Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1792/bmid_jatka-c-5-UjF-1792.jpg
4
1063
1063
Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestane být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané...... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2008 , ArgoOriginální název:
Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death, 1969
více info...
Přidat komentář
No tak jako jsem už dvakrát napsal, že "tentokrát mi Kurt nesedl" - tak tady musím napsat, že tentokrát mi sedl na 100%! A tím víc jako audiokniha v podání Ivan Řezáče. Celé je to vlastně takové nostalgicky humorné. A přitom tolik děsivé a kruté. Tak to chodí.
Věta „Tak to chodí“ v románu zazní celkem 105x a mohlo by se tak zdát, že Jatka jsou kniha, ve které Kurt Vonnegut prezentuje svoji smířenost se světem. Jenže to tak není. Kurt Vonnegut není rezignovaný autor, není fatalista ani defétista. Kdyby byl, tahle knížka by nevznikla. To samozřejmě není žádný můj senzační objev, je to od první kapitoly zřejmé, ilustrovat to může třeba tahle věta, která sice popisuje Billyho, ale dala by se vztáhnout na celou knihu: „Ve skutečnosti byla Billyho vnější netečnost ochranným štítem. Pod netečností se skrývala mysl syčící a sálající vzrušením.“
Pamatuji si už ze svého prvního čtení Jatek (někdy na začátku milénia), jak mě zprvu vadily tralfamadorské kapitoly. Proč do tak silného příběhu cpe ty bizarní sci-fi nesmysly, říkal jsem si. Kroutil jsem nad tím hlavou ... do chvíle, než jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co je víc absurdní a lidskosti vzdálené – jestli jsou to zelení mužíčci co vypadají jako instalatérský zvon anebo putovaní amerických zajatců německým vnitrozemím.
Byl to můj nejsilnější vjem i při mém druhém, právě dokončeném čtení – že to, co navzájem dokáží udělat lidé lidem je nakonec mnohem neuvěřitelnější než cestování časem a únosy na cizí planetu dohromady.
I když se mi líbila bravura, se kterou Kurt Vonnegut žongluje se slovy i tématy a – myslím si - pochopil jsem i humanistický apel knihy, tak přímo k mým citům Jatka nepromlouvají. Snad je to proto, že jeho postavy nejsou živoucí, že se o ně nebojím. Nevím, neumím to popsat přesně, zkrátka nerozehrává ty správné struny. Rozum chápe, srdce je od toho daleko, řekl bych půjčenými slovy.
Tak nevím. Když jsem knihu četla ve svých gymnaziálních letech, byla jsem nadšená a připadala mi naprosto geniální. (I když už tehdy bych se asi raději obešla bez Tralfamadoru.) Nyní, po 30 letech a druhém čtení, jsem zklamaná. Nesedí mi absurdita, druh humoru, rezignovaná postava Billyho, dokonce ani jeho jméno"Billy". Uznávám originalitu knihy a chápu její poselství, ale už bych uvítala víc klasické pojetí, více realismu, nějaký ten tank :-) Co se týče knih o 2. světové, jsem teď spíš naladěna na styl "Zlodějka knih", "Zemřít na jaře" nebo "Vyhnání Gerty Schnirch".
Nejhorší pro mě byla neustále opakovaná věta "Tak to chodí", která mě doháněla k šílenství, i když je namístě. Protože bych teď dala hvězdičky tři a před léty pět, tak to zprůměruji a dávám čtyři.
Ještě ve škole jsem nabyla dojmu, že Kurt Vonnegut je náročný autor, vyžadující náročné čtenáře. Nebo jsem možná měla pocit, že Vonneguta čtou jen vzdělaní lidé, kteří svedou číst dlouhá souvětí. Možná to bylo tím, že jeho dílo nešlo snadno zařadit do jednoho žánru, že se u jeho jména objevovala taková složitá slova jako absurdita, satira, science-fiction, černý humor. To pro mě v době -náct bylo velmi neuchopitelné, nejasné, moc post-moderní.
Po Mechanickém pianu a Jatkách si konečně vytvářím vlastní představu Kurta Vonneguta.
Je to autor, co umí pomocí neskutečného příběhu zobrazit obyčejný lidský život; jeho komiku (protože každý člověk je směšný), jeho tragiku (protože každý lidský život končí smrtí a provází ho smrt mnoha jiných; fyzicky i metaforicky) a absurditu, která vzniká setkáním těchto dvou rovin. A tato kombinace skvěle zrcadlí realitu. V Jatkách je to dle mého soudu silně vidět.
Zastarávají jen kulisy.
A co se týče děje přímo, uvědomila jsem si jednu věc. V těch dokumentech o druhé světové válce pamětníci moc neříkají: Byli jsme jen kluci. Popisují své heroické činy, nebo v jak hrozných podmínkách dokázali přežít, ale ne: Byli jsme jen děti ve válce dospělých daleko od nás. Byli jsme čerstvě dospělí a šli do války, ale v současnosti byste nám nesvěřili ani nastavení pračky...
Zajímavá experimentální kniha. Kurt Vonnegut v úvodních kapitolách slibuje čtenáři (a matce vojáka), že napíše knihu o bombardování Drážďan, mimořádně krvelačné události druhé světové, originálním způsobem - a to také dodrží.
Čekal jsem různé bizarní příběhy z války, a těch se mi taky dostalo. Rozhodně jsem ale nečekal, že jeden z hlavních hrdinů je přesvědčený o tom, že umí cestovat v čase. V rámci svého života tedy. Plynule skáče do dětství, do války, do manželského života... a taky do budoucnosti, která je dle všeho jen vysněná. Autor jasně naznačuje, že jeho kniha není sci-fi a hrdina cestuje v čase jen ve své hlavě. Vlastně se nejedná o nic jiného než vzpomínání na různé části jeho života, což je vlastně standardní způsob vyprávění, i když to zrovna tady není chronologické.
Je to zábavné, ale taky velmi zvláštní, protože hlavní hrdina je posedlý mimozemšťany. Věří, že byl jimi unesen a že se jednou dočká velké slávy. Upřímně, netuším, jestli to má být nějaká paralela, metafora nebo prostě jen ukázka nějakého psychologického jevu. Vím jen, že mě to bavilo číst, ale zároveň to bylo trochu někdy náročné a taky to možná nebylo úplně to, co jsem chtěl číst v souvislosti s drážďanským bombardováním, což je mimořádně zajímavé téma.
Originální a zvláštní knížka, která je zajímavě pojatá, ale fanouška Vonneguta ze mě neudělala.
Sedm skoků v čase z deseti.
Aneb "Tak to chodí.." :D. Musela jsem se zorientovat v časových liniích a pak to bylo zajímavé čtení :)
(SPOILER) Kniha se mi opravdu líbila. Ovšem až do doby, kdy se začalo cestovat na mimozemskou planetu. Retrospektivní psaní knihy mi opravdu nevadilo, právě naopak, díky tomu byla opravdu velmi čtivá, ale jakmile se hlavní postava vracela v čase na cizí planetu, už to pro mě ztrácelo význam. Více by se mi kniha líbila, kdyby v ní části s mimozemšťany vůbec nebyly. V těchto částech jsem totiž neviděla vůbec nic zajímavého.
Velmi zvláštní protiválečná kniha balancující na hraně mezi tragikomedií a surrealismem. Kdysi jsem ji už četla, ráda jsem si ji zopakovala a jistě to není naposledy.
Úžasná protiválečná kniha. Fantastická v té fragmentární roztříštěnosti, v přeskakování a vracení se. Nádherně ukázána děsivost války, hrůzy i krveprolití, které s sebou nese. A nádherně ukázaná lidská mysl, která se z toho traumatu nemůže vzpamatovat. Výborné, mistrovské dílko, které se lehce čte, což je v případě tak těžkého tématu docela šílené.
Veľmi zvláštna kniha, ako obsahom tak aj štýlom písania. Jednoducho autor skáče hore-dole z témy na tému, cestuje z miesta na miesto, alebo planétu ako sa mu zachce, ale má to šťavu. Z počiatočného chaosu sa postupne poskladá príbeh a čitateľ zistí, že v knihe nič nie je náhodné, ani samoúčelné. Každý detail skladačky zapadne na svoje miesto a dostaneme krásny obraz. A viem, že ak si knihu prečítam druhýkrát, tak si ju určite ešte viac vychutnám - možno aj zdvihnem hodnotenie. Len jedna vec ma neskutočne rozčuľovala a to je opakovanie jednej vety XY krát. No čo už, tak to chodí.
Strašně miluju ten jeho styl vyprávění, kdy ze začátku jakoby skáče od jednoho k druhýmu a vy si řikáte - co to zase mele? Ale postupně se začnou nitky pospojovávat a na konci vydechnete - jo takhle!
O Vonnegutově silné humanitě v jakékoliv jeho knize snad ani nemusím mluvit.
No a samozřejmě úžasný hlášky a příměry - aspoň jeden za všechny: "Rosewater byl statný muž, ale nijak zvlášť silný. Vypadal, jako by byl uhněten z holubů z nosu."
Chtěli byste vidět čas jako Tralfamadořani? Určitě to musí být míň smutný než to naše. Nebo víc?
Výzva: Kousek příběhu se odehrává v zoo a to podle mě JE vězení! A pro rejpaly, děj se odehrává i v zajateckém táboře...
Jatka č.5 je mou první knihou od Vonneguta, ke které sem se dostala a pro začátek jen řeknu, že u ní nekončím. Autor mistrně kombinuje v několika rovinách vyprávění hrůzu, grotesku, fantazii, nechutnosti války - to a mnohém více tak surově, jak jen to jde, aby to lidé četli. Dostal se podle mě na hranici obsahové únosnosti (z hlediska zbůsobu a míry zobrazování války), kterou „normální” čtenář zvládne, ale i tak je na to potřeba silný žaludek. Zároveň má tato kniha skvělou informační hodnotu, protože sem vkládá mnoho historických faktů, které společně se subjektivně vyprávěným příběhem pomáhají nám, kteří jsme válku nezažili, složit si o ní obrázek. K tomu je text zajímavě dělený, člověk nečeká, kam a do jakého času se v další větě dostane - no a nakonec do toho ještě Vonnegut vkládá svůj černý humor. Stručnost této knihy je děsivá.
Tím vším se podle mě vymyká „tuctovým” knihám o válce. Doporučuji.
Literární klasika, kterou už jsem četl x-krát. Kdo přistoupí na autorovu "hru", skvěle se pobaví. A ta jeho klasická kombinace mainstreamu a science fiction... Spolu s jeho Snídaní šampionů patří k mým nejoblíbenějším od Vonneguta.
Vonnegut je pre mňa taký Bukowski sci-fi literatúry.
Jatka som čítala kedysi na strednej a veľa som si z toho nepamätala, len som na sto percent vedela, že je to o nejakom chlapíkovi, ktorého uniesli mimozemšťania. Takže ma teraz dosť zarazilo, že jak čítam tak čítam, je to o nejakom chlapíkovi, ktorému preskočilo. Holt, stratené ilúzie. Tak to chodí.
Čo sa nezmenilo ani za tých skoro 15 rokov je, že mi kniha ale že dosť liezla na nervy. Bola psychadelická, roztrieštená a rezignovaná. Napriek tomu dávam 4 hviezdičky, pretože mám slabosť pre Vonnegutov štýl a smutný humor, pretože (de)kadencia jeho viet ma vždy dostane, a pretože v tom jeho "tak to chodí" sa mu podarilo pomerne presne vystihnúť nezmysel života.
Veta, čo by sa krásne vynímala ako epitaf:
Já, Billy Pilgrim zemřu, zemřel jsem a stále budu umírat třináctého února roku 1976
Koukám, že tady nemám komentář, tak napravuji. Poprvé jsem četla vydání z roku 2002, ale doma mám to z roku 2008, které svou nádhernou obálkou mate (protože jsou v ní fakt děsivě nádherný sr@#&y), poprvé čteno v roce 2010.
Vonnegut byl pro mě něco jako fata morgána a nechápala jsem, co na něm všichni mají. Dokud jsem si to taky nepřečetla. Protože v ten moment se mi to zdálo jako něco snového a nevěděla jsem, zda to je realita nebo ne. Papír v mojich rukách říká, že to bylo skutečné...
Dala jsem autorovi druhou šanci, ale ještě jsem se u žádné knihy tolik nenudila. A napsat to o sci-fi, to je co říct.
Bohužel styl je příšerný. Rušilo mě neustálé omílání autorovy mantry. "Tak to chodí" - jako reakce na všechno, až jsem si v určité chvíli říkala, že kdyby mi z tohoto literárního zážitku povolily svěrače, dalo by se to tou větičkou prostě omluvit. Ani utírat bych se nemusela.
V každé x té větě jméno hlavního hrdiny. "Billy udělal tohle, pak zase tamto."
Též na povolení svěračů, ano.
Nedoposlouchala jsem, bohužel. Říkám si, že existuje spousta jiných příběhů, které si můj čas zaslouží. Tenhle to není.
Tak to chodí.
Obávám se, že výběr téhle knihy jako vůbec první k přečtení od Kurta Vonneguta, Jr. nebylo úplně šťastné rozhodnutí. Kniha na mě udělala tak silný dojem, až mám obavy, že už ji žádná další nemůže překonat. (snad se pletu, určitě nějakou další zkusím, a k téhle se ještě hodlám vrátit)
Výrazně expresivní, lehce fantasmagorický příběh, vyprávěný vyšinutou myslí, a to takovým způsobem, že z něj emoce prýští na všechny strany, mi ani na chvíli nedovolil zapochybovat o autorově genialitě.
Vonnegut si znamenitě hraje s časem, skáče dopředu, vrací se, zastavuje ho, nechá ho běžet pozpátku. Ironií, černým humorem ani absurdnem nešetří, a všechno skvěle míchá s prvky scifi.
Tahle kniha neopakovatelným způsobem ukazuje absurditu válečného běsnění v celé jeho nahotě.
Doporučuji.
Nemůžu říct, že by se mi tahle knížka líbila, ale rozhodně mě zasáhla. Válečné příběhy obvykle nečtu (tady jsem udělala výjimku kvůli čtenářské výzvě) právě proto, že popisují hrůzy války a K.Vonnegut je popisuje opravdu bravurně. Se vším tím chaosem a věcným přístupem mi dokázal dost názorně ukázat, co prožitek války s člověkem může udělat.
Myslím, že při větě "Tak to chodí." mě bude ještě dlouho mrazit...
Tahle knížka je “tak krátká a zmatená a rozvrzaná, protože o masakru se nic inteligentního říct nedá.” A přitom toho řekne tak moc. Tak to chodí.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno cestování časem americká literatura bombardování rozhlasové zpracování Drážďany americké rományAutorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Knihu řadím mezi to nejlepší , co kdy Vonnegut napsal. Je sice pravda, že jsem od něj ještě nečetl všechno, ale Jatka č.5 mě utvrdila v mém přesvědčení o mimořádných literárních kvalitách autora. Styl jeho psaní je úderný a přímočarý. Text rozdělený do kratších úseků mi vyhovuje. Přestože celá kniha má pouze dvěstě stran, Vonnegut na nich dokázal sdělit své postoje, především však ty, které poukazují na nesmyslnost válek. Protiválečné poselství díla snese srovnání s nejlepšími romány Remarquea a Hemingwaye. Doporučuji!