Je-li toto člověk

06.09.2024

Literární styl mi úplně nesedl, ale výpověď to má.

24.04.2024

Elie Wiesel povedal, že Primo Levi zomrel v Osvienčime. O 40 rokov neskôr. Trochu ma mrazilo, ako pútavo autor popísal vlastné a cudzie utrpenie. Čo tam po románoch žmýkajúcich tému holokaustu ako handru, toto je autentické.

„V Osvětimi jsem poměrně často pozoroval podivný jev. Potřeba lavoro hen fatto – dobře vykonané práce – je natolik silná, že nutí lidi, aby vykonávali dokonce každodenní otrocké povinnosti „pořádně“.“

18.03.2024

Přečetla jsem na toto téma již několik knih, i tato byla velmi zajímavá z historického hlediska, ale přišlo mi to takové jako utahané. Často jsem ji odkládala, ale spíš proto, že jsem se nutila do čtení. Každopádně příběh je to velmi silný a jedno reálných vyprávění.

10.10.2023

Jelikož kniha vyšla dva roky po válce, čiší z ní upřímná syrovost.
Kniha popisující každodenní útrapy v Osvětimi. Všudypřítomný hlad, zima, únava, nemoci...S tím vším si autor musel poradit, jak nejlépe uměl.

10.09.2023

Približne 1,3-miliónov životov, padlo nacistickou rukou na zmar vo vyhladzovacom tábore Auschwitz-Birkenau, tam sa aj začiatkom roka 1944 ocitá Primo Levi a s ním aj približné ďalších tisíc talianskych židov. Jeden z najdôkladnejších opisov prežívania (ak sa to dá vôbec životom/prežívaním nazvať) v lágri, k akému sa môže človek dostať. Niekedy až slovami neopísateľná situácia, spravila z chemika spisovateľa, ktorý podal svedectvo o farme smrti, ktorú pripravili "ľudia" iným ľuďom, výhradne kvôli tomu, že nejakou vlastnosťou nespĺňali ideál Hitlera a jeho prisluhovačov.
Posolstvo tohto diela vyjadril autor najlepšie: "Stalo sa to, takže sa to môže stať znova: toto je to hlavné, čo by sme mali hovoriť. Môže sa to stať a môže sa to stať všade."

20.06.2022

Autor napsal knížku v r.1946 a vydal v r. 1947, kdy jeho vzpomínky byly ještě hodně živé. Nové vydání v r. 1958 bylo přeloženo do mnoha jazyků a stalo se klíčovým literárním svědectvím o koncentračních táborech. Určitě budu chtít přečíst další jeho knížky.

21.03.2022

Jiný pohled na život v Osvětimi, netradiční a nutící k přemýšlení co všechno je člověk " je-li toto ještě člověk", schopen udělat pro přižití. Není to jednoznačný román nebo vyprávění, o to více přiměje k přemýšlení.

01.03.2022

Z dnesni pohledu se to zda jako nejake obdobi ve stredoveku..nemyslim,ze je to vzdalene,ale pristupem k lidem..uff

24.09.2021

"Holokaustových románov", pod ktorými sa lámu stoly v kníhkupectvách a ktoré rastú ako huby po daždi, mám plné zuby. Vždy si kladiem otázku, čo by na ne povedali ľudia, ktorí koncentrák prežili.

U Prima to bolo iné. Oslovila ma už jeho predošlá kniha, "jidiš western".
Táto bola narozdiel od "románov" kruto úprimná a bez príkras, písaná skôr formou záznamov a pritom pútavo. Bolo stiešňujúce a zároveň fascinujúce sledovať autorovu cestu, dozvedieť sa z prvej ruky o živote v lágri, bezbrehej absurdite nariadení a o tom, čo všetko si häftlingovia museli vytrpieť. Nemci mohli z človeka urobiť číslo, nemohli ho ale zlomiť.

03.09.2021

Jedná z mála knih o holocaustu, kterou bych si ráda jednou přečetla znovu. Svojí hloubkou předčí kdejaký román. Více netřeba dodávat. Doporučuji k přečtení.

21.08.2021

Románově padané vzpomínky jsou nejspíš čtivější, nicméně si myslím, že bezprostřední sepsání je autentičtější a má větší vypovídací hodnotu. A pomáhá tomu i ten věcný styl vyprávění. Také jsem čekala, že knížka bude zpochybňovat, jsou-li ještě lidmi věznitelé a ne vězni, kteří se sice dokázali chovat hnusně, pokud chtěli přežít, na rozdíl od svých věznitelů, ale neměli na výběr, nemohli odejít.

04.07.2021

Svedectvi sepsana kratce po skonceni valky a jejich hruz, bez jakychkoliv romanovych prvku jsou ta nejsyrovejsi, co se k dalsim generacim mohou dostat. At uz byla vecnost vypraveni zamerem ci nikoliv, muze to byt jedna z nejcennejsich vypovedi o zivote v koncentracnim tabore - paklize se da takovemu prezivani rikat zivot.

19.04.2021

Knihu jsem přečetla kvůli přijímačkám na výšku a jsem za to nesmírně ráda. Příběh jsem hltala každým slovem a přečetla za pár dní. Pokud se zajímáte o téma koncentračních táborů, tak 100% doporučuji. Z autobiografického vyprávění někdy až přecházel mráz po zádech.

27.07.2020

Tuto knihu mi darovala Jana Bártová (nick v Databázi knih: barnajka). Za knihu děkuji. Knihu jsem už měl dlouhou dobu, takže nastal čas, abych si knihu přečetl. Tento rok jsem si dal závazek, že budu číst méně knih z období 2. světové války, zejména odehrávající se v koncentračních táborech. V roce 2019 jsem těchto knih přečetl poměrně hodně a pociťoval jsem, že mi tyto hrůzy a utrpení lidí nedělá dobře. Často to bývá tak, že člověk, který prošel koncentračním táborem a přežil, má potřebu podat lidem svědectví o tom, čím si prošel. Jelikož však není spisovatelem a nedokázal by napsat knihu, spojí se třeba s nějakým novinářem nebo spisovatelem a svůj příběh mu vypráví a knihu dají dohromady společnými silami. Následně vznikne kniha. Dá se říci, že přeživší koncentračního tábora další knihy už nenapíšou. Jejich cílem bylo podat svědectví o událostech, kterými sami prošli. Myslel jsem si, že obdobně to bude u PRIMA LEVIHO, ale následně jsem se dozvěděl, že je italským spisovatelem a na svém kontě má několik knih. O jeho knihách se vyučuje na italských školách. Zajímavostí je, že tento autor propadl u maturity z italského jazyka na téma občanská válka ve Španělsku. Smutné je, když jsem se dočetl, že spáchal sebevraždu. SAUL BELLOW (nositel Nobelovy ceny za literaturu 1976) prohlásil, že nejdůležitější knihou přeloženou v Americe r. 1984 jsou PRVKY ŽIVOTA, kterou napsal Primo Levi. Autorovy knihy jsou známy po celém světě.

Kniha JE-LI TOTO ČLOVĚK byla vydána v roce 1947. Autor začal psát knihu v prosinci 1945 a dokončil ji v lednu roku 1947. Autor v úvodu knihy napsal: „Uvědomuji si nedostatky v uspořádání této knihy a žádám o shovívavost. Úmysl napsat ji v tomto pojetí se zrodil ještě v době, kdy jsem byl v lágru, i když jsem ji tam nenapsal. Potřebu vyprávět „těm druhým“, přimět ty druhé „k účasti“ jsme v době před osvobozením a po něm pocítili stejně okamžitě a prudce jako ostatní základní potřeby. Knihu jsem napsal, abych uspokojil tu potřebu. Především tedy, abych se vnitřně osvobodil. Odtud její fragmentární charakter: kapitoly nebyly napsány v logickém sledu, ale podle naléhavosti. K jejich spojení a zařazení do celku došlo podle předem stanoveného plánu až následně. Připadá mi zbytečné dodávat, že nic v knize není vymyšleno.“ Dá se říci, že autor začal psát knihu bezprostředně po skončení 2. světové války, Autor měl v čerstvé paměti uloženy zážitky, které následně zpracoval do této knihy. V Osvětimi, v tomto PEKLE na Zemi, byl po dobu jednoho roku. V jednotlivých kapitolách nás seznamuje se zdejším životem, dozvídáme se informace o lidech, se kterými se seznámil, také nám popisuje život na marodce, kterou označuje zkratkou KB (Krankenbau). Autor píše: „Život v KB je život v předpeklí.“ V knize se dozvíme další informace o jeho životě na tomto místě, takže nebudu zbytečně prozrazovat, nechávám to na čtenářích. Ještě bych poznamenal, že bylo zajímavé, když s jedním mužem probíral knihu BOŽSKÁ KOMEDIE, kterou naspal Dante Alighieri a vzpomínal na citáty z této knihy. Občas se tyto citáty vyskytují v průběhu vyprávění. Kapitola s názvem Příběh deseti dní je zajímavá tím, že je psána formou deníkových záznamů, kdy se schylovalo k osvobození tábora. Sám autor píše: „V těch deseti dnech jsem si skutečně připadal jako Robinson Crusoe, ovšem s jedním podstatným rozdílem. Crusoe se pustil do práce kvůli tomu, aby přežil sám, zatímco já a moji dva francouzští společníci jsme byli ochotni vědomě a s radostí pracovat alespoň pro spravedlivý lidský cíl, abychom zachránili životy našich nemocných druhů.“

Myslím si, že kniha určitě stojí za přečtení a je dobře, že PRIMO LEVI se rozhodl tuto knihu napsat. Určitě to pro něj nebylo jednoduché, když si připomínal tyto těžké chvíle. Nedovedu si představit, že bych vydržel v Osvětimi tak dlouho jako on. Myslím si, že bych dříve či později podlehl, nevydržel bych toto utrpení, proto je určitě dobře, že knihy s tímto námětem vycházejí, aby si všichni lidé uvědomili, jakým peklem si tito lidé prošli a hlavně, aby se už toto PEKLO nikdy neopakovalo. Souhlasím se slovy anotace, ve které je uvedeno: „Vypráví hlasem jasným, pevným a něžným, bez nenávisti i sebelítosti. Daří se mu cosi zázračného: v každém vězni, který se objeví na stránkách jeho knihy, ať už je to häftling nebo múzlman anebo kápo, poznáváme kohosi blízkého. A naučíme se ho chápat. Ti lidé v nás podnítí touhu žít dobře a čestně. Probudí naše lepší já.“ V minulosti jsem v některých knihách četl o tomto autorovi, byla to jen letmá zmínka a konečně jsem měl možnost, abych se s jeho příběhem seznámil. Mrzí mne, že spáchal sebevraždu, člověk, který musel nedobrovolně strávit rok v Osvětimi, který sepsal zážitky do této knihy, který PŘEŽIL jako jeden z mála na tomto BOHEM zapomenutém temném místě. Knihu hodnotím na 100 %.

V závěru knihy se vyskytuje také rozhovor Philipa Rotha s Primem Levim a také chronologický přehled života a díla. V knize se vyskytuje plno zajímavých myšlenek. Kniha byla srozumitelná, i když některé části se četly obtížněji, takže jsem se k nim vrátil a snažil jsem se je pochopit. Těchto částí se nevyskytovalo hodně. :)

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Neboť taková je už lidská povaha, že útrapy a bolest se v našem vnímání nesčítají, ale schovávají se, ty menší za ty větší, podle dobře známého zákona o perspektivě. Tato prozřetelnost nám umožňuje žít v táboře. A proto také často na svobodě slýcháme, že člověk nikdy nemůže dojít uspokojení. Spíš než o neschopnosti člověka dosáhnout absolutního blaha to svědčí o tom, že stále ještě dost dobře neznáme úplnou podstatu člověka ve stavu neštěstí a převádíme nesčetné, hierarchicky si podřízené příčiny neštěstí na jediného jmenovatele, kterým je příčina hlavní. Až do okamžiku, kdy tato hlavní příčina pomine, a my s bolestným údivem zjistíme, že se za ní skrývá příčina další a další a že jich je dokonce celá řada.

15.07.2020

Špatně jsem pochopila, o čem vlastně kniha bude. Domnívala jsem se, že název odkazuje k příslušníkům SS, k "zaměstnancům" koncentračního táboru a k věznitelům. Ale název odkazuje na druhou stranu - právě k zajatcům koncentračního tábora a k jeho obyvatelům. Možná proto mi kniha úplně nesedla. Asi jsem nechtěla číst o jejich ubohosti i zlobě k sobě samým, stačí, co museli zažívat ze strany Říše.

03.07.2020

Důležité svědectví, které je nutné si připomínat. Nečte se snadno, ale literárně i obsahem je to prostě síla.

03.07.2020

Je - li toto člověk .... příběh autentický se snahou autora o objektivitu, bezemočnost ....
a já se ho snažila takto přijmout, i když mne napadá spíše : jsou - li toto lidé....
a to na obou stranách hranice ....

Na jedné nadřazenost arijské rasy a snaha o degradaci člověka ....

Na druhé bezmoc těch, jejichž lidství bylo pohřbeno pod tíhou ran, které utrpěli ....
Kteří se stali pouhými čísly s jedinou touhou : PŘEŽÍT

A přece se i zde objevuje solidarita a snaha pomoci :

" ani ho nenapadlo, že by se dobro mělo dělat kvůli odměně ....

Knihu jsem četla na etapy - a jak píše autor, toto sdělení pro něj bylo osvobozující....

18.06.2020

„Není pravda, že pro popsání nepořádku je zapotřebí nepořádek; není pravda, že chaos na napsané stránce je nejlepším symbolem extrémního chaosu, k němuž jsme odsouzeni: to považuji za příznačný omyl našeho nejistého století.“
(Primo Levi v eseji O temném psaní)

Nedávno jsem se dočetl, že ten racionální styl vzpomínání Prima Leviho nebyl umělecký záměr, ale že měl pan Levi prostě strach, že když bude příliš emotivní a „románově literární“, tak mu nikdo neuvěří. Dnes takovou obavu těžko chápeme, příběh holokaustu je výraznou součástí našeho historického povědomí a Osvětim je nejvýraznější připomínkou holokaustu. Možná zapomínáme, že krátce po válce to bylo jinak, jako hlavní oběť nacismu byl vnímán domácí odboj a židovský příběh v procesu zpracování zkušeností s okupací spíš překážel. „Člověk podstupuje riziko, že bude obviněn z toho, že ze sebe dělá oběť, nebo z exhibicionismu,“ vysvětloval Primo Levi v jednom z rozhovorů svůj strohý styl vyprávění.
Kniha opravdu často vypadá víc jako výstup z pozorování antropologického experimentu než jako intimní vzpomínání. Ale je to emočně drtivé a také je to případné, protože to umožňuje vnímat holokaust v jeho pravé podobě – jako odlidštěný mechanismus smrti. Leviho setkání s nacistickým doktorem vystihuje dost přesně, v čem spočívala dehumanizace obětí: „Jeho pohled totiž nebyl pohled, jakým se jeden člověk dívá na druhého. Kdybych dokázal vysvětlit do hloubky povahu toho pohledu, který si vyměnily skrze skleněné stěny akvária dvě bytosti, obývající dva různé světy, dokázal bych zároveň vysvětlit podstatu velkého šílenství třetí říše.“ Žádná temná poetika, žádná transcendence, žádné zrcadlo moderní společnosti, žádné romantické představy o utrpení, které zušlechťuje. Nic takového! Tupá, vražedná, nezastavitelná mašina na zabíjení lidí, bez citu a beze smyslu. Hier ist kein Warum.

Chladný a věcný přístup k psaní neznamená, že city nejsou přítomny. Nechybí zde hněv, nenávist ani potřeba soudit, jsou jen potlačeny. A právě momenty prýštících emocí jsou obrovsky silné, v kontrastu se zbytkem textu. Kdybych byl Bůh, vyplivl bych jeho modlitbu na zem, píše třeba o rabínovi, který hlasitě děkuje Bohu, že prošel selekcí a svoji modlitbu deklamuje přímo před očima těch, kteří tolik štěstí neměli. Primo Levi zde ukazuje, že i když je zredukován na číslo, nepřestává cítit pohoršení nad tak výrazným projevem mezilidské necitlivosti. Vystupuje to ze stránek jako skvrna na čistě bílém plátně. Jako do ruda rozžhavené železo.

Na konec si chci nechat to pozitivní: lidskost v nelidských podmínkách. Primo Levi by nepřežil (a my bychom nečetli jeho knihu), pokud by se mu nedostalo pomoci od neznámého krajana, který byl v Osvětimi jako nuceně nasazený civilista. Píše o něm následující: „Nejsem mu vděčný ani tolik za tu materiální pomoc, jako spíš za to, že mi svou přítomností, tím svým tak mírným a samozřejmým způsobem dobroty neustále připomínal, že pořád ještě existuje mimo tento náš i jiný, spravedlivý svět, něco a někdo, co je čisté a poctivé, nezkorumpované a nebarbarské, vzdálené vší nenávisti a strachu, něco nesnadno definovatelného, jakási vzdálená možnost dobra, pro kterou stojí za to zůstat na živu. (...) Lorenzo byl člověk, jeho lidství bylo čisté a neposkvrněné. Lorenzo nepatřil k tomuto světu negace. Lorenzovi vděčím za to, že jsem ani já nezapomněl, že jsem člověk.“
Přestože je ošemetné vyvozovat ze specifické osvětimské zkušenosti obecné závěry (sám Primo Levi před tím varuje), nedá mi to, abych nenapsal, že právě Lorenza si můžeme vzít jako vzor. Jeho vstup do Primova života nám připomíná, že když budeme vnímaví k bližním, překonáme pohodlnost a prokážeme odvahu, můžeme zachraňovat lidské životy.

17.05.2020

Knížka byla napsána krátce po 2. světové válce, tedy v době, kdy měl autor vzpomínky na koncentrákové hrůzy v nejživější paměti. Autor v ní vykresluje nejen těžký a bezútěšný život v nacistickém koncentračním táboře Osvětim-Monowitz, ale zaobírá se úvahami o tom, co nedostatek jídla, zima, nesmyslná práce, bití a další týrání s člověkem udělá, především pak s jeho nitrem, smyslem pro pomoc druhým – zkrátka se schopností být člověkem. Popisuje, jak v zoufalé snaze přežít byli někteří vězňové schopni takřka všeho, bez ohledu na to, zda tím ublíží někomu jinému. Naopak takových, kteří po celou dobu nemysleli jen na přežití sebe, ale i zcela cizích lidí, mnoho nebylo. Většina vězňů pak "plula s proudem" – neměli dost sil na to, aby jakkoli aktivně vzdorovali nelítostné nacistické mašinérii. Autor sám, tehdy čtyřiadvacetiletý, byl po několika málo měsících na pokraji fyzických sil. Pomohl mu zcela neznámý člověk – a také několik šťastných náhod. Poslední dny pobytu v táboře tráví mezi těžce nemocnými. Tehdy se snaží starat nejen o sebe, ale i pomoci spoluvězňům z "jeho" pokoje a – jak sám říká – stát se znovu člověkem.

Velmi silná a inspirativní kniha... nemusíme prožívat takové hrůzy jako Primo Levi, stačí jakákoli krize – a lidské charaktery se projeví. Měli bychom na to myslet, i když chceme přežít. Na tom není nic špatného, naopak, ale neměli bychom brát šanci na přežití ani ostatním, a to nejen lidem, ale ani ostatnímu životu na naší krásné planetě.