Je hlína k snědku?
Jakuba Katalpa (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/483432/bmid_je-hlina-k-snedku.png
3
285
285
Jmenuje se Nina. Kdysi malovala, ale od chvíle, kdy se vdala, už to nedokáže. Proč? Manžel ji obklopuje luxusem a aseptickou čistotou a ona se brání mít s ním dítě. Odchází od něj za jinými muži a ženami, toulá se ve skutečnosti i ve vzpomínkách na svou nekonformní babičku, která pracovala jako lékařka v Africe. A hledá cestu. K sobě a ke svému malování. Jako vypravěčka z Tisíce a jedné noci proplétá Nina minulost se současností a do svých příběhů vtahuje i čtenáře. Její sugestivní zpověď přináší množství smyslových, často velmi syrových vjemů, erotických pasáží nebo třeba katalog barev firmy Lefranc Huile.... celý text
Přidat komentář
Po přečtení předchozích komentářů jsem se knihu také rozhodl přečíst. Bohužel pro mne osobně trochu smutné počtení.
V jednotlivých obrazech často velmi silné a působivé, jako celek ale velmi nepřehledné - špatně se mi ve střídání časových rovin a mužů hlavní hrdinky orientovalo a kvůli tomu jsem se nedokázal četbě plně oddat. Se sexuální explicitností, která zde mnohým vadí, jsem problém neměl, ale je pravda, že to není nic pro puritány. S pozdějšími knihami autorky opravdu nesrovnatelné - pokud se vám líbili Němci nebo Zuzanin dech, nečekejte, že se vám automaticky bude líbit i tohle.
Jsem na rozpacích, jak hodnotit. I když odhlédnu od toho, že četba je to často nepříjemná, ba místy nechutná, tak stejně nevím... Co se týče literárního hlediska, je kniha napsaná výborně. I když jde o prvotinu, je znát, že autorka má neskutečný talent a psát prostě umí. Jenže ten příběh je takový... nijaký a o tom nejzajímavějším se prostě nepíše, nebo jen v náznacích. Ty nejdůležitější věci ze života hlavní postavy nevíme, zato se dozvídáme spoustu podrobností, které ani vědět nechceme. :-) Je možné, že tam jsou skryty hlubší myšlenky, leccos by tomu i naznačovalo, ale žádná jednoznačná vodítka, která by potvrdila některé mé domněnky (např. o vztahu první a druhé Niny, o pobytu babičky v Africe, který mi byl krajně podezřelý apod.), jsem tam nenašla, ač jsem některé pasáže četla opakovaně. Ale zase oceňuji, že mnohé náznaky mě nutily o příběhu více přemýšlet.
Nikdy si o knihách, co čtu, nic předem nezjišťuju, a tahle kniha je podle mě, když ji do sebe necháte za studena, nárazovitě (stejně jako je napsaná) vnikat, úplně geniální. Zapojení smyslů, pár opravdu brilantních mini kapitol, které jsou vlastně dlouhým citátem, zcela konkrétní a zcela přesnou lokalizací pocitu... Láska
Neporovnávat neporovnovatelné....to byla moje první myšlenka po přečtení poslední stránky.
Doupě, Zuzanin dech, Němci ...knihy, které jsem četla se zatajeným dechem a byla moc ráda, když jsem další z knih Jakuby Katalogy držela v ruce
Živočišnost se této knize upřít nedá...ale ...
první dojmy a moje WAU...se po prvních stránkách změnilo v ACHJO...nekompromisní otevřenost, jak je uvedeno v anotaci...se změnilo v skoro bych řekla nechutnosti . Rozhodně nejsem puritán, ale čeho je moc...
Vystihl to můj přítel, kterému jsem úryvky z knihy četla...to snad byla na drogách, když tohle psala, ne??? Tak za mě ...tahle kniha by se mohla jmenovat podle názvu jedné z Kapitol knihy...Návod pro silné....opravdu mi tato kniha nic nepřinesla...nebo jsem opravdu tak strašně stará a nerozumím, co tím chtěla autorka světu sdělit...
První stránky mě nadchly. Jak stránky přibývaly,mé nadšení ke čtení tohoto shluku myšlenek a postav sláblo. Autorka dokáže popsat pocity a vjemy dokonale, ani to příběh nezachrání. Kniha se nedá srovnat s Němci nebo Zuzaniným dechem,bohužel.
(SPOILER)
10/2023
Asi štěstí, že to nebylo delší.
Živočišný koity všude a s kýmkoliv, milion myšlenek, Mišo, Blanka, profesor, mrtvý mužík...
Jako takhle, některý popisy věcí byly fakt dechberoucí, to Jakubě jde.
Ale otázka na tělo - fakt má někdo v hlavě tohle? Jakože tohle všechno se mu vynořuje z mysli, zhmotňuje se do slov a málem i fyzicky? Mě by to fakt zajímalo, jestli je nějakej mozek takhle výkonnej, aby dojmy a zážitky zpracovával do toho všeho, co bylo v knize (a ne jen ten autorčin).
A další otázka - o zuby přišla už za manželství? A šmankote, to fakt zrovna ona vstoupila do TAKOVÝHO manželství? Nina, která lačně a zvířecky vošustí každýho, kdo neprošel přes obdélník na Staromáku...
Nemůžu dát víc než dvě hvězdy a to mi Zuzanin dech zněl v uších tak dlouho...
Je hlína k snědku? Je. A doufám, že jí Nina zbaští celý lán, udusí se a přestane mě iritovat svými všude odkapávajícími tělesnými šťávami, svým pachem a chtíčem ukájeným bez ohledu na místo a partnera. Nevím jestli se jí mám vysmát nebo ji litovat. Připadá mi, že ani ona moc neví co se sebou. A už vůbec nechápu její motivaci zůstat v prázdném manželství, které ji nenaplňuje, s mužem , který ji odpuzuje. Od Katalpy mám načteno všechno, tohle jsem myslela, že mi ještě chybí. Omyl. Nechybělo! Teď už to vím.
Tak tady jsem opravdu váhala s hodnocením, co s tim.... Z počátku jsem myslela, že knihu odložím nedočtenou, ale nemám to ve zvyku a tak jsem se pořádně kousla a po dočtení přidávám jednu hvězdu navíc oproti původnímu záměru, a to hlavně za opravdu originální, netradiční popisy, které vyznívaly až básnicky. Lámu si hlavu, co tím vším chtěla autorka říct, ale podle komentářů si kniha své příznivce našla a tak to má být.
Zuzanin dech, Němci i Doupě, to mě moc bavilo. Todle ne, pořád jsem čekala, jak se to vyvine, ale ničeho zásadního jsem se nedočkala. Totok asi nebude nic pro mě :) Hvězdičky dávám za sem tam pěkné obraty a taky za popis rozdílností v malířských barvách, to mi přišlo docela zajímavé.
Kniha, kterou přečtěte celkem rychle, ale stejně rychle na ni zapomenete. Což je asi dobře...
Upřímnost na hranici snesitelnosti, lehké pohazování si s těžkými myšlenkami a ten okouzlující slovaběh mě baví. Co chtěla Katalpa říct všem, nevím; co křičela na mě, to si za rámeček nedám:).
"Ta paní byla dědečkova paní. Paní nikdy nemůže být ženou a naopak."
Knížku jsem měla rozečtenou půl roku. Když jsem ji začínala číst, byla jsem těhotná a celý děj se mi zdál neskutečně nechutný a odpudivý a knihu jsem odložila. Teď tu vedle mě leží dvouměsíční miminko a nechutné mi to přijde stejně, jen mi najednou po boku Niny není nepříjemně. Není mi jí líto, jen se snažím neztratit společně s ní, snažím se, aby mi aspoň v jednom z jejích vztahů bylo dobře, ale není. Aby taky jó... Vztah se starým profesorem je vykreslen tak dokonale, že se mi z toho zvedá žaludek. Poměr s Blankou už mi tolik nevadí, i tak mi tenhle typ vztahu nevoní. Co si však dovedu představit celkem přesně je sterilní vztah s jejím mužem a hele- najednou chápu všechny její útěky z domova i tu nechuť plodit děti.
(SPOILER)
Asi mi nebylo dáno pochopit, o co se autorka svou knihou pokoušela. Nina, ta druhá z přelomu 20. a 21. století, mi lezla neskutečně na nervy.
Klidně pominu, že dítě nechce při jídle sedět u stolu a hodná babička s „praxí z Afriky“ má pochopení a nechá ho stolovat na zemi. To bych snad zvládla i já se svými zkušenostmi z Evropy.
Už míň dokážu babičku pochopit v okamžiku, kdy Nině po ukončení základní školy a rozhodování co dál řekne: „Dělej, co chceš. Je v tobě velká síla. Jsi rovná jako prut. Můžeš dělat cokoliv.“ A Nina se rozhodne, že do žádné další školy už chodit nebude. Tedy, chápu, co měla babička na mysli, ale jaksi to nepadlo na úrodnou půdu.
Po nějaké době se Nina sice přihlásí na uměleckou školu, ale v testu neuspěje ani v jedné třetině otázek. Ke studiu je nakonec přijata stárnoucím profesorem pro svůj talent a možná ještě „něco“, alespoň podle toho, jak se jejich vztah vyvine.
„Chudák“ Nina se provdá za zámožného muže a žije s ním ve „sterilním“ prostředí, které je v rozporu s její náturou a životními ideály. Nenašla jsem jediný důvod, proč ji politovat. Když je vztah pro někoho nesnesitelný, případně až toxický, je přece na nás, abychom hledali řešení a ne vinu u toho druhého. Její manžel ji nijak neutiskuje, naopak, dělá si, co se jí zlíbí, a nenašla jsem ani zmínku o tom, že by měla vůbec nějaké povinnosti. Nechce děti, ale před mužem to tají, a dokonce ho pošle na vyšetření!!! Upřímně, nelituju ani jeho. Má, co chce.
Doufám, že alespoň závěrečný akt „jedení a zvracení“ měl představovat nalezení sebe sama, a že snad proto kniha končí větou „Jmenuju se Nina.“
Není to úplně příjemné čtení. Ještě když to víceméně začíná sexuálním zneužíváním dítěte. Novela je obecně jinak velmi sexuální, protagonistka kromě svého muže střídá vícero mužů a také jednu ženu. Je to živočišné a také smyslové. Pachy, chutě, materiály a barvy, všechno tu má nějakou úlohu. Epizody se střídají velmi rychle a člověk se tak postupně posouvá kupředu v životě hrdinky, kdy nahlíží i do její minulosti a vytváří si tak celý její profil spojený s psychologickým posunem. V mnoha ohledech velmi zajímavé čtení, ale kvůli oněm nepříjemným pocitům nemůžu dát vyšší hodnocení než tři hvězdy.
Tato kniha mi byla doporučena a musím říct, že mi sedla na první dobrou. Je smyslná i smyslová. K zamyšlení i k uvolnění. Nádherné popisy barev, zvláště pak japanese red light.. Krása.. Možná ji nepochopí každý, ale je to v pořádku a jsem moc ráda, že jsem k ní našla cestu (nebo kniha ke mně) a doporučuji. Před autorkou smekám..
Jak bych knihu popsala jedním slovem? Divnokniha. To ale nutně nemusí být špatně.
Chtěla jsem vyzkoušet něco zvláštního, už název to sliboval. Kniha obsahuje velmi naturalistické popisy, dost jadrná slova, místy mi připomínala pomalu porno, ale obsahuje i některé zajímavé myšlenky, třeba:
"Ta paní byla dědečkova paní. Paní nikdy nemůže být ženou a naopak. Babička byla ženou."
Musím říct, že jazyk autorky mě opravdu zaujal. Dokáže vymyslet neotřelá a zajímavá přirovnání jako třeba:
"Vidím se se všemi orgány nezbytnými pro život, hebkým fialovým mozkem, krkem jako píšťalou, hladkým na omak, břichem plným generálů a každoměsíčních bitev, srdcem, brzlíkem a játry, pohlavními orgány, čistými jako sklo. Vidím se s čelem tvrdým jako kamenný dům, s prsty, které dokážou vnímat. Vidím své rty a usmívám se."
Styl celé knihy mi hodně připomínal Nemilovaná - z deníku sedmnáctileté Perly Sch. od Lustiga. Tato knížka se mi ale líbila víc než Nemilovaná. Obě knihy jsem ale pochopila podobně málo.
Na závěr: Nemůžu říct, že se mi kniha líbila, ale nemůžu ani říct, že se mi nelíbila. Byla zajímavá. Někdy se k ní možná i vrátím a zkusím pochopit nepochopené. Uvidíme. Určitě ale zkusím i jiné knížky autorky.
Totální úlet. Naturální popis všech životních funkcí. Asi jsem všechny myšlenky nepobrala.
Té živočišnosti je tam na můj vkus nějak moc.
Štítky knihy
sex nevěra česká literatura psychologické romány lesby, lesbismus rozhlasové zpracování bisexualita milenci české novely
Autorovy další knížky
| 2020 |  Zuzanin dech |
| 2017 |  Doupě |
| 2014 | Němci |
| 2006 |  Je hlína k snědku? |
| 2008 | Hořké moře |
Hodně zvláštní. Asi jsem i něco nepochopila, ač jsem se několikrát vracela a po konci vzala znova pár listů začátku. Prolínání časů a postav ale stále úplně nechápu. To je ale můj problém, knížka je hodně dobře až mistrně napsaná. Přesto se moc nelíbí a líbit, předpokládám, nebude. Čiší z ní primitivní živočišno, celá je o sexu bez zábran, tak, jak to tělo chce a cítí. A to není nic pro naši "civilizovanou", chladnou a vlastně tak trochu pokryteckou západní kulturu. Pro nás jsou to "nechutnosti". Nejsme tak vychováváni, sex a intimní tělesné potřeby jsou stále tabu, raději si vezmeme Ibalgin...