Jeřabinový dům
Marie Hajdová
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538339/bmid_jerabinovy-dum-6645bcd9e44a2.jpg
4
336
336
Mateřství ve všech podobách. Román o mateřství, životní prázdnotě i naplnění. O kořenech, které nelze lehce vytrhat, i o tom, že je lze zapustit i v místech, kde bychom to nejméně čekali. Co je v životě nejdůležitější? Partnerství, mateřství, naše kořeny, které nemůžeme vyrvat, vazby, které nelze zpřetrhat? Lucie, mladá žena, které se drolí dosavadní život pod rukama, se vrací do rodných míst na pomezí Jeseníků a Rychlebských hor. Útočiště hledá ve starém domě obklopeném vzácnými jeřáby, kde žije její teta, člověk jí nejbližší. Přítomnost Lucie naruší křehkou rovnováhu života místních obyvatel, kteří pod vlivem jejího návratu začali přehodnocovat své dosavadní životy…... celý text
Přidat komentář
Posloucháno jako audio /Klára Oltová má velmi příjemný hlas/ a líbilo se mi to, mám tyhle psychologické vztahovky ráda.
Hlavní hrdinka prožívá nelehké období a tak nějak neví co se sebou, co dál a plácá se v tom na celých 264 stranách. Dějová linka její tehdejší kamarádky Janiny mě bavila o trochu více a ani ona si nemyslí, že žije šťastný život.
Bylo to o vztazích a trochu o emocích, ale nějak mě to moc nechytlo a místy i dost nebavilo. Pořád obracíte stránky a čekáte co se stane a ono se nestane nic a už jste na konci :D
Naštěstí stránek nebylo moc a četla se dobře, jen šla nějak mimo mě.
Mám ráda obyčejné příběhy, nevadí mi čist jen tak o životě.
ALE zde je to příliš povrchní a pasivní. Bez vývoje, bez pointy.
Zklamání veliké.
Hvězdička za přírodu a prostředí.
Knihu jsem si koupila, a posílám dál, nikomu ji nedoporučím ani nepůjčím, a sama ji už nikdy číst nebudu.
I obálka už nepůsobí minimalisticky nýbrž lacině.
Kniha je velmi čtivá, co mi ale vadilo, tak pochmurné , bezútěšné vylíčení postav, míst kde se odehrává i obyčejných věcí . V celé knize jsem nenarazila na to, že by autorka něco popsala jako pěkné.
Jsou romány,které prostě plynou, ač bez výraznější zápletky, dějových kotrmelců,přesto mě kniha pohltila a nedokázala jsem se odtrhnout od toho neobyčejně obyčejného příběhu, kdy po chvíli čtení vidíte Lucii, Sofii, Janinu, Vojtu, Lukáše atd, jako někoho z Vašeho okolí, ten dům s jeřabinami přece znáte, je jen kousek od vsi, kde jste vyrůstali, veranda, oprýskaná barva, vrzající křeslo a kocour, co se vyhřívá v paprscích podzimního slunce...slyšíte,jak mu praská elektrizující srst,když ho pohladíte? Není tam happy end, není tam" šťastně až do smrti", přesto mě mrzí, že už mám dočteno, zůstal smutek a na patře chuť trpkých jeřabin...
Čtivá smutná knížka. Nevadí mi ani tak bezutěšnost postav i kraje, protože jsem skoro místní a popis celkem přesně sedí. Spíš nerozhodnost hlavní postavy. Taky jsem trochu doufala ve šťastnější konec, i když by to bylo klišé. Hvězdičku navíc dávám právě za kraj a jeho znalost.
Kniha se mi četla dobře, postavy mě bavily. Vztahový román, děj, který se děje v každé vesnici, líbí se mi různé pohledy postav. Řekla bych, že to není knížka třeba na dovolenou, spíš na dlouhé zimní večery. Pěkně napsáno, líbí se mi umístění. Hodnocení 3 hvězd jsem zvolila čistě po srovnání knih, které hodnotím 4 nebo 5 hvězdami.
Příběh, přestože jen klouzal po povrchu, jak tu mnoho čtenářů zmiňuje, byl čtivý. Místo uklidňujícího pocitu z něj na mě ale padala spíše tíseň a úzkost. Žádná z postav v knize není šťastná a spokojená nebo aspoň smířená se svým životem. Naopak neustále všichni přemítají o tom, co by kdy by a jak by bývalo mohlo být... Stejně jako já. Možná proto ta depka :D
Slupla jsem ji jak malinu, ale v hlavě nejspíš moc dlouho nezůstane.
Kniha začala dobře, ale pak přišlo zklamání. Příběh o ničem, nuda s nudným koncem. Kniha mi nic nedala.
První kniha od autorky a přece tak příjemnější čtení a stravitelnější text, než od autorky, jež chrlí dvě knihy ročně (omlouvám se za tu poznámku, ze které čiší zklamání z tvorby Jany Poncarové).
Jeřabinový dům je příběh, ve kterém nedochází k žádným závratným dějinným zvratům, přesto je to ale příběh uvěřitelný a čtenáře do sebe vtahující.
Po přečtení anotace jsem měla obavy, že půjde o už stokrát popsané klišé, kdy se mladá žena z Prahy přesouvá na vesnici, protože má pocit, že potřebuje najít sama sebe a následně se najde v přírodě, v bylinkách, v zavařování nebo něčem podobně banálním. V knize Jeřabinový dům to ale tak nebylo. Lucie je realisticky podaná postava. To, jak se její příběh proplétá s příběhem ostatních lidí v Bílé Vodě, je velmi dobře popsáno.
Všechny další postavy příběhu jsou pro mě moc hezky vykreslené. Ani u jedné nemám pocit, že bych někoho takového nemohla potkat na vsi nebo mít za souseda.
Celý příběh je moc hezky vystavěný a ani konec nesklouzl k žádným patetickým závěrům.
Styl psaní Marie Hajdové byl pro mě velmi osvěžující a příjemný. Dokáže popsat atmosféru tak, že vás do ní vtáhne, ale zároveň je její jazyk střídmý a velice čtivý. Ideální zlatá střední cesta mezi hyperstručným stylem mini vět, který dnes často u autorek vidíme, a přeplácanou slátaninou plnou vzletných kudrlinek.
Doufám, že se brzy dočkáme další knihy.
Příběh obyčejného života, bez příkras, tak jak plyne. O obyčejných věcech, situacích, které mohou potkat každého, ale velmi dobře napsaný. Ubírám hvězdu za konec, který mi připadal nedokončený, ale možná to tak bylo plánováno. Život taky přeci jen tak nekončí, ani když někdo už zemře.
“Strach je najednou pryč. Už ji neděsí praskání větví, vrzání kmenů ani šustění křídel vylekaného ptáka. Cítí jak se v ní něco mění. Nedokáže to zachytit. Jako by něco prasklo a skrz prasklinu se dalo spatřit světlo.
Příběh ze života, nepřibarvený senzacemi, dalo by se říct úplně obyčejný. To je to, co se mě na knížce líbí především. Čtenář má díky “nedovysvětlení a definitivnímu uzavření situací prostor pro svou fantazii. Hvězdu v hodnocení dávám navíc pro příjemný jazyk a moc pěkné slovní obraty v líčení okolní krajiny a přírody. Určitě budu pokračovat ve čtení dalších autorčiných knih
Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli ohodnotím třemi, nebo čtyřmi hvězdami, ale nakonec jsem se přiklonila k vyššímu hodnocení. Na to, že se jedná o prvotinu, musím vyzdvihnout opravdu dobrý styl psaní, hezké popisy. Postavám by slušelo větší prokreslení, ale to, že žádná není vyloženě sympatická, není na škodu - v životě nám většina lidí z našeho okolí nemusí sednout. V záplavě knih současných českých autorů, které se zabývají nefunčními rodinnými a mezigeneračními vztahy a traumaty z dětství přetrvávajícími až do současnosti, jsem zde měla pocit, že se postavy zaměřovaly spíš na revizi vlastních rozhodnutí a voleb.
Četlo se mi dobře. Zpočátku jsem se domnívala, že děj bude snadno předvídatelný, ale pletla jsem se.
Možná by jednotlivým postavám slušelo o něco hlubší propracování, jak níže zmiňují jiní, ale mně se kniha vlastně asi i tímhle úspornějším (?) popisem vlastně líbila. Připadá mi, že tím možná nechává právě samotným čtenářům více prostoru pro fantazii a domýšlení si dalších spojitostí, souvislostí, podrobností...
(SPOILER)
bezpointová kniha tvořená mnoha bezpointovými příběhy. ve světě románu se nikdy nikam nedojde, nic se ne(do)řekne, i ty nejdramatičtější scény jsou rozpuštěny doztracena. ve finále je tak úplně jedno, kdo kam odejde nebo neodejde, kdo kde zůstane, a který dům shoří.
mezi postavami bez vlastností nejvíc vyniká asi Janina (i díky kontrastu s jejím mužem, obecním hovádkem Vojtou). neexistující komunikace a figurkoidní postavy potápějí i asi nejvřelejší vztah knihy Lucie s tetou Sofií. jakoby si i tuto něžnou vazbu žila Lucie výhradně uvnitř své hlavy.
ostatně postava tety Sofie je redukována na tragickou hrdinku, jakkoli to působilo, že je ve svém domě (a před nemocí) docela spokojená. Sofie je vlastně taky Řekyně, což v této knize znamená zástupkyně jiného živočišného druhu se záhadným jazykem, zaznamenávaným přímo mimozemským písmem.
moc se mi líbily popisy přírodních proměn v rámci roku, oblohy a krajiny. taky jazyk knihy je splavný, četla se dobře a rychle (i když jsem u čtení místy vrtěla hlavou, jako třeba u výstupu tety do schodů).
co mi vadilo asi nejvíc, byl opakovaný vypravěčský fatshaming: odsudečné soustředění se na břicha, tu nevkusně vzdouvající látku šatů, tu rozdělená pneumatikou, tu jen hrozivě naznačující, že "za pár let bude ... potřebovat o číslo větší dres" - působilo místy až obsesivně.
Samotný příběh této prvotiny své autorky mě nijak zvlášť nezaujal. Je to poměrně tuctový příběh o běžných mezilidských vztazích, sem tam se objevil poněkud vyhrocenější moment, ale nic, co by čtenáře výrazně upoutalo či mu dokonce utkvělo v paměti. Na druhé straně je to psáno čtivě, s dobrým vykreslením postav, míst (tady kladně hodnotím situování děje do odlehlého místa v Rychlebských horách) i dějových souvislostí, což svědčí o kvalitním literárním potenciálu autorky, jejíž další literární počin proto určitě neponechám bez povšimnutí.
Jsem tak nějak rozporuplná z knihy..na jednu stranu mě bavila, asi tím, jak to bylo takové nepředvídatelné a jednoduché a měla jsem, ale velké očekávání jak se vše vyvine, nakonec mě to trochu zklamalo, možná to mohlo ještě pokračovat.
Štítky knihy
pro ženy mateřství mezilidské vztahy vesnice Jesenicko český venkov závist návraty domů české romány
Jeřabinový dům autorky Marie Hajdové se může na první pohled zdát jako prosté vyprávění o nevydařených životech a vzájemné nevraživosti. Návrat Lucie na místa svého dětství a později dospívání je těžký stejně jako důvod, který ji přitáhl zpět. Janina je stereotypní vesnická žena, zdánlivě jednoduchá existence rámující český venkov. Příběhy obou žen jsou si však podobnější, než se jim může zdát. Do nich pak vstupují další postavy a náhle vše není tak jasné jako na začátku. Sympatie se mohou měnit, otázky mají překvapivé odpovědi. To vše rámuje alej jeřábů u domu, kde se všechny osudy setkávají.