Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/249945/bmid_jatka-c-5-z51-249945.jpg
4
1063
1063
Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestne být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané a vystaví ho ve své zoo jako exponát člověka dvacátého století.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1994 , Volvox GlobatorOriginální název:
Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death, 1969
více info...
Přidat komentář
Po pravdě řečeno, nějak nevím, co k tomu napsat. Ujeté - ano, hodně. Ale je to skutečně "ujeté" nebo lze jen těžko pochopit, co se odehrává v hlavě člověka, který si prošel hrůzami války? Určitě je dobré číst knihy s válečnou tématikou, ale rozhodně to nikdy nebude to čtení, u kterého si odpočinete.
Nevím, jestli je dobré číst takové knihy na dovolené, nemohla jsem se jí i přes její tenkost prokousat. Téma je samozřejmě důležité a mělo by se opakovat, i když jsem si už slíbila, že nic z války číst nebudu. Ale styl psaní a zapojení sci-fi mi moc nesedělo.
Že je kniha originální, jak tvrdí zdejší anotace, to se nedá popřít, mezi moje nejoblíbenější válečná díla se ale bohužel nezařadí. Ačkoliv je dobře napsaná a čte se rychle už díky krátkému rozsahu, moc na mě nezapůsobila.
Protagonista se mentálně nachází někde mezi Švejkem a Forrestem Gumpem, a příliš mi k srdci nepřirostl, už pro svou lhostejnost po většinu děje. Cestování časem a cizí planeta jsou zajímavé nápady, ale spíš ruší dojem z válečných scén a ubírá jim na váze.
(SPOILER) Hlavní hrdina ví, jak bude probíhat jeho život - od začátku do konce. Kniha mi při čtení připoměla "Alchymistu" od Paula Coelho. S rozdílem, že tady se protagonista se svým osudem smířil a nám čtenářům říká, že s tím nemůže nic udělat. Možná jsem čekala trochu víc, taky mi trochu vadil lhostejný postoj, ke kterému se postava Billyho ubírala. Prvek mimozemšťanů a jejich chápání času tomu dal větší smysl. Ale jinak pohodové rychlé čtení.
Tak to chodí...
Bohužel mě román příliš nenadchnul. Moc se mi líbí autorův nápad a poněkud groteskní pohled na druhou světovou válku a události kolem ní, ale i na člověka a jeho pohnutky. Myšlenka je uchopena velmi dobře, dokázal jsem se s autorovými pacifistickými myšlenkami ztotožnit, nicméně mě rozčilovala forma psaní. Díky té jsem se nedokázal s žádnou hlavní postavou propojit, pochopit ji, ale ani se nějak snadněji pohybovat uvnitř děje.
Četl jsem kdysi, když se na dobré knihy ve čtvrtek stály fronty. Po letech přečteno znova a příběh ,, kašpara.. Billy Pilgrima pobavil a přiměl k zamyšlení i po letech, tak to chodí..
„Same, tady je ta kniha. Je tak krátká a rozvrzaná proto, Same, že o masakru se nic jiného říct nedá. Předpokládá se, že všichni jsou mrtví, že už nikdy nic neřeknou. že už nikdy nebudou nic chtít. Předpokládá se, že po masakru se rozhostí hluboké ticho, a taky tomu tak vždycky je, nemluvě ovšem o ptácích. A co říkají ptáci? Všechno, co se o masakru dá říct, takové věci jako Ptí-píí-ptíp.“
Tváří se to jako sci-fi o muži, kterého unesli mimozemšťané, ve skutečnosti jde ale o čistě protiválečný román, který veškeré sci-fi motivy využívá jen k zobrazení hrůz války. Není náhodou, že hlavní hrdina, který cestuje jednotlivými chvílemi svého života, zažívá zkušenosti ze svého zajetí a bombardování Drážďan vždy v přímém srovnání s jiným svým, podstatně šťastnějším, ale zároveň velmi podobným zážitkem (např. scénka, ve které ho, coby batole, maminka poplácává po umytém bříšku, přichází uprostřed scény s odvšivováním v zajateckém táboře apod.).
Koneckonců, je to přesně tak, jak říkají Trafalmadořané o knihách: „Mezi jednotlivými sděleními žádný určitý vztah není, tedy krom toho, že je autor pečlivě zvolil tak, aby v souhrnném pohledu vytvářely obraz života, jenž je krásný, překvapivý a hluboký. Nemají začátek, střed ani konec, nenajdete v nich napětí, morálku, příčiny a následky. Co na svých knihách milujeme, jsou hlubiny mnoha skvělých okamžiků, viděných v jednu jedinou chvíli.“
"O válce se nic inteligentního říct nedá." Protože takový strašný masakr, jakým je válka, nedává smysl. A proto měl Vonnegut problém napsat svou knihu o bombardování Drážďan, protože co inteligentního by se o něčem tak hrůzném dalo napsat?
A výsledek je rozhodně zajímavý, čtivý, mnohdy nedává smysl (samozřejmě), a nechává za sebou mnoho myšlenek. A rozhodně je to dílo mnohem více inteligentní, než se může zdát. A tak rozdílné od jiných válečných knih. Díky pane Vonnegute, že jste nám tady tohle zanechal.
Určitě si v budoucnu přečtu další jeho knihy.
"Derby pak popisoval to neuvěřitelné umělé počasí, které někdy Pozemšťané vytvářejí pro jiné Pozemšťany, když si nepřejí, aby ti druzí Pozemšťané obývali Zemi společně s nimi. V korunách stromů se s příšerným rámusem rozprskávaly šrapnely, vyprávěl, a dolů padal déšť nožů a jehel a žiletek. Pod šrapnelovými hvězdami se křížem krážem honily lesem malé kousíčky olova v měděných pláštích, hvízdaly kolem uší rychleji než zvuk."
Jatka č.5 uvádějí svědectví vojína americké armády Billy Pilgrima o dolech na mrtvoly v Drážďanech. Billy se kvůli tomu vypravil na planetu Tralfamador, aby měl větší nadhled. Taky se stal optikem, aby na to dobře viděl.
"Někteří lidé celý život stavějí domy a kostely, aby je jiní lidé mohli zapálit a zbourat. Jakkoliv je to nepochopitelné, dá se to vysvětlit jako přirozený proces neustálého opakování, protože se to děje odjakživa. Dokonce těm, co zapalují a bourají, ostatní lidé tleskají a oslavují je. Stavitelům netleskají, nebo až dlouho po smrti. Tak to chodí."
Okamžik,
zrak zahleděný směrem na nekonečno,
otázky, které nedávají smysl.
Žádné otázky, když je řeč o válce, nedávají smysl. Tak to je!
Knížka je plná raněných, na těle i na duši.
Knížka je plná mrtvol, z prohraných i vyhraných bitev.
I šampaňské je mrtvé!
Ve vzduchu se vznáší zvláštní zvuk hudebně nadané sovy a nad hlavou přitom manévruje talíř z Tralfamadoru, manévrující současně prostorem i časem.
Ochromená vůle mlčí, přestože mozek pracuje naplno...
"Proč já?"
"A to je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime."
"A proč my, když se to tak vezme? A proč vůbec něco?"
"Prostě proto..."
Pokud se dostanete až sem, vaše situace je beznadějná.
Vzdejte se!
Šílenství davů vyhrává! Vyhrává válka která nedává žádný smysl!
Tahle knížka je jí plná, proto je tak zmatená a celá jako by rozvrzaná... "k masakru se totiž nic inteligentního říct nedá".
Proto ten drsný, až na hranici snesitelnosti, cynický humor.
Proto tak absurdní, až na hranici rozpoznatelnosti, logicky nesmyslné situace.
Kurta Vonneguta musíš buď přijmout přesně takového, nebo běž dál!
Tak to chodí!
"Billy nemohl změnit minulost, přítomnost ani budoucnost.
Tak to chodí!"
Nesmírně smutná kniha. A nabízí se srovnání s Haškovým Švejkem. Také Vonnegut zde (i když úplně jiným stylem a v mnohem menší míře) při popisu nevysvětlitelných, absurdních a nepochopitelných hrůz války používá humor (jemuž je ale většinou těžké se smát). Do paměti se mi vryly dvě scény: sledování válečného filmu "pozpátku" (str. 66) a přespání v tajemném hostinci na okraji "zmizelých" Drážďan (str. 151) - obě jsou nesmírně silné..
Po prvním přečtení této knihy kdysi dávno, ve mne zůstal velmi hluboko nepříjemný pocit z hrůz, které jsou tu popisované... Ty hrůzy jsou však zakryty dalšími linkami vyprávění... A tak je kniha zdánlivě absurdní groteska a zároveň smutný příběh se scifi mimozemskou kapkou.
Člověk má pocit, že autor byl snad sjety, když to psal. Nebo se jen snažil o hluboké sdělení a ošklivost světa skrýt pod něčím, kde člověka na první pohled nepopadne děs a nepřinutí ho k útěku.
Tak to chodí...
Velmi dobrá kniha, rozhodně bych ji doporučil. Jsem velmi potěšen, že jsme se o této knize neučili ve škole, takže jsem netušil děj a byl jsem překvapen. Postavy samotné jsou samy o sobě velmi originálně zpracovány a mají svůj nezaměnitelný charakter. Děj je naprosto výborný a tak to chodí.
- "Víte, co říkám lidem, když slyším, že píší knihu proti válce?"
"Ne. Co jim říkáte, Harrisone Starre?"
"Říkám: 'Proč místo toho nepíšete knihu proti ledovcům?'"
Čímž ovšem měl na mysli, že války se dají zastavit asi tak snadno jako ledovce. Já si to myslím taky. -
Jako střepiny z těla raněnýho vojáka vytahuje Kurt Vodněkud střípky ze života jednoho konkrétního Billyho Pilgrima. Vytahuje je celkem náhodně, prostě tak, jak je potká chladná ocel chirurgovy pinzety. Byl to zvláštní ňouma, nekňuba a vošoust tenhle Pilgrim. Hodně toho přežil, hodně toho vytrpěl, často usnul a občas se pochcal.
Čas je v tomhle protiledovcovým románu relativní, vyprávění nelineární a válka je furt stejně na hovno. A dílo zvláštní, až mi připadá vlastně geniální.
Ďalšia kniha z povinnej literatúry, ktorá sa mi celkom páčila. Príbeh je to veľmi zvláštny, no myslím, že stojí za prečítanie.
(SPOILER)
autor je ke čtenáři vlastně strašně nefér. rozehraje si tu emzáckou absurdní grotesku se směšným Billym Pilgrimem, čtenář se směje div mu bránice nepopuká, a najednou se přistihne, jak se směje tomu, jak čtyři hladoví promrzlí muži bloudí několikátý den ve sněhu za frontovou linií, dvěma z nich zbývá jen několik minut života, a jednomu necelý týden a najednou se čtenář začne cítit naprosto hnusně, čemu že se to vlastně směje. a čteme dál, a najednou nevíme, jestli se zrovna smějeme nebo pláčeme.
a nakonec se vrátíme k té nezáživné první kapitole, kde se vlastně nic nedělo a trerou jsme jen tak přeletěli a pochopíme, že autor nemohl jinak.
Nic z toho co tu píšu nedává moc smysl, ale nebojte, jednou bude, vlastně už to asi smysl dávalo. Channel leklých těl No°5 jinak než vonným asociačním pásmem zpracovat nezvládnu. Hodně divně počmáraná tapeta. Ale tak tapety jsou taky dost divné; dřív si je lidi z nějakého důvodu lepili na zeď; proč? Protože v laboratoři vyvynuli lepidlo na zeď? Jsou zdi domu dospělácké lůno? Proč si za Rudolfa II. muži kladli hlavy na zřasené květiny krejzlíků, nosili těsné legíny a nabírané rukávy? Svět divný byl, bude a normální je jenom teď. Na to dám bombu. Radši dvě. Divná je i tahle knížka a asi dost dobře odráží Vonnegutovy pocity, které v něm vlastně moc ani nejsou, místo nich mu po mozkové pleně běhají pavouci vzpomínek, myšlenek a tak. Cením autorskou upřímnost, takhle to většinou s uměleckou licencí nechodí. Jak vlastně napsat něco o válce, a současně jí neodít v svůdně přiléhavý šat? Nechat nožku v rozparku vidět oko nahrazujícím orgánem ufona? Nedělat příběh? A co rotříštěnost? Roztříštěný byl i bulvár po dešti bonbónů nad Dresdenem, takže jaképak copak. Myslím, že Kurt za válkování kus sebe vypnul a tak teď někde na obláčku kouří Pall Mallky...asi aby našel spínač a ve snaze o změnu ho hodil zpátky. Jenomže to nejde. Může vůbec čuník nejít koridorem? Můžeš mu dát přednášku o jitrnicích, chvíli na tě bude koukat těma svýma smutnýma, blízko u sebe posazenýma očkama a pak půjde dál; sune ho před sebou netečný ledovec dějin. Nejhroznější na Vonnegutově časoletectví je, že už se vše stalo, bylo, nejde odestát, všechno, celý vesmír tu prostě je ve své plnosti, zrození i zániku, vytesaný jak ti prezidenti v reliéfním masívu...alespoň máme jistotu; každý jeden z nás na něm věčně žijeme, jako i věčně hyneme, na věky věků amen. Za mě nejde o protiválečný román, jako spíš o existenciální popis lidského zakoušení osudu.
Kdyby šly dát negativní hvězdy, tak je dám; tohle je fatalisticky bezměsíčná obloha. Mrkněte do ní, třeba jí taky uvidíte. Záhodno by bylo. A jelikož v tmě noci nesvítí krom sýru ani hvězdy, tak je nebudu rozžínat ani já. Dobré to bylo.
PS: Co se zmatků kolem žánrových škatulí týče, jednoduše existenciálně magický realismus.
Věděl jsem do čeho jdu. Nezklamalo, jen překvapilo. Ta linka cest časem podle mě neopravňuje řadit Jatka mezi sci-fi literaturu. Mimochodem, hodně rušila dojem z vcelku zajímavé válečné části. I ta mě přišla dost zmatená
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno cestování časem americká literatura bombardování rozhlasové zpracování Drážďany americké rományAutorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Poprvé jsem knížku četla asi v 16 letech.Myslím,že jsem tentokrát knihu pochopila lépe.Je prostě zvláštní.