Jiné barvy
Orhan Pamuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/300695/bmid_jine-barvy-UTc-300695.jpg
4
16
16
Výběr z esejí, které Pamuk napsal v průběhu necelých třiceti let, má jako ústřední témata dvě autorovy největší vášně: knihy a Istanbul. Sbírka je koláží jazykově i stylově vybroušených textů, které sahají od autorových vzpomínek na dětství přes pronikavé vhledy do těch nejbizarnějších koutů města na Bosporu až po kritické úvahy o světových literátech i vlastním psaní a zahrnuje i delší povídku. Z této různorodé mozaiky se skládá překvapivě ucelený, téměř románový svět spisovatele rozkročeného mezi Západem a Východem, který i z nenápadných každodenností dokáže vytvořit nesmírně poutavý příběh. (Argo)... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 2017 , ArgoOriginální název:
Öteki Renkler, 1999
více info...
Přidat komentář
Číst tuto knihu je jako být s Orhanem Pamukem v Istanbulu, popíjet pravý turecký čaj a poslouchat jeho vyprávění plné zajímavých příběhů a pohledů na život, literaturu, umění i politiku. Nádherná kniha, díky které můžeme tohoto autora poznat i v jiném světle. O to víc se teď těším na další jeho knihy.
Dlouho jsem četbu Jiných barev odkládala, protože mám Pamuka příliš ráda. Zní to jako paradox? Ale vůbec ne. Když máte nějakého autora skutečně oblíbeného, vznáší se nad každým dalším titulem riziko, že tahle kniha bude ta, která bude blbá a kterou vás zklame.
Tak ještě ne.
Zatím ne.
Témata esejí Jiné barvy se pohybují na rozsáhlé škále od intimních, rodinných okamžiků s dcerou přes niterné hrůzy po mohutném zemětřesení až po úvahy nad díly literárních velikánů. Rozsáhlý je i časový úsek, který výbor pokrývá. K esejím je navíc přiřazený dlouhý rozhovor z francouzského časopisu, povídka a řeč, kterou autor pronesl při přebírání Nobelovy ceny za literatury.
Pamuk nezklamal a v prvé řadě díky (už tradičně) skvělému překladu znovu svým jedinečný stylem baví.
Velmi zajímavé nahlédnutí do vzpomínek, myšlenek a názorů tohoto originálního tureckého spisovatele. Rozhodně budu jeho knihy číst s ještě větším zaujetím, než dříve.
Pamuk je Pan spisovatel a Mistr esejista a tahle kniha zraje jako víno. Od počátečních rozpačitých úvah o životě přes kapitoly o oblíbených románech (vzbuzující touhu okamžitě si přečíst knihu od Dostojevského či Nabokova) a eseje o vlastních dílech (vzbuzující touhu přečíst si znovu všechny Pamukovy knihy) k zajímavému rozhovoru a autobiografické povídce. Zakončení v podobě proslovu k Nobelově ceně knihu uzavírá vskutku na úrovni.
Štítky knihy
eseje postmoderna Turecko úvahy a zamyšlení o literatuře turecká literatura Nobelova cena za literaturuAutorovy další knížky
| 2007 |  Jmenuji se Červená |
| 2009 | Sníh |
| 2011 | Černá kniha |
| 2020 | Cosi divného v mé hlavě |
| 2012 |  Muzeum nevinnosti |
Jako téměř pokaždé jsem u Pamuka v rozpacích a dočítám se smíšenými pocity. Tedy s výjimkou Cosi divného v mé hlavě. Pamuk je bezesporu jedinečný spisovatel. Dostává mě jeho autentičnost a ryzost, to je proč jeho knihy ráda čtu. Píše ze sebe a neohlíží se na čtenáře, nekalkuluje, jestli se to někomu bude nebo nebude líbit. Jeho tvorba má rozhodně charisma. Jenom kdyby tam tolik nevkládal svoji méněcennost vůči Západu! Nikdy předtím by mě nenapadlo, jak hluboce Turci prožívají rozpor mezi Evropou a sebou. Skoro každá úvaha, ať už se jednalo o rodinné oslavy, vztah s otcem, dcerou, lásce k psaní, všude to nakonec sklouzlo k tomu, jaká je propast mezi Východem a Západem. Spisovatel na toto téma dokázal rozvíjet na můj vkus už hodně umělé konstrukce, tohle omílání a rýpání se mě nebavilo a rozčilovalo. Připomínal mi tak trochu jeho postavu Sekure, která také nevěděla, co vlastně chce.