poselství díla snese srovnání s nejlepšími romány Remarquea a Hemingwaye. Doporučuji!
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno cestování časem americká literatura bombardování rozhlasové zpracování Drážďany americké romány
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Som jeden z tých nešťastníkov, ktorý po knihe siahol kvôli Drážďanom, ktoré sa v nej spomenú asi trikrát a je im venovaná jedna, možno dve strany... Autor mi možno chcel odovzdať nejakú ušľachtilú myšlienku no štýl ktorým na to išiel mi nesedí.