Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/259425/bmid_jatka-c-5-aneb-krizova-vyprava-deti-6op-259425.jpg
4
1097
1097
Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestne být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané a vystaví ho ve své zoo jako exponát člověka dvacátého století.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2015 , ArgoOriginální název:
Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death, 1969
více info...
Přidat komentář
S podobnou myšlenkou, jakou vyjadřuje Vonnegut v Jatkách, jsem se setkal ve filmu Arrival, a musím přiznat, že mě docela zaujala. Myšlenka, že by čas nemusel běžet lineárně, ale cyklicky, resp. možná lineárně ano, ale nikoli pouze dopředu... nebudu lhát, že jsem se nad tím už několikrát nezamýšlel.
Příběh v Jatkách je asi možné číst různě... já si jako hlavní dějovou linku odnesl, že to, co Billy zažil a viděl ve vybombardovaných Drážďanech, mu prostě dost pocuchalo nervy a občas začal propadat halucinacím, které byly někdy natolik věrné, že bylo těžké rozlišit mezi realitou a šálením smyslů/vzpomínkami. Ať už ale čtenář vnímá příběh jakkoli, má povětšinou dost tragické vyznění - ve válce se ocitl člověk, který tam snad ze všech důvodů nemá co dělat (ostatně, kdo ano...), viděl a zažil věci, které by nikdy nikdo zažít neměl, a pak - a to už tragické vyznění trochu mění - dospěl do takového stavu mysli, že si začal vážit všeho, co mu život umožnil.
Kniha originální, to ano, přesto nijak zvlášť vtahující nebo objevná. Ze žánru protiválečného románu mám ale já osobně mnohem výše Hlavu XXII nebo Na západní frontě klid.
Hm, nechápu, jak může tato kniha někomu přijít zmatená. Pohybujeme se po životní linii jednoho člověka, který je až zázračně flegmatický. Čtenář by měl být taky. A to je také téma: Co je lidský život tváří v tvář válečnému krveprolití? Jen zbytečná úsečka. Vonnegutovi se povedlo napsat jednoduchou, upřímnou metaforu něčeho hrůzného.
Nemusíme přemýšlet nad tím, co se Billymu skutečně děje a co se mu zdá. Na tom nezáleží, zkrátka cestuje časem a unesli ho mimozemšťané.
Tak to chodí.
(Hvězdu strhávám za zbytečný úvod a autorskovypravěčské “A to jsem byl já”. Kdyby se začalo rovnou Billym Pilgrimem, dala bych pět, za okamžité nemilosrdné vhození do okouzlujícího příběhu.)
Tento komentár je nepodarok a nemohlo to byť ináč lebo ho napísal soľný stĺp. Začína sa takto:
"Sledoval som Billyho Pilgrima ako sa odpútal od času."
A končí sa:
"Tak to chodí"
Sledoval som Billyho Pilgrima ako sa odpútal od času. V jeho príbehu sa ozývala božská existencia maskovaná za existenciu mimozemskú. Aké je to nazerať na svet očami bytosti, ktorá neprežíva svet v časovom slede, ale vidí každý okamih svojho života? Aké je to stáť mimo času? Častý to námet kresťanskej filozofie.
V priebehu čítania sa ozýva to neustále pýtajúce sa: O čo v tom príbehu ide? A odpoveď je prostá: Ide o výpoveď o Bohu. Preto tí Bratia Karamazovci, preto tá ozvena "cesty pútnika" (Pillgrims progress). Ten ironický štýl a roztrieštený spôsob rozprávania je tu vlastne úplne adekvátny. Simuluje spôsob uvažovania bytosti "vytrhnutej z času", bytosti, ktorá v každom momente dokáže prežívať každý chvíľu svojej existencie - aj preto je dej nelineárny. A vďaka tomu získava od svojej existencie odstup - aj preto tá irónia.
Zároveň však sledujeme aj príbeh o svete, ktorý už Boh opustil. Drážďany sú tu jednoznačnou upomienkou na Sodomu a Gomoru, k čomu Vonnegut privádza čitateľa aj prostredníctvom úvodnej zmienky o sebe ako o "soľnom stĺpe" (Lótovej žene). Je to vlastne ukážka pekla na zemi. Čo zostáva človeku, čo prežil podobnú situáciu? Iba šialenstvo. Či skôr odpútanie sa od fyzického sveta a uzavretie sa do svojej mysle. Radikálne popretie zmyslu sveta. Bezčasie traumy.
Ďalšou otázkou tu potom je, či budeme Billyho považovať za narušeného vojnového veterána, alebo za bytosť podobnú Bohu. Môžeme ho, rovnako ako naši predkovia, považovať za oboje a vyhneme sa tak problematickej dichotómii. Billy odmieta svet tak radikálne a úplne, až sa vytrhol z času a dotkol sa hviezd. Stal sa niečím, čo sa podobá božskej existencii. Inými slovami: Tam v tých Drážďanoch vlastne duševne zomrel a jeho knižné putovanie je vlastne putovaním posmrtným. Billy Pilgrim je živý mŕtvy. Tak to chodí.
Knižka má zhruba 150 strán textu.
Bez vety "Tak to chodí", ktorá sa tam vyskytuje snáď 200 x (nepočítal som to) by tých strán bolo asi 120 (nepočítam matematicky, je to skôr metaforické prirovnanie zbytočnosti, ktorá sa tam opakuje).
Nie.
O bombardovaní Drážďan, o čom autor zamýšľal napísať knihu, som sa vlastne dočítal na desiatich stránkach. Zvyšok bolo tliachanie z roku x do roku ypsilon, ktoré nebolo nijak nudné, ale nikomu ani nič nepovedalo. Postava Billyho bola od začiatku stratený prípad a okrem toho, že mal veľký nos a veľkého ftáka, bol asi na tejto planéte ešte viac zbytočnejší ako obyčajný Jozef Mak. Rozprávanie dobré, vydržal som do konca, stále som však hľadal niečo, kde ma osvieti.
Buď som taký blbec, že tomu nerozumiem, alebo tam nie je nič hlbšie, čo som hľadal (okrem mnou zistenej pointy, že vojna je úplne tak zbytočná ako táto kniha).
Ešte trikrát nie a dostaneme sa na jednu hviezdičku, ktorú si kniha zaslúžila pár úsmevnými vetami a pár vetami, kde som sa chytal za hlavu (nie v zlom).
Jo a nerozumiem tomu, ako niekto môže túto knížočku prirovnávať k Hlave XXII. Skôr by mala stáť proti tomu monštruóznemu dielu v opozícii, že takto sa to fakt nerobí.
Žiaľ, ak dám preč vetičku tak to chodí a Tralfamadorskú sci-fi barličku, tak mi toho veľa neostane. Pre niekoho geniálna kultovka, pre mňa neveľmi dobre podaný príbeh, ktorý sa schováva za omnoho zaujímavejšiu formu. Nesadli sme si.
Hej kámo, úplně se mi to v hlavě nepovedlo propojit, ale tak to chodí.
Řekl bych, že při bombardování Drážďan bylo v ulicích větší horko a hnůj, než ve skleníku u rajčat a paprik. Chápu, že ten kdo to vidí a vyvázne, zmagoří definitivně. Pak mu jede v hlavě film, ve kterým ho unesou mimozemšťani a já se v tom začínám kompletně plácat.
Na to že jsem to nepochopil mi vůbec nevadilo to číst a klidně si to přečtu znovu.
Už se těším.
Tak to chodí.
„Lidi by se divili, kdyby věděli, co všechno na tomhle světě už dokázaly modlitby.“
Co je absurdnější? Lidé umírající rukou jiných lidských tvorů, nebo vystavovaní člověka jako cizokrajnou bytost v zoo na mimozemské planetě?
Vonnegut napsal pozoruhodé dílo. Má mnoho rovin, mnoho úhlů pohledu, skrytých poselství, ale jasnou hlavní myšlenku. Vraždění je nesmyslné a vzpomínka na něj vás nikdy neopustí.
Líbí se mi, že autor neodpovídá na žádné otázky, neptá se. Jednoduchou větou "tak to chodí" nechává čtenáře ať sám hledá, co mu kniha předá. V knize nejsou žádné dlouhé popisy; Billy Pilgrim nás provází po střípcích této krvavé etapy naší historie a svým velmi prostým pohledem na vše okolo dodává válce ještě větší absurditu.
Osobně jsem měla problémy s úvodem knihy, kdy sám autor popisuje, že píše knihu apod. což považuji za zbytečné a docela kýčovité. Přesto mi tato kniha hodně dala a vřele ji doporučuji.
"Lidské bytosti ve vagónech střídavě stály a ležely; Nohy těch, kteří stáli, byly jako kůly plotu, zapuštěné do teplé, kroutící se, vzdychající země. Podivnou zemí byla mozaika spáčů, kteří do sebe zapadali jako lžíce."
"V tomto příběhu se nevyskytují takřka žádné charaktery a takřka žádné dramatické konfrontace, neboť většina jeho postav je příliš zesláblých a příliš lhostejnými hračkami v rukách obrovských sil. Konec konců, jedním z hlavních účinků války je, že lidé se už neodvažují být charaktery. Ale starý Derby teď charakterem byl."
Tak, Jatka po 832.:
Kdo si to zazpívá s Plastiky?
Já Mike facháme v jámě
Do prdele to se máme
Jednou tejdně prachy berem
Na fachu pak dva dny serem!
Kilgore Trout (1907 – 1981) je fiktivní postava vytvořená spisovatelem Kurtem Vonnegutem. Do jisté míry je také Vonnegutovým literárním alter-egem. Vystupuje v mnoha Vonnegutových knihách, kde zastává různé role.
A ještě: mám vydání v Mladé frontě 1973. V tiráži: Přeloženo z anglického originálu.....??? Nic víc.
Překladatel Jaroslav Kořán v roce 1973 byl spolu s Ivanem Jirousem zatčen v hospodě při zpívání „bujarých písní o Rusech-vrazích“. Ve vězení strávil jeden rok. Po propuštění pracoval jako strojník Pražských kanalizací a vodních toků.
So it goes!
Chtěl jsem si doplnit vzdělání četbou klasické literatury a byl velmi v očekávání z dostupných recenzí. Bohužel v tomto krátkém čase jde o další knihu, kde můžu z čistého srdce říct, že není pro mě. Opravdu nemám rád texty, které jsou zbytečně zmatené a vypadají, jako by byly psány čistě improvizací a asociacemi, bez ladu a skladu, s použitím jakýchkoli dostupných nápadů a myšlenek. I hluboké téma války na mě jako fikce nemá takový vliv, když je psáno doslova tak, jak přišlo na mysl. A už od dob slohových prací na gymnáziu preventivně odmítám texty, které začínají stylem "dostal jsem zadání napsat toto, resp. dlouho jsem přemýšlel nad tímto tématem, tak to píšu". Je to strašlivý a nepěkný kýč.
Jediné, co mi tak při čtení této knihy přicházelo na mysl, byla Hlava XXII, kterou opravdu, z velmi podobných důvodu, nemám rád.
Som jeden z tých nešťastníkov, ktorý po knihe siahol kvôli Drážďanom, ktoré sa v nej spomenú asi trikrát a je im venovaná jedna, možno dve strany... Autor mi možno chcel odovzdať nejakú ušľachtilú myšlienku no štýl ktorým na to išiel mi nesedí.
Bitúnok číslo 5 je v podstate jednoduchý príbeh, ktorý by sa dal zhustiť do pár strán. Niečo ako poviedka Vojak od Dahla. Alebo Vojakov domov od Hemingwaya. Zážitky, ktoré s vami zostanú aj po návrate domov, prenasledujú vás počas dní aj nocí, aj v kľude a teple domova, kde je najhlasnejším zvukom tikot nástenných hodín. Tragédia, ktorá spôsobí rozklad osobnosti.
Jasné, nebol by to Vonnegut, hračička, keby to nespravil inak, po svojom. Pridáva lietajúce taniere, rozpravu o povahe času a vôbec, tých otázok, ktoré z knihy vyvstávajú, je oveľa viac než odpovedí. Nie sú to len Drážďany, zabíjanie, fakt, že neslávne bombardovanie bolo ničivejšie ako zhodenie bomby na Hirošimu (vedeli ste to?). Je to skôr autorova úvaha, prečo sa tak stalo, prečo sa to opakuje, čo zmôže človek vo víre udalostí zmietajúcich svetom. Vojna nieje nič, lež osúdeniahodná, áno, ale čo s tým?
Aj po prečítaní je pre mňa Bitúnok zahalený rúškom tajomstva. Myslím, že je to tým, že ani sám Vonnegut, nepoznal odpovede. A znova sa dostavil ten čudný pocit, ktorý ma prepadá len pri tomto autorovi. Prečítal som knihu plnú vtipu, ale vôbec, vôbec sa mi nechce smiať.
"Ak je pravda to, čo sa Billy Pilgrim naučil od Tralfamadorčanov, totiž že všetci budeme žiť naveky, i keď sa dakedy javíme mŕtvi, nemám z toho veľkú radosť. A jednako - ak mám celú večnosť navštevovať tú či onú chvíľu, som vďačný za to, že tak veľa týchto chvíľ je pekných."
Aj keby si čitateľ z tejto knihy neodniesol nič iné, ako toto, bol by to dobre strávený čas.
"Řekl, že všechno, co se bylo kdysi možno dozvědět o životě, bylo v Bratrech Karamazových Fjodora Dostojevského. "Ale dneska už to nestačí," řekl Rosewater." (str. 106) A Vonnegut, jako by hledal, jak to vyřešit... Není to jednoduché, zejména když "zprávy o masakrech nepřátel nikdy nesmí naplnit uspokojením nebo radostí." (str. 24) Tolik mrtvých!!! "Tak to chodí."
O šíleném bombardování Drážďan, kde byli hlavně civilisté (mezi nimi uprchlíci), napsal jen o trošku více než to příznačné ptačí ""Ptí-píí-ptíp." I tak se mu úžasně povedlo zachytit obludnou absurditu války.
Billy je netečný, flegmatický a neustále mimo realitu. Kupodivu, všichni kolem jsou větší idioti než on sám. Vrchol jeho života, bylo, když byl unesen do mimozemské Zoo, kde se mu nejspíš chtělo zůstat napořád. Poselství knihy je jinak jasné: Válka je fuj!
Knihu som čítala dvakrát. Prvýkrat na strednej škole, druhý krát po rokoch... Ani raz ma ale príliš nechytila za srdce. Obľubujem protivojnovú a medzivojnovú literatúru a myslím si, že je xy iných, kvalitných diel. Niektoré časti boli silnejšie, mnoho ich bolo ale veľmi zbytočných.
"Život není to, co chceme, ale to, co máme," řekla Dita Saxová.
"Tak to chodí," odpověděl Billy Pilgrim.
Nevím proč, ale nějak mi tyhle dvě věty sednou dohromady a měla jsem nutkání je napsat... :-)
Jinak musím říct, že jsem knihu nepochopila, nechápu, co na tomto díle kdo vidí, a myslím, že je to proto, že jsem prostě z jiné generace a chybí mi znalost kontextu tehdejší doby.
Cestování časem jsem nebrala doslovně. Při čtení mi ujížděly myšlenky do interpretace, že "cestování časem zpět" je symbol pro to, že je minulost svým způsobem stále s námi, a že se jí prostě nezbavíme, v čemž spatřuju to antiválečné poselství - válka poznamenala životy milionů lidí po celý jejich život. A ať člověk dělal cokoli, stejně se mu prostě nějaké vzpomínky musely v běžném životě zákonitě vracet. Co se týče mimozemšťanů, působilo to na mě, že Pilgrim je psychotik, přičemž právě jeho bludy mu umožnily vyrovnat se s traumatickou minulostí skrze "pravdu o čase", kterou "zjistil".
A dost možná to autor myslel naprosto jinak...
Nějak nevím... úplně se mi nepodařilo zachytit Pilgrimovo zmateně uhánějící tok myšlenek... minulo mě vyzdvihované kultovní poselství tak moc, že můj intelekt měl tendence se hystericky stydět a utíkat zbaběle z boje ;) sic jsem ráda, že jsem si zase trochu odečetla ze svého nekonečného seznamu "musíš si přečíst!", tentokrát sdílené nadšení bohužel vynechám. Slovy klasika... tak to chodí.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno cestování časem americká literatura bombardování rozhlasové zpracování Drážďany americké rományAutorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
„Myslel si, že vo vojne bojujú len starnúci muži. Zabudol, že vo vojnách bojujú deti. Keď uvidel tie čerstvo oholené tváre, bol to šok. Bože môj, veď toto je križiacka výprava detí.“
Billy Pilgram, mladý maturant prežil bombardovanie Drážďan, udrel sa do hlavy a odrazu tu máme inú alternatívnu realitu. Unesú ho obyvatelia vzdialenej planéty menom Tralfamador a ocitá sa ako exponát v ZOO spolu s jeho ženou. Zdá sa Vám to absurdné? A čo je absurdnejšie? Nie náhodou vojna samotná? To, čo si navzájom dokážu urobiť ľudia ľuďom je nakoniec oveľa neuveriteľnejšie ako cestovanie časom a únosy na cudziu planétu dohromady. Je to tragikomický výsmech vojny. Cez psychické problémy hlavnej postavy sa vtipnou až absurdnou formou dotýka problémov, o ktorých sa dodnes nehovorí ako o PTSD (posttraumatická stresová porucha) vojnových veteránov ako reakcia na závažnú stresovú udalosť.
A prečo Bitúnok č.5? Amerických vojakov pri bombardovaní Drážďan odviedli do piatej budovy za bránou. Postavili ju ako prístrešie pre prasce, ktoré ma mali zabiť. Teraz sa mala stať domovom stovke amerických vojnových zajatcov ďaleko od domova. Za budovou bola latrína pozostávajúca z brvna, pod ktorým stáli vedrá. Nad dverami budovy bolo veľké číslo. Päťka.
Bolo to dobré, ale na Hlavu XXII a iné knihy podobnej tematiky sa to podľa mňa nechytá. Už po nej druhýkrát nesiahnem.