Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295435/bmid_jezero-sCF-295435.jpg
4
1199
1199
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který na cestu vyráží jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí do světa, aby hledal, a vrátit se domů, aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby.... celý text
Přidat komentář
Jsem dosti v rozpacích. Po přečtení komentářů jsem ráda, že v tom nejsu sama. Opravdu originální a drsný příběh. Nedokážu pochopit, že to psala žena. Charles Bukowski v sukních (znám jeho knihy jen z vyprávění a asi bych je číst nezvládla). Díky za Čtenářskou výzvu, rozšířily se mi obzory. Ale k této knize se opravdu vracet nebudu.
byly napsány desítky takových podobenství, nic nového
nepovedená snaha o univerzalitu (především jakoby politická neangažovanost) se nepříjemně tluče se stylem surové výpovědi, zejména symbolický závěr vyprávění působí ukrutně literárně a totálně tak zabíjí předcházející líčení
V podstatě vůůůbec netuším, proč mě tato knížka tak dostala, ale dostala, dávám ji plný počet 5 hvězdiček. Něco tak syrového a surového zároveň, něco tak dystopického a originálního zároveň. WOW. Klobouk dolů před autorkou. Co vím určitě, že mě oslovilo, byla kniha psaná v přítomném čase, protože právě v tomto případě mě neskutečně vtáhla a měla jsem pocit, že se to odehrává kolem mě. Neskutečný čtenářský zážitek a rozhodně doporučuji k přečtení!
Že je to drsněji psané, mi až tak nevadilo. Jen slovo erekce tam bylo použito víckrát, než by - podle mého názoru - bylo zdrávo (asi autorčino oblíbené slovo?). Kdyby mi to někdo takhle řekl, možná by mě to spíš nalákalo číst, že to bude vzrušující čtení, ale jestli se těšíte na nějaké zajímavé scény, varuji, že je tam nenajdete.
Příběh mi připomínal trochu Analfabetku, která uměla počítat, akorát takovou reálnější verzi zbavenou veškerého vtipu - tedy něco jako pomeranč, zbavený veškeré šťávy, kde zbyla jen vymačkaná dužnina vyválená v prachu. Vlastně se nic neřeší, přečíst a zahodit.
Možná jsem nepochytila to poselství mezi řádky, ale nemám ani potřebu ho hledat.
Pro mě výjimka, potvrzující pravidlo, že nakl. Host vybírá ty nejlepší knížky. I mistr tesař se někdy utne.
Ke knize jsem se dostala jen "díky" čtenářské výzvě 2018. No, já mám ráda něco jinačího a knihy, které získávají nějaká prestižní literární ocenění mě odjakživa nelákají. Možná jsem literární barbar, nevím. Každopádně do této knihy jsem se pustila s očekáváním, jak mi vyrazí dech, nebudu moci spát a podobně, ale nic takového se nekonalo. Kniha mě nebavila. Nevím, jestli jsem měla nějaké špatné vydání, ale vadilo mi, že vůbec nebyly rozděleny pasáže třeba dle věku? V jedné chvíli byly Namimu 4 roky a v další větě 14? Nevím, nevím...
Jako celek mi kniha přišla tak nějak vydržená ze širšího kontextu. Popsaná zde byl třetina/čtvrtina chlapcova života bez nějakého úvodu a bez jakéhokoliv ukončení.
Ještě, že má kniha jen nějakých cca 200 stran a člověk to má "brzo za sebou".
*Čtenářská výzva 2018 - 9. kniha, která obdržela cenu Magnesia Litera
Troufám si říct, že znova už si ji nepřečtu, vyloženě mne nenadchla, ale mněla své pro... Opravdu drsné vyjadřování, které ale patří k drsnému prostředí, ve kterém se děj odehrává.
“Bába. Dědek. Sádelnaté břicho. Pitomče. Vole jeden starej. Vycházejí z něj litry špinavé vody a kusy sýra. Kluk se pochcal....”
Chvíli jsem uvažovala, jestli si tuto knihu nenechat ujít. Po chvíli mě však neúprosně vtáhla do svých útrob, jako nenasytná velryba do svého čvachtavého, ponurého, slizkého těla, a nepustila. Příběh Namiho, který v poměrně krátké části svého nelehkého života opíše magický kruh z/kolem/do toxického jezera, během něhož Nami stihne dospět i předčasně zestárnout, je současně drsný i něžný, tvrdý i příjemný, spravedlivý i zlý. Jako život sám. A přece mnohem horší, než by jeden chtěl prožít. Osudovost, nevyhnutelnost, beznaděj, existence pro neexistenci. Kniha dočtena. A co teď?
Těžko se mi tato kniha hodnotí. Smutné, drsné, těžko uvěřitelné. Dobře napsané, plné beznaděje a bolesti.
Zvláštní příběh. Velmi dobře napsané, čte se skoro samo, ale příběh je dost drsný. Doporučuji přečíst.
Opravdu skvělá kniha přečtena za dvě odpoledne. Oddychovka kterou určitě doporučuji všem.
Nedaří se mi najít to správné slovo, které by vystihlo tento příběh. Drsný, krutý, trpký, zanícený, špinavý, smutný, nešťastný, nespravedlivý a jistě mnoho dalších přídavných jmen, to vše je příběh Jezera a Namiho. Zarážející je i to, že není nijak nadnesený repektive nereálný a o to je děsivější. Určitě si přečtu i další knihy autorky.
Postupně jsem se do knihy začetl. Je psána úsporným stylem s poměrně hodně dialogy. Děj tak rychle ubíhá. Líčí drsný příběh Namiho od dětství po ranou dospělost. Hlavně ze začátku (ale nejen) mi příběh přijde hodně přitažený za vlasy. Zajímalo by mě nakolik román odpovídá skutečnému životu. Nicméně ta bezútěšnost - umírající jezero, nevzdělanost obyvatel a rozpad aspoň nějakých společenských pravidel je zajímavá. Žít v bývalých sovětských republikách bych fakt nechtěl.
Drsná kniha, která vám ukousne kousek duše a nechá tam díru. Nevím, jak líp bych mohla vyjádřit svůj pocit z toho, co jsem četla.
Právě dočteno... Kdybych si nepřečetla na přebalu knihy, co je uvnitř, asi bych měla měla menší nebo žádná očekávání. Začátek mne bavil hodně, cca od poloviny už jsem se se trochu k četbě přemlouvala, na konci - zklamání, že není nic, co by Nami našel... A já si tak přála, aby dostal vodu zpět do jezera - je na čase vrátit se k pohádkám :)
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fi
Jezero
Od knihy jsem moc nečekala, o to víc mě překvapila.