Souostroví Gulag - 1. díl
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/17102/bmid_souostrovi-gulag-1-dil-STD-17102.jpg
5
276
276
Souostroví Gulag série
< 1. díl >
Kniha, kterou napsal Solženicyn na základě svých zkušeností z pracovních táborů a za kterou byl perzekuován. Nejedná se o čtivou beletrii, ale o svědectví o obludnosti systému za Stalinovy éry, svědectví o zvěrstvech páchaných na lidech, nesmyslném zatýkání, koncentračních táborech, fyzické a duševní likvidaci celých národů. Svůj osobní příběh od zatčení přes vyšetřování, pobyt v tranzitní věznici a pracovním lágru doplňuje autor autentickými příběhy mnoha dalších vězňů a líčením celého systému vězeňského průmyslu, vyšetřovacích metod, soudních praktik, způsobů přepravy vězňů atd.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1990 , OK CentrumOriginální název:
Архипелаг Гулаг, 1973
více info...
Přidat komentář
Audiokniha. Určitě zajímavá, ale tak se to nějak táhne...nemohla jsem se zaposlouchat, myšlenky mi lítaly všude, jen ne nad knihou. Proto neznámkuji.
První díl této série, ve které se Solženicyn zatím tolik nevěnuje gulagu samotnému, jako spíše tomu, co mu ve většině případů předchází - tedy zatčení, někdy i několikaleté popotahování po různých brutálních výsleších a z toho rezultující totální demoralizace a ochota přiznat cokoliv. Autor důkladně popisuje drastické výslechové praktiky, které sestávají jak z fyzického, tak psychického mučení. Na konci je jasné, že to není o vině nebo nevině, ale každý, kdo je zatčen, je nakonec i odsouzen - výše trestů se liší podle aktuální politické nálady a také podle toho, kolik zrovna vězňů je na nucené práce třeba. Opravdu drsná a syrová kniha, která se nečte jednoduše, protože nejde o souvislý děj, ale spíše o soubor vzpomínek a úvah. Ale měl by si ji přečíst každý.
Autor sám gulagem prošel, takže má vše z první ruky. První díl se věnuje všemu, co předcházelo vlastnímu pobytu v gulagu. Dozvíme se, jak probíhalo zatýkání, transporty, výslechy, pobyt ve vězení, vlastní procesy, na základě, kterých zákonů docházelo k odsouzení... Knížka je rozkročena opravdu velmi široce, Solženicyn uvádí řadu osudů konkrétních lidí, mnohé z nich sám potkal. Neváhá se ponořit i do minulosti a srovnává vězenství za cara a za vlády komunistů (včetně uvedení počtů popravených/odsouzených). Do vyprávění připojuje i své úvahy (sám k sobě je nebývale kritický) a nevyhýbá se ani ironii. Díky tomu mi přišla knížka trošku nesourodá, bojuje na hodně frontách zároveň (proto dávám čtyři hvězdy, v porovnání s jeho knížkou V kruhu prvním se mi to četlo hůře).
Hlavní síla knížky tkví v tom, že si člověk udělá perfektní představu o zrůdnosti vykonstruovaných procesů a obvinění. To jsou absurdní situace, kdy zatknou ženu malého dítěte a vůbec je nezajímá, že to dítě zůstalo doma samo. Jiná žena to jde nahlásit, oni mrknou na kvóty, zjistí, že ještě nemají dostatečný počet podezřelých (=odsouzených), tak ji rovnou také zavřou (hlavní bylo naplnit určené kvóty, nějaká vina či nevina vůbec nikoho nezajímala, přiznání už z nich při výslechu dostali). Celkově bych hodnotil 85 %, koho zajímají gulagy, tak těžko najde lepší knížku (je to opravdu rozebrané z mnoha různých pohledů).
58-я статья состояла из четырнадцати пунктов.
Pamatujete si na paragraf 58? Vždy, když se řekne GULAG, tak si na to vzpomenu. Že lidé vymysleli alibi pro své zločinné chování a aby jejich alibi bylo neprůstřelné, dali mu čtrnáct bodů. A na základě toho, že se něco zaneslo do trestního práva již nabyli dojmu, že jsou pány nad lidskými osudy... A vypadalo to, že i jsou. Jedno razítko a člověk byl na Kolymě. Tedy, pokud vůbec přežil vyšetřovací vazbu a transport v dobytčích vagónech plus závěrečnou cestu parníkem..pak už jen deset, patnáct let v -50 v promočených válenkách buď někde v dolech, nebo při stavbě železnice...anebo s krumpáčem (pro kopání v permafrostu), pokud jste žena. Ale to bylo jen zdánlivé vítězství těchto komunistických mučitelů a vrahů. Pak totiž přišla jejich vlastní smrt a nikdo mi nenamluví, že za její branou jim na jejich paragraf byl někdo zvědavý. Nevěřím tomu, že se jim umíralo snadno.
Jevgenije Ginzburgová (Strmá stezka) psala, že se v Magadanu setkala jako vězeňkyně, když pracovala v kuchyni, se svým vyšetřovatelem z Moskvy, který ji několik dní během výslechů mučil hladem, zatímco si před ní pochutnával na obložených chlebíčcích...za pár let ho zabásli (věděl až příliš mnoho, byl nepohodlný) a teď tu ležel polomrtvý před ní a prosil o kousíček suchého chleba...
Copak to nehovoří samo za sebe?!
Zvlaštní. Někdo tu psal o nepochopitelnosti toho, jak někdo může obhajovat takto zrůdný režim jaký je popsán v této knize.
Já ovšem především nedokážu pochopit jak je možné, že nikoho nenapadne jak neskutečně jsme (jako lidé) podobní lidem popisovaných v této knize. Jak si spokojeně necháváme brát svá práva, a odevzdaně čekáme až si pro nás přijdou. Jak nikomu nezáleží na bezpráví páchaném na kolegovy u vedlejšího stolu, či sousedovi. Jak jsme se vzdali a slepě následujeme autority, které již ani nepředstírají, že námi nepohrdaji.
Ale co, vždyť zatím nás přece nikdo neodvádí pryč na souostroví gulag a máme se dobře.
...jen je mi trochu líto mých dětí, které ta cesta do dálky už asi nemine.
Tedy uf, akniha se nedala poslouchat na jeden zápřah. Musela jsem si dávat přestávky. Je mi líto lidí, kteří si museli projít tímto systémem. Hrůza nad otřesným vyšetřováním psychickým a fyzickým způsobem. Kvůli cenzurované době nám toto bylo utajované a pro mě nepochopitelné, kam až sahá lidská zrůdnost a hyenismus. Dnes je památka zemřelých - pálím svíčku .......... Autor musel posbírat hodně sil k sepsání tohoto díla a je dobře, že máme možnost se seznámit s režimem té doby, pro výstrahu do budoucnosti.
No věru to není žadná odpočinková literatura.
Některé pasáže se četli pěkně ale něco jsem, přiznám se i přeskakovala.Jsem ráda že jsem se do ní pustila.
Není to lehká kniha na čtení, ale rozhodně stojí za přečtení. Je vidět, že Německo se opravdu inspirovalo Ruskem v otázce vězeňských táborů, ale jejich výše nikdy nedosáhlo. Je hrozné sledovat, že se novodobé Rusko pomalu zase vrací k totalitnímu režimu, ze kterého před cca 100 lety vzešlo.
zisťujem, že prečítanie celého arčipielágu by si tiež zaslúžilo nejakú maličkú nobelovku ... ale dúfam, že nejaké to percento novodobej mládeže si k tomuto dielu cestu nájde... autor sa snaží vtesnať spomienky svoje i cudzie do ucelenej formy, ale nie vždy sa mu to darí ... na druhej strane hodnota tohto diela spočíva v tom, že to všetko vyniesol na svetlo sveta ...
smutné je, že základného princípu sovietského súdnictva: "netrestáme zločin, ale úmysel" sa Rusi nevedia zbaviť ani po toľkých rokoch... a že stále mrazí z Krylenkovho výroku: "neprišli sme žartovať..."
První díl, autor Solženicyn popisuje zatčení, vyšetřování, mučení, transporty po souši v autech, vlacích, transporty po moři, tranzitní věznice. Čtenář se seznámí s nechvalně proslulým paragrafem 58, pozná počátky gulagu, tresty, popisuje systém rozbíjení lidskosti a samotného člověka, důstojnosti a vůle se bránit.
Vyjadřovat se nějak k tomuto dílu je náročné, to si asi člověk musí přečíst.
Pro představu však přidávám pár úryvků:
Jak tomu má člověk rozumět: Zlosyn? Co to vlastně je? Existuje něco takového na světě?
Rádi bychom řekli, že nemohou být, že neexistují. V pohádkách je dovoleno zobrazovat zlosyny pro děti, kvůli jednoduchosti obrazu. Když však velká světová literatura minulých věků nám neustále líčí postavy černočerných zlosynů jak Shakespeare, tak i Schiller a Dickens připadá nám to už téměř jarmareční a pro současné chápání trapné. A hlavně: jak jsou tito zlosynové vylíčeni? Jejich zlosynové jsou si dobře vědomi toho, že jsou zlosynové a že jejich duše je černá.
Tak také uvažují: Nemohu žít, jestliže nepáchám zlo. Co kdybych poštval otce na bratra! Co kdybych se opájel utrpením oběti! Jago otevřeně nazývá své cíle a pohnutky jako černé, zrozené z nenávisti.
Ne, tak to ale nebývá! Aby člověk páchal zlo, musí ho napřed chápat jako dobro nebo jako uvědomělé zákonné jednání. Povaha člověka je naštěstí taková, že musí pro své činy hledat ospravedlnění.
Macbethovo ospravedlnění bylo chabé a proto mu svědomí nedalo pokoj. Ale i Jago je břídil. Fantazie a duševní síly Shakespearových zlosynů neunesly víc než desítky mrtvol. A to proto, že neměli ideologii.
Ideologie! Ta dává zlosynovi kýžené ospravedlnění zločinu i nezbytnou vytrvalou tvrdost. Je to společenská teorie, která mu pomáhá, aby své činy očistil sám před sebou i před jinými a slyšel nikoliv výčitky a prokletí, nýbrž pochvaly a pocty. Tak inkvizitoři čerpali posílení v křesťanství, dobyvatelé ve vlastenectví, kolonizátoři v civilizaci, nacisté v rase, jakobíni (časní i pozdní) v rovnosti, v bratrství a ve štěstí budoucích pokolení.
Díky ideologii se dvacátému století dostalo příležitosti zakusit zločinnost v miliónovém měřítku. Tu zločinnost nelze popřít, obejít, zamlčet jak se tedy opovažujeme tvrdit, že zlosynové neexistují? A kdo tedy ty milióny zahubil? Bez zlosynů by žádný Gulag neexistoval. (161)
V mém nitru se však začal vzmáhat pocit: je-li třeba nežít proto, aby člověk žil pak proč tedy vůbec...? (261)
Pohroužíš se do viru svobody a prodíráš se nádražní čekárnou. Roztržitě si prohlížíš vyhlášky, které se tě určitě nijak nemohou týkat. Sedíš na starodávném čekárenském kanapi a posloucháš podivné a nicotné rozhovory: že nějaký muž bije svou ženu nebo že ji opustil, že se tchyně bůhvíproč neshodne se snachou, že sousedé ve společném bytě plýtvají elektřinou na chodbě a neotírají si boty, že někdo někomu dělá v zaměstnání samé potíže, že někomu nabízejí lepší místo, ale že se nemůže rozhodnout, má-li se přestěhovat copak je to tak lehké odejít jinam? Všechno to slyšíš a najednou ti přebíhají po zádech a po hlavě mravenci odmítání: tak zřetelně dovedeš nyní rozeznat skutečnou míru věcí ve vesmíru, míru všech slabostí a vášní ale těmto hříšníkům není dáno, aby ji poznali! Skutečně a opravdu živý jsi jen ty, jenž jsi vlastně bez těla, zatímco tito všichni ostatní se jen omylem považují za živé.
Mezi vámi je nepřeklenutelná propast. Nemůžeš na ně zavolat, ani nad nimi zaplakat, ani jim zatřást za rameno: vždyť jsi duch přízrak, zatímco oni hmotná těla.
Jak jim však tuto pravdu vnuknut? Zjevením? Viděním? Ve snu? Bratři, lidé, proč vám byl dán život? Za tiché půlnoci se otevírají dveře cel odsouzenců k smrti a lidé s velkou duší jsou vlečeni na popravu. Na všech železničních tratích v naší zemi si lidé každou minutu i právě teď olizují po slanečku vyprahlými jazyky suché rty, sní o štěstí moci si natáhnout nohy a o uspokojení po použití záchodu. V Orotukanu jen v létě rozmrzá země do hloubky jednoho metru a jedině tehdy mohou do ní zakopat kosti těch, kteří pomřeli během zimy. Ale vy, pod modrým nebem a hřejícím sluncem, máte právo rozhodovat o svém osudu, máte právo se jít napít vody, natáhnout si nohy, jet kamkoliv bez doprovodu strážných co jsou proti tomu neotřené boty? Co s tím má co dělat tchyně? Chcete, abych vám teď vyklopil, co je v životě nejdůležitější, v čem spočívá veškerá jeho záhada? Nehoňte se za přeludy, za majetkem, za tituly: toho dosáhnete po desítkách let, zaplatíte za to nervy a přijdete o to za jedinou noc. Žijte s vyrovnanou převahou nad životem nebojte se neštěstí, nežeňte se za štěstím, vždyť je to všechno jedno: ani hořké netrvá věčně a sladkého není nikdy vrchovatě. (535)
Silné čtení. Člověk se zdráhá uvěřit tomu, jaká středověká zvěrstva se děla v dvacátém století. Zdrcující kritika ruského totalitního režimu v jeho nejkrutější podobě a souvisejícího Stalinova kultu osobnosti. Před přečtením jsem věděl, že to byla hodně zlá doba, ale až po přečtení jsem alespoň částečně pochopil, jak strašně zlá ve skutečnosti byla! Těžko se mi knihou prokousávalo, ale každý přečtený řádek stál za to. Autor střídá vyprávění z nezůčastněného nadhledu s angažovanějšími pasážemi, ironii s přímým odsuzováním. Na velké spoustě jednotlivých, většinou tragických lidských osudů ilustruje smrtící mašinérii tajné policie a spřátelených soudů, vězení a pracovních táborů.
„V novosibirské tranzitní věznici přejímá v roce 1945 ozbrojený doprovod vězně a provádí prověrku podle případů. „Odsouzený tenaten!“ „58/1a, dvacet pět let.“ To vzbudilo zájem velitele doprovodu“ „Za cos to dostal?“ – „Ale za nic.“ – „Lžeš. Za nic se dává deset!“
První díl monumentálního kompletního vydání Souostroví Gulag. Autor nás zavádí na samotný začátek. První kniha popisuje zatčení, vyšetřování, mučení, transporty po souši – v autech, vlacích, transporty po moři, tranzitní věznice. Čtenář se seznámí s nechvalně proslulým paragrafem 58, pozná počátky gulagu, tresty. Text je velmi hluboký a psychologický, autor detailně popisuje systém rozbíjení lidskosti a samotného člověka, důstojnosti a vůle se bránit, vše s cílem zničit, rozbít, zastrašit, znemožnit jakoukoliv obranu, jakýkoliv odpor, do nejmenších podrobností promyšlený teror s cílem zlomit duši i mysl člověka, dokonalý systém destrukce mentální obrany jedince. Psychologicky porovnává vězně a věznitele a hledá dobro a zlo. Ukazuje zločinnost celého sovětského systému a zrůdnost jeho zakladatelů a čelních představitelů, což je téma, které se samozřejmě jako příslovečná rudá nit vine všemi třemi částmi. Ukazuje bolševické kreatury dychtící po krvi a majetku, neváhající obětovat miliony a miliony duší na oltář zločinné pokrytecké ideologie.
„Tribunál hněvivě pohrozil hlavnímu obhájci Bobriščevovi-Puškinovi, že ho zavře – už tehdy to odpovídalo mravům doby a bylo to tak reálné, že Boriščev-Puškin honem předal svému kolegovi Gurovičovi zlaté hodinky a náprsní tašku … A svědka profesora Jegorova dal tribunál na místě zatknout, protože vypovídal v metropolitův prospěch. Ukázalo se však, že Jegorov byl na všechno připraven: měl s sebou tlustou aktovku, a v ní – jídlo, prádlo a dokonce tenkou přikrývku!“
„Teror – to je přesvědčovací metoda.“ – Lenin
Souostroví Gulag je pro mě jedna z nejucelenějších obžalob leninsko-stalinského sovětského Ruska. Taková koncentrace hnusu a bezpráví se v civilizovaném? státě nevidí. Povinně by si to měli přečíst všichni nekritičtí obdivovatelé současného proputinovského Ruska (zdravice Aeronetu a dalším), aby jim bylo jasno, z jakých kořenů roste, na jakých základech stojí. I když se obávám, že by pravděpodobně Solženicyna označili za západního agenta a Souostroví Gulag za imperialistickou provokaci. Takové už pak touto tlustou knihou vzít jenom po hlavě a dále ignorovat.
Já jsem po přečtení nechápal, jak je možné, že v tom Rusku vůbec někdo ještě žije, tyto čistky a cílená likvidace opozice si pravděpodobně nezavdají s ničím v historii moderních dějin. Střelba do vlastních řad je pro mě nepochopitelná a Stalda je prostě jednou pro vždy světový grázl numero uno. Pochybuju, že ho někdo ještě můžeme překonat ;) Co se vytýká Hitlerovi, tento pán překonal několikanásobně.
Nemá smysl, cokoliv tu citovat, je to zkrátka to nejnejnejhorší, co si jen umíte představit a dost možná, že spíš neumíte. Nepřekonatelné. To se prostě musí přečíst. Dřív než bude Souostroví Gulag znovu na indexu :)
První díl popisuje historii gulagů na příběhu autorova zatčení, věznění, soudu a cesty do pracovního tábora. Fakta, odkazy, dokumenty a také náhled do myšlení ruských marxistů a komunistů. Paměť je jediné, co vězňům zbývá, ale paměť též klame, milosrdně klame. Příšerné moskevské vězení Butyrka se po dvou letech v lágru zdá autorovi jako přijatelné místo, kde mu neomrzají nohy, dostane pravidelně najíst a může si dle libosti povídat se spoluvězni.
Počet obyvatel Sovětského svazu před a po 2. světové válce byl zhruba 100 milionů, gulagy prošlo dle odhadů 15 - 18 milionů, z nich asi 1,5 milionu tam zemřelo. Tolik statistika. Co taková decimace bez následné hluboké sebereflexe udělá s duší národa, vidíme dnes v plné nahotě.
Bohužel mám pocit, že ani autor do konce svého života nepochopil, že nedílnou součástí "západního vulgárního kapitalismu" je humanismus, a co to pro západní civilizaci znamená. Viz citace Solženicynova slavného projevu při přebírání čestného doktorátu na Harvardově univerzitě v roce 1978: "Jakákoliv starodávná a hluboce zakořeněná autonomní kultura, zvláště pokud se šíří na rozlehlé části zemského povrchu, představuje samostatný svět plný záhad a překvapení pro západní myšlení. Rusko do této kategorie náleží už 1 000 let."
Kdyby to byla fikce, odložila bych po první stovce stran s tím, že tolik absurdity najednou opravdu nemusím - a i když toto měřítko obvykle nepoužívám, že je to všechno tak nahuštěné, až to působí nepravděpodobně... Tento dokumentární román se ale podobným měřítkům vzpírá. Autor popisuje svůj příběh - a vzal si ho jako záminku ke shromáždění množství faktů, jež jeho příběh rámují a dodávají mu kontext. Výsledkem je mozaika historických, sociologických, právních, kriminalistických a individuálních střepů, z níž vyplývá, že člověk v komunistickém Rusku je míň než nic, že je zcela závislý na nepochopitelných a neustále se měnících "zákonitostech" veřejného života, že ruští vůdcové ve 20. a 21. století byli a jsou ve své svrchovanosti ještě šílenější, než si čtenář myslel, a představa o světě jako o místu, v němž lze mít vlastní život alespoň trochu pod kontrolou, zavání totální naivitou - a většinu Rusů nenapadne ani ve snu... Jistěže některé věci nutno brát s rezervou (Solženicynovy informační zdroje byly nepochybně omezené), ale je to psáno velmi naléhavým stylem; žongluje se fatálními pojmy typu "tajná policie", "okamžitý soud", "trest smrti"; všechno to zavání totální odevzdaností a nemožností prostě existovat... Pokračování si minimálně pár měsíců odpustím...
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy stalinismus Sovětský svaz političtí vězni pracovní tábory státní terorismus Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2000 |  Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Po všech německých koncentrácích je tohle trochu změna. Ta ruská realita je prostě trochu jiná, ale nic to neubírá na kvalitě. Prostě trochu peklo vedené bandou paranoidních blbců a jejich serviláčků, kde nikdo nevěděl, kdy si pro něj přijdou a jakej si vymyslej důvod. Ze začátku děsná nuda, pak už se to dalo celkem číst, takže uvidím, jak další díly.