Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/290717/bmid_jeden-den-ivana-denisovice-cue-290717.jpg
4
1818
1818
Dnes již legendární novelu Jeden den Ivana Děnisoviče autor promýšlel v Ekibastuzském pracovním lágru v zimě 1950–51 a její původní název zněl Šč-854 – Jeden den jednoho mukla. Postavu Ivana Děnisoviče vytvořil Solženicyn podle vojína Šuchova, který s ním bojoval za sovětsko-německé války, a podle vlastních zkušeností v lágru, kde pracoval jako zedník. Usnesení o uveřejnění novely bylo schváleno na politbyru ÚV KSSS v říjnu 1962 na osobní nátlak Chruščovův. Novela vyšla v časopisu Novyj mir v roce 1962, brzy nato začala vycházet ve statisícových nákladech. V roce 1971 vydalo sovětské vedení tajnou instrukci, na jejímž základě byly výtisky knihy vyřazeny z knihoven a zlikvidovány. Moldavan utíká jak malá myš, hlavu má vraženou mezi ramena. „Stát!“ křičí strážný. A zapisuje si K-460. „Kdes byl?“ A už jde na něho a otáčí pušku pažbou kupředu. Z davu všichni křičí: „Svině! Chcíplotino! Hajzle!“ Ale někteří ztichli ihned, jakmile seržant začal obracet pušku. Chlap ani nemuká, hlavu má sehnutou, couvá před strážným. Zástupce z dvaatřicítky vystoupil z řady: „Zalezl si dobytek na lešení, schovával se tam přede mnou, pak se tam zahřál a usnul.“ A bác ho pěstí za krk! A bác ho do týla! Tím ho odehnal od strážného. Moldavan ucouvl, ale hned proti němu vyskočil Maďar, taky z dvaatřicítky, a kop ho do zadnice! A ještě jednou! Tohle je, kamaráde, jinší kafe než dělat špiona. Dělat špiona, to dokáže každý pitomec. Takový špion si žije, ručičky si nezašpiní a je mu veselo. Ale zkus to odkroutit si v kárném deset tvrdých s krumpáčem a lopatou! Strážný nechal pušku klesnout. A velitel eskorty řve: „Od-stoupit od vrat! Po pěti ná-stup!“ Potvory, zas budou počítat! Jaképak teď počítání, když je to stejně jasné? Chlapi začali hučet. Všechen vztek se teď od Moldavana obrátil proti eskortě. Chlapi hučí a nehýbají se od vrat.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2016 , Leda , RozmluvyOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
"Obyčejný" mrazivý den v pracovním táboře. Byla jsem ráda, že při čtení můžu sedět hezky v teple a pohodlí svého pokoje. Obdivuhodné je, že v knize není kapka hořkosti, Ivan Děnisovič je se svou situací vyrovnaný, nic jiného mu vlastně ani nezbylo, než se přizpůsobit a snažit se vydržet i v takovémto hrozném otupujícím prostředí.
"Raduj se, že jsi ve vězení! Tady máš čas pomyslet na duši."
- jeden z nejúžasnějších citátů, jaký jsem kdy četla. V těch málo slovech je ukryta pouhopouhá, čistá pravda.
Ale ta čistá pravda je vlastně ukryta v každém slově knihy... a taky utrpení, bída, smutek... A přesto - přesto mi příběh vždycky připadal optimistický, nadějný. Asi taky proto, že sám hlavní hrdina bral všechno tak nějak - tak nějak, že to tak prostě je.
Je to kruté a opravdové - ruské - a všichni můžeme být rádi, že to Solženicyn sepsal... Asi z toho budu mít napořád takový zvláštní pocit – směsici nostalgie, smutku, radosti a beznaděje...
Do knihy jsem se musela občas nutit. Ale co mě naopak úplně nadchlo je, že popis sibiře mě dokázal ochladit i ve 40°C tohoto léta.
Výborná kniha. Nečekala jsem, že mě až tak pohltí. Připadalo mi, že jsem v gulagu spolu s vězni. Vůbec mi nepřišlo, že by byl děj málo akční. Neshledala jsem ani jeden moment, kdy bych se nudila, nebo si říkala, že je kniha moc popisná - a to je u děje v jednom dni opravdu kumšt.
Popravdě řečeno - slabota. Očekávala jsem mnohem více. Dle názvu vyplývá, že v knize bude popsán jeden den v pracovním táboře. A to také bylo, ale nic víc. Hlavní postava nebyla nijak zajímavá. Celá kniha byla zdlouhavá a nudná. V knize se neobjevila žádná zápletka či vyvrcholení děje. Takže dávám jen 2 hvězdy.
Tak tahle knížka mi z těch maturitních dostala asi nejvíc. Skvěle se mi četla a příběh mě pohltil. Nepřikrášlená krutost pracovního tábora, perfektně popsaný jeden den z místa, kam se dostat nechcete. Jo, tahle knížka mě dostala a hodlám si od autora přečíst další a dobrovolně. Nejvíce se mi vryla do paměti prakticky dětinská konverzace o hvězdičkách a měsíci na nebi ve chvíli, kdy čekali v mrazu na to, až je konečně propustí z pracoviště. Dojemné, kruté, realistické.
Velmi silná jednohubka. Zvláštní na tom je, že navzdory prostředí, ve kterém se odehrává, vyznívá chvílemi veskrze pozitivně. Zejména mne zaujala radost hlavního hrdiny z dobře vykonávané práce, o radosti z ulovení další porcičky jídla nemluvě. Inu, že by skutečné hodnoty?
Typická Ruská tvorba - děs, bída, beznaděj. Stále si myslím, že kniha stojí za přečtení, byť se může zdát zdlouhavá. Nutí totiž k zamyšlení a to je, dle mého názoru, jedna z hlavních funkcí literatury.
Celá kniha byla celkově docela šedá, nijak výrazně se mě nedotýkala, ale poslední stránka mě totálně dostala. Už se "těším" na Souostroví Gulag
K této knížečce jsem se po letech velice ráda vrátila. Forma krátkých povídek tomu ulehčuje a těžké téma se dobře čte. Z degradace člověčenství člověka až mrazí...jsem ráda za dobu a místo (i když né tak úplně od obojího) ve které žiju...hodnoty jsou trochu povrchnější, ale o to pohodlnější život... :)
Určitě tato kniha měla za úkol šokovat lidi a ukázat, jak to probíhalo v ruských pracovních táborech. Ale nezúčastněný pohled autora na hrůzy tohoto místa na mě bohužel zapůsobil úplně opačně. 3*
V knize nejsou žádné dramatické zvraty, žádné krvavé a brutální scény. Celý děj plyne zdánlivě pokojně a klidně, tím spíš, že hlavní hrdina se sám tak chová, protože si už jaksi zvykl, ví, že jinou možnost nemá a chce přežít. Ale těm, komu děj připadá nemastný, neslaný a nezáživný, bych poradila, aby si zkusili představit spoustu takových dní za sebou. Některé třeba tak klidné nebudou, ale bude jich hodně. Třeba kolem devíti tisíc, což je 25 let. Ale i deset let je dlouhá doba. Četla jsem, že jeden maďarský voják z druhé světové války, byl z gulagu propuštěn v roce 2001! Pro něj to určitě nezáživné nebylo.
A kniha není psána v první osobě, jak tady někdo píše, ale ve třetí.
Čakal som od nej oveľa viac a asi preto ma tak neočarila. Opisy jedného dňa Ivana Denisoviča boli pre mňa nezáživné a málo zaujímavé.
Krátké, čtivé - ideální pro studenty k maturitě. Mě osobně nejvíc zarazila degradace lidství, působivé, nicméně méně děsivé, než jsem čekala.
Hodně podobné Zápiskům z mrtvého domu. Ivana jsem četla až potom a přesto mě zaujala.
Jako adolescent jsem ji ještě za "soudruhů" četl jak jinak, než v samizdatové podobě. Pro mě tehdy nepochopitelný děj byl bijící kladivo a hluboký dojem z příběhu zase dláto, které tepalo do mé najivní a neznalé duše výstrahu před zbožňovanými nadlidmi s rudým, hnědým, či jiným barevným odstínem...
co ja viem... uvedomujem si vyznam, myslienku, jazyk a vsetko pre co je tak velmi cenena ale mne to prislo nemastne neslane a nieco mi na tom chybalo... nevedelo ma to chytnut, sorry...
do mě se vryla tato myšlenka: tady na severu malta zmrzne rychleji od mrazu, proto je tu tak těžké stavět domy. Hodíte lžící maltu, za chvíli v tom lupne a už tu cihlu nikdy neutrhnete...
Nepředstavitelná věc pro člověka, který někdy něco stavěl:)
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismuČást díla
 |
Drobnosti 1968 |
|
Jaká škoda! |
|
Jeden den Ivana Denisoviče 1962 |
|
Matrjonina chalupa |
|
Pravá ruka |
Autorovy další knížky
| 2000 | Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Velice dobře popsán jeden den kárance v gulagu na Sibiři. Bohužel, ale bez citů. Vypráví to jako kdyby to bylo naprosto normální.