Souostroví Gulag - 1. díl
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/17102/bmid_souostrovi-gulag-1-dil-STD-17102.jpg
5
279
279
Souostroví Gulag série
< 1. díl >
Kniha, kterou napsal Solženicyn na základě svých zkušeností z pracovních táborů a za kterou byl perzekuován. Nejedná se o čtivou beletrii, ale o svědectví o obludnosti systému za Stalinovy éry, svědectví o zvěrstvech páchaných na lidech, nesmyslném zatýkání, koncentračních táborech, fyzické a duševní likvidaci celých národů. Svůj osobní příběh od zatčení přes vyšetřování, pobyt v tranzitní věznici a pracovním lágru doplňuje autor autentickými příběhy mnoha dalších vězňů a líčením celého systému vězeňského průmyslu, vyšetřovacích metod, soudních praktik, způsobů přepravy vězňů atd.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1990 , OK CentrumOriginální název:
Архипелаг Гулаг, 1973
více info...
Přidat komentář
Co k tomu říct?Co říct, když se nedostává slov.Nelze mít na to názor jako na beletrii,ale je to kus historie a tomu se nedá vyhnout.Pamatuji se jak se na Letné v Praze vypínalo k nebi sousoší Stalina a jen pohled na něj vzbuzoval vztek a pocit ponížení.Zajímalo by mně jestli se ruská vláda omluvila svým občanům,těm milionům rodin a pozůstalých.Člověka jímá hrůza když si uvědomí že nebyla možnost se nějak bránit.A nakonec si kladu otázku-je tomu všemu opravdu konec?
Solženicyn píše o "zatýkacej pandémii", z ktorej sa naozaj zatočí hlava čitateľovi. Je to kniha, ktorú je zbytočne radiť medzi hodnotiace knihy aj napriek tomu, že pravdepodobne si čo-to autor "vyfantazíroval". Fantázia z ničoho nevzniká, z niečoho sa vybudovať musí ("kto nebol tam, ešte tam bude, kto bol, ten nezabudne") a kniha je dostatočne autentická na to, aby sme nespochybňovali základnú podstatu gulagov, ktorú tvorí číre ľudské zlo. Solženicynova nezvyčajná ostrosť, irónia, až naliehavosť dramatizovať, sa dá bez osobnej ujmy prejsť bez povšimnutia. Pri čítaní "nie je čas" na autorove citové vibrácie. Druhá kapitola o dôvodoch zatýkania bola celkom silným kafé, priebežne tak ale pôsobí celá kniha a dávam tak 15 % fantázie, zvyšok som presvedčená o tom, že sa veci udiali tak, ako to napísal... ako napísali mnohí autori zo skorších dejín. Výrok "Beda porazeným!" od Brennusa je tiež spotrebným materiálom na výstavbu gulág. Kto si ešte otvorí hubu po vydaní trestu? Tak mu bude pridané... Hladomor? Beda porazeným! "... no genialita politika spočíva v tom, že by aj z nešťastia, čo postihlo ľud, vytĺkol úspech." Aj to sa Otcovi podarilo na výbornú. Na jazyk si bolo treba dávať pozor do takej mieri, že som si pri čítaní neraz pomyslela, smrť je vykúpením. (A to mám za sebou zápisky seržanta Bourgogneho! Kde zlo páchali ľudia, ale bol tu ešte väčší nepriateľ a to príroda! Príroda a jej zlo stále ponúka nádej, ale ľudia a ich zlo presvedčí človeka, aby chcel zomrieť, a skutočné zlo spočíva aj v tom, zabrániť človeku túžiacemu po smrti, aby sa zabil... aj o tom sú Gulagy).
"Iný bol osud roľníka so šiestimi deťmi. Pre týchto šesť krkov sa nešetril pri kolchoznej práci, jednostaj sa usiloval niečo nadobudnúť. A naozaj, dostal – rad. Odovzdávali mu ho na schôdzi, zneli prejavy. Pri odpovedi sa roľník rozcítil a povedal: „Ach, keby mi tak namiesto tohto radu dali pud múky! Nešlo by to?“ Schôdza sa rozrehotala vlčím smiechom a roľník aj so svojimi šiestimi hladnými krkmi sa pobral do vyhnanstva."
Solženicyn nemoralizuje, v závere iba v skratke pripomína priamočiaro, za čo by sme mali byť vďační a čoho/koho si všímať. Tituly, uniformy, či v modernej dobe ajpedy, autá, domy neznamenajú nič, cestou na Gulagy nič z toho si neodnesiete a budete len nešťastní, že vás postupne okradli a pri prvej sťažnosti... Beda porazeným aj dnes! Poráža nás nielen vírus, zatiahli sa do tejto porážky aj politici, aby nás viacnásobne porážali.
Dôležitá je len pamäť. V kontexte nešťastných ľudí, ktorí cestou na súostrovie prichádzali o svoje kufre, jedlo, oblečenie... autor píše:
"Človek by mal mať len to, čo si vždy môže ponechať: mal by poznať jazyky, krajiny, ľudí. Nech vrecom, čo si človek berie na cestu, je pamäť. Vštepuj si do pamäti, človeče! Vštepuj si všetko do pamäti!"
Rozhodně obsáhlá publikace o všemožných bolševických zvěrstvech.Nedůvodném zatýkání, mučení, týrání, posílání do vyhnanství, vraždách, hladovkách a spoustě dalším.Je až absurdní, co vše bylo v tehdejším SSSR možné a jakých svinstev se režim dopouštěl na vlastních lidech.Stejně jako pak v 50.letech u nás.Aneb, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.Kniha se nečte zrovna jednoduše a prokousat se nakonec je celkem výkon.Chápu autora, že se toho snažil vylíčit co nejvíc a i to bylo málo, ale čtenáře tento kolotoč celkem vyčerpá.
"Kolik jsi dostal?"
"25 let."
"Za co, prosím tě?"
"Za nic."
"Hloupost, za nic se dává 10 let."
V době, kdy u nás kniha poprvé vyšla mi to přišlo neskutečné, hrozné, neuvěřitelné. Teď už bych určitě překvapená nebyla.
Výborné jsou všechny tři díly.
Samotný autor hned na začátku velice přesně uvádí, co ta kniha je a co není - je to umělecká a nikoliv dějepisná literatura. Jsou to sebraná a nepochybně mnohokrát přibarvená vyprávění samotných vězňů, přičemž není jasné, co je kým vymyšlené a co je skutečnost. V knize nejsou v tomto směru žádné věrohodné odkazy. Prostě kriminálnická latina, kterou "sovětologové" v rámci ideologické války vydávají za historický dokument.
Že je to jen hromada výmyslů poskládaných do čtivého hávu dokazuje třeba i to, jak autor popisuje, že v trestních táborech nechávali vězně ve velkém chcípat. Problém je v tom, že tehdejší trestní tábory byly hospodářskými zařízeními a jako takové měly předepsané hospodářské výkony, které musely splnit. A mrtvý vězeň žádné výkony mít nemohl... Kromě toho, pokud by tam bylo tolik mrtvých, jak píše Solženicyn, nebylo by možné vysvětlit přírůstek obyvatelstva SSSR.
Knihu jsem četla opravdu velice dlouho. Ačkoliv je jeden díl jen úzká brožurka, nečte se úplně snadno, protože téma není zrovna příjemné. Je v ní hodně informací, příběhů, úvah... Přesto je to fantasticky zpracovaná kniha, kterou by si měl přečíst snad každý. Autor kromě valstních zážitků posbíral nespočet zpráv, dokumentů, článků a především osobních svědectví svých spoluvězňů i dalších lidí, které stalinovské čistky jakkoliv postihly. Během vyprávění překvapivě používá i (poněkud černý) humor, kniha tedy není nudnou faktografií.
Skutečný unikát. Složité a zároveň čtivé pojednání o dění v průběhu několika prvních desetiletí Sovětského svazu. V knize se střídá několik literárních žánrů, faktická literatura, příběh, filozofické pojednání...
Samotný obsah knihy je k neuvěření. Tolik zmařených lidských životů, tolik hrůz, tolik zlomených duší... tolik bezmoci. Nechtělo se mi věřit popisům o nelidském zacházení s "vězni", absurdním důvodům obvinění, neúměrným trestům, vězeňským podmínkám...
Kniha obsahuje nepřeberné množství jmen, lokací, příběhů jednotlivců, které autor posléze opouští nebo se k nim opět vrací. Nejvíce mi v paměti utkvěl proces s Průmyslovou stranou ("Přesvědčil jsem továrníky, aby snížili devítimetrový strop na šestimetrový! "Šestimetrový? A proč ne pětimetrový? Sabotáž! Plýtvání prostředky! Smrt zastřelením!) a závěr knihy, ve kterém autor detailněji popisuje vězení a přepravu do lágrů (36 lidí v samotce a 323 lidí v cele). Naprostá šílenost. Před dalším dílem si budu muset udělat delší pauzu a připravit se na příběhu z průběhu lágrů, u kterých se bojím, že budou ještě drsnější než první díl...
Přemýšlel jsem, že nebudu ani hodnotit, jelikož tato klasika svým obřím významem přesahuje jakékoli hvězdičky. Solženicynův sarkastický styl mi vyhovuje, přesto jsem občas měl problém se začíst. Jednu hvězdu ale ubírám spíš za toto konkrétní vydání ze začátku 90. let, které trpí určitým amatérismem v sazbě. Nesmírně cenné dílo dokumentující neslýchaný teror na vlastním obyvatelstvu, zvláště ve světle toho, jak dnešní vládnoucí elita opět zamlžuje a cenzuruje tento úsek dějin.
Tohle je skutečně povinná literatura. Tím spíš pro ty, kteří se ještě i dnes hlásí ke komunismu. Poměrně náročný a dlouhý čtení, ale stojí za to.
Zkusila jsem, ale po 45ti stránkách odkládám, je na mě moc náročná. Nehodnotím, protože mám pocit, že se k ní ještě někdy vrátím a bude to lepší..
Tvrdá obžaloba komunismu plná smrtící ironie, šokujících detailů a hlubokého vhledu do problematiky, kterou si může dovolit jenom ten, kdo to skutečně zažil. I přes svou délku by to měla být povinná četba. Minimálně pro ty, co hrůzy Sovětského svazu v 1. polovině 20 století bagatelizují a podceňují. Solženicyn svým jednoduchým jazykem sděluje tak závažné věci, až z toho mrazí. Přitom zůstává lidským a nad věcí a občas pustí ke slovu i humor. Samozřejmě černý. A pár citátů:
Srdce obrůstá pýchou jako prase žrádlem.
Kdyby to bylo tak jednoduché! - že kdesi jsou lidé, kteří ve zlém úmyslu páchají černé skutky, a že je třeba je jen rozeznat od ostatních a zničit. Avšak čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. A kdo zničí kousek vlastního srdce?
Požehnaná nejsou vítězství ve válkách, nýbrž porážky. Vítězství jsou zapotřebí vládám, porážky - lidu. Po vítězstvích se touží po dalších vítězstvích, po porážce se touží po svobodě.
My jsme si totiž zvykli rozumět statečnosti jen vojenskou statečnost, jen tu, jež zvoní řády. Zapomněli jsme na jinou statečnost - na občanskou - a jen té, jen té je zapotřebí naší společnosti.
Chcete abych vám teď vyklopil, co je v životě nejdůležitější, v čem spočívá veškerá jeho záhada? Nehoňte se za přeludy, za majetkem, za tituly: toho dosáhnete po desítkách let, zaplatíte za to nervy a přijdete o to za jedinou noc. Žijte s vyrovnanou převahou na životem - nebojte se neštěstí, nežeňte se za štěstím.
Kniha je dost drsná,popisuje život vězňů za Stalinovy vlády v SSSR.Čte se dost těžko,hlavně jsem měl zmatky ve jménech.Fakt je ten,že lidé mizeli v těchto táborech,i když většinou nic neudělali.Pouze se znelíbili tzv.gubernátorům Stalinem počínaje a těmi nejnižšími konče,protože do těchto táborů neposílal lidi jenom Stalin,ale i třeba okresní náčelníci (nebo jak se to jmenovalo v SSSR).U nás jsme to poznali v padesátých létech,kdy se u nás dělo něco podobného i když v mnohem menším rozsahu.
První díl Souostroví mě šokoval hned na začátku tím, že sovětský režim si plánoval počty vězňů na nucené práce a velmi obtížně jsem se prokousávala celou peripetií osudů od zatýkání, přes nelidské mučení při vyšetřování, bezpráví při stanovení rozsudku, transporty, věznice... Při čtení mě definitivně docvaklo, odkud pocházely ty inscenované procesy v 50. letech u nás, kdy se obvinění veřejně přiznávali, kdo vymyslel škůdce a že bez všeobecného strachu a udavačství komunistický režim nemůže existovat. První část trilogie mi připadá nejdrsnější.
Musím uznat že po přečtení této knihy děkuji za Česko jaké nyní máme i se všemi korupčníma kauzami.. Ty věci co se tam objevují jsou pro běžného středoevropana naprosto ale naprosto nepochopitelné a pro mě jako humanisty je obtížné tuto knihu číst. Na druhou stranu je (i přes podmínky v jakých vznikala bravůrně napsaná.
Doporučuji všem pravověrným voličům KSČM ( I když si sem jist že žádný z nich moje doporučení na potaz nevezme)
Surové a plné trpkej irónie. Budem potrebovať niečo ľahšie než sa pustím do 2. dielu.
Asi každý musel už někdy slyšet o německých koncentračních táborech. Po tom, co je spojenci osvobodili, tak byly dost podrobně zdokumentovány. Sovětský svaz ale nikdo neosvobodil, takže se dlouho nevědělo, že Rusko s vyhlazovacími tábory začalo mnohem dříve. A navíc v mnohonásobně větším měřítku, s pořádnou dávkou chaosu. Na rozdíl od pořádkumilovných Němců, kteří každého zplynovaného Žida pečlivě zdokumentovali, v Rusku zmizely statisíce lidí a jediné, co po nich zbylo je pár shnilých dřevěných prken uprostřed sibiřské tajgy. Žádné dokumenty, žádné fotografie. Desítky let žili lidé v Sovětském svazu v nejistotě, jestli si pro ně nepřijde tajná policie NKVD a odveze je někam, kde nejspíš zemřou hlady, a nebo podlehnou zraněním z výslechu, zmrznou, nebo se upracují. Důvod uvěznění nikoho nezajímá, je potřeba splnit normu počtu zatčených.
A. Solženicyn si prožil gulagovské peklo, a byl jeden z prvních, co se rozhodli, dát vědět zbytku světa o tom, co za šílenství se v Sovětském svazu děje.
Je potřeba vzít v potaz, že tohle je odborná literatura. Předtím napsal Solženicyn Jeden den Ivana Děnisoviče, aby se zpráva o gulazích dostala mezi co nejvíce lidí. Tohle je ale první díl trilogie, kde se Solženicyn snaží, co nejpodrobněji zmapovat celý obrovský systém zatýkání a gulagů, který v Sovětském svazu fungoval. Z textu je hodně patrné to, že Solženicyn se snaží být co nejdůkladnější a nezapomenout na žádný příběh, který mu někdo ve vězení vyprávěl. Snaží se popsat všechny cely, které navštívil, nebo o kterých se vyprávělo. Detailně popisuje nesmyslné procesy, které se vedly proti nevinným lidem, apod. Tohle je samozřejmě velice důležité pro historii, aby se na tuto zrůdnost a na lidi, kteří se na ni podíleli nezapomnělo (Solženicyn se nebojí psát konkrétní jména). Ale samozřejmě to hodně natahuje celý text, a tak bych knihu doporučil spíš historikům, než jako populárně naučnou.
Těžké čtení. Ne ani tak pro tok slov ale pro jejich význam a vykreslené skutečnosti a stavy. Zachovat si lidství bylo - je velmi těžké.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy stalinismus Sovětský svaz političtí vězni pracovní tábory státní terorismus Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2000 |  Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Kdyby to byla fikce, odložila bych po první stovce stran s tím, že tolik absurdity najednou opravdu nemusím - a i když toto měřítko obvykle nepoužívám, že je to všechno tak nahuštěné, až to působí nepravděpodobně... Tento dokumentární román se ale podobným měřítkům vzpírá. Autor popisuje svůj příběh - a vzal si ho jako záminku ke shromáždění množství faktů, jež jeho příběh rámují a dodávají mu kontext. Výsledkem je mozaika historických, sociologických, právních, kriminalistických a individuálních střepů, z níž vyplývá, že člověk v komunistickém Rusku je míň než nic, že je zcela závislý na nepochopitelných a neustále se měnících "zákonitostech" veřejného života, že ruští vůdcové ve 20. a 21. století byli a jsou ve své svrchovanosti ještě šílenější, než si čtenář myslel, a představa o světě jako o místu, v němž lze mít vlastní život alespoň trochu pod kontrolou, zavání totální naivitou - a většinu Rusů nenapadne ani ve snu... Jistěže některé věci nutno brát s rezervou (Solženicynovy informační zdroje byly nepochybně omezené), ale je to psáno velmi naléhavým stylem; žongluje se fatálními pojmy typu "tajná policie", "okamžitý soud", "trest smrti"; všechno to zavání totální odevzdaností a nemožností prostě existovat... Pokračování si minimálně pár měsíců odpustím...