Jiří Černý ...na bílém 1

08.03.2024

Obrovský respekt. Dneska se hudební publicistika dělá samozřejmě jinak. Nezajímá ji, kolik oktáv obsáhne ten který zpěvák/zpěvačka, ale jestli reflektuje aktuální společenské problémy. Přesto jsem přesvědčený o tom, že "sebrané spisy" Jiřího Černého mohou být zdrojem inspirace a poučení pro hudební publicisty (a pochopitelně i pro běžné hudební fandy) napříč dekádami. Setkáme se u něj totiž nejen s řemeslnou zručností, ale i s věrností hodnotám, které na dobových trendech nejsou závislé. Erudice i vtip, svěží stylistika, úcta ke čtenáři, pokora, která vám dovolí žertovat ale nikdy urážet.

Spousta toho, o čem Černý v daném období psal, je mimo můj vkus (Zíma, Pavel Novák a jiní), jenže on by dokázal poutavě vyprávět snad i o růstu nehtů. Smekám třeba před tím, s jakou umanutostí se snažil kultivovat vkus mas prostřednictvím Houpačky. Jak šel s jasnými argumenty proti proudu doby obhajobou beatových kapel i Semaforu, u něhož mi názorně objasnil, jak radikálně tenhle fenomén proměnil vnímání populární písně u nás. Nebo jak přesně dokázal rozpoznat, v čem jsou slabiny Karla Gotta, a že by jeho nesporný talent mohly v budoucnu umělecky rozmělnit, což se také stalo. A bylo by toho ještě hodně, takže snad už jen: díky, pane Černý, těším se na druhý díl.

14.01.2021

Váhový óbrdárek pod stromečkem nesl jméno mého muže a Ježíšek ho obstaral s mou pomocí: všech 5 dílů - Jiří Černý …na bílém (už název a obálka se mi dost líbí). Možná taky máte zlozvyk dávat dárky, o které stojíte sami. Abychom se tedy nepřetahovali, vzala jsem si tenhle díl se slovy: „Já to jen prolistuju a občas si něco málo přečtu, znáš mě, pak ti to přenechám.“ Muž se shovívavě usmál – má mě přečtenou. Na rozdíl od tohoto dílu. (Na mou obranu - mohli jsme se střídat, kniha má dvě látkové záložky, bílou a černou, jak jinak.) Zkrátka, dopadlo to tak, že jsem přečetla skoro všechno a jen něco málo vynechala.
U textů z let 1956 až 1961 je zajímavé spíš to, jak si JČ začíná vytvářet svůj osobitý styl. Už jako kluk se zajímal o operu a dokázal o ní psát (a - podle zadání - i o recitaci, divadle, filmu, literatuře a sportu).
Jak se roky blížily k polovině 60. let, je to už on, jak ho znám z textů Melodie, antidiskoték i Rock & Popu: píše poučeně a se zájmem, s láskou k hudbě a laskavostí k muzikantům, zpěvákům i textařům; kritizuje, ale jako profesionál, tak, že to nepůsobí osobně.
Musely to být dobré roky, těch pár od poloviny 60. let. Jak rostl hlad po rock'n'rollu a bylo čím dál patrnější, že postupně může být uspokojován. Jak se začala objevovat nová jména i v českém bigbeatu a JČ dobře odhadl jejich talent a perspektivu. Jen – ale to je život – si u nich říkáte: ten umře za pár let při bouračce, tenhle se za víc let upije, tenhle emigruje, tahle vlastně taky, tahle si 20 let ani neškrtne, o tomhle nevím vůbec nic (a hledám).
Dost mě potěšilo zařazení celé knížky Zpěváci bez konzervatoře (1966).
Vrcholně zajímavé bylo číst si o „dítěti“ manželů Černých – rozhlasové Houpačce. Kolik tisíc koresponďáků a dopisů chodilo, lidé hlasovali, jeden důchodce to třídil a sčítal a MČ a JČ to v Melodii rozebírali (a hájili svůj výběr). Mezi 45. a 46. Houpačkou přijely tanky a jejich pásy i tady zajezdily do země pár hodnot; 54. dílem skončila definitivně. Když nesmí být kvůli Krylovi ta česká, nebudeme dělat žádnou, vysvětlil JČ v Melodii.
I tohle je jeden z důvodů, proč mám JČ ráda: je hudebně i morálně čitelný. Neidealizuji si ho, jen ho zkrátka považuji za vzdělaného a slušného člověka.