Souostroví Gulag: 1918–1956 přehled

29.10.2024

Každý organ bez cviku odumiera.
Modliť môžeš sa slobodne, ale nech ťa počuje iba boh.

04.06.2024

Úpící pomník nebývalého rozsahu a hloubky sovětských represí a vězeňského života.
Solženicyn sepisoval dílo deset let a komplexně v něm vylíčil cestu od zatčení přes vyšetřování, vazbu, transport, tábor a vyhnanství. Pozastavuje se nad množstvím jevů s těmito obdobími a situacemi spjatými:
- Zatčení, moment odvedení
- Zákonodárství s jeho absurditou a pokrytectvím
- Udavačství
- Rozjímá nad vězeňským životem, bídou, útlakem i snášením onoho útlaku
- Mučení
- Přežívání a morálka v daných podmínkách
- Pravověrní (uvěznění zapřísáhlí komunisté)
- Etnografie muklů
- Mezipohlavní vztahy v táborech, sex a těhotenství
- Hladovky, útěky a vzpoury
- Propouštění, proces osvobození

Solža samozřejmě nepojednává jen o své zkušenosti, nýbrž všechny tyto části doplňuje popisem osudů a zkušeností dalších vězňů/muklů, které během dekád vyslechnul či vypátral v archivech.

Souostroví Gulag je zkrátka dílo, které by měl každý přelouskat, aby si věci náležitě zarámoval.
Osobně se mi protiví takové ty zhýčkané zápaďačky, které se brání všemu negativnímu, protože je to nepříjemné a věnují přehnanou pozornost různým zkrášlovacím a kosmetickým prostředkům. Aby si ale přečetli Souostroví Gulag, to ne... Sic mě otravuje jejich naivita, tak je nepovažuji za toliko problematické jako ty hysterické omezence, kteří ve své zpovykanosti nazývají režimy západních zemí "novou totalitou" (Babiš) nebo "demokratickým fašismem" (dezolát v komentech na FB), protože nemůžou zcela beztrestně projevovat svou zhovadilost. Taková individua poznamenávají, že "Orwell se v hrobě obrací", když zjistí, že nemohou beztrestně podporovat třeba Wágnerovce během současné války na Ukrajině (k Ukrajině se autor taky vyjádří).
Tohle nesoudné rámování a zcestné užívání pojmů považuji za nechutné a opovrženíhodné, protože to znehodnocuje vážnost toho, co se dělo ve 20. století (nejen) v SSSR.
Ovšem žě i demokratický režim v sobě nese jistou míru autoritářství, protože každý režim má nějaké vynucovací prostředky k tomu, aby udržel svůj řád. Ta svoboda se relativně bezpečně realizovat v demokratických společenstvích není zadarmo - žádá si nějakou míru zodpovědnosti. Zpovykané lůze by každopádně prospělo, kdyby nazřeli, jak ta skutečná totalita vypadá.

Už jenom ten začátek množstvím výpovědí vpravdě ukazuje, co to ty velké čistky let 30. vlastně byly. Přijde mi, že v sovětském vyvraždování se hodně projevoval onen ruský cynismus a neúcta k lidskému životu. Nejen, že museli být popravování ti, kteří se režimu nehodili, nýbrž byli popravováni i mnozí ti, pro něž ani sama Čeka nenacházela hned dobrého důvodu (nechala je ale napsat nějakou stať na nějaké téma s tím, že ono už se tam něco najde). Šlo o to, vykázat činnost. Paranoidní Stalin by asi neuvěřil, že se někde nedějí spiknutí, takže byli odsuzováni lidi třeba jen pro to, aby se naplnily tabulky, aby tajní prokázali svou oddanost a píli... Šlo o vykonstruované monstrprocesy, při nichž byla přiznání vynucena nejrůznějším mučením.
Celé je to tak absurdní, ale Solženicyn to sepsal s takovou smířlivou tíží a fundovaností, že na čtenáře dýchá spíše tragika z toho, kolik dobrých lidí ten cynický ruský totalitní režim pozřel. Kolik potenciálu byla zardoušeno.

Napadalo mě také, že v těch Gulazích musela být docela zajímavá skladba lidí. Kriminálníci a političtí. Zločinci a inteligence.
Autor četněkrát sděluje, že bažil po tom se každého na vše vyptat. I proto je jeho dílo tak jímavé.

Přesto jsem byl ale i několikrát pobaven, protože Solženicyn píše, jakoby se s tím životem mukla zcela sžil a dokonce si ho i oblíbil. V jeden moment se Solža třeba rozplývá nad oslovem "ostrok".
Dokáže však vystihnout absurditu, která má i humorný rozměr.
Jindy mě pobaví, jak autor vyjádřil myšlenku nebo jakými slovy vylíčil situaci.

Myslím, že my tady v Evropě máme tu představu, že zlo je symbolizováno německým nacismem a ztělesňováno Hitlerem, ale nyní se mi potvrzuje, že bolševický socialismus je ještě zhoubnější. Ponechme teď stranou, že zlo a dobro jsou do značné míry konstrukty, které používáme dost relativně - ovšem pokud za zlé lze něco označit, tak zhoubné režimy, které favorizují zabedněné omezence, demagogy a šíří nespravedlnost, lži i neštěstí kamkoliv jim je dovoleno vkročit.
Otázka, který z těchto dvou režimů byl horší, je lehce pofidérní. Můžeme říci, že oba režimy byly stejně zlé, protože byly utvářeny stejnými znaky zpátečnictví a útlaku... Jen tyto parametry byly trochu jinak zacílené a měly trochu jinou výkonnost. Němci jsou pracovití, takže když se pustili do vyvražďování, tak byli dost efektivní, ale tisíciletá Třetí říše trvala jen 12 let, tak v celkových počtech zůstává pozadu. Sovětský socialismus/komunismus trval skoro 70 let, než se vyčerpal a zhroutil.
Ovšem zdá se mi, že nacistické Německo mělo aspoň nějaký "pozitivní" program (jakkoliv byl zcestný); čistota rasy, jistá podoba Evropy... Sovětský socialismus (symbolizovaný hlavně Stalinem, ve funkci 1922-1952) se sice zaštiťoval komunistickou utopií, ale reálně šlo jen o to, aby se Bolševici dostali se k moci, okradli ostatní a sloužili jen vlastním mrzkým zájmům. V praxi byl nově nastolený režim protkán oním slavným ruským cynismem a nihilismem.
- Ten můžeme pozorovat i dnes, když jsou Rusáci vtaženi do agresivní války na Ukrajině, do Putinových imperiálních choutek a namísto toho, aby vzdorovali, tak se podřídí, ochotně umíraj a tvrdí, že nakonec vyhrajou, protože "nás je mnoho". Vzhledem k tomu, že Rusku se furt sere do díry v zemi, nic moc dobrého je tam nečeká a Západu jsou pro smích, tak jisté potěšení lze alespoň načerpat ze škodolibé činnosti. Spokojenost je relativní. Je to otázka zarámování; Než aby Rus bojoval za ušlechtilejší podobu vlastní země, tak bude radši škodit ostatním. Pokud se budou mít všichni na hovno jako on, tak on se bude mít lépe, ačkoliv si sám nijak nepolepší.