Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/98_/98831/bmid_jeden-den-ivana-denisovice-m0B-98831.jpg
4
1779
1779
Dnes již legendární novelu Jeden den Ivana Děnisoviče autor promýšlel v Ekibastuzském pracovním lágru v zimě 1950–51 a její původní název zněl Šč-854 – Jeden den jednoho mukla. Postavu Ivana Děnisoviče vytvořil Solženicyn podle vojína Šuchova, který s ním bojoval za sovětsko-německé války, a podle vlastních zkušeností v lágru, kde pracoval jako zedník. Usnesení o uveřejnění novely bylo schváleno na politbyru ÚV KSSS v říjnu 1962 na osobní nátlak Chruščovův. Novela vyšla v časopisu Novyj mir v roce 1962, brzy nato začala vycházet ve statisícových nákladech. V roce 1971 vydalo sovětské vedení tajnou instrukci, na jejímž základě byly výtisky knihy vyřazeny z knihoven a zlikvidovány.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2011 , Leda , RozmluvyOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Kniha mě nezaujala. Autor volí pochmurné téma, s pro mě omezenou slovní zásobou, takže jsem některá slova musela vyhledávat nebo se někoho zeptat, a fakt, že jsem to četla v ruštině, to ještě víc ztěžoval. Ke konci jsem se musela hodně přemáhat, abych to vůbec přečetla. Po knize podruhé dobrovolně nesáhnu.
K vlastní knize se přímo vyjadřovat nebudu, ale zaujalo mne průvodní slovo audioknihy, kdy interpret vyjevil takovou myšlenku, že to, co se v knize popisuje bylo hrozné a že se snad už nic takového neděje a dít nebude... Navedl ho někdo?? Žije v izolaci??? Každému, kdo má podobné dojmy z tohoto světa, lze zcela jistě doporučit v prvé řadě začít číst běžný tisk a za druhé řadu knih. Já za všechny doporučuji knihu Nebeský muž.
Drsný popis jednoho dne vězně v pracovním táboře v Rusku. Drsný ve smyslu, co vše je schopen vydržet lidský jedinec v drsných, naprosto beznadějných podmínkách. Pro mě skvělá příprava na celou sérii Souostroví Gulag. Skoro se nechce věřit, že to všechno se opravdu stalo a co vše je schopen udělat člověk člověku... Když jsem to četla, najednou jsem si uvědomila, jaké mám štěstí že ležím v teplé posteli. A jak dlouho bych asi v těch podmínkách sama vydržela.
Po tejto knihe má ovládol pocit z 1984, bože nech sa to deje iným nie mne. Asi treba z času na čas okoreniť život štipkou beznádeje, aby si človek začal vážiť bežné veci.
Bavilo mě to, nedokázala jsem si představit myšlenky a jednotlivé úkony pracovního vězně. A jsem velmi překvapená, jak čtivá kniha se nachází v povinné četbě. Nenásilné a přesto oči otevírající.
... Kilgas dostal pětadvacet let. Před časem bylo jedno takové šťastné období: to linýrovali všem deset jako podle pravítka. Ale od devětačtyřicátého přišla nová etapa – všichni bez rozdílu dostávali pětadvacet. Deset let se ještě dá utáhnout a nechcípnout, ale pětadvacet – ať to někdo zkusí.
... Podle papíru zavřeli Šuchova za velezradu. Tak taky vypovídal – ano, je to pravda, dal se zajmout, protože chtěl zradit vlast, a ze zajetí se vrátil proto, že plnil úkol, kterým ho pověřila německá výzvědná služba. Ale jaký to vlastně byl úkol, to si nedokázal vymyslet ani Šuchov, ani vyšetřovatel. Tak to nakonec nechali – prostě úkol. Šuchov uvažoval jednoduše: nepodepíšeš – kabátek z prken, podepíšeš – aspoň chvíli si tu ještě pobudeš. A podepsal.
... Ve skutečnosti to bylo takhle: v únoru ve dvaačtyřicátém roce obklíčili na Severozápadní frontě celou jejich armádu. Z letadel jim neshodili kouska žrádla, ostatně žádná letadla ani nebyla. Došlo to tak daleko, že lidi ostrouhávali kopyta z koňských zdechlin, máčeli tu rohovinu ve vodě a jedli ji. A do pušky ani patrona. Tak je Němci postupně schytali po lesích a hnali do zajetí. V jedné takové zajatecké skupině si Šuchov pobyl pár dní a ještě tam, v lesích, jich pět zas uteklo. A znova se začali schovávat po lesích a po bažinách – až se nakonec zázrakem dostali ke svým. Jenže dva složil na místě samopalník, třetí podlehl zraněním, a tak došli jenom dva. Kdyby byli bývali chytřejší, byli by řekli, že bloudili v lesích, a nic by se jim nestalo. Ale oni se přiznali, že jako jdou z německého zajetí. Ze zajetí? No počkejte, vy děvky! Kdyby jich bylo pět, možná by si srovnali výpovědi a uvěřili by jim, ale dvěma, kdepak: s tím útěkem, to prý se, lotři, smluvili.
Zase jedna tvrdá lekce o realitě totalitního režimu.
100 % (1048 hodnocení, z toho průměr 85 %).
Dobře napsaná kniha o hrozných věcech. Jeden den mi bohatě stačil, muselo být hrozné prožívat takových stovky, tisíce... Na rozdíl od Souostroví Gulag se četla sama.
Čas od času je nutné opláchnout slovanskou duši ruským autorem, neboť to nikdo jiný tak dobře neumí. V těžkých podmínkách se život redukuje na základní potřeby, radost přináší úplné drobnosti a tváří v tvář vší té beznaději vydrží jen ti psychicky nejodolnější.
viem, že to bola pre nás bomba, objaviť túto knihu. priniesol ju spolužiak a na konci 70. rokov to bolo ako svetlo v dobe absolútneho temna. navyše to zaváňalo problémami, takže sme ju všetci poctivo a radi prečítali. a potom už mohol súdruh Brežnev hovoriť naozaj hocičo a s Honeckerom mohli urobiť aj 69, pochybujem, že im ešte niekto veril...
Víceméně jsem se ke knize vrátila, když jsem si s již dospělými dětmi u kávy povídala o ruské literatuře - jakou mají kliku, že jim tohle čtení nikdo násilím nenutil a mohli si ji přečíst sami a dobrovolně, bez patosu a s vědomím MUSÍŠ.
Kniha se četla sama a mám z ní pocity... Samozřejmě, že doba byla hrozná, to víme, ale tohle je prostě tak dokonale napsáno- začtete se hned a až bezútěšná doba- čtení podlehnete hned.
Jeden den, jeden dlouhý, nekonečný, bezútěšný den. Jeden další zmařený život, díky rozhodnutí jednoho člověka. Jeden velký pocit marnosti, jeden velký pocit Zmaru. A jen jeden cíl - přežít.
Knihu jsem si vzala jako čtení na dovolenou, což uznávám, že to nebyla úplně dobrá volba :-). Nicméně knížka se mi četla dobře, téma mě celkově zajímá a líbí se mi, že autor se opravdu věnoval popisu banálních a jednoduchých každodenních činností, které ale v důsledku pro člověka znamenají v daném místě přežití. Takové drobnosti, jako boj o misky s jídlem, o radost z vítězství když člověk získá dvě porce, o schovávání kůrky chleba do slamníku a o té radosti když ji tam člověk večer najde .... to tu hrůzu z představy daného místa jen umocňuje.
Četla jsem v roce 1967. Tenkrát pro nás byl šok, že kniha vyšla a chvíli se dala i koupit. Jedno z prvních seznámení s hrůzami, které se děly.
Čekal jsem dost ostrou kritiku celého režimu a něco hodně temného, jako Deník Anne Frank v komunistické verzi, ale to vlastně Jeden den Ivana Děnisoviče vlastně ani není. Ano, ukazuje to na tu pakárnu a šílené podmínky, ale zároveň i na to, jak ti lidé prostě žili a dělali, co se dalo, tím více je to ale realistické.
Tady se ještě daleko více ukazuje, co všechno jsou lidé schopni přežít a tímhle je konečné sdělení skoro až pozitivní. Zatímco totiž Anne Franková bohužel nepřežila, Děnisovič žil sice v bídě ale přežil. Jakoby to byl Solženicynův zdvižený prostředníček, kterým vzkazuje: Represe jsou zbytečné, my přežijeme všechno.
Jednička na poli lágrové literatury. A zároveň jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec.
Kniha je originální svým příběhem, hlavní hrdina Ivan Děnisovič Šuchov popisuje svůj běžný den v ruském gulagu. Kniha je inspirována skutečnými událostmi protože sám autor se ocitl v gulagu.
Takřka bezobsažná a natahovaná nuda. Čekal jsem popisy mrznoucích, nemocných, hlady umírajících vězňů a ono nic. Dokonce jsem si v průběhu četby říkal, že mám možná nějaký špatný překlad. Ale asi ne, měl jsem ten Machoninův..
Tak moc mě to nudilo.
Ivan Děnisovič popisuje svůj den v pracovním lágru daleko na Sibiři klidným, až skoro smířeným jazykem, soustředí se na drobné detaily, drží se svých pracně vydobytých jistot, nepřemýšlí nad tím, proč tu je ani se neupíná ke konejšivé vidině konce svého trestu. Skoro by se mohlo zdát, že život mukla v gulagu nebyl až tak hrozný a dalo se to vlastně celkem přežít. O to děsivější je sama podstata tohoto příběhu. Ten jeden zdánlivě obyčejný den, popisující důsledky mocenské zvůle a děsivý způsob nespravedlnosti a pošlapání lidské důstojnosti. I když jsou knihy, které zasáhnou detailním líčením podobných hrůz mnohem víc (např. Krvavé jahody), tahle kniha by určitě měla patřit k základní povinné četbě.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismu
Část díla
Autorovy další knížky
| 2000 |  Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Velice čtivá knížka. Rád se k ní ještě někdy vrátím.